• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FINpoezie & texty různých autorů
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    Snad nebude nikomu vadit rozsáhlost textu.
    Nepovedlo se mi vložit to sem pomocí odkazu, aby byla zachována grafická úprava...
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    János Pilinszky
    KZ - ORATORIUM






    Scéna: Prázdné jeviště nebo koncertní podium. Chór stojí v půlkruhu po obou stranách jeviště, uprostřed nechává úzký průchod. Nahoře jsou v řadě zavěšené koncertní lampy.

    Účinkující: MALÝ CHLAPEC, STAŘENA, R. M. - mladá dívka. Všichni tři jsou obyvateli KZ.

    Za ladění orchestru se nejprve objeví R. M., pak MALÝ CHLAPEC, naposled STAŘENA. R. M. má na sobě pruhované vězeňské šaty, vlasy ostříhané nakrátko; Stařena je v černém; Malý chlapec je oblečen do šedivého pracovního pláště.
    S hořícími svíčkami v rukou se všichni tři postaví doprostřed rampy.
    Před nimi, na notových stojanech, je scénář, jehož listy během představení volnýma rukama sami obracejí. Uprostřed stojí Malý chlapec, napravo od něho Dívka, nalevo Stařena. Orchestr ztichne. Krátká pauza.


    R. M.
    Já jsem z Varšavy.

    STAŘENA
    Já z Prahy.

    MALÝ CHLAPEC
    Já nevím, odkud jsem.

    STAŘENA
    (Zvedne hlavu.)
    Jako kdyby střásali hřeby.

    R. M.
    Jako kdybych střásala hřeby!

    MALÝ CHLAPEC
    Tehdy jsem poprvé viděl noc!

    STAŘENA
    Hřeby se neprobudily.

    R. M.
    Já jsem křičela v krabici!

    STAŘENA
    Už nikdy jsem se neprobudila.

    R. M.
    Já jsem z Varšavy.

    STAŘENA
    Já z Prahy.

    MALÝ CHLAPEC
    Já nevím, odkud jsem.

    STAŘENA
    Byla noc, když jsme opustili město.

    R. M.
    Rozsvíceno, zapomenuto.

    STAŘENA
    Cinkaly ledově prázdné hvězdy.

    R. M.
    Cinkaly ledově prázdné žárovky.

    STAŘENA
    Jako kdyby střásali hřeby.

    R. M.
    Tváře, ruce. Unavená suť.
    Řítil se dav na otevřené scéně.

    STAŘENA
    Světla na zapomenuté tváři.

    R. M.
    Vráska na tváři nikdy nespatřené.

    STAŘENA
    Praho, nebylas ničím víc?

    R. M.
    Rozsvíceno, zapomenuto.

    MALÝ CHLAPEC
    Od této chvíle na mě nemluvte.

    R. M.
    V životě jsem neviděla dům -
    stál mezi světly na konci stromořadí...
    Okna mu zářila.
    Nedotkla jsem se ho.
    Dotknu se ho jen opatrně.

    Zapomeň na mne, zapomeň na mne, lásko!
    Koho zajímá šelma opřená o kmen stromu?

    STAŘENA
    Ve světle měsíce písaři.

    R. M.
    Kostely a hřbitovní zahrady.

    STAŘENA
    Ořechy, žalářníci-chrapouni.

    R. M.
    Akta polosnu, jehla a nit.

    STAŘENA
    Smrtelné ticho.

    R. M.
    Gotická písmena.

    STAŘENA
    Německo.

    MALÝ CHLAPEC
    Nesmírně daleko a dočista blízko
    ležel někdo na kamenném stole.

    STAŘENA
    Jako kdyby to byl skleník,
    ale v něm žádné květiny.
    Jediná dlouhá chodba;
    hliněné zdi, ale v nich teplo země.
    Chodba se na konci rozšířila -
    a svítila jako monstrance.

    R. M.
    (jakoby v jiném příběhu, s rostoucí prostotou)
    Bylo, nebylo,
    žil jednou jeden osamělý vlk.
    Osamělejší než andělé.

