Carl Gustav Jung

Septem Sermones ad Mortuos (1916)

Jung vydal "Septem Sermones ad Mortuos" (Sedm promluv s mrtvými) jako brožuru v soukromém tisku. Příležitostně ji darovával přátelům. V knihkupectvích nebyla nikdy k dostání. Později označil tento podnik jako "hřích mládí" a litoval toho.
Jazyk přibližně odpovídá tomu, který Jung použil v "Červené knize". Avšak oproti jejím nekonečným rozhovorům s vnitřními postavami představují "Septem Sermones" do sebe uzavřený celek. Proto jsem je vybral. Zprostředkují určitý, byť útržkovitý, pohled na to, čím byl Jung v letech 1913 - 1917 zaujat a co tehdy tvořil.
Spisek obsahuje názornou anticipaci myšlenek, které hrály v pozdějším vědeckém Jungově díle velkou roli, především protikladná povaha ducha, života a psychologické výpovědi. Myšlení v paradoxech přejal Jung od gnostiků. Proto se zde identifikoval s gnostikem Basilidesem (Basilejcem) z počátku 2. století po Kristu a částečně se drží také jeho terminologie, například Boha označuje jako ABRAXASE. To odpovídá hravému a záměrnému mystifikování.
Jung svolil s publikováním ve svých Vzpomínkách jen nerad a "jen kvůli upřímnosti". Řešení anagramů na konci knihy neprozradil.


Septem Sermones ad Mortuos

Sedm poučení mrtvým. Napsáno Basilidesem v Alexandrii,
městě, kde se stýká Východ se Západem.

Sermo I

Mrtví přišli zpátky z Jeruzaléma, kde nenašli, co hledali. Požádali mě o přístřeší a chtěli, abych je učil, a tak jsem je učil:

Slyšte: začínám u ničeho. Nic je to samé jako Vše. V nekonečnosti je prázdno stejně dobré jako plnost. Nic je prázdné a plné. O ničem můžete stejně dobře říci i něco jiného, například že je bílé nebo černé, ať už tomu tak je nebo není. Nekonečné a věčné nemá žádné vlastnosti, protože má všechny vlastnosti.
Nic nebo Vše nazýváme PLEROMA. V něm končí myšlení a bytí, neboť nekonečné a věčné nemá žádné vlastnosti. Nikdo v něm není, neboť pak by se od Pleroma lišil a měl by vlastnosti, které by ho jako něco od Pleroma odlišovaly.

V Pleroma je všechno a nic: nevyplatí se o Pleroma přemýšlet, neboť to by znamenalo: sama sebe rozpustit. Tvor není v Pleroma, nýbrž v sobě. Pleroma je začátek a konec Tvora. Prostupuje ho podobně jako sluneční svit proniká vzduchem. Ačkoli ho Pleroma prostupuje, přece jím Tvor není, jako úplně průsvitné tělo působením světla neztmavne ani se nezjasní.
My jsme ale Pleroma samo, neboť jsme část věčného a nekonečného. Nejsme jím ale, neboť jsme od Pleroma nekonečně vzdáleni, ne prostorově či časově nýbrž PODSTATOU, odlišujeme se bytostně jako Tvor, který je omezen prostorem a časem.

Tím, že jsme ale částmi Pleroma, tak je Pleroma také v nás. I v nejmenším bodě je Pleroma nekonečné, věčné a úplné, neboť malý a velký jsou vlastnosti, které jsou v něm obsaženy. Je to Nic, které je všude a nepřetržitě. Proto mluvím o Tvoru jako části Pleroma, jen obrazně, neboť Pleroma není ve skutečnosti v nic rozděleno, neboť je Ničím. Jsme také celým Pleroma, neboť obrazně je Pleroma nejmenší myšlený, neexistující bod v nás a nekonečná klenba světa kolem nás. Proč ale vůbec mluvíme o Pleroma, je-li Vším a Ničím?

