• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FINpoezie & texty různých autorů
    FIN
    FIN --- ---
    Petr Cincibuch
    ZBYTEČNĚ


    Vlčím bobem ozdobili oltář
    a jakoby klekli v lavicích,
    chladná vůně ve venkovských pokojích
    sedla na barevná sklíčka.

    Hřbitovní koule za zdí rozšiřovaly tváře,
    přešel-li někdo kolem.

    Já vlhčil krví veřeje vrat,
    však skřípění tvých slov a boků bylo mučivé.

    Vešel jsem tedy, kam se vchází
    přes mrtvé mouchy a nalezl
    přibité hlavy úhořů.

    Loňskou,
    a ta druhá byla prý ještě starší.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Divně


    Divně, ale patříme si -

    jako tresty vinám v temné směsi.
    Týráme se, abychom si odtrpěli,
    na duších, co oblažilo těly.

    Divně, ale patříme si,
    jako když se kradmá paměť děsí
    lupu, jímž je budoucnost.

    Děsí se, a nemá dost.


    Vít Slíva
    Rodný hrob, HOST 2004
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Jehličí drtil jsem ti dlaní
    na nahém těle. Vonělo jako les.
    Já – řeka protékal jsem tebou.
    Tělesné nebe. Nebe bez nebes.

    I vycházela zvířata
    za horkých nocí z houštin tvých
    a pila ze mne…
    A srdce, kámen na mém dně,
    v mechatých rybinách se hnulo
    tím steskem člověčím –

    že hladina má od hvězd
    nerozezná oči šelem, že tebou protékám
    a nevím odkud ani kam.

    Však ráno z pařeniště trav
    vstávalo slunce ještě orousané.

    S hlasy, jež rozdala jsi ptactvu svému,
    a s němotou mých ryb
    přitiskli jsme se k jeho ohni.

    Jen v houštinách
    tam někde blízko srdce tvého
    kňučely šelmy od hvězd omrzlé.

    A za to léto slunce spálilo
    tvůj hlas i s hlasy ve větvích
    a němotu ryb s řekou vypilo
    až k tomu srdci – kameni.

    A jednou na ně začal padat sníh…

    A dotek první vločky projel jím
    Jak první políbení – tenkrát.


    František Hrubín
    Rajský pastel
    NAVON_DU_SANDAU
    NAVON_DU_SANDAU --- ---
    Postavíme sněhuláka
    kterej v noci nehuláká
    kterej děti nebije
    nekouří a nepije.

    Karel Plíhal.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Ludek Marks
    Posledního února

    Po smrti budu havranem
    chtěl jsem se tak už narodit
    Žít s hejnem v poli zoraném
    Po smrti budu havranem
    ne jako v žití prosraném
    v němž nelze nic než marodit
    Po smrti budu havranem
    chtěl jsem se tak už narodit

    Otištěno v rubrice Čtenář poezie, TVAR 04/05
    FIN
    FIN --- ---
    Ivan Diviš
    Žalm 8


    Douan smeten Marna se vaří krví
    oudy lítají husí droby vrhané obrem
    Goyovým obrem na stěnu hospody

    Proč Bůh měl by se ujímat člověka
    rozkoleného v nátuře notorického lháře
    všiváka pusté ironie?

    Proč za vlasy k sobě měl by ho tahat,
    tu vražednou veš tu figuru
    Proč u něho směla by používat úplnosti
    aťsi vězí v neúplném chce to

    Závrať trhá hlavou netopýr češe účes
    cuchá rozum, vůli, sen:

    Nanovo modlí se kněz
    a ty odpočinut, stále nanovo
    proměňuješ se v dítě jsa hotov

    Překřižovat prostor směrem tam
    kde dávno doduněla děla
    Obrátit se překřižovat bezuzdnost světa
    neschopného už potkat sebe sama
    ani v pusté nadávce
    FIN
    FIN --- ---
    NATASHA
    Dva romány


    Natáhla noc jako punčochu přes tvář
    A s výrazem
    Jenž nelze přeložit

    Do klína vrazila nejdelší pero pavího krále
    To s duhovým koncem

    V nastalém saténovém tichu
    Oba napsali román

    Ona ach formou

    On
    Jako kánon
    FIN
    FIN --- ---
    Egon Bondy

    Večer jsem rozsvítil noc
    dvou oken velikou září
    za nimiž měsíce den
    čeří mrak pravidlem tmu
    Velikolepý se počal
    proud stínu stoupati mého
    z hlavy a nohou a tělem
    se rozpjat létati začal
    naváživ předtím se dnem
    jask v hrůze se chvěl zpívav písní
    rozkvetlý na poli mák
    planý jen ve dvou dnech zašel
    Oprší každého dne
    má potence velikověká
    nad Mléčné dráhy se dme
    od očí prvního o-
    tevření až po poslední akt
    v pracovně záchodu mého
    Pak ale začne se stoupat
    tramvají bližší vždy stále
    útrpná denní ta smrt
    za niž jsem platem svým ztrácen
    Večerem vzpomínka pak
    na jinocha ranního ve svět
    bolestně zařehtá kůň
    jezdec se kdovíkde ztrativ
    FIN
    FIN --- ---
    Egon Bondy

    Po vlnách vlna vlnou k vlně
    nese se k břehu blízkost blízká
    nebe se stře a tře a blýská

    Po zemích chodí noci
    ve vlasech vlasy vlasem vlají
    zdá se mi že se mi sny zdají
    FIN
    FIN --- ---
    Unseen
    trojžlučná
    z kolekce herr teufelsteina


    I.
    Vhodné je lidem vyjít vstříc –
    - jak jsem kdes slyšel, tak i činím;
    vyjdu vstříc, pošlu do Prčic
    a zabráním tak vstupu sviním.

    II.
    Je třeba kalit, chlastat, pít,
    nechodit v mládí za hospodu!
    K stáru, když nejsou játra fit,
    zbývá nám jenom kalit vodu.

    III.
    Žena – toť bytost vyšších sfér,
    anděl a seraf v první fázi;
    Pak stíhačka a bombardér
    až ke hrobu tě doprovází.
    FIN
    FIN --- ---
    Ivan Diviš
    Žalm 85


    V zrcadlovém bludišti na petřínské věži
    poprvé zmocnilo se mne vášenství

    Představa zuřivá jak nosorožec v bambusu
    odhalovala tvé pravé snědé stehno
    ten doutník brazilský

    A zatímco jsme byli šťastni odzadu
    zepředu se vyzubila sedlecká kostnice
    křikly dějiny této země

    této země která je nepoučitelná
    a která proto točitými schody nucena je stoupat
    dopředu do vlastní minulosti

    země jak prchám dozadu kde padá omítka
    která je obludivým zvětšením
    také naší bídy

    V zrcadlovém bludišti na Petříně
    poprvé do pánve vhrnula se krev
    viděl jsem tě tam v kartounových šatech
    a pod nimi usoudil jsem nic
    FIN
    FIN --- ---
    Ivan Diviš
    Žalm 83


    Pět set souložnic
    osvědčuje že byl smyslný
    Nadouval chřípí po stěnách santál

    Dělník z Čech vydřel za život tři ženy:
    co žena krůta, slípka, rty jak žiletky -
    Žádná chřípí - propocené tričko
    nesepráno tleská na bidle

    Za nocí zjevuje se ona s podvazky
    Její jméno tě nezajímá zato tělo
    a závist zlomocnější než chřestýš
    lomcuje dřinou v lomech
    v lomech na loupanou slídu
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Karel Šiktanc
    Rak

    21. 6. – 23. 7.

    Jsem
    otcův
    a dědkův –

    stůj,
    ať uslyšíš,
    jak ve mně oba drolí suchý list

    a jak mi lýkem
    vážou těžkou hlavu.
    Stůj!

    Slyšíš? Jakub,
    povědomý zvon.
    Večer co večer

    ve třech
    klekáme
    k Nedělce studni, vrchovaté tmou,

    a modlíme se za nedílnost rodu.
    A v kruhu kolem
    mlčí bílí psi.

    A v kruhu kolem
    křičí černí pávi.
    Proboha,

    ticho! V domě vprostřed vsi
    na niti visí
    matčin

    křestní šperk
    a v něm mé srdce,
    plaché,

    horoucí,
    hrozí se utrhnout
    jediným vzlykem světa.

    Zvláště když Luna
    skví se jako dneska.
    Zvláště když noc je

    zelená
    a bílá
    a déšť se krade

    v leknínech a v lískách
    a místo hostí
    chodí jenom psaní... Že

    už je pozdě...
    Že snad přijdou zítra...
    Stůj!

    Slyšíš?
    Otec. Klade na práh svíci
    a dědkův klobouk, plný živé vody.


    /Horoskopy/
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Karel Šiktanc
    Střelec

    22. 11. – 22. 12.

    Jsem
    pěší pták.
    A pták, co vlastního má?

    Jsem
    pěší mrak.
    A mrak, kde ten je doma?

    Jdu,
    nikde klín
    a nikde stín,

    jen
    sem tam za vsí, v křížích cest
    těší mě pláčem svatý Šebastián.

    Mží.
    Hřmí mi v patách
    safírový vůz.

    A psi
    a koně běží podle mne,
    stačí jen zavolat –

    a přešťastni si pro mne
    srazí
    hlavu.

    Ale já nechci.
    Jsem už pán luk. A pánem ohně,
    jenž mi na povel

    u nohou vstává
    tam, kde bolí tráva
    a kde mi žal a hněv

    nakladly
    oka v mechu.
    Mám

    lože z přesliček.
    A dvorec z palem –
    štíhlý, řídký les,

    jímž tvrdohlavě prosvítá

    faraónská modř

    a leští pera vran
    a stříbrosrst mých laní
    Jdu.

    Vezmi hyacint
    a čekej mě,
    kdo bělosti jsi hoden.

    Jsem pěší pták.
    A
    hledám lidi s křídly.


    /sbírka Horoskopy/
    FIN
    FIN --- ---
    ZMYJKA

    Zasvěcena do tajů krásy
    Namalovala jsem si nehty
    Ksicht i vlasy
    Koupila víno a svíčky
    Jen ten večer
    Jsem si malovala jinak
    Tak jsem se namazala
    Nad lahví Cabernetu
    Si pod očními víčky
    Ty stíny rozmazala
    Když ses vrátil
    Mrknul na vinětu
    Řekls mi
    Že vypadám jak děvka
    Z kabaretu
    Snads myslel Moulin Rouge
    FIN
    FIN --- ---
    NIKITAA
    Momentka


    A v očích vykřičníky
    vyfešákovaný k náruživejm hrám
    takovej pohled, povídám,
    ta holka měla

    v zápěstí mrazení
    rozechvělý šerosvitem nočních lamp
    takovýma očima láska temná holka vamp
    takovýma očima mě oslepila
    FIN
    FIN --- ---
    Jiří Orten
    Lítost


    Nesmírně suché jsou dnes rty mé
    a je mi líto tmy pro kterou nevidíme
    (tak hezká lítost to je
    jako když dívka která dříme
    neví koho si ve snu zamiluje
    a vzdychá tiše jako by se usmívala)

    A je mi líto radosti že lhala
    (to ale chvěji se a lehýnce mne mrazí
    mladá a svěží zima
    úzkost jež započíná
    už dávno předtím v srdcích mladých matek)

    Ach je mi líto nenarozeňátek
    že nepoznala smutek narození
    že zklamání a zradu neviděla
    že neklopýtla na veliké zemi
    a do nebe se vznesla bez anděla

    Nesmírně suché jsou dnes rty mé
    a je mi líto tmy pro kterou nevidíme
    FIN
    FIN --- ---
    Jiří Orten

    Vždy jednou za čas, za čas, který míjí
    jako váš malý pláč, jak vaše touhy mladé,
    přichází starý pán a sklání těžkou šíji.
    Ztratil jsi něco snad a hledáš, listopade?

    Kotouče páry, zimy, kterou saje
    zavátý park a všechny jeho stromy
    s jehlami deště, který naříkaje
    rozehrál rozbité a dyšné gramofony.

    Co hrají? Hrají list, čáry, jež nečarují,
    list hrají, který se na slepé cesty klade,
    zatím co dívky spí u draků v černé sluji.
    Ztratil jsi, nenajdeš, ó běda, listopade!
    FIN
    FIN --- ---
    Jiří Orten
    Sedmá elegie


    Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
    zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
    zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
    Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,
    aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,
    aby se zavřely. Poproste rozpadání,
    aby vám přečetlo list o mém rozpadu.
    Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu
    tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,
    že ve své mladosti podobám se již králi
    zašlého království. Vy jste přec věděla,
    co křídel chybí nám k rozletu anděla,
    jak krví smějeme se a jak krví pláčem.
    Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem.

    Jedenkrát na nebi (to píši o Bohu)
    ťala se průzračnost o rudou oblohu
    a krvácela pak a šla a zapadala.
    Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála
    maminka s tatínkem, domov a oba bratři,
    snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří
    sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce,
    snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce,
    neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil,
    neměl mne zanechat v plameni, který studil!
    Pád Boha. Jaký pád! Potom je chlapec sám,
    bez blahé mocnosti, jež umí překážkám
    snižovat výšiny, jež umí blížit dálku
    a peklo zavírá na vůni, na fialku,
    potom je chlapec sám a procítá a jde
    za skutečností zel. Myslí, že nenajde.

    Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán.

    Jedenkrát na ženě, milostné ze všech stran,
    pád zdál se nepadat: to píši o Narcisce.
    Všechno se vznášelo. A nevýslovně blízce
    k nám štěstí mluvilo. Byla to mluva ta,
    co nikdy nemůže být větrem odváta,
    byla to ona řeč, ta drahá mateřština
    rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína,
    v níž k loži sklání se nádherné bezpečí,
    byla to ona řeč, jež mluví bez řeči.
    Co chtěla Narciska, když stála před zrcadly
    a věci kolem ní dotčeny rychle chladly?
    Jak Narcis, její stín, nic, nic už nechtěla
    než sebe uvidět bez duše, bez těla
    v zrcadle průhledném; shledávala jen slova
    o kráse tvrdosti, tvrdší než démantová,
    toužila zvěděti o sobě v cizích snech.
    Nebyla pramenem. Tonula v pramenech!

    Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?
    Čí noci probdělé se položily na mé
    a rozšířily se, že místo nestačí?
    Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči!

    Padaly slzy mé, padaly do močálů,
    padaly na živé království běd a žalu,
    padaly nestoudně, Karino, píši vám,
    poproste náhrobek, jejž deštěm omývám,
    připadám si jak déšť, jenž prší na váš hrob,
    připadám si jak pláč, bez času, bez podob,
    píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
    zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
    zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.

    Znám jednu holčičku. Je jako polibek,
    jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále,
    protahuje se jen na slunci, jež je malé,
    nepálí, dává pít: usínat na ňadrech.
    Je mladá jako zem. Je lehká jako dech,
    jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí.
    Znám také krásné dny. Kam mne však mohou vésti?
    Vy jste to věděla? A víte, Karino?
    Znám také velkost žen: čekání matčino,
    zda jednou vrátí se k ní její smutný syn.
    Znám také svoji zem. Znám radost bez příčin.
    Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je.
    Znám náhlá procitnutí z muk a beznaděje -
    a je to málo, znát, a je to málo, chtíti,
    je málo, zradu znát, když nelze odpustiti.

    Smrt mlčí před verši, hle, ještě o tom sním.
    Před jakou bouří mlčí? Před čím strašlivým?
    Co pochopíme tam? Co se tam nerozpadá?
    Co i tam umírá? Co i tam věčně padá?
    Milenky? -
    Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet,
    odpusťte Narcisce, odpusťte hřích a svět,
    rozsviťte svíčku; tak; a modlete se za zem,
    aby ji prosinec nezkrušil příliš mrazem,
    aby jí duben dal, co květům náleží,
    aby jí byla noc praporem na věži,
    jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd,
    aby ji milenci chválili za bolest.

    Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve,
    směji se do krve a pláči kapky krve,
    a Bohem opuštěn a Boha opustiv,
    píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ...
    NAVON_DU_SANDAU
    NAVON_DU_SANDAU --- ---
    Karel Plíhal

    Vosa

    Plavala vosa v kofole,
    zoufale křičela, jak vosy křičí,
    plavala vosa v kofole,
    kofola stála na stole.

    Kofola stála na stole,
    potichu syčela, nebyla ničí,
    kofola stála na stole,
    plavala vosa v kofole.

    Ten, kdo tu vosu vylije
    - jen co si ta vosa osuší šosy -
    ten, kdo tu vylije,
    ten si to od ní vypije.

    Ten si to od ní vypije,
    za všechny kofoly, za všechny vosy,
    ten, kdo tu vosu vylije,
    ten si od ní vypije.

    Koho už vosy bodnuly,
    ten už ví svoje a tihleti vědí,
    že koho už vosy bodnuly,
    ten začíná znova a od nuly.

    Stále a znova a od nuly,
    chvíli to bolí a pak už jen svědí,
    koho už vosy bodnuly,
    stále a znova a od nuly.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam