János Pilinszky
KZ - ORATORIUM
Scéna: Prázdné jeviště nebo koncertní podium. Chór stojí v půlkruhu po obou stranách jeviště, uprostřed nechává úzký průchod. Nahoře jsou v řadě zavěšené koncertní lampy.
Účinkující: MALÝ CHLAPEC, STAŘENA, R. M. - mladá dívka. Všichni tři jsou obyvateli KZ.
Za ladění orchestru se nejprve objeví R. M., pak MALÝ CHLAPEC, naposled STAŘENA. R. M. má na sobě pruhované vězeňské šaty, vlasy ostříhané nakrátko; Stařena je v černém; Malý chlapec je oblečen do šedivého pracovního pláště.
S hořícími svíčkami v rukou se všichni tři postaví doprostřed rampy.
Před nimi, na notových stojanech, je scénář, jehož listy během představení volnýma rukama sami obracejí. Uprostřed stojí Malý chlapec, napravo od něho Dívka, nalevo Stařena. Orchestr ztichne. Krátká pauza.
R. M.
Já jsem z Varšavy.
STAŘENA
Já z Prahy.
MALÝ CHLAPEC
Já nevím, odkud jsem.
STAŘENA
(Zvedne hlavu.)
Jako kdyby střásali hřeby.
R. M.
Jako kdybych střásala hřeby!
MALÝ CHLAPEC
Tehdy jsem poprvé viděl noc!
STAŘENA
Hřeby se neprobudily.
R. M.
Já jsem křičela v krabici!
STAŘENA
Už nikdy jsem se neprobudila.
R. M.
Já jsem z Varšavy.
STAŘENA
Já z Prahy.
MALÝ CHLAPEC
Já nevím, odkud jsem.
STAŘENA
Byla noc, když jsme opustili město.
R. M.
Rozsvíceno, zapomenuto.
STAŘENA
Cinkaly ledově prázdné hvězdy.
R. M.
Cinkaly ledově prázdné žárovky.
STAŘENA
Jako kdyby střásali hřeby.
R. M.
Tváře, ruce. Unavená suť.
Řítil se dav na otevřené scéně.
STAŘENA
Světla na zapomenuté tváři.
R. M.
Vráska na tváři nikdy nespatřené.
STAŘENA
Praho, nebylas ničím víc?
R. M.
Rozsvíceno, zapomenuto.
MALÝ CHLAPEC
Od této chvíle na mě nemluvte.
R. M.
V životě jsem neviděla dům -
stál mezi světly na konci stromořadí...
Okna mu zářila.
Nedotkla jsem se ho.
Dotknu se ho jen opatrně.
Zapomeň na mne, zapomeň na mne, lásko!
Koho zajímá šelma opřená o kmen stromu?
STAŘENA
Ve světle měsíce písaři.
R. M.
Kostely a hřbitovní zahrady.
STAŘENA
Ořechy, žalářníci-chrapouni.
R. M.
Akta polosnu, jehla a nit.
STAŘENA
Smrtelné ticho.
R. M.
Gotická písmena.
STAŘENA
Německo.
MALÝ CHLAPEC
Nesmírně daleko a dočista blízko
ležel někdo na kamenném stole.
STAŘENA
Jako kdyby to byl skleník,
ale v něm žádné květiny.
Jediná dlouhá chodba;
hliněné zdi, ale v nich teplo země.
Chodba se na konci rozšířila -
a svítila jako monstrance.
R. M.
(jakoby v jiném příběhu, s rostoucí prostotou)
Bylo, nebylo,
žil jednou jeden osamělý vlk.
Osamělejší než andělé.
Jednou se dostal do jedné vesnice
a zamiloval se do prvního domu, který uviděl.
Už i jeho zdi si oblíbil,
hlazené od zedníků,
ale okno ho zastavilo.
V pokoji seděli lidé.
Krom Boha nikdy nikdo
neviděl je tak krásné,
jak je vidělo zvíře s čistým srdcem.
V noci pak také vešel do domu,
zůstal stát uprostřed pokoje.
A nikdy se už odtud nehnul.
S otevřenýma očima stál celou noc,
ještě i ráno, kdy ho ubili.
MALÝ CHLAPEC
Jsme mrtví, že?
R. M.
Bylo to jako skleník,
ale v něm žádné květiny.
Jediná dlouhá chodba;
hliněné zdi, ale v nich teplo země.
Bylo to odpoledne, tak ve tři hodiny.
Chodba se na konci rozšířila -
a svítila jako monstrance.
Střechu měla asi ze skla,
paprsky slunce tu uvízly.
Naze a definitivně
ležel někdo na kamenném stole.
STAŘENA
Ve svitu měsíce písaři.
R. M.
Kostely a hřbitovní zahrady.
STAŘENA
Ořechy, žalářníci-chrapouni.
R. M.
Akta polosnu, jehla a nit.
STAŘENA
Jediný mohutný úder!
R. M.
Mrtví v hořčíkovém plameni.
STAŘENA
Smrtelné ticho.
R. M.
Gotická písmena.
STAŘENA
Německo.
R. M.
Připozdívá se. Už jen párající se nit
vězeňského šatu je se mnou.
Utrhnout nit a vezmu ji do úst.
Zde ležím mrtvá na špičce jazyka.
STAŘENA
Mí drazí, nesuďte!
MALÝ CHLAPEC
Je sedm krychlí.
První - ještě nevím.
Druhá: cesty a dálka.
Ve třetí vojáci.
Ve čtvrté krychli jsme my.
V páté: hlad a chléb!
V šesté krychli je ticho.
Sedmou krychli neznám.
R. M.
Zdá se mi, že se probudím.
STAŘENA
Jen to zkus, drahá, co můžeš ztratit?
A co kdyby...!
R. M.
Tolik se bojím, že ztratím... (Pauza.)
Spěchám přes vymřelý dvůr.
STAŘENA
Jsi ztracena! Nemáš co ztratit!
R. M.
Cítím, že je zde zcela blízko.
STAŘENA
Blízko, jak jsme schopni milovat pouze my.
R. M.
Je tu. Srdce se mi zastaví.
STAŘENA
Prolom dveře. Nám je to už dovoleno.
R. M.
Pláču. Mám zde na tváři...
Mám zde na tváři všechno, co je mé a není mé.
STAŘENA
Ano, aspoň to kdybychom směli vědět,
zda nakonec můžeme prolomit
ne svou, ale ostatních samotu:
samotu oběti, jež má strach,
samotu vraha, jenž necítí, že zabil,
samotu toho, kdo nemá už ani odvahu
vědět o nás!
R. M.
Zde proudí všechno, na mé tváři.
MALÝ CHLAPEC
První krychli nevím.
Druhá: cesty a dálka!
Temné cesty a prázdná dálka.
STAŘENA
rukou opřena o vzduch Začíná sněžit.
V Praze je zima.
Pod skleněnou střechou stojí malý stolek
a jedna noha se mu viklá.
Hodinový stroj uvnitř se otáčí.
Kdysi jsem myslela, že jsem zde.
MALÝ CHLAPEC
Ve čtvrté krychli jsme my.
R. M.
Rozsvíceno, zapomenuto.
STAŘENA
Spěchám přes Václavské náměstí. Pauza.
jakoby pro sebe Lidé,
slitujte se!
R. M.
Definitivně sama.
Už jen párající se nit
z mého vězeňského šatu zůstala se mnou
a vzala na sebe podobu čáry s nepsaným osudem.
Nic není, pouze místo a čas,
kde mě naposled evidují.
Jsem jenom já a oni. (Pauza.) Kdo ještě spí.
STAŘENA
Mí drazí, nesuďte!
Žijeme tu jako ubohý dobytek.
Jako prasata. Vkleče v prachu,
a přece, dřív než se jídlo dostalo na náš jazyk,
bylo nevinné jako tělo Boží.
MALÝ CHLAPEC
V šesté krychli je ticho.
R. M.
Zdá se mi, že se probouzím.
Noc je bezmezně hluboká.
Už stěží jsem.
Jediný pokoj,
jen jediné okno svítí: to jeho.
Ale i to je prázdné.
Jako rozlomené zrcadlo
padá ten jeho pokoj, a dopadnout nemůže!
List po listu musím odtrhovat
měkký les. Jako mnoho ran.
Zemdlím, sotvaže jeho krásnou hlavu
vyloupnu
z promoklých listů.
Je hezčí než nejhezčí mladá dívka.
Už není žádný les.
Co od nás ještě chceš?
Naši smrt, ne, tu my nedáme.
Tu přivineme k sobě a nedáme.
MALÝ CHLAPEC
Sedmou krychli neznám.
(Hluk pomalu se rozbíhajícího sesuvu, jako kdyby se zřítily díry a v dírách vířily kameny. A pak náhle celý sesuv skončí.
Z chóru zprava i zleva vystoupí dva tři vpřed, vezmou oheň a sfouknou svíčku Stařeny, Malého chlapce i Mladé dívky. Posléze se
postaví zpět na svá místa a podávají plamen dál postupně celému chóru.)
R. M.
Jak měkký je vzduch.
Děravý okap, zeď baráku, dálka.
Zkáza zpomalená až k samému štěstí.
MALÝ CHLAPEC
V šesté krychli je ticho.
R. M.
Nepravděpodobně
slabý tep tepe;
snaží se udržet.
MALÝ CHLAPEC
V šesté krychli je němota.
R. M.
Všechno se zastaví. Ve Varšavě je večer.
Mou postel pokrývala bílá přikrývka!
STAŘENA
Mí milí! Moji milí!
R. M.
Má temná nebesa!
(Vyhasnou také visací lampy.)
STAŘENA
Byl jako proděravělá dlaň.
Okna mu zářila.
Svítil na konci stromořadí.
V pokojích seděli lidé.
Táhneme po silnici.
Dům zakryjí stromy.
R. M.
Připozdívá se. Už jen párající se nit
vězeňského šatu je se mnou.
Utrhnu nit a vezmu ji do úst.
Zde proudí všechno na mé tváři.
MALÝ CHLAPEC
Sedmou krychli neznám.
R. M.
Jsem jenom já a oni, ti, kteří ještě spí.
STAŘENA
Ve svitu měsíce písaři.
R. M.
Kostely a hřbitovní zahrady.
STAŘENA
Ořechy, žalářníci-chrapouni.
R. M.
Akta polosnu, jehla a nit.
STAŘENA
Jediný mocný úder!
R. M.
Mrtví v hořčíkovém světle.
STAŘENA
Světla na zapomenuté tváři.
R. M.
Vráska na tváři nikdy nespatřené.
STAŘENA
Jako kdyby střásali hřeby.
R. M.
Jako kdybych střásala hřeby.
MALÝ CHLAPEC
Poprvé vidím noc!
R. M.
Já jsem křičela v krabici!
STAŘENA
Nikdy už se neprobudím.
MALÝ CHLAPEC
(Udělá krok dva dopředu. Trochu trhaně.
Oběma rukama tápe před sebou, než si je přidrží na chvíli před očima.)
Nešťastný okamžik,
kdy sirotek objeví sám sebe,
pomyslí na to, že i pro druhého
může být tato ruka, tato křivka důležitá,
a vzápětí zatouží, aby ho milovali.
R. M.
Já jsem z Varšavy.
STAŘENA
Já z Prahy.
MALÝ CHLAPEC
Já nevím, odkud jsem.
(Visací lampy se rozsvítí.)