Mluvím o něm, abych někde začal, a abych vám ukázal klam, že je zevnitř či zvenku něco již předem pevného nebo nějak určitého. Vše takzvaně pevné nebo určité je jen poměrné. Jen to co se mění je pevné a určité.
Měnlivý je ale Tvor, tedy je jedině pevný a určitý, neboť má vlastnosti, dokonce je sám Vlastnost.
Klademe otázku: jak Tvor vzniká? Stvoření vznikají, ale ne Tvor, neboť on je vlastnost Pleroma samotného, stejně jako nečinnost, věčná Smrt. Tvor je všude a vždy, Smrt je všude a vždy. Pleroma má vše, rozdílnost a nerozdílnost.
Rozdílnost je Tvor. Je rozdílný. Rozdílnost je jeho podstatou, proto se také liší. Proto se liší Člověk, protože jeho podstatou je rozdílnost. Proto rozlišuje také vlastnosti Pleroma, které nejsou. Rozlišuje je díky své podstatě. Proto musí Člověk mluvit o vlastnostech Pleroma, které nejsou.
Říkáte: K čemu to je, mluvit o tom? Řekl jsi přece sám, že se nevyplatí o Pleroma přemýšlet.

Řekl jsem vám to, abych vás osvobodil od bludu, že by se dalo o Pleroma přemýšlet. Jestliže rozlišujeme vlastnosti Pleroma, promlouvá z nás vlastní rozdílnost a mluvíme o naší rozdílnosti a nic neříkáme o Pleroma. Mluvit o naší rozdílnosti je ale nutné, abychom se tak mohli dostatečně lišit. Naší podstatou je rozdílnost. Pokud jí nebudeme věrní, nerozlišujeme se dostatečně.
Musíme proto činit rozdíly ve vlastnostech.
Ptáte se: Čemu to škodí, neodlišovat se?
Pokud se neodlišíme, dostaneme se mimo svou podstatu, mimo Tvora a padneme v nerozlišenost., která je jinou vlastností Pleroma. Padneme do samotného Pleroma a přestaneme být Tvory. Propadneme rozpuštění v Ničem.
To je Smrt Tvora. Tedy natolik umíráme, nakolik se neodlišujeme. Proto přirozené snažení Tvora směřuje k odlišnosti, boji proti prapočáteční, nebezpečné stejnosti. To se nazývá PRINCIPUM INDIVIDUATIONIS. Tento princip je podstatou Tvora. Z toho vidíte, proč je nerozlišenost a nerozdílnost Tvoru velkým nebezpečím.

Proto musíme rozlišovat vlastnosti Pleroma. Vlastnostmi jsou páry protikladů jako:

Účinné a Neúčinné,
Plnost a Prázdnota,
Živé a Mrtvé,
Rozdílné a Stejné,
Světlé a Tmavé,
Horké a Studené,
Síla a Hmota,
Čas a Prostor,
Dobro a Zlo,
Krása a Ošklivost,
Jedno a Mnohé. atd.

Protiklady jsou vlastnostmi Pleroma, které nejsou, protože se ruší.
Protože my sami jsme Pleroma, máme v sobě proto všechny tyto vlastnosti; protože základem naší podstaty je rozdílnost, máme vlastnosti ve jménu a znamení rozdílnosti, to znamená:

za prvé: vlastnosti se v nás od jednoho k druhému liší, proto se neruší, nýbrž působí. Proto jsme oběti protikladů. V nás je Pleroma roztrženo.
za druhé: Vlastnosti náležejí Pleroma a my je můžeme mít či žít jen ve jménu a znamení rozdílnosti. Musíme se od vlastností lišit. V Pleroma se ruší, v nás ne. Odlišení od nich osvobozuje.

Pokud se pídíme po Dobru či Kráse, zapomínáme na naši povahu, která je rozdílností a propadáme vlastnostem Pleroma, jako jsou ony protiklady. Snažíme se dosáhnout Dobra a Krásy, ale zároveň v sobě máme také Zlo a Ošklivost, neboť jsou v Pleroma jedno s těmi druhými. Zůstaneme-li ale věrni naší podstatě, rozdílnosti, potom se odlišujeme od Dobra a Krásy a proto se odlišujeme také od Zla a Ošklivosti a nepadneme do Pleroma, totiž do ničeho a do rozpuštění.
Namítáte: Řekl jsi, že Rozdílnost a Stejnost jsou také vlastnostmi Pleroma. Jak je to, pídíme-li se po rozdílnosti? Nejsme pak věrni naší podstatě? a musíme pak také propadnout stejnosti, pídíme-li se po rozdílnosti?
Neměli byste zapomínat, že Pleroma nemá žádné vlastnosti. Tvoříme je myšlením. Pokud se tedy pídíte po rozdílnosti či stejnosti nebo jiných takových vlastnostech, pídíte se po myšlenkách, které k vám přitékají z Pleroma, totiž myšlenky o neexistujících vlastnostech Pleroma. Tím, že jdete po těchto myšlenkách, padáte opět do Pleroma, a získáváte rozdílnost i stejnost zároveň. Ne vaše myšlení, nýbrž vaše podstata je rozdílnost.

Proto se nesmíte pídit po rozdílnosti, tak jak o ní přemýšlíte, ale po VAŠÍ PODSTATĚ.

Proto je všehovšudy jen jedna snaha, a to snaha po vlastní podstatě. Pokud jdete za touto snahou, nepotřebujete také vědět nic o Pleroma a jeho vlastnostech a přece přijdete ke správnému cíli podle vaší podstaty. Protože ale myšlení se odcizuje podstatě, musím vás učit vědění jak držet své myšlení v mezích.



Sermo II

Mrtví stáli v noci podél stěn a volali: Chceme vědět o Bohu: kde je Bůh? je Bůh mrtev?

Bůh není mrtev, je stejně živý jako vždy. Bůh je Tvor, neboť je něco určitého a proto se odlišuje od Pleroma. Bůh je vlastnost Pleroma a všechno, co jsem řekl o tvoru, platí také pro něj.
Odlišuje se od Tvora ale tím, že je mnohem nejasnější a neurčitější, než Tvor. Je méně odlišný než Tvor, neboť jeho podstatou je účinná Plnost a jen pokud je určitý a odlišný, je Tvorem a pokud je zřetelnější účinná Plnost Pleroma.
Vše, co nerozlišujeme, padá do Pleroma a ruší se svým protikladem. Proto, pokud neodlišíme Boha, vyruší se pro nás účinná Plnost.
Bůh je také Pleroma samo, jako každý nejmenší bod ve stvořeném a nestvořeném je Pleroma samo.
Účinná Prázdnota je podstatou Ďábla. Bůh a Ďábel jsou první zřetelnosti Ničeho, které nazýváme Pleroma. Je lhostejné, zda Pleroma je či není, neboť ve všem samo sebe ruší. Ne tak Tvor. Pokud jsou Bůh a Ďábel Tvory, neruší se, nýbrž stojí proti sobě jako působící protiklady. Nepotřebujeme žádný důkaz jejich bytí, stačí, že o nich stále znovu musíme mluvit. I kdyby oba nebyli, Tvor by je díky své podstatě rozdílnosti stále znovu od Pleroma odlišoval.
Vše, co odlišení z Pleroma vyjme, je pár protikladů a proto Bůh vždy náleží k Ďáblu.
Tato sounáležitost je tak niterná a, jak jste i zakusili, z vašeho života neodstranitelná, jako Pleroma samo. To pochází z toho, že oba jsou docela blízko Pleroma, v němž všechny protiklady jedno jsou a ruší se.
Bůh a Ďábel se liší plností a prázdnotou, plozením a ničením. ÚČINNOST je jim společná. Účinnost je spojuje. Proto Účinnost stojí nad oběma a je Bohem nad Bohem, protože ve svém působení spojuje Plnost a Prázdnotu.
Toto je Bůh, o němž jste nevěděli, neboť lidé ne něho zapomněli. Nazýváme ho jménem ABRAXAS. Je ještě neurčitější než Bůh a Ďábel.
Abychom od něj odlišili Boha, nazýváme Boha HELIOS nebo Slunce.
Abraxas je účinek, jemuž nestojí v protiklad nic než neskutečné, proto se jeho účinná povaha volně rozvíjí. Neskutečné není a neodporuje. Abraxas stojí nad Sluncem a Ďáblem. Je nepravděpodobně pravděpodobné, neskutečně účinné. Kdyby Pleroma mělo podstatu, byl by Abraxas jejím vtělením.
Je sice sama účinnost, ale žádné určité působení, nýbrž působení vůbec.
Je neskutečně účinný, protože nemá žádný určitý účinek.
Je také Tvorem, protože se od Pleroma liší.
Slunce nemá žádný určitý účinek, stejně jako Ďábel, proto nám připadají mnohem účinnější než neurčitý Abraxas.
Je Síla, Trvání a Změna.
Zde se zvedl mezi mrtvými velký rozruch, neboť byli křesťany.


Sermo III
Mrtví vešli jako mlha z bažin a volali: Mluv s námi dál o nejvyšším Bohu.

Abraxas je těžko poznatelný Bůh. Jeho moc je největší, neboť ji Člověk nevidí. Slunce vidí jako summum bonum, Ďábla jako infimum malum, Abraxase ale jako ve všech ohledech neurčitý ŽIVOT, který je matkou dobrého i zlého.
Život se zdá slabším a menším než summum bonum, proto je také těžko myslitelné, že by Abraxas svou mocí převyšoval Slunce, které je přece zářícím zdrojem vší životní síly.
Abraxas je Slunce a zároveň věčně nenasytný chřtán Prázdnoty, ničitele, Ďábla.
Moc Abraxase je dvojaká. Avšak vy ji nevidíte, neboť ve vašich očích se protikladné stránky této moci ruší.
Čím promlouvá Bůh Slunce, je život,
čím promlouvá ďábel, je smrt.
Abraxas ale promlouvá vážená a proklatá slova, která jsou život a smrt zároveň.
Abraxas v jednom slově zahrnuje pravdu a lež, dobro a zlo, světlo a tmu a tak i koná. Proto je Abraxas strašný.
Je nádherný jako lev v okamžiku, kdy sráží svoji oběť. Je krásný jako jarní den.
Ano, je sám velký Pan a malý. Je Priapos.
Je monstrum podsvětí, polyp s tisíci pažemi, okřídlený had, zuřivost.
Je Hermafrodit nejdávnějšího počátku.
Je pánem žab a ropuch, které přebývají ve vodě a vystupují na zem, které v poledne a o půlnoci zpívají .
Je Plnost, která se spojuje s Prázdnotou.
Je božská svatba.
Je láska a její vražda.
Je svátost a její zrádce.
Je nejjasnější světlo dne a nejhlubší tma šílenství
vidět Ho znamená slepotu,
poznat Ho znamená nemoc,
vzývat Ho znamená smrt,
bát se Ho znamená moudrost,
neodporovat Mu znamená vysvobození.
Bůh dlí za sluncem, Ďábel dlí za nocí. Co Bůh vydá ze světla, stáhne Ďábel do noci. Abraxas je ale svět, samo jeho bytí a pominutí. Ke každému daru Boha Slunce přidá ďábel svou kletbu.
Všechno, co prosíte od Boha Slunce, plodí skutek Ďábla.
Všechno, co stvoříte s Bohem Slunce, dává Ďáblu moc působit.
To je strašný Abraxas.
Je nemocnější Tvor a v něm se Tvor děsí sama sebe.
Je otevřený odpor Tvora proti Pleroma a jeho ničemu.
Je strachem syna z matky.
Je láskou matky k synu.
Je nadšením země a krutostí nebe.
Člověk strne před jeho obličejem.
Od něj nepochází otázek ani odpovědí.
Je životem Tvora.
Je působením Rozdílnosti.
Je láskou člověka.
Je řečí člověka.
Je svitem a stínem člověka.
Je měnlivá skutečnost.
Tu mrtví zavyli a běsnili, neboť byli nedokončení.


Sermo IV
Mrtví naplnili bručíce místnost a řekli: Mluv k nám o Bozích a Ďáblech, proklatče.

Bůh Slunce je nevyšší dobro, Ďábel je opak, tedy máte dva bohy.
Je ale mnoho velkého dobra a mnoho těžkého zla, a proto jsou dva bohoďáblové, je den je ŽHNOUCÍ a druhý ROSTOUCÍ.
Žhnoucí je EROS v podobě plamene. Září a stravuje.
Rostoucí je STROM ŽIVOTA, zelená se a množí živou látku.
Erós vzplane a tím zemře, Strom Života ale roste pomalu, nezměřitelně dlouho.
Dobro a zlo se sjednocuje v plameni.
Dobro a zlo se sjednocuje v růstu stromu.
Život a láska stojí ve své božskosti stojí proti sobě.
Nespočetný jako vojsko hvězd je počet bohů a Ďáblů.
Každá hvězda je bůh a každý prostor, který hvězda vyplňuje, je Ďábel. Plnost a prázdnota toho všeho je ale Pleroma.
Účinek toho všeho je Abraxas, jemu naproti stojí pouze neskutečno.
Čtyři je počet hlavních bohů, neboť čtyři je číslo výměry světa.
Jedna je začátek, Bůh Slunce.
Dva je Erós, neboť dva spojuje a září .
Tři je Strom života, neboť plní prostor těly.
Čtyři je Ďábel, neboť otvírá vše uzavřené; rozpouští vše zformované a tělesné; je ničitel v němž se vše stává ničím.
Blaze mi, že je mi dáno, abych poznal mnohost a rozličnost k bohům. Běda vám, když nahrazujete tuto nesjednotitelnou mnohost jedním Bohem. Tím stavíte hráz neporozumění a mrzačení tvora jehož podstatou a snahou je rozdílnost. Jak jste věrni své podstatě, chcete li z mnoha udělat jedno? Co činíte svým bohům, stane se i vám. Budete všichni stejní a tím bude vaše podstata zmrzačena.
Kvůli člověku vládne rovnost, ale ne kvůli Bohu, neboť bohů je mnoho, lidí ale málo. Bohové jsou mocní a nesou svou rozmanitost, neboť jako hvězdy stojí osaměle a nekonečně vzdáleni jeden od druhého. Lidé jsou slabí a svoji rozmanitost nenesou, neboť bydlí blízko sebe a potřebují společnost, aby mohli nést svou zvláštnost. Kvůli vysvobození vás učím zavržitelnosti a proto jsem byl zavržen.
Množství bohů odpovídá množství lidí.
Nesčetní bohové očekávají polidštění. Nesčetní bohové se stali lidmi. Člověk se podílí na podstatě bohů, pochází z bohů a jde k Bohu.
Tak jako se nevyplácí přemýšlet o Pleroma, tak se nevyplácí uctívat množství bohů. Nejméně se vyplatí uctívat prvního Boha, účinnou Plnost a summum bonum. Naše modlitba tu nic nezmůže a nic nezíská, neboť účinná Prázdnota všechno spolkne.
Jasní bohové tvoří nebesa, která se nekonečně a mnohonásobně rozšiřují a zvětšují. Jejich nejvyšším pánem je Bůh Slunce.
Temní bohové tvoří Zemi. Jednoduše a nekonečně se zmenšují . Jejich nejnižším pánem je Ďábel, měsíční duch, trabant země, menší. studenější a mrtvější než země.
Není žádný rozdíl v moci nebeských a pozemských bohů. Nebeští zvětšují, pozemští zmenšují. Obojí směr je nezměřitelný.

Sermo V
Mrtví se posmívali a volali: uč nás, blázne, o Církvi a svatém společenství.

Svět bohů je zřetelný v duchovnosti a v pohlavnosti. Nebeští se zjevují v duchovnosti, pozemští v pohlavnosti.
Duchovnost počíná a vykupuje. Je ženská a proto ji nazýváme MATER COELESTIS, nebeská matka. Pohlavnost plodí a tvoří. Je mužská a proto ji nazýváme PHALLOS, pozemský otec. Pohlavnost muže je více pozemská, pohlavnost ženy je více duchovní. Duchovnost muže je více nebeská, jde k většímu.
Duchovnost ženy je více pozemská, jde k menšímu.
Lživá a ďábelská je duchovnost muže, která jde k menšímu.
Lživá a ďábelská je duchovnost ženy, která jde k většímu.
Každý jdi ke svému.
Muž a žena budou jeden druhému ďáblem, nerozpojí-li své duchovní cesty, neboť podstatou Tvora je rozdílnost.
Pohlavnost muže jde k pozemskému, pohlavnost ženy jde k duchovnímu. Muž a žena budou jeden druhému ďáblem, nerozpojí-li své pohlavnosti.
Muž pozná menší, žena větší.
Člověk se odlišuje od duchovnosti a pohlavnosti. Nazývám duchovnost Matkou a přisuzuje jí místo mezi nebem a zemí. Nazývá pohlavnost Phallos a přisuzuje mu místo mezi sebou a Zemí, neboť Matka a Phallos jsou nadlidskými démony a zjevení světa bohů. Účinkují na nás více než bohové, protože jsou blízcí naší podstatě. Pokud se neodlišíte od duchovnosti a pohlavnosti a nebudete je brát jako bytosti nad vámi a kolem vás, propadnete jim jako vlastnostem Pleroma. Duchovnost a pohlavnost nejsou vašimi vlastnostmi, nejsou věcmi, které vlastníte a obsahujete, nýbrž ony vlastní a obsahují vás, neboť jsou mocnými démony, zjeveními bohů a proto věcmi, které vás přesahují. Nikdo nemá duchovnost pro sebe nebo pohlavnost pro sebe, nýbrž stojí pod zákonem duchovnosti a pohlavnosti. Proto těmto démonům nikdo neunikne. Měli byste je vidět jako démony a jako společnou věc a nebezpečí, jako společné břemeno, které na vás život uvalil. Tak vám i život bude společnou věcí a nebezpečím, stejně jako bohové a především strašný Abraxas.
Člověk je slabý, proto je společnost nezbytná; není-li společnost ve znamení matky, je ve znamení Phallu. Žádná společnost není utrpení a nemoc. Společnost v každém je rozervanost a rozlišení.
Rozdílnost vede k jedinečnosti. Jedinečnost je proti společnosti. Ale kvůli slabosti člověka vůči bohům a démonům a jejich nepřemožitelnému zákonu je společnost nutná. Proto budiž tolik společnosti, kolik je třeba, ne kvůli člověku, nýbrž kvůli bohům. Bohové vás nutí ke společnosti. Kolik vás nutí, tolik společnosti je třeba, víc je špatné.
Ve společnosti se každý každému podřizuje, aby se společnost udržela, neboť ji potřebujete.
V jedinečnosti se každý každému nadřazuje, aby se každý stal sám sebou a vyhnul se otroctví.
Ve společnosti platí zdrženlivost.
V jedinečnosti platí marnotratnost.
Společnost je hlubina,
jedinečnost je výška.
Správná míra ve společnosti očišťuje a udržuje.
Správná míra v jedinečnosti očišťuje a připojuje.
Společnost nám dává teplo,
jedinečnost nám dává světlo.
Sermo VI
Démoni pohlavnosti přicházejí k naší duši jako had. Je z poloviny lidskou duší a nazývá se přání myšlenky.
Démon duchovnosti se do naší duše snáší jako bílý pták. Je z poloviny lidskou duší a nazývá se myšlenka přání.
Had je pozemská duše, zpola démonická, duch a příbuzný duchů mrtvých. Jako oni se toulá kolem ve věcech země a působí, že si jí bojíme nebo dráždí naši žádostivost. Had je ženské povahy a vždy hledá společnost mrtvých, kteří jsou vyobcováni na zemi, těch, kteří nenašli cestu do jedinečnosti. Had je děvka a milkuje se s ďáblem a se zlými duchy, hrozný tyran a trýznitel, svádějící vždy do nejhorší společnosti. Bílý pták je zpola nebeská duše člověka. Dlí u Matky a občas sestupuje. Pták je mužský a je působící myšlenkou. Je cudný a osamělý, posel Matky. Létá vysoko nad zemí. Vyžaduje jedinečnost. Přináší zprávy z dálek, které jsou vpředu a úplné. Vynáší naše slovo nahoru k Matce. Přimlouvá se, varuje, ale nemá žádnou moc vůči bohům. Je nádobou slunce. Had sestupuje a ochromuje lstmi falického démona nebo ho popichuje. Vynáší vzhůru přechytré myšlenky pozemských, kteří se plazí všemi děrami a všude nasávají žádostivosti. Had to sice nechce, ale musí nám být prospěšný. Uniká naší ruce a tak nám ukazuje cestu, kterou lidským důvtipem nemůžeme nalézt.

Mrtví se dívali pohrdavě a řekli: Přestaň mluvit o bozích, démonech a duších. To jsme vlastně věděli už dávno.


Sermo VII
V noci přišli ale mrtví znovu s žalostným vzezřením a řekli: Ještě jedno, zapomněli jsme na to, uč nás o člověku.

Člověk je brána, kterou vstupujete z vnějšího světa bohů, démonů a duší do vnitřního světa, z většího světa do menšího světa. Malý a nicotný je člověk, hned ho máte v zádech a zase jste v nekonečném prostoru, v menší nebo vnitřní nekonečnosti.
V nezměrné vzdálenosti stojí jediná hvězda v zenitu.
To je jeden Bůh tohoto jednoho, to je jeho svět, jeho Pleroma, jeho božskost.
V tomto světě je člověk Abraxas, který svůj svět pohlcuje.
Tato hvězda je Bůh a cíl člověka.
To je jeho jediný vůdčí Bůh,
v něm člověk dojde klidu,
k němu jde dlouhá cesta duše po smrti, v něm zazáří
jako světlo vše, co člověk si člověk vezme z většího světa.
K němu jedinému se modlí člověk.
Modlitba rozmnožuje světlo hvězd,
tvoří most přes smrt,
připravuje život menšího světa,
a zmenšuje beznadějná přání většího světa.
Když je větší svět chladný, hvězda svítí.
Nic není mezi člověkem a jeho jediným Bohem, pokud může člověk odvrátit oči od plamenného divadla Abraxase.
Lidstvo zde, Bůh tam.
Slabost a nicotnost zde, věčná tvořivá síla tam.
Zde jen temnota a vlhký chlad, tam slunce.

Nato mrtví mlčeli a stoupali vzhůru jako kouř nad ohněm pastevce, který v noci hlídá svá stáda.


( CARL GUSTAV JUNG - POUČENÍ MRTVÝM )

YMLADRIS: priznam se ze tuhle debatu jsem zachytil az nekde uprostred a porad jsem mel problem s uchopenim o cem opravdu je :) takze treba proto jsme se mijeli

souhlas. taky by me zajimalo, v cem ze je se synchronicitou problem :)

LOOK: no jedinej muj problem se synchroniciama co mam, je prave ten co se o nem bavime, ze nechapu moc pojem aukauzalni. (resp. ted sem si na to ten model udelala a uz mam klid)

jinak jaky je se synchronicitou problem? je to proste pointer na neco, co se v tobe deje. normalne by sis nejakeho obrazu ve sve psychice nevsiml/nedal mu takovou dulezitost, ale kdyz si toho vsimnes i skrz nejaky fenomen ve vnejsim svete, tak mas pocit dulezitosti/nalehavosti/pokynu (ci co ja vim) a zameris si na to pozornost. coz je fajn [ vychazime-li z celkoveho predpokladu ze prevadet veci z nevedomi do vedomi je fajn ] . pracujes s tim pak stejne jako se vzpominkou na sen treba

he?

YMLADRIS: tenhle tvuj model je mi jasny, jen rikam, ze je pouze intelektualni, protoze s nejakou konkretni synchronicitou, ktera se ti treba stane, ti nepomuze. budes ji muset zpracovat jinak.

REVAN: jj, jung je takova mystika maskovana za psychologii. jeden jungian mi k tomuto memu nazoru rekl, ze 'se ani moc maskovat nesnazi' :)

Ymladris, a ostatní: jak se o tom bavime, furt mi to podprahove asociuje astrologii, na kterou ale neverim ;)
nejen astrologii, ale také alchymii a hermetismus. Proč si k Jungovi nechcete přiznat jejich vliv, když z jeho pozdějších spisů (pozdější=pofreudovský) to přímo čiší. Problém synchronicity je tu prakticky zcela jasný. mohl bych jen zopakovat svůj poslední příspěvek. Prakticky neexistuje Jungův pozdní spis, který by nepodléhal vlivům astrologie, alchymie a hermetismu. To je také hlavní důvod, proč drtivá většina pánů psychologů Junga odmítá.

Jasně. Mmch. v klubu " kongitivní vědy" se teď právě řeší problematika asynchronních kauzalit. V těchto levelech je už hodně těžké nemotat do sebe otázky epistemologické s ontologickými. Imo proto, že právě zde začíná " Krakonošovo" :o)

jee to zrovna vubec nezpochybnuju, byl to fakt jen pokus o analogii ;)

Imo, když měsíc každý den odtáhne bilióny biliónů tun vody z pobřeží na celém světě, je snadné si představit, že na určitou skupinu vnímavějších jedinců zmíněná gravitační sila také nějak zapůsobí :)

LOOK: no v te analogii by to bylo spojeni dvou na sobe nezavislych sebevrazd. jedna neni pricinou druhe, obe spoluzpusobil uplnek.

tak nejak si vysvetluju synchronicity - rada paralelnich jevu ukazuje na nejaky spolecny vliv v nasich psychikach (kolektivnim nevedomi) (ktery je pricinou toho ze se to manifestuje).

jak se o tom bavime, furt mi to podprahove asociuje astrologii, na kterou ale neverim ;)

souhlas s XCHAOS. s tim, ze pricina muze existovat, ale taky nemusi.

Ymladris: mozna se bavis o tom, ze synchronicita jako celek ma nejakou pricinu, coz jiste muze mit.
ale ty 2 jevy, ktere se potkaly v synchronicite, mezi sebou evidentne nemohou byt spojeny nejakym beznym kauzalnim zpusobem (jak si treba spojila uplnek a sebevrazdy), tak jsou prozatim zarazeny do skatulky 'synchronicita', ktera nema ve svem popisu vylozene akauzalitu, ale nepritomnost mozneho kauzalniho vysvetleni (soucasnym rozumem/vedou).

pro hloubavce: http://en.wikipedia.org/wiki/Casuality , uz pri zbeznem pohledu je jasne, ze definic kauzality je hafo nechce se mi tim moc probirat ..

(ten predchozi post jsem smazal)

YMLADRIS: no ano, synchronicity mohou mít příčinu: ale ta je někde mimo kterýkolik v z těch jevů - chci říct. "Něco", o čem nevíme (tzn. je to v našem nevědomí) se děje - a důsledkem tohohle něčeho jsou různé jevy, které se dějou ve stejnou chvíli, ale ani jeden z nich není příčinou toho druhého.

tak jeste jednou. pokud pri uplnku je vyssi pocet sebevrazd, je v tom kauzalni (pricinny) vztah 'uplnek .. psychika lidi .. sebevrazdy'. pokud v urcity den je vyssi pocet urcitych obrazu v psychikach lidi (synchronicita) dejme tomu obrazu Hrdiny, je v tom [ teoretizuji ] pricinny vztah 'v kolektivnim nevedomi je na vzestupu (cti vice lidi oslovuje) Hrdina .. psychika lidi .. jeho obrazy'.

Nerozumim tomu proc synchronicity = synchronni ukazy v psychice a fyzice nebo v psychice a psychice = nemohou mit pricinny puvod (jsou nasledkem neceho) jako jine jevy

nesouvisi to s 100% predpovidanim

nechapu pojem akauzalni?

STEPNI_VLK: jo pak jsem to taky zaznamenala, ze primo jeho citat zacina az za tim, tak kdovi co tim myslela, ok

YMLADRIS: No, tak já tam přesně - na rozdíl od tebe - nevidím, že když nejdou vysvětlit kauzalitou a současně mají možná (= spíše se zdá) co dočinění s archetypickými procesy v nevědomí, tak z toho "logicky" plyne, že archetyp je akauzálního charakteru. :) Navíc ten první odstavec psal(a) autor(ka) knihy - teprve to další jsou Jungovy citace.

YMLADRIS: cili predevsim bych se mela ptat, asi, co je to archetypicky proces. Jung pise ze je v tom nejake usporadani, ok, s tim nemam problem. Proste archetypy nejak bublaji a proto svet interpretujeme v urcitem momentu vice dle jednoho archetypu a pak zase dle jineho... a