• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FINpoezie & texty různých autorů
    NAVON_DU_SANDAU
    NAVON_DU_SANDAU --- ---
    Lidé o nás povídají...
    Ariwara no Motokata (B. Mathesius)

    Lidé o nás povídají -
    já a vy
    máme se rádi potají:
    Nevím, jak vy - mně je však smutno,
    pravdu že nemají.

    TAJNÁ LÁSKA
    Anonym (B. Mathesius)

    Tajně a skrytě
    ty mě máš ráda,
    já tebe rád:
    až jeden z nás zemře, pod jakou záminkou
    obleče druhý smuteční šat?

    ODPOVĚĎ AUTOROVI TAJNÉ LÁSKY
    Tačibana no Kijoki (B. Mathesius)

    Až zvlhne rukáv tvůj
    slzami touhy,
    nad mrtvým druhem chtít budeš lkát:
    za noci, když tě nespatří nikdo,
    za noci obleč smuteční šat!
    NEMESIS
    NEMESIS --- ---


    Fuga smrti
    Paul Celan (Ludvík Kundera)



    Černé mléko jitra pijem je navečer
    pijem je v poledne zrána a pijem je v noci
    pijem a pijem
    v oblacích kopeme hrob tam člověk má místa dost
    Muž bydlí v domě hraje si s hady a píše
    když stmívá se do Němec píše tvé zlaté vlasy
    Markétko
    dopíše vyjde před dům a zablýsknou hvězdy
    muž zahvízdne na svoje vlčáky
    zahvízdne na svoje židy ať vykopou v zemi hrob
    velí nám k tanci teď hrajte

    Černé mléko jitra pijem tě v noci
    pijem tě zrána a v poledne pijem tě navečer
    pijem a pijem
    Muž bydlí v domě a hraje si s hady a píše
    když stmívá se do Němec píše tvé zlaté vlasy
    Markétko
    tvé popelavé vlasy Sulamit v oblacích
    kopeme hrob tam člověk má místa dost

    Volá hlouběji ryjte a vy tam zpívejte hrajte
    dotkne se za pasem železa švihne jím
    oči má modravé
    hlouběji zabořte rýče a vy tam dál hrajte k tanci

    Černé mléko jitra pijem tě v noci
    pijem je v poledne zrána a pijem tě navečer
    pijem a pijem
    muž bydlí v domě tvé zlaté vlasy Markétko
    tvé popelavé vlasy Sulamit hraje si s hady
    Volá sladčeji hrajte tu smrt smrt je
    maestro z Němec
    volá hlouběji nalaďte housle potom jak dým
    se vznesete vzhůru
    v oblacích je váš hrob tam člověk mám místa dost

    Černé mléko jitra pijem tě v noci
    pijem tě v poledne smrt je maestro z Němec
    pijem tě navečer zrána a pijem a pijem
    smrt je maestro z Němec oči má modravé
    kulkou z olova přesně tě zasáhne
    muž bydlí v domě tvé zlaté vlasy Markétko
    vlčáky na nás štve a rozdává oblačné hroby
    hraje si s hady a sní že smrt je maestro z Němec
    tvé zlaté vlasy Markétko
    tvé popelavé vlasy Sulamit


    NEMESIS
    NEMESIS --- ---
    Cvočkař Danda
    městská /konkrétně staropražská/ píseň o jednom mordu

    Pustou noční tmou šli dva hyeni,
    vylezli na zeď, stáhli haleny,
    zavřeli voči, neb jim svítily,
    aby Dandu zabili.
    Cvočkářem byl Danda, bejvala s nim sranda,
    když v hospodě seděl, žádnej nic nevěděl,
    že von týhle noci do zlý přijde moci
    Cimra a Jurenskýho.

    Bylo k půlnoci, Danda domů jde
    a jak tam přijde mezi ty dvě zdě,
    tu naň Jurenský ze tmy vyskočí
    a praští ho do vočí.
    Byl to mord moc hrozný, bodali ho nožmi,
    měli nože dlouhý a křičeli: pojdi,
    bodali ho pořád do prsou i do zad,
    až mu jeden natrh plíce.

    Danda pobitej padá do bláta,
    z tváře mu visí masa záplata,
    marně měsíček z mraků vyhlíží,
    nikdo ho už nesklíží.
    ty hyeny podlý mu pak všechno zbodly
    i ty zlatý zuby vyrvaly mu z huby,
    slíkly z něho boty, sako i kalhoty,
    Všecko daly do frcu.