    Jednou se dostal do jedné vesnice
    a zamiloval se do prvního domu, který uviděl.

    Už i jeho zdi si oblíbil,
    hlazené od zedníků,
    ale okno ho zastavilo.

    V pokoji seděli lidé.
    Krom Boha nikdy nikdo
    neviděl je tak krásné,
    jak je vidělo zvíře s čistým srdcem.

    V noci pak také vešel do domu,
    zůstal stát uprostřed pokoje.
    A nikdy se už odtud nehnul.

    S otevřenýma očima stál celou noc,
    ještě i ráno, kdy ho ubili.

    MALÝ CHLAPEC
    Jsme mrtví, že?

    R. M.
    Bylo to jako skleník,
    ale v něm žádné květiny.
    Jediná dlouhá chodba;
    hliněné zdi, ale v nich teplo země.
    Bylo to odpoledne, tak ve tři hodiny.
    Chodba se na konci rozšířila -
    a svítila jako monstrance.

    Střechu měla asi ze skla,
    paprsky slunce tu uvízly.
    Naze a definitivně
    ležel někdo na kamenném stole.

    STAŘENA
    Ve svitu měsíce písaři.

    R. M.
    Kostely a hřbitovní zahrady.

    STAŘENA
    Ořechy, žalářníci-chrapouni.

    R. M.
    Akta polosnu, jehla a nit.

    STAŘENA
    Jediný mohutný úder!

    R. M.
    Mrtví v hořčíkovém plameni.

    STAŘENA
    Smrtelné ticho.

    R. M.
    Gotická písmena.

    STAŘENA
    Německo.

    R. M.
    Připozdívá se. Už jen párající se nit
    vězeňského šatu je se mnou.
    Utrhnout nit a vezmu ji do úst.
    Zde ležím mrtvá na špičce jazyka.

    STAŘENA
    Mí drazí, nesuďte!

    MALÝ CHLAPEC
    Je sedm krychlí.
    První - ještě nevím.
    Druhá: cesty a dálka.
    Ve třetí vojáci.
    Ve čtvrté krychli jsme my.
    V páté: hlad a chléb!
    V šesté krychli je ticho.
    Sedmou krychli neznám.

    R. M.
    Zdá se mi, že se probudím.

    STAŘENA
    Jen to zkus, drahá, co můžeš ztratit?
    A co kdyby...!

    R. M.
    Tolik se bojím, že ztratím... (Pauza.)
    Spěchám přes vymřelý dvůr.

    STAŘENA
    Jsi ztracena! Nemáš co ztratit!

    R. M.
    Cítím, že je zde zcela blízko.

    STAŘENA
    Blízko, jak jsme schopni milovat pouze my.

    R. M.
    Je tu. Srdce se mi zastaví.

    STAŘENA
    Prolom dveře. Nám je to už dovoleno.

    R. M.
    Pláču. Mám zde na tváři...
    Mám zde na tváři všechno, co je mé a není mé.

    STAŘENA
    Ano, aspoň to kdybychom směli vědět,
    zda nakonec můžeme prolomit
    ne svou, ale ostatních samotu:
    samotu oběti, jež má strach,
    samotu vraha, jenž necítí, že zabil,
    samotu toho, kdo nemá už ani odvahu
    vědět o nás!

    R. M.
    Zde proudí všechno, na mé tváři.

    MALÝ CHLAPEC
    První krychli nevím.
    Druhá: cesty a dálka!
    Temné cesty a prázdná dálka.

    STAŘENA
    rukou opřena o vzduch Začíná sněžit.
    V Praze je zima.
    Pod skleněnou střechou stojí malý stolek
    a jedna noha se mu viklá.
    Hodinový stroj uvnitř se otáčí.
    Kdysi jsem myslela, že jsem zde.

    MALÝ CHLAPEC
    Ve čtvrté krychli jsme my.

    R. M.
    Rozsvíceno, zapomenuto.

    STAŘENA
    Spěchám přes Václavské náměstí. Pauza.
    jakoby pro sebe Lidé,
    slitujte se!

