Jevgenij Jevtušenko (ruský básník, nějak jsem pozapomínal směry atp. ale myslím že se znal třeba se Seifertem, tohle napsal v roce 68, asi nejúžasnější co jsem kdy k tomuto tématu četl!)
Tanky jedou Prahou
Po Praze tanky duní.
Rozbřesk zas do tmy ponořený.
Valí se železa tuny
po pravdě, která v tisku není.
Pod těmi tanky se kácí
pokus obrátit stránku.
Ty tanky jedou po vojácích,
co sedí uvnitř tanků.
Co k tomu, bože, povíš?
Jak popsat ten hnus slovy?
Ty tanky jedou po Husovi,
po Petöfim a Puškinovi.
Po Praze jedou nové
motorizované biče.
Kušuj, naivní Manilove,
Nozdrjov ti nedovolí křičet!
Strach se vždy z ubohosti rodí,
fízlové si ho cení.
Nozdrjov ho nemanželsky zplodil.
Je parchant zaslepených.
Dupete po cti, po svědomí.
Ty zrůdné tanky boří mosty.
Za chimérou se Prahou honí
strach vyzbrojený ubohostí.
Valí se po hrobech plných věnců,
po dětech, jež se na svět hlásí.
Štemply spojené do růženců
mění se v housenkové pásy.
Když naše tanky přijížděly,
tak jsem k nim rozjásaně spěchal.
Kývali na mě svými děly
a já byl šťastný jako blecha.
Dnes život přeorat mi chtějí,
zahrabat všechno, co jsem našel.
Ty tanky jedou po nadějích
a zase jsou ty tanky naše!
Než zdechnu jako staré psisko,
až nezbude už pranic,
zašeptám těm, co jsou mi blízko,
poslední svoje přání:
Ať na mem hrobě nic víc není,
než nápis, co odolá zkáze:
"Sovětský básník. Uvláčený
Ruskými tanky v Praze."