MEDVED007: No ještě by se dalo t= holčičce pomoct, aby s tou nesmělostí sama chtěla něco dělat - tohle se skoro určitě netýká jenom hudebky, ale bude jí to dělat problém i dál v životě. Introverze se dá aspoň částečně překonat a když třeba uvidí, že se ostatním líbí, jak zpívá a že to oceňují, minimálně trochu jí to pomůže.

TYKVE: já si hlavně myslím, že existuje skupina lidí (dětí), která vystupuje ráda, skupina, která to nějak přetrpí a skupina, která to nenávidí....a zejména té poslední (ale často i té druhé) to povinné vystupování v hudebce hrozně vadí a z náruče zuš je to vyžene.

znám teď jednu holčičku, která hrozně pěkně zpívá, je rozhodně velmi talentovaná, ale je strašně stydlivá...jen si stoupnout v rámci výuky zpěvu ve třídě a něco zazpívat je pro ní hrozné utrpení, koncerty prostě neabsolovuje nikdy......a učitelka řekla, že koncerty jsou povinné a bez účasti na koncertech nelze v zuš studovat. takže odchází...je to velká škoda, její rodina na tom není finančně nejlíp, takže soukromý učitel nepadá do úvahy...takže řeší, jestli by to v jiné zuš nebylo jiné, ale dost se bojím, že nee :-(

nehledě na to, že hra na hudební nástroj člověka nějakým způsobem formuje.. atd.

BINARY_PARANOIC: to je právě to, co nechápu.....rozumím tomu, že když je někdo herec, tak je asi trochu nesmyslné, aby si hrál jen sám doma, ale zase malíř si úplně klidně může malovat sám doma a nikdy to nevystavovat....protože nemaluje pro výsledek, ale pro proces....stejně jako hudebník může hrát pro hraní samotné, pro hudbu, ne proto, aby se s tím někde předváděl...přijde mi , že hudba má daleko blíž k malování než k herectví

BINARY_PARANOIC: a proč by neměla být?:) jako .. to by mě zajímalo. to radši budem děti nervovat a hudbu jim zhnusíme jenom proto, že hudba je ,,performing art" ? vždyť jde hlavně o to ty lidi k hudbě nějak ,,dovést".. a oni pak budou chtít sami vystupovat.. a předvádět se... ale je-li to vystupování jediným cílem...tak je to v pr.

CORNELA: no,v sobě chybu nevidím, prostě ty lidi maj zaměstnání.. a dostanou se ke kytaře málokdy.

MEDVED007: dovolím si jen poznamenat, že hudba patří mezi múzická, performativní umění. Performance (v tomto případě tedy koncerty a přehrávky) tak tvoří logickou součást činnosti aktivního hudebníka, potažmo tedy i jeho výuky. Hrát na nástroj „pouze pro vlastní potěchu“ samozřejmě možné je, ale celkem pochopitelně to není (a neměla by být) hlavní cesta vyučovaná na ZUŠ.

NIMUI: Když jsem ve druhé třídě začínala s tím klavírem, taky u mě máti musela sedět a hlídat, abych cvičila. Ono člověk se přece jenom prostě musí nadrtit ty základy, aby si pak mohl užívat to hraní. Tehdy jsem to nenáviděla, ale později ocenila. A u flétny jsem cvičila sama každý den dobrovolně - většinou třeba jenom půl hodiny, ale fakt každý den.

ještě bych doplnila ..nevýhoda toho soukromýho učení je pro mě to, že mě stojí víc energie, většinou učím 60min.. v zušce je to 45min. to uběhne rychle.. navíc ti soukromí žáci cvičí jen občas..takže celou tu hodinu pak táhnu já..a nemůžu se rozčilovat,že necvičili:)))

TYKVE: podle mě to je zcela logické...koho znám, že má soukromého učitele, tak jsou to buď dospělí nebo děti, kteří uprchli ze ZUŠky obvykle právě kvůli povinným koncertům (což je věc, kterou opravdu nechápu, beru to jako zcela zbytečný stres pro děti...ano, jsou děti, které to baví, ale taky jsou děti, které u toho vyloženě trpí a ti si pak berou soukromé učitele :-)


NIMUI: a kolik máš představu, že by mělo dítě cvičit ? já ty rodiče zcela chápu...můj zcela prioritní zájem je, aby dceru hudba bavila, aby jí hraní těšilo, aby to byla zábava, koníček....a mám taky pocit, že kdybych jí mačkala, aby hrála x hodin denně, tak bude dříve nebo později otrávená a vykašle se na to úplně. zrovna včera jsem se bavila s maminkou holčičky, která bude do zuš nastupovat o délce cvičení...když jsem jí řekla, že naše dcera cvičí tak 3-4 týdně + hodina v zuš, tak se podivila, že to je strašně málo. mě to teda přijde dost....někdy dcera hraje čtvrt hodiny, někdy hodinu, jak jí to baví. já většinu času trávím s ní, pomáhám jí, vysvětluju a ukazuju těžké věci, hraju s ní čtyřručně, opravuju postavení ruky...ale když vidím, že už jí to nebaví, tak toho prostě necháme, ona si chvíli hraje sama co jí napadne a konec.

CORNELA: jo, to samozřejmě lze.. kdybych to chtěla udělat já, musela bych nasadit zuško-režim.. pak by možná byli nějakého vystoupení schopní.. ale je zajímavy, že oni ke mě choděj právě proto, že nikde vystupovat nemusej..jsou to lidi, ktery si chtěj jen tak zahrát (když jsou to dospělí)po práci... a o nějakej takovejhle stres není zájem.. navíc si nedokážu představit, že bych uspořádala nějakej koncert, kde by hrál nejdříve desetiletý chlapec.. a pak čtyřicetiletý pán.. :) vždyť i rodiče maj problém na těch zuškokoncertech vydržet (většinou odcházej, když odehraje jejich děcko).. a to jsou ty děti aspoň roztomilý..:)

MORGYSZ: A já jen dodám, že všechny typy učitelů jsou třeba, nebo i děti jsou různé. Ale je opravdu nejlepší, když s sednou. To je i vidět, že dítě jde kupředu, baví ho to, učitel není ve stresu... :-) Mluvím z vlastní zkušenosti

CORNELA: Tak se to běžně praktikuje v zahraničí. Málokterý soukromý učitel u nás má ale tak namotivované studenty. Také se to odvíjí od ceny lekce. V zahraničí na naše kolem 1500 za hodinu. To potom vypadá jinak. Také v málokteré zemi je systém uměleckého vzdělávání tak propracovaný jako u nás.

A jenom malinké doplnění k tomu "drcení". Nejsem v tomto směru ambiciózní učitel. Ale co mi dere nervy, když přijde VELMI talentované dítě, které by mohlo dělat velké pokroky a jeho rodiče zaboha nechtějí mít doma "mozarta". Dítě samo od sebe má jen málokdy disciplínu (natož v 6 letech) a přesto tato dívenka sama hrála doma hodinu denně... jenže necvičila, jen hrála. A rodiče měli z mého požadavku na lehký dozor nad tím hraním pocit, že míním jejich dítě drilovat. A přitom jsem měla v úmyslu pouze kvalitně rozvíjet svěřený potenciál. Z takových případů je mi smutno. Ani o žádných soutěžích jsem se nebavila. Zvlášť těžké je to u rodin, kde nemají žádný případ člověka, který se živí uměleckým oborem. Nechtějí si ani představit, že by jejich ratolest možná na této cestě byla spokojená.

Já teda měla štěstí aspoň napotřetí (napoprvé klavír a dvě učitelky, co mě tahaly na soutěže a předhrávky a koncerty, které jsem nenáviděla, bo se nerada předvádím, nedokázaly mě namotivovat - takže mám jeden a půl cyklu; napodruhé zobcovka - učitel, s kterým jsem strávila jenom dva roky, tak jsme to nějak civilně překlepali; napotřetí - začala jsem hrát na příčnou flétnu - první učitelku jsem měla rok, pak šla na mateřskou. Pak jsem chytla jazzmana, který prostě měl tu lidušku jen jako záskok a učil mně klasiku jazzově - bohužel improvizace mi nejde, když mi někdo neřekne přesně, co ode mně chce, tak mi to nejde. Jako člověk je úžasný, jako muzikant na světové úrovni, ale v hudebce ee. A pak jsem konečně dostala nejúžasnější učitelku na světě, která přešla z filharmonie kvůli nemoci - mohla učit, ale ne už sama aktivně moc hrát. S tou jsme si sedly, na soutěže mě necpala, jenom na minimum koncertů a ještě mě vždycky uklidňovala z trémy. Dokázala mě toho spoustu naučit a hlavně mě namotivovat tak, že mě samotné bylo blbé doma necvičit, i když po mě třeba na hodině neřvala, že mi to nejde. Nebyla ani laxní, ani přehnaně ambiciózí a vždycky na ni budu ráda vzpomínat. Dokonce po absolutoriu jsem za ní ještě pár let chodila jen tak, abych si zahrála. Takovou učitelku bych přála fakt každému.

TYKVE: pokud že zajímá, co se tehdy dělo...tak konkrétně mě se dělo to, že jsem vyfasovala učitelku (starou pannu protivnou jak činže), která se rozhodla, že její žáci budou výborní na soutěžích a protože byl zrovna žádaný Bohuslav Martinů tak co pamatuju, tak jsem věky věků hrála BM, což je hudba pro dítě obtížně stravitelná i hratelná....nenáviděla jsem to, prosila jsem aspoň o Mozarta, Bacha, něco melodického, rytmicky pravidelného, moje maminka tam orodovala...všechno zbytečně....existoval jen Martinů, etudy a stupnice. Za sedm let se nikdo nenamáhal mi vysvětlit, jak se dělá doprovod k lidové písničce, neukázal mi jiný hudební směr, nezajímal se o to co mě baví. Dneska moc nechápu, proč jsem to nezabalila dřív...ale holt mám takovou blbou povahu, co začnu, tak i když je to blbost, tak to chci dokončit. nevím proč :-( první cyklus jsme končili 4, já, nešika a hudební analfabet a tři holčiny co odcházely na konzervatoř...z těch desítek dětí, které začínaly. Zpětně vidím, že to pro mě byla minimálně škola pokory, protože jinak jsem byla dobrá prakticky ve všem na co jsem šáhla...tohle moje sebevědomí drželo zdravě při zemi :-)
proto si nepřeju, aby dcera musela podstupovat to samé....je to nesmyslné a dneska to vidím zcela jasně

MEDVED007: jo, je to tak, hodně záleží na učiteli.. ale jakej kdo je se dá poznat celkem rychle. Stejně bych řekla, že se nakonec ukáže, že ty oficiální požadavky v zuš jsou vlastně jenom banalita, protože prostě někomu to na ten nástroj jde.. a někomu vůbec. Možná jsou nějaký super zušky, kde si špatný žáky nenechávaj, ale pochybuju o tom... důvod je jasný.. jsou to peníze:) já když jsem chodila do zuš, tak jsem si přála učitele, kterej by mě drtil, abych se něco naučila.. ale bohužel se mi nepoštěstilo.. řekla bych, že laxní přístup stejně převládá..ale trochu mi ten tvůj odpor k zuškám připomněl maminku jednoho mého žáka, ta má asi zkušenost tu samou jako ty (nevím, co se v těch zuškách tenkrát dělo:)) .. zuš by měl její syn za trest, ..funguje to jako výhrůžka:)

já jsem se tady rozčilovala jak je zuška pořád ve starých kolejích a po půl roce můžu říct, že to nakonec bylo docela v pohodě....sice ve sboru měla dcera za pololetí tři koncerty a další jí čeká o víkendu, ale budiž, ve sboru se to dítě tak nějak schová :-) ale postupové zkoušky pro ty malé pojali fakt hodně formálně, prostě aby bylo učiněno zadost ministerstvu a děti to nějak v pohodě zvládly...všem dali jedničku a hotovo. dcera je naštěstí do předváděcí typ a vystoupení jí zatím nevadí, tak aby jí to vydrželo. bude přestupovat k jiné učitelce, protože ta její jde na mateřskou a hodně jsem se snažila, aby šla k nějaké "neambiciozní", protože člověk rychle zjistí, že rozdíly mezi učiteli jsou v tomhle směru opravdu velké. tak snad to nějak půjde.

zrovna řeším, jestli mám učit v zuš, tak jsem narazila na tuhle vaši starší debatu. Moje zkušenost je taková:... učím soukromě (kytaru).. a teď jsem odsuplovala pár dní v zuš. Musím říct, že zuš má prostě svoje výhody, děti k tomu přistupujou s větší zodpovědností (přeci jenom dostávají vysvědčení, že jo..atd.) a celkem i pracují..prostě ta moc té instituce nějakým způsobem podporuje autoritu učitele.. a nutí ty lidi alespoň minimálně pracovat..navíc se ty děti před sebou můžou vytahovat ( to jen pro srovnání se soukromou individuální výukou) byla jsem překvapená, že je fakt rozdíl mezi dětma, který učím soukromě a který učím v zuš, co se pracovitosti, ale i zájmu týče. nechápu to. problém podle mě nastává, když se výsledky žáků stanou jakousi ambicí učitele.. o tom tady už byla řeč...soutěže.. atd. to mi přijde fakt hodně mimo. Chápu ale, že nějaké požadavky být musí, aby zušky nebyly pouhou družinou, kam si zaneprázdnění rodiče odkladají své děti:)

MEDVED007: Ano - totiž 600Kč je cca částka za hodinu, kterou je možné se uživit při soukromém učení. Ale velmi málo lidí je ochotných dát za hodinu nástroje skutečně tuto částku... Za jazyk někdy ano, ale za nástroj jen výjimečně...

MEDVED007: no ja bych rekla ze velky podil teto castky cini nastroje, respektive odpisy za ne. jak uz tu padlo, ani "blby" pianino neni levna zalezitost, natoz par kridel, a to jsme jen u klaviru...