    R. M.
    Definitivně sama.
    Už jen párající se nit
    z mého vězeňského šatu zůstala se mnou
    a vzala na sebe podobu čáry s nepsaným osudem.

    Nic není, pouze místo a čas,
    kde mě naposled evidují.

    Jsem jenom já a oni. (Pauza.) Kdo ještě spí.

    STAŘENA
    Mí drazí, nesuďte!
    Žijeme tu jako ubohý dobytek.
    Jako prasata. Vkleče v prachu,

    a přece, dřív než se jídlo dostalo na náš jazyk,
    bylo nevinné jako tělo Boží.

    MALÝ CHLAPEC
    V šesté krychli je ticho.

    R. M.
    Zdá se mi, že se probouzím.
    Noc je bezmezně hluboká.
    Už stěží jsem.

    Jediný pokoj,
    jen jediné okno svítí: to jeho.
    Ale i to je prázdné.
    Jako rozlomené zrcadlo
    padá ten jeho pokoj, a dopadnout nemůže!

    List po listu musím odtrhovat
    měkký les. Jako mnoho ran.
    Zemdlím, sotvaže jeho krásnou hlavu
    vyloupnu
    z promoklých listů.

    Je hezčí než nejhezčí mladá dívka.
    Už není žádný les.
    Co od nás ještě chceš?
    Naši smrt, ne, tu my nedáme.
    Tu přivineme k sobě a nedáme.

    MALÝ CHLAPEC
    Sedmou krychli neznám.
    (Hluk pomalu se rozbíhajícího sesuvu, jako kdyby se zřítily díry a v dírách vířily kameny. A pak náhle celý sesuv skončí.
    Z chóru zprava i zleva vystoupí dva tři vpřed, vezmou oheň a sfouknou svíčku Stařeny, Malého chlapce i Mladé dívky. Posléze se
    postaví zpět na svá místa a podávají plamen dál postupně celému chóru.)


    R. M.
    Jak měkký je vzduch.
    Děravý okap, zeď baráku, dálka.
    Zkáza zpomalená až k samému štěstí.

    MALÝ CHLAPEC
    V šesté krychli je ticho.

    R. M.
    Nepravděpodobně
    slabý tep tepe;
    snaží se udržet.

    MALÝ CHLAPEC
    V šesté krychli je němota.

    R. M.
    Všechno se zastaví. Ve Varšavě je večer.
    Mou postel pokrývala bílá přikrývka!

    STAŘENA
    Mí milí! Moji milí!

    R. M.
    Má temná nebesa!
    (Vyhasnou také visací lampy.)

    STAŘENA
    Byl jako proděravělá dlaň.
    Okna mu zářila.
    Svítil na konci stromořadí.
    V pokojích seděli lidé.
    Táhneme po silnici.
    Dům zakryjí stromy.

    R. M.
    Připozdívá se. Už jen párající se nit
    vězeňského šatu je se mnou.
    Utrhnu nit a vezmu ji do úst.
    Zde proudí všechno na mé tváři.

    MALÝ CHLAPEC
    Sedmou krychli neznám.

    R. M.
    Jsem jenom já a oni, ti, kteří ještě spí.

    STAŘENA
    Ve svitu měsíce písaři.

    R. M.
    Kostely a hřbitovní zahrady.

    STAŘENA
    Ořechy, žalářníci-chrapouni.

    R. M.
    Akta polosnu, jehla a nit.

    STAŘENA
    Jediný mocný úder!

    R. M.
    Mrtví v hořčíkovém světle.

    STAŘENA
    Světla na zapomenuté tváři.

    R. M.
    Vráska na tváři nikdy nespatřené.

    STAŘENA
    Jako kdyby střásali hřeby.

    R. M.
    Jako kdybych střásala hřeby.

    MALÝ CHLAPEC
    Poprvé vidím noc!

    R. M.
    Já jsem křičela v krabici!

    STAŘENA
    Nikdy už se neprobudím.

    MALÝ CHLAPEC
    (Udělá krok dva dopředu. Trochu trhaně.
    Oběma rukama tápe před sebou, než si je přidrží na chvíli před očima.)

    Nešťastný okamžik,
    kdy sirotek objeví sám sebe,
    pomyslí na to, že i pro druhého
    může být tato ruka, tato křivka důležitá,
    a vzápětí zatouží, aby ho milovali.

    R. M.
    Já jsem z Varšavy.

    STAŘENA
    Já z Prahy.

    MALÝ CHLAPEC
    Já nevím, odkud jsem.

    (Visací lampy se rozsvítí.)
    SONA1
    SONA1 --- ---
    ... třicet pět let mačkám zelený a červený knoflík mého presu, třicet pět ale i let piju džbány piva nikoliv pro pití, já mám hrůzu z opilců, já piju, abych napomáhal myšlení, abych líp se dostal do samotného srdce textů, protože to, co já čtu, to není ani pro zábavu, ani abych si ukrátil dlouhou chvíli, nebo dokonce abych líp usnul, já, který žiji v zemi, ve které patnáct generací umí číst a psát, já piju, abych ze čtení už nikdy nemohl spát, abych ze čtení dostal třasavku, protože já sdílím s Hegelem ten názor, že ušlechtilý člověk je málo šlechticem a zločinec málo vrahem. Kdybych já uměl psát, napsal bych knihu o větším štěstí a o větším neštěstí člověka. Knihami a z knih jsem se poučil, že nebesa nejsou vůbec humánní a člověk, kterému to myslí, tak taky humánní není, ne že by nechtěl, ale že to odporuje správnému myšlení. Pod mýma rukama a v mém hydraulickém lisu hynou vzácné knihy a já tomu proudu a průtočnosti nemohu zabránit. Nejsem víc než něžný řezník.

    Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota (třetí varianta)
    SONA1
    SONA1 --- ---
    UŽOVKA

    Rudolfu Černému

    Spí, mrtva je užovka v upolínu,
    má barvu pláče její zvadlá pleť,
    a na ruce jak padá zeleň stínů,
    na křídlech milovat, ó považ teď.

    Tak s hlavou nazad obrácenou dřímá,
    jak mrtvé dny se nazpět dívají,
    má barvu řek, a nehledět už zpříma,
    hle, dávná marnost rozkázala jí.

    Skloňte se, sosen sloupy jantarové,
    sudlice trav, kde mihla se v dny nové
    nit stříbrná, již sotva postřehls.

    Džbán výšek rozbit, tuhne draslo slz...
    Má barvu pláče, řek a mokrých stínů,
    spí, mrtva je užovka v upolínu.

    Jan Zahradníček, Jeřáby, 1933
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    ŠPANĚLSKÉ ZÁTIŠÍ

    Za kamenem, provrtaném mlži
    do tvaru lebky, pustém jak sierra,
    mohu vidět muže v pokleku.
    Je docela nahý ten muž
    a má pozdviženou obrovskou dlaň
    a dívá se do toho chiromantikého zrcadla
    na býka - řítí se na něho za zády.

    Symbol bezpečí je vyznačován
    červeným terčem na ohradě, ale to,
    co přináší barvu čistou do ruda,
    je krev, kterou rozehrává srdce, tep,
    jemuž přezdívají Nevímedne Anihodiny,
    a přestože muleta života bude nakonec
    stejně roztržena neblahým rohem,
    bráníme se, proklínáme, nechceme ---


