János Pilinszky
HRAZDY A BRADLA
Tmou zad se ke mně otočíš,
tvé čelo jak o pomoc
volá a marně ruka má
naň naplétá hvězdnou noc.
Tulíš se ke mně, ramena
ti stříbří sníh jako dým,
krotce a něžně. Směješ se –
já zprudka tě uhodím.
Po římse světla běžíme,
já nohy ti překotně
podrazím, sekneš po očích
mně jak šelmy nezkrotné.
Naznak padáš, tvář zkřivenou,
pak v dálavách ztrácím ji,
na hrazdách noci odlétáš,
jsi nad vším, co pomíjí,
nad skutečno se povznášíš.
Zlé, bezhlesé závratě
a cviky! Nelze vykřiknout,
jsem bez dechu, stíhám tě,
po odrazu tě zachytím –
a srazím tě z výšin tvých;
rozprostřeme se v sítích hvězd,
tak dychtivě chvějivých.
Zapřísahám tě – odpověz:
Jak dlouho jsi v honbě těl
už libujeme, v očích noc?
Kdo začal, kdo tohle chtěl?
Co se mnou, s tebou bude dál?
Tak bezútěšně tě chci!
Na bradlech nebes sedíme
jak vězňové-ztracenci.