    NEMESIS
    NEMESIS --- ---

    Černá zabíjačka: 1952
    Pavel šrut: Brožované básně/ SAMOVAR(kniha pro domo sua)

    Pára stoupá z necek
    To se to rýmuje
    Čuník ani necek
    To se to rýmuje
    Pod palicí klesnul
    To se to rýmuje
    Tajně žil i zesnul
    To se to rýmuje
    Nosím pivo od šenku
    To se to rýmuje
    Děda dělá tlačenku
    To se to rýmuje
    Tomu nedá tomu dá
    To se to rýmuje
    Komu nedá ten udá
    Kde domov můj?

    NEMESIS
    NEMESIS --- ---

    Blues noční čekárny
    Josef Kainar

    Prosím vás pane kdy ten vlak jezdí
    já totiž nesmím tváří stát ke zdi
    Nemohu nesmím pane chápete
    jsou různý divný věci na světě

    Promiňte pane něco jste říkal
    mám starý voči žárovka bliká
    tady i venku všude samá noc
    žárovka bliká pane vo pomoc

    Telegraf jako tehdá klepe
    potom ji vedli do vozu
    Šla jako dítě ale slepé
    v kouři a snách a lomozu

    Telefon jako tehdá zvoní
    možná to pane chápete
    Desátej rok si chodím pro ni
    to jsou ty smutný věci na světě

    Děkuju pane nepřijel nikdo
    já jsem to taky nečekal
    Vy jste moc hodnej vy to chápete
    ale jsou divný věci na světě

    Něco vám povím, co nikdo neví
    něco vám pane prozradím
    Něco vám povím docela tiše
    Vona mi píše vona mi píše

    KEMENTARI
    KEMENTARI --- ---
    Dospívání
    Šárka Smazalová

    Dnes ráno na zeleném mechu
    volal mi poskakující vrabčák píseň:
    um-ři um-ři um-ři um-ři-----
    FIN
    FIN --- ---
    Čechy

    Čechy! Nikdy k nim nemělo dojít,
    a to od knížete Václava, který místo aby vládl,
    pěstoval vinnou révu pro mešní účely,
    což mne sere nejvíc. Po právu byl zavražděn
    vlastním bráchou, který chtěl vládnout.
    A právě tohoto modliče učinili obyvatelé té země
    svým patronem. Země Přemyslovců,
    svévolných grázlů, pro něž genocida
    znamenala zvrácení ožralého těla do lenošky
    a novou holbu! Holbu sem!
    Země genocidálního vraha Jana Žižky,
    země jediného vladaře slušného, Jiříka z Poděbrad,
    na něhož ovšem nikdo nic nedal.
    Země Panské jednoty a Sirotků,
    těch předvoditelů Čechů dnešních,
    země pyskatých Habsburků,
    země nekonečných kolaborací a sledů podesranosti,
    země Ády Fýry knírka knírka knírečka
    a kolaborace Čechů s jeho pochopy,
    země Trafouše a písniček
    Koupím ti korkáče, píčo -
    Země Ben Ešedy a jeho jezevčíkovitého odjezdu do Moskvy,
    Toho vola, který tuto zemi
    chtěl míti mostem mezi Západem a Východem,
    leda hovno, lávkou přes Botič,
    země Saši Tupčeka a Černíka kominíka,
    země opakovaného zrádce národa,
    generála Ludvíka Svobody,
    je u Boha, za co toho generála dostal,
    když vynikal jen luštěním křížovek,
    a špice této země –
    nepředstavitelná kolaborace Čecháčků
    s normalizací, uvozené článkem Rudého práva
    Slovo do vlastních řad,
    kryptobolševické prase Jan Werich
    podepisuje v aule Národního divadla Antichartu.

    Zem, která vyvražďovala tradičně své nejlepší lidi,
    zavraždili kardinála Trochtu, co má bejt,
    zavraždili Jana Patočku, a má bejt,
    zem, která má z ostudy kabát,
    která se nemůže ničím a neříkám nikým vykázat
    a kterou nebere nikdo vážně, leda co Zambezi,
    Súdán anebo Tolwu,
    země skrytých hladomorů,
    země Jaroslavů Seifertů, kteří dostanou Nobelovu cenu,
    ačkoli v životě nic nenapsali.
    Je to k posrání,
    ale jen se neposrat.
    JE TO K POSRÁNÍ,
    ALE JEN SE NEPOSRAT!

