UKÁZKY Z KNIH EDUARDA TOMÁŠE:
CESTAMI SEBEPOZNÁNÍ
Hledejme skrytý poklad v nás
V každém člověku je něco, co je vlastní prazákladem jeho života, míru a štěstí. Něco, čeho si člověk normálně ani není vědom. A přesto každý po štěstí touží, ale bohužel hledá je často někde jinde, než ono skutečně je. Jakoby měl obrovský zlatý poklad a nevěděl o něm.
Podobně na tom byl krejčík, kterému se zdálo, že najde poklad u tureckého sultána a když se k němu konečně po dlouhém bloudění dostal a svěřil se mu se svým snem, vládce Turků se na něho podíval a povídá svým rádcům a ministrům: "A je to on! Pánové, představte si, že se mi dnes v noci zdálo o tomto člověku. Že má v daleké zemi domek se zahrádkou a na té zahrádce jabloň a pod tou jabloní, no to je věru k smíchu, pod tou jabloní obrovský zakopaný poklad. A on ho přišel hledat ke mně, do Cařihradu. No, panstvo, řekněte, není tohle k smíchu?"
A sultán se smál, až se za boky popadal, a s ním povinně celý dvůr. Jen krejčík se nesmál. On totiž měl opravdu doma zahrádku a v té zahrádce jabloň. A tak honem spěchal domů a když tam přišel, kopal a kopal, až vykopal obrovský zlatý poklad.
Tak je tomu, přátelé, skoro se všemi lidmi. Jsou majiteli obrovského pokladu, a nevědí o tom, třebaže je tento prazáklad veškerého života pramenem jejich vlastního míru, blaženosti, spokojenosti. Někteří mu říkají království nebeské, jiní átman, tao, nirvána anebo i duše. Ale mnozí nemají ani chuť věřit, že by vůbec něco takového bylo. Ve škole je přece kdysi učili, že nic podobného neexistuje, že jsou to jen báchorky idealistů. Duši přece nikdo nikdy neviděl. To je sice pravda. Ale nejen proto, že je neviditelná. Hlavně proto, že o ni nestál, že si ani nepovšimne, že ji vůbec má. A nakonec ji zapře jako Petr Krista. To se stalo milionům lidí na této planetě.
Ale přece jen se s duší člověk občas shledá, ať chce nebo nechce. Jenomže obvykle když už je trochu pozdě: Na přechodu života, mezi životem a smrtí, může na okamžik každý poznat prazáklad svého života, nebo v něm i setrvat. Ale když o něj celý život nestál, obyčejně nepostřehneme tuto možnost vnitřního kontaktu a ona mu ve vteřině unikne. V životě se člověk s tímto vnitřním kontaktem také setká, ale jen velmi zřídka a sotva na pár minut. Řeknu vám, jak to vypadá.
Zažili jste někdy z ničeho nic krásnou náladu? Pocit míru, uvolnění, osvobození - a třeba jen na malý okamžik?
Tak to je právě ono. Aspoň z jisté části je to ono. A člověk si vždycky přeje, aby to co nejdéle zůstalo, pokud možno trvale, ale to se mu, bohužel, nikdy nepodaří. Dokud neví a nepozná, jak to provést a kde by vlastně měl své štěstí hledat. Či vlastně, kde a jak je opět najít. A protože nehledá soustavně a taky ne vždycky doopravdy, nedaří se mu to. Proto bývá život lidí často velmi nudný, nedokonalý, plochý, někdy i smutný a šedivý. To platí pro většinu lidí na tomto světě, bohužel. A člověk to pak zahání všelijak. I pochybnými zábavami nebo pitím nebo zbytečnou činností a někdy dokonce i drogami.
Někdy ovšem člověk také zažívá opravdové štěstí. TO když se třeba na chvíli odosobní, ztiší a vnitřně povznese, třeba při pohledu na vzdálený obzor nebo na tichou noční oblohu plnou hvězd nebo i při nenadálém úleku a strachu a také při velké, opravdové a hluboké lásce člověka k člověku. Tyto zážitky vnitřního štěstí a blaha bývají často nahodilé a někdy i neúplné. Nikdy, bohužel, to nebývá trvalé, vždycky jen dočasné. Věřte mi, že pokud vůbec člověk může v tomto životě zažít takové nahodilé chvilky opravdového štěstí, že jsou to vlastně jen zbytky z bohatého stolu naší duše.
Stoprocentní kontakt s živým prazákladem našeho života je přece jenom něco jiného. Je nesmírně inspirující. A žádná představa o něm není dostatečná. Slovy se nedá popsat stav, v němž se nachází člověk, který poznává pravdu.
Co je to pravda? Na tuto otázku, když mu ji položil Pilát, i Ježíš mlčel. Protože je to opravdu nepopsatelná a taky nepředstavitelná zkušenost. Živý jas a mír a tichá moudrost, která odstraní dosavadní klam o nás i o světě, jako kdy mocný vítr foukne do pápěří. A je to i největší dobrodružství našeho života. Daleko hlubší stav než je člověk běžně zvyklý zažívat, ale přitom je to stav jemu vlastní. Člověk vlastní zkušeností poznává, že je to jeho přirozený stav. "Království nebeské je ve vás," jak jinde řekl Kristus.
Tento stav je možno naštěstí realizovat. Nikoliv až po smrti, ale ještě v tomto životě, když se to umí. Já vím, že to zní jako pohádka z Tisíce a jedné noci, ale je to pohádka, kterou můžete, přátelé, zažít sami, sami se sebou. Jen zkuste začít hledat.
Můžete se ptát: A co když člověk v žádnou duši nevěří? No, pravda, když člověk v duši nevěří, proč by ji vůbec hledal? Ale to neznamená, že ji nemá.
Existují cesty, říká se jim jóga a mystika, které vás k prazákladu vašeho života přivedou. Jóga. Co je to vlastně jóga. Jóga je široký pojem pro ovládání mysli a ovšem také těla. Například hathajóga. To jsou tělesná cvičení různých pozic, tzv. ásan, s nutností vydržet v nich po nějakou dobu. To je velmi dobré k upevnění zdraví, pro dobrou kondici, pro udržení duchovní i tělesné svěžesti, ale není to ještě přímý směr sebepoznání, i když je prospěšný v přípravných fázích každé duchovní cesty. Ale nám jde spíš o praxi jógové nebo mystické filozofie a o jejich naplnění poznáním sebe sama. Souhrn návodů, které poskytuje prastará jógová filozofie, si klade stejné cíle jako mystika, která je bližší západu. Obě, jak jóga, tak mystika, jdou cestou intuitivního poznávání, které má stejný cíl - a tím je splynutí s Bohem. Stoupencům těchto směrů duchovního poznání jde, na rozdíl od většiny náboženství, o přímý kontakt s duší člověka. Vyvíjejí proto úsilí směřující k prožitku totožnosti s Bohem, s božskou podstatou veškerého bytí.
Protože to možná zní trochu cize a nepochopitelně, pokusím se vám to přiblížit přirovnáním: Představte si nekonečný provaz, na kterém jsou smyčky. Každá smyčka začíná a končí v uzlíku, pochopitelně. Ty smyčky, to jsou jakoby stvořené individuality a uzlík představuje jejich nevědomost o tom, že jsou součástí nekonečného provazu. Teprve když se uzel nevědomosti na provazu rozváže a smyčka splyne s nekonečným provazem, z něhož byla vytvořena, pozná se, že oddělenost smyčky byla jen zdánlivá a provázek že je vlastně jednotný, nekonečný, univerzální. Oddělenost byla nejen zdánlivá, ale také jen dočasná. A stejné je to, přátelé, s námi: Klid a pohyb v jednotě, rub a líc jedné mince.
A nyní, přátelé, abychom si nejdřív sami v sobě ověřili naše meditační a introspektivní a jiné schopnosti a také naši schopnost soustředivosti, zkusíme si spolu malé cvičení, které je sice pro začátek trochu neobvyklé, ale pro náš účel, tzn. prověření našich schopností, bude velmi dobře vyhovovat.
V indických védách se dočteme, že každá věc, oni říkají jsoucnost, že každá jsoucnost má pět charakteristik. A to: bytí neboli existenci, vědomí, blaho, jméno a tvar. Ty tři první (bytí, vědomí a blaho) jsou božské, neboť jsou přímo součástí božského tvoření a stvoření a říká se jim také existence, poznatelnost a přitažlivost. Ty dvě další, jméno a tvar, jsou tzv. charakteristikami světa neboli lidské. Jméno a tvar známe dobře, neboť jsou zjevné a viditelné, resp. obvykle chápané našimi smysly. Ty první tři ale - bytí, vědomí a blaho - neznáme. Neznáme je vůbec anebo jen povrchně. Ačkoliv jsou přítomny všude, ve všech věcech, ve všech zvířatech, v lidech, v zemi, ve vodě, ve vzduchu... Jsou to charakteristiky božské, univerzální. Ve věcech jsou označovány jako brahma a v člověku jako átman. Tyto pojmy a některé další jsou převzaty ze sanskrtu.
A nyní pozor, přátelé. Co zbude z lidí a věcí, když si odmyslíme jejich jména a tvary?
No, přirozeně, absolutní bytí, absolutní vědomí a absolutní blaženost, čili Bůh. Tato skutečnost je metafyzickým odůvodněním jógové filozofie a vyplývají z ní všechny jógové nebo mystické metody bez výjimky. Absolutno, nebo chcete-li Bůh, je všude, ve všech jsoucnostech. Pro člověka však je Bůh nejblíž v něm samém, čili v člověku.
Nyní o něm, čili o Bohu, tedy už víme, ale neznáme ho. Nuže, posaďte se teď pěkně uvolněně na židli, do křesla nebo kde jinde rádi ve chvílích klidu sedáváte, dvakrát nebo třikrát zhluboka vydechněte a zase nadechněte. Nespěchejte přitom. Tak ještě jednou. Prudký, silný výdech a plynulý hluboký nádech. Myšlenky, které se vám asi stále ještě honí v hlavě vás nezajímají, jsou vám úplně lhostejné. Teď jen uvolňujete své tělo a současně i svou mysl. Až to budete opakovat sami, můžete ještě tak dva nebo tři nádechy a výdechy přidat. A teď si uvědomte, že nejste jenom jménem a tvarem, to zanmená tělem ani pouhými myšlenkami nebo city. Vy jste především samým prazákladem svého života, to znamená bytím, vědomím a blažeností. Čili nekonečným jástvím, božstvím, které všechno ostatní oživuje, osvětluje a také pozoruje.
I když jste v podstatě posledními pozorovateli všech možných jmen a tvarů, sami sebe bohužel neznáte. Proč?
Protože se stále díváte jen ven a nikdy dovnitř. A proto nyní obraťte svou pozornost do duchovního srdce. To je tam, kam mimoděk ukážete prsty pravé ruky, když řeknete "já", čili na střed hrudi, maličko doprava. A uvědomte si ještě jednou, že opravdu nejste jen tělem ani jen myšlenkami nebo city a položte si do tohoto místa vpravo od středu hrudi, do svého duchovního srdce, tichou otázku: "Kdo jsem vlastně já?" Na tuto otázku si neodpovídejte. Jen se stále tiše soustřeďte na myšlenku "já" ve formě citové oddanosti nekonečnému JÁSTVÍ, z něhož tato myšlenka pramení. Je to takový tázací postoj. Už to nemusí být zájmeno, už to nemusí být víceméně ani myšlenka, jeno postoj vnitřního dotazování k absolutnímu JÁSTVÍ. Nenechte se přitahovat k četným myšlenkám, které se mohou objevit právě teď, počátkem této malé meditace, ale buďte od nich jakoby odděleni, vzdáleni jakoby clonou lhostejnosti a nezájmu. Asi jako člověk který si říká: "Ať se to či ono odehrává nebo může odehrát v této mysli, já budu pouhým svědkem." Vytrvalé cvičení tohoto jednoduchého postoje mysli s vytrvalým upřením pozornosti na VĚDOMÍ, čili na Já, vás především zbaví pocitu egoismu a pokud udržíte tento tázací postoj déle, přinese vám i pravou odpověď na vaši otázku. Opakuji: neodpovídejte si nikdy sami, ale čekejte trpělivě a odevzdaně s vnitřním pocitem lásky k tomu, jehož se tážete a jemuž jste oddáni. Odpověď, jak už jsem řekl, nepřijde slovy, ale ve formě jemného vnitřního pochopení, poznání, vycítění, respektive porozumění vaší vlastní podstatě.
Tento jemný, ale pevný tázací postoj udržujte asi půl hodiny. Možná, že odpověď ve formě duchovního záblesku, velice jemného záblesku, přijde ještě dnes. Většina z vás bude však muset přece jen toto cvičení ještě pravděpodobně mnohokrát opakovat, než se odpověď dostaví. To záleží, přirozeně, an duchovní pokročilosti. Opravdovost, pokora a trpělivost jsou nutné v každém případě. Vždyť to, co bylo, přátelé, miliony let, ba i vtělení zanedbáváno, nemůže se projevit náhle nepatrným lidským úsilím. Milostí vyšších sil však ano.
Toto jednoduché civčení končící vnitřní otázkou "Kdo nebo co jsem já?" s udržením tohoto tázacího postoje, to zdůrazňuji, platí pro většinu lidí. Hlavně udržet tázací postoj, to je nutné. Pro většinu lidí s normální, průměrnou energií to platí. Pro povahy egocentričtější, energičtější se postup trochu mění. Dávejte prosím pozor. Teď přijde druhá alternativa. Kdykoliv se v mysli objeví nějaká myšlenka, pokládejte ji za předmět a zaujměte k ní naprosto indiferentní stanovisko. To znamená, jakoby se vás to vůbec netýkalo. Ovšem o duši, nebo átmanu čili o vaší pravé duchovní podstatě, kterou hledáte, o tom absolutním bytí, absolutním vědomí a absolutním blahu, čili JÁSTVÍ, myslete jako o své přirozenosti, věčné a stálé. Myšlenky se budou pochopitelně stále ještě objevovat, ale když jim nebudete věnovat pozornost a věnujete ji právě jen své duchovní podstatě čili duši, átmanu, pak budou postupně myšlenky mizet, až se vytratí úplně.
A teď ještě třetí alternativa. Lidé s mimořádně silnou energií mohou jít ještě trochu dál. Myslí si totiž o bytí, vědomí a blahu, že jsou to jejich vlastní charakteristiky, respektive, že oni sami jsou jimi, těmito charakteristikami, a řeknou si proto: "Já nejsem ani tělem ani myšlenkami (sice je mám, já je vlastním, ale nejsem jimi), neboť v postatě jsem sám tím bytím, vědomím a blahem." To je silné, velice silné předsevzetí. A má taky obrovské důsledky. A připojte k tomu ještě: "Jsem nepřipoutaný, samozářící (což je naprostá pravda) a prost duality." Milí přátelé, zkuste si všechna tato civčení postupně a nebojte se toho. Některá z těchto metod určitě zabere, dřív nebo pozdějí.
Dlouhá a krátká cesta
To, v čem všechny světy existují, to, z čeho všechny světy do existence vzešly, je jediná skutečnost. Tato skutečnost je vším. Je všude a především je též nekonečným vědomím ve vašem vlastním srdci. A to jakožto neosobní, skutečné Já. Neosobní, to zdůrazňuji, není to totiž ego. O člověku, který si tuto neosobní skutečnost ve svém nitru trvale uvědomuje, se říká, že dosáhl seberealizace.
Tato skutečnost nemá žádnou formu a i když je nekonečná, nemá vlastně žádné jméno. V současné době se pro ni nejčastěji používá pomocného názvu absolutno nebo také čistá mysl absolutna. Nábožensky založení lidé jí říkají Bůh, jiní zase absolutní jáství, v Indii je to brahma neboli bytí, vědomí a blaho anebo také absolutní osvobození. Když je tato skutečnost realizována, neexistují ani subjekty ani objekty, jen uvědomování se bytí, vědomí a nezkaleného blaha. Tyto tři aspekty absolutního jáství, tedy bytí, vědomí a blaho, nejsou od sebe odděleny a jsou společným atributem poznání Pravdy.
Absolutní skutečnost není osobní Bůh. Absolutní skutečnost také nestvořila vesmír. Vesmír je manifestací její vnitřní síly, které křesťanství říká Bůh stvořitel, Indové mája nebo Íšvara nebo někdy také Šiva, ale ať se vesmír objeví nebo mizí, absolutno tím není nikterak ovlivněno.
Lidé na duchovní cestě se mě někdy ptají, zda budou nakonec absolutno vidět. Musím je bohužel zklamat, realizace absolutna nespočívá v jeho vidění, ba ani v dosažení něčeho nového. I když jde o nekonečno, je to jen prosté bytí, kterým jste a kterým jste odjakživa byli. Jeho realizací je vědění, odlišné od poznávání i od nevědomosti. Je to je bytí Já, jinak pro ně chybí jakákoliv definice. Není zde dokonce ani náš známý poslední pozorovatel, i ten musí nakonec přestat existovat, má-li zůstat jen čisté Já absolutna.
Všechno, čeho je třeba se vzdát je uvědomování se něčeho jiného než jediného absolutního Já. Nic nepoznávat, ničím se nestávat, jedině být tím, čím člověk odjakživa je. Nemůžete poznat absolutno jinak, než že se jím vědomě stanete. Je to skutečný stav vlastní existence, která ani ve skutečnosti nemůže být realizována čili uskutečněna, neboť nemůže být uskutečněno to, co už tady je a co je odjakživa naší skutečností.
Věřte mi, přátelé, je to nádhera, překračující každou představu, každou myšlenku i řeč. Je to jak individuální duše, tak i tento svět. A přesto když se tím stanete, není v tom žádných objektů ani subjektů. Já vím, je to těžko představitelné, je to i těžko uvěřitelné, ale je to prostě tak. To ostatně jednou poznáte sami na sobě.
Jak toho dosáhnout? Když odstraníme naše četné dlouhověké závislosti, zmizí naše ego a jeho neblahé ztotožňování se s tělem, objeví se skutečnost nekonečného jáství. Tímto ztotožňováním se s tělem jsme po dlouhá tisíciletí uvízli v klamné představě, že jsme spoutáni individualitou, tedy svým tělem. A teprve když se této představy zbavíme, když v nás nebude existovat žádná touha ani myšlenka, zažijeme osvobození. Může se to stát velmi brzy, prakticky v několika dnech, ale také velmi, velmi pomalu a za velmi dlouhou dobu. Ale nebuďte smutní, ať to trvá jakkoliv dlouho, zázraky v oblasti vnitřního vývoje, vnitřního vzrůstu, duchovního zdokonalování se, nejsou nikdy vyloučeny.
Buďte jako ten veselý jógin pod baobabem. Možná tu pověst znáte. Byli tam pod tím stromem vlastně tři: dva žáci a jejich moudrý učitel. Meditovali a meditovali a když skončili, ptá se ten pokročilejší:
"Ctihodný guru, jak dlouho ještě budu muset bloudit bez poznání po tomto strastiplném světě?"
Mistr se zamyslel a potom povídá: "Ještě tři vtělení, ještě tři vtělení, můj dobrý hochu, než budeš moci skončit, co jsi tak zdárně začal."
A tu žák zesmutněl a hořce zaplakal: "Ještě tři vtělení, ach ouvej, jak je tohle vydržím?!"
Pak se zeptal ten druhý, méně pokročilý žáček: "Ctihodný guru, a co já, prosím?"
Učitel se podíval na obrovský baobab nad nimi a pak povídá:
"V tvém případě je to, chlapče, těžko určit, ale bude to myslím nejmíň tolik vtělení, kolik je listí na tomto baobabu."
Učitel viděl, že první žák pláče, a tak ho začal konejšit: "No tak neplač, ve skutečnosti už teď jsi pravým Já, to si jen myslíš, že jím nejsi, už teď jsi vpravdě docela prozřelý a všichni jsme ve skutečnosti prozřelí, jen se zbav té představy, že tě něco poutá."
Když to ale ten méně pokročilý uslyšel, začal tančit a radovat se, neboť náhle uvěřil mistrovi, že vlastně už osvícen je, a v tom okamžiku došel k osvícení.
Z hlediska přístupu k pravdě existují totiž dvě cesty: krátká a dlouhá. Je přirozené, že má-li si člověk zvolit jednu z nich, zvolí zpravidla tu krátkou. To může být dobré, ale také to dobré být nemusí. Jde-li o začátečníka, může to svědčit buď o jeho veliké touze po pravdě, nebo také o jeho velké lenosti a netrpělivosti. Objasním vám rozdíl mezi oběma těmito cestami.
Cesta dlouhá je cestou morální sebezlepšování. Žák se během ní očišťuje od vnitřních závislostí a jiných nešvarů, od stálého vlivu a tlaku nezkroceného ega. Tato cesta počítá s existencí ega. Proto je na ní samozřejmě morální zušlechťování a modlitby a tělesná cvičení, například hathajóga, a posty a pokání a mantrická i dechová cvičení a různé druhy meditací a také koncentrací, protože je to nepřetržitý boj s překážkami ve vlastní povaze.
Krátká cesta naproti tomu s egem vůbec nepočítá. Takový žák ví, že ego je jen iluzí, že je přeludem jako všechno, co má jméno a tvar, a že člověk je od svého prapočátku v podstatě božský. Proto záměrně zapomíná na svoje malé jáčko a zaměřuje mysl přímo k cíli, to znamená stále na cíl myslí, ztotožňuje se s ním a jediným cílem je tady prozření nebo osvobození, prostě nekonečné jáství.
* Jenomže krátká cesta, i když vypadá velice slibně, má přece jen určitý háček. Člověk je božský, to je pravda, ale je potenciálně božský, neboť jeho pravé jáství je přísně střeženo, ba přímo obaleno závojem nevědomosti: závojem zvyků, tužeb, závislostí, takže člověk, i kdyby chtěl, neumí žít přímo v pravdě, ačkoliv ji má v sobě. Ale musí se na tuto možnost nejdřív připravit, to znamená rozvinout svoje vnitřní možnosti a schopnosti, a tak se doslova vycvičit na nový, božský život. Nový, božský život. Tato schopnost, jestliže ji člověk nenabyl nebo nenacvičil již v minulých vtěleních, se bohužel nedostaví sama od sebe, ale teprve po jistém čase a úsilí. Je však podmíněna nejen vážnou duchovní prací a opravdovostí, ale především též tím nejhlavnějším, vnitřní milostí. *
Hledaná vnitřní skutečnost je totiž nejen živá a inteligentní, ale také soucitná a spravedlivá a jejím projevem je kosmická intuice. Tato intuice má své zákony, které člověk nemůže ovlivnit, může se však učinit hodným a způsobilým k jejímu přijetí. A to především láskou, milosrdenstvím, altruistickou činností. Příliv milosti kosmické intuice může pak vytrysknout náhle a neočekávaně jako mocný gejzír.
Dlouhá cesta až k poznání nevede.
Zůstává ve sféře ega od počátku až do konce a její vývoj je pomalý, ba někdy až zbytečně pomalý. Je to zpravidla cesta začátečníků v józe nebo mystice a patří k ní všechna náboženství se svými obřady a dogmaty, s různými liturgiemi atd.
Vážení přátelé, vy, kteří se pokoušíte o krátkou cestu, dejte si prosím pozor na duchovní pýchu, která může vzniknout vlivem náhlých úspěchů na této cestě. Ale na druhé straně vy ostatní nedejte se odradit od cvičení krátké cesty představami, že jste snad nedokonalí nebo že jste teprve začátečníky anebo snad nehodni duchovní milosti. Toto jsou dva extrémy, dvě klamné představy. Proto raději obě cesty kombinujte: V činnosti jděte cestou dlouhou, v samotě a v klidu cestou krátkou. Dřív nebo později určitě uspějete.