    (Emil Juliš, Hra o smysl, Severočeské nakladatelství, 1990)
    BUBLINKY
    BUBLINKY --- ---
    násilí bez předsudků

    násilí bez předsudků je
    dát cizímu pánovi na nástupišti
    pěstí
    nastavit nohu dítěti který
    běží kolem
    násilí bez předsudků je
    znásilnění
    bodnutí člověka na ulici
    nožem do zad
    jen
    tak
    protnout dva příběhy
    jednou událostí
    v jednu chvíli-
    sblížení
    sblížení

    sblížení


    sblížení



    sblížení


    Jan Těsnohlídek ml. - Násilí bez předsudků
    BUBLINKY
    BUBLINKY --- ---
    Jak se lekáme
    když vyletí kámen

    těch kruhů na hladině
    něž doskáče

    Obraz co se mine
    a nikomu nechybí

    Uzavřená
    zrcadlící voda
    nebe a klid

    A zas je po smrti


    Viola Fischerová - Předkonec
    BUBLINKY
    BUBLINKY --- ---
    Tenkrát býval sníh fajn
    když jsme se na sáňkách
    řítili z kopce

    dole přeletěli potok
    a domů se vraceli večer
    v teplácích zmrzlých na kost

    Ten dnes dává víc
    Zasype
    -alespoň na pár dní-
    zející hlínu


    Viola Fischerová - Předkonec
    FIN
    FIN --- ---
    Středem města – jeho stále tlukoucím srdcem – místem, které přitahuje kroky a kde se chodec octne podivně, nádherně, aniž na to myslel, zde není náměstí, ale most. Za všech ročních období, v kteroukoliv hodinu je třeba postát na Karlově mostě, kde jsme zřídka sami: za blahodárného silného jarního nakyslého větru, který rozcuchává celý kopec, když se sníh snáší hustě na Malou Stranu, jež usnula v bílém světě, už vás volají pouze kamenní chodci: ráno za čerstvého prášení vzduchu, abyste pohlédli na Hrad, jak rozkládá svá průčelí na hukotem vod, i večer, abyste naslouchali svěřování soch.

    Claude Dourguin
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    Vítr, co vstal,
    ač ani list
    nestačil rozechvět,
    jen se sebou si chladně hrál,
    kde končí ptačí svět.
    Vítr, co vzbudil tesknou slast,
    jak vlna rozchodu,
    zklidněná mrazem víry v to,
    co nikdo neshlédl.



    Emily Dickinsonová
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    Vilém Závada
    A PŘECE



    Už jsem jako veřejná zpovědnice,
    co lidí chodívá se ke mně zpovídat.
    Beru na sebe všechny hříchy světa,
    jak mám z nich potom rozhřešení dát?

    Už jsem jako veřejná nemocnice,
    kde není volný ani jeden kout.
    Sám trpím všemi chorobami lidstva
    a každý nemocný chce ve mně ulehnout.

    Už jsem jako ty městské hřbitovy,
    co leží ve mně mrtvých, kost na kosti.
    Dlouhým schodištěm hrobů sestupuji
    dolů až na dno, na tržiště marnosti.

    Já také denně stokrát umírám,
    uvnitř jak ohořelé dřevo zčernalý.
    Nemyslím ale na nářky a na máry,
    spíš na snoubení, kolébky a chorály.

    Tam, kde se lidé svíjejí a reptají,
    ukazuji jak střelka u kompasu
    vždy na sluneční stranu života,
    na jeho vznešenost, na jeho krásu.

    Hledívám dlouze k ozářeným vrcholům,
    až rozpustí se ve mně všechen kal.
    Už necítím křehkost a bídu člověka,
    když první kroky k hvězdám udělal.

    Nasednu jednou do podzemní dráhy,
    abych si našel poslední svůj byt.
    A z něho potom budu zemi žehnati,
    že směl jsem na ní aspoň chvíli žít.
    SONA1
    SONA1 --- ---
    stíny se dlouží vítr v polích stárne
    je příliš ticho začíná se hra
    na slepou bábu v sladkost upadáme
    a chyba broskví by nás zabila

    Jan Skácel: Chyba broskví
    FIN
    FIN --- ---
    Smutno je mi
    Vlasta Redl


    Smutno je mi
    Smutno je mi
    Na ten smutek není lék
    Slíbil jsem ti
    Že se změním
    A skutek neutek'

    Změnil jsem se od základu
    Jak's to chtěla johohó
    Jenže to má jednu vadu
    Že už není pro koho

    Smutno je mi
    Smutno je mi
    A nikdo nic netuší
    Nikdo si na týhle zemi
    Pro mě slzy nesuší

    Je to pěkné nadělení
    Proměnit se docela
    Ale nejhorší je pomyšlení
    Že už bys mě stejně nechtěla.