    Ivan Diviš, Češi pod Huascaránem (Torst, Edice Poezie, sv.38, 1998, vydání první, str.43-44)
    UBIK
    UBIK --- ---
    UBIK
    UBIK --- ---
    Asi všichni dobře znáte...

    Den Druhý
    Karel Šiktanc

    Lilo.
    Lilo. Bíle lilo.
    Bez milosti. Bez lítosti.
    Liliově bíle lilo.
    Až se slilo, co kde bylo.
    Hlad. I hněv. I krev.
    I kosti.

    Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,
    jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak

    v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,
    po kom zůstal hlas či zmínka. Po kom

    kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní
    kleká. Jak se smeká. Jak se svléká

    z vin a z lží a darmých slibů. Slyšela ho.
    Jako řeka, která slyší tonotu rybu---

    Lilo.
    Lilo. Bíle lilo.
    Bez milosti. Bez lítosti.
    Liliově bíle lilo.
    Až se slilo, co kde bylo.
    Hlad. I hněv. I krev.

    Nehýbal se. Hlavu v klíně, trnul, jak
    se hebce hýbá. Jak ho líbá. Jak ho

    prosí. Jak se táže na kohosi, po kom
    zůstal šrám či smyčka. Po kom lichá

    rukavička. Sladce trnul. Jak se vzdává.
    Jak v něm vstává. Jak se shýbá - sponky

    v ústech na útěku. Sladce trnul. Jako
    ryba, která slyší tonout řeku---

    Lilo.
    Lilo. Bíle lilo.
    Bez milosti. Bez lítosti.
    Liliově bíle lilo.
    Až se slilo, co kde bylo.

    Zajat něhou, po paměti padal znovu
    do zajetí. Celý darem. Celý v hrsti.

    Celý z prstů mezi prsty. Plašen slovy.
    Že ji studí. Strašen tichem. Že ji

    zebe. Modrá žilka prostřed hrudi.
    Modrá žilka prostřed nebe. Ztracen.

    Vrácen. Ještě. Ještě. Noc a den. A
    v konci deště, v konci pádu kdesi

    vzadu stih své dětství. Zády k trati,
    dralo listy v jízdním řádu---

    ...

    (Adam a Eva, 1968)

    FIN
    FIN --- ---
    Ohnisko - Šanda - Wernisch
    Býkárna


    Vzpomínka

    Snáší se soumrak
    je chladno mrholí
    na prahu blázince
    pozoruješ ptáka v letu
    nozdrama vyfukuješ dým
    taháš jednu za druhou
    je ti tak strašně smutno
    jakási kunda
    žvaní cosi o čakrách
    a dceři na Floridě
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Z deníku molekuly
    29.května

    Úděsná dennodenní nadprodukce slov

    Úděsná dennodenní nadprodukce slov
    šálivých zaklinadel, sloganů a zkratek,
    nahá žalující nádhera sklácených lesů
    proměněných v piliny, v balíky celulózy, v papír,
    protože kdekdo v paví přilbě pokrývá pýchou
    kdeco vidí nepočáraného,
    koutkem bulvy obhlíží svůj mlhovinný portrét
    ve výkladní skříni omylu,
    vždyť přání je otcem úmyslu, a on tam užuž vidí
    obrovský, zarámovaný portrét
    popeleční slávy.
    Kde jste, svisty pum, kde jste, mstivé svisty?
    Kdy odezní návratná kolitida,
    která mi zkrucuje střeva hanbou,
    že jsem se, já blbec,
    nevyučil řádné sadařem,
    anebo dodna nevystudoval problém
    levé žraločí ploutve?
    Slova, fouklý prach!
    Nechováš-li úmysly čistší
    šťáv, jimiž samička
    vyživuje na svých děložních stélách plod,
    nemyslíš-li za každým slovem, jež kladeš,
    na tisíc jiker, pokorně vypouštěných lososí mámou –
    pamatuj,
    někdo přijde
    a zabije tě.




    Ivan Diviš, Průhledná hlava, výbor z poezie 1947-64, Mladá fronta 1965.
    FIN
    FIN --- ---
    ZBYTEČNĚ
    Ivan Diviš (Sursum)


    Abys mi řekla Miluju tě –
    ale ne abys mi to zašeptala zpod přivřených očí
    ale abys mi to přehláskovala rozzářenými zraky
    čili abys mi to řekla nikoli ze vzrušení těla
    ale abys mi to řekla z uklidněnosti duše
    a ne abys mi to řekla v hojivé samotě
    ale abys to zavolala prostřed vraždícího davu
    a ne abys to řekla jen abys to řekla
    ale abys to řekla abys to dokázala
    jen jedinkrát sama od sebe neprošena
    zatímco běda pod každou mou prosbou leží prosba
    tak útlá jako by se učil sténat leknín
    tak úpěnlivá jako poslední vlas před břitvou
    a tak horoucí a tolikrát opakována
    že se až samospálila a stala neslyšnou
    FIN
    FIN --- ---
    CHTĚL JSI A VIDÍŠ
    Ivan Diviš (Sursum)


    Chtěl jsi přistihnout sněžného levharta
    a navštívit monastýr v horách.
    Chtěl jsi souložit s květem v bystřině
    a uchvátit život Pořád jsi něco chtěl
    a najednou jsi tak uchtěn tak vychvácen ze svých tužeb
    že chceš už jen otevřít okno a vypustit duši
    A chtěl jsi přijmout chlapce do poezie
    a nosit navečer neviditelnou kápi
    a chtěl jsi rozdat mysl a srdce
    a podarovat a rozdarovat vše
    a tolik ses narozdával až ses urozdal
    až najednou vidíš jde jaro a ty nemáš zlomenou snítku
    a najednou vidíš tím podzim a ty nemáš na cestu domů
    ale i kdybys měl najdeš jen dům ne domov
    FIN
    FIN --- ---
    ZAS A ZNOVU
    Ivan Diviš (Sursum)


    Kdo slyší na deset mil hádku,
    ten píval vína přes míru.
    Komu stačí záblesk v zrcadle,
    aby ho došílena rozbolela hlava,
    ten v ní má zaskleného génia.
    Komu stačí slovo, aby mu přerazilo páteř,
    ten ji musel mít rovnou.
    Ale komu stačí slůvko, aby mu uklidnilo srdce,
    ten byl zrazen v lásce, znovu uvěřil,
    a proto už nemá žádnou naději.
    UBIK
    UBIK --- ---
    XIII Zaříkávání mužů
    Karel Šiktanc


    A byly doby, k pláči bez podoby,
    A byly děje, k pláči bez naděje.
    A zima z děr.
    A zima z věr.

    A mužů
    bylo málo.

    Těkali v lesích s vyštípanou břitvou.
    Sčítali padlé na pařezích světa
    a kradli dříví
    na berličky

    pro slepé
    století.

    Snídali v trávě. Večeřeli sníh.
    A jejich rouhání plašilo jeleny,
    o jejichž parohy
    se rozdírala tma,

    a les se otvíral
    jak bible.

    Šťastliví sáli kořaličku dne.
    Však z vln je, tichá, sledovala tvář,
    půl jejich a půl cizí,
    marně ji zaháněli

    hřbitovním
    kamením.

    Čas neměl srdce. Matky, bezzubé,
    do rána plakaly i samy nad sebou,
    když syn hles ve spaní,
    že víc než smrti své

    se bojí
    svého stáří.

    Užuž si zdili dům. Nebýti Rosinant,
    zle zvracejících z dlouhatého stání.

    Úzkost, že umřou,
    chňapla, ledová,

    Kichotům
    po varlatech.

    O pýchu chudší, zapřahali zas.
    A sjezdy popravčích jim udíleli milost,
    již oni dávno k smrti ubodali
    na prahu vědomí,

    že o dar žití
    úplatkem je k smíru.

    Neb až se smrti na očích
    budeme zouvat z vin a hříchů,
    ženy jen shodí střevíčky,
    však muže zradí

    šněrovací
    boty.

    Kdovíkde padli. Kdovíkde v mechu
    břitvičkou zářez na pařezích světa.
    Jisté jen to,
    že dál po zmrzlých schodech

    šátrá se na kůr
    slepé století.

    A budou doby, k pláči bez podoby.
    A budou děje, k pláči bez naděje.
    A zima z děr.
    A zima z věr.

    A mužů
    bude málo.

    (Třináct zaříkávání živých, 1966)

    UBIK
    UBIK --- ---
    Stříbrná svatba
    K. Šiktanc

    Vzduch se chví jak živé tělo. Klaní se před námi na křídě tištěný les.

    Spi

    Ve výši tvých byzantských očí
    nahmatám poslepu ve svislé zeleni
    pryskyřné pečeti bláhové libosti

    Růst do nebe,
    ač není.

    Na kříži obor pne se po vesmír
    Rachmaninovův klavír,
    po krk zalitý
    vařící, černou zvěřinovou krví.

    A v leklém brusinčí cuká se sladký nůž.

    Kolik je asi hodin, Úzkosti?
    Na tácech jezer tma
    jak černý kaviár-
    věším ti nad hlavu zelený plísňový obraz.

    Spi.

    Jen ještě zaklapnout v pudřence první sníh.
    Jen ještě do hrsti srst šelem šlechetných.

    Neb nejvíc zatěžko mi utřít po svících
    a uspat ruce své,
    tvé prsy kuřátkové.

    Jen ještě obrátit zrcadlo ke stěně.
    Jen ještě oplakat tvé spadlé ramínko,
    tu nejkrásnější katastrofu světa.

    Kolik je asi hodin, Úzkosti?
    Na tácech jezer tma
    jak černý kaviár-
    Kladu ti do temnot tvé spící náruče
    svůj příští holý život.

    Spi.
    MARDOU
    MARDOU --- ---
    CHRISTIAN MORGENSTERN:
    VELIKÉ LALULÁ

    Kraklakvakve? Koranere!
    Ksonsirýři - guelira:
    Brifsi, brafsi; gutužere:
    gasti, dasti kra...
    Lalu lalu lalu lalu la!

    Chandraradar sísajádra
    tesku tes py pi?
    Vahapádra, pryvešádra
    klukpukpici li?
    Lalu lalu lalu lalu la!

    Sochoškrt sic kalcisumpa
    senmemysagart (;)!
    Biboň sod: Quocitem Vumpa
    Kleso Klaso Klart (!)
    Lalu lalu lalu lalu la!
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Richard Podaný
    Mord! (Nil, AP): Palindrom

    Eso a noc! Pochop, co na ose
    tě v sen i v oko vine: svět!
    Ej, rov, to údů otvor je.
    Dej Ivovi jed.

    FIN
    FIN --- ---
    Michal Bystrov
    DOTAZ


    nemohla by
    alespoň jedna z mých lásek
    skončit později
    než začala
    ?
    FIN
    FIN --- ---
    Michal Bystrov
    POSLEDNÍ PIVO


    život pozůstalejch
    se podobá pustý zahradě
    s lavičkou uprostřed
    otvíráme vychlazený lahváče
    a Ota říká
    měli jsme se odstěhovat v červnu
    ale půjdeme už teď
    myslím na most u základky
    ze kterýho jsme házeli jogurty
    na hrozící řidiče
    Olšanský náměstí
    se zarostlejma hrobama
    Havlíčka Klicpery Čelakovskýho
    v jednom jsme byli o půlnoci
    Ondra zabalil klacek
    do hadrů namočenejch v benzínu
    škrtnul sirkou a šlo se
    zastrčená deska Sabiny
    a Jungmann z růžovýho kamene
    nejlíp je na ně vidět
    z hajzlů v McDonaldu
    ve 2. patře Paláce Flora
    tohle je konec
    povídám
    na Korunní třídě
    zapálili z šesti různejch míst
    secesní pivovar
    a na jeho mrtvole postavili sámošku
    dneska tu dělaj shopping
    ošklivý kočky z cizích žurnálů
    úhledný šeredky s lesklejma taštičkama
    šatičkama botičkama
    a jejich zazobaný psíci
    s uchem ve tvaru mobilu
    za nima cupitaj
    s náručí značkovýho braku
    jako šerpové za maharádžou
    jo to je konec
    kejvá Ota
    děti ti vnucujou srdíčka
    důchodci letáky
    bezdomovci časáky
    kino Eden skomírá
    ve stínu ohavný betonový krabice
    a tam kde kvetly záhony
    parkujou nákupní vozíky
    dopíjím poslední pivo
    na pustoprázdný zahradě
    a čekám
    kdy se z Paruky
    stane druhej Vítkov
    z protileteckýho krytu
    nadělaj garáže
    a od Žižky natáhnou lanovku
    na ten vysílací pyj
    všechno jde do pryč
    svět maj v rukou mloci
    není komu věřit
    není kam jít na rande
    je čas volit zelený
    a je čas
    vypadnout z tohohle
    odsouzenýho města

    Otovi, Ondrovi a dalším pozůstalým
    Parukářka, 16. května 2006

    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam