Co se stran motivace týče, tak vidim jak moje matka přistupuje k neteři, strašně si přející aby se Nila realizovala v hudbě a v tanci vůbec, často adoruje jakýkoliv projev 5ti leté slečinky, která je hodně vnímavá, a poslední dobou je to tak, že třeba včera se vrátila z muzikálu Popelky, a pořád si "pozpěvovala" nějaký úryvky, jelikož matka není žádný velký hudení talent, moc to u netře kvitovala "že si to tak pěkně pamatuje a skvěle zpívá", což nebyla pravda, bylo to doslova kňučení a intonace jenom tak lítala sem tam... Co teď, v momentě, kdy nejde vysloveně o lekci zpěvu, nemá cenu zasahovat a "kazit" dobrou náladu, ale nadruhou stranu, si pak takovej špunt může myslet, že to jeho jekotání je pěkný, což není. Co stim? Třeba na piáno už bezhlavě nešahá a nemlátí o stošest (což byli tendence zezačátku), důrazně vždy zasáhnu, a začnu historku o tom, že když to neladí, tak to piáno moc bolí, a brečí, že má rádo dobré zacházení a libozvučné tóny, neteř hned spozorněla a už piánu "neubližuje", nýbrž se snaží pochopit co tam strejda dělá, a zjišťuje, že tanec je pro ni mnohem snaží sebevyjádření.