    Smutno je mi
    Moje milá
    Když tak píšu po nocích
    A ta láska
    Ta mi zbyla
    Nemůžu si pomoci

    Co lidí se na mě dívá
    Poslouchá a přemýšlí
    A já tobě hraju
    Tobě zpívám
    A ty dávno neslyšíš

    Smutno je mi
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    Jdu z prkna na prkno
    pozorně, pomalu.
    Nad hlavou cítím světlo hvězd
    a moře okolo.

    Nevím, zda konečný
    nebude příští krok.
    To dává chůzi prekérnost,
    zvanou též zkušenost.


    E. Dickinsonová
    FIN
    FIN --- ---
    byla to oáza, nebo fatamorgána
    v níž jsem nalezl modrý dům?

    tak či onak byl prázdný
    na zemi v něm ležela
    prázdná láhev od zavařeniny
    plná odložených vzpomínek
    které už neměly páteř


    Martin Švanda, Petrolejová vesnice
    FIN
    FIN --- ---
    DÉLKY TRVÁNÍ
    Art Garfunkel


    1. vdech-výdech: 4 sekundy
    2. roztříštění vlny o břeh: 10 sekund
    3. umytí a usušení: 80 minut
    4. nízký příliv a odliv: 6 hodin
    5. produktivní nahrávací frekvence: 12 hodin
    6. od říznutí k zahojení: 8 dní
    7. listí na stromě: 6 měsíců
    8. zapomenutí kamarádovy urážky: 1-5 roků
    9. správné ohrnutí záložek u kalhot: 28 let
    10. civilizace: 400 let
    11. překonání ztráty pravé lásky: věčnost


    překlad: Michal Bystrov
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    Sníme – je to dobré, že sníme,
    ranilo by nás, vzhůru být.
    Však protože hra nás vraždí,
    a my hrajem – zní křik.

    To nic! Lidé mřou navenek,
    krev tu věc v sobě má.
    My ale v dramatu mřeme
    a drama neumírá.

    S nedůvěrou se střetnem,
    oba zrak otevřený,
    zdali vidina není omyl,
    a zbledlé překvapení

    nás nezmrazí v dřík žuly,
    jen s věkem, se jmény
    a možná i s egyptským rčením –
    je obezřelé, snít.


    E. Dickinsonová
    NEMESIS
    NEMESIS --- ---
    UBIK: dobrá, dobrá, mažu...ale naposled to tu bylo 9. 1. 2007...to mi nepřijde zas tak nedávno...
    BUBLINKY
    BUBLINKY --- ---
    Jan Placák/Procházka sadem

    ***

    Noční korespondence přátel

    Vzal sis Stilnox? Píše Honza
    Vzal, odpovídá Ivan
    A co?
    Nic.
    Já si vzal taky jeden, a nic.
    Vem si Rivotril, píše Honza
    Už jsem si vzal, odpovídá Ivan
    A co?
    Nic.
    Já si vzal taky jeden, a nic.
    Vem si Nitrazepan, píše Honza
    Už jsem si vzal, odpovídá Ivan
    A co?
    Nic.
    Já si vzal taky jeden, a nic.
    Vem si Rohypnol, píše Honza
    Už jsem si vzal, odpovídá Ivan
    A co?
    Nic.
    Já si vzal taky jeden a nic.
    Vem si do postele lahev whisky, píše Honza
    Už jsem si vzal, odpovídá Ivan
    A co?
    Nic, ale aspoň něco.
    Já si ji taky vzal, a nic, ale máš pravdu, aspoň něco.


    BUBLINKY
    BUBLINKY --- ---
    Jan Placák/Procházka sadem

    ***

    Svalit se do trávy
    a nic nedělat
    jen se dívat
    jenom ne na lidi
    jen poslouchat
    jenom ne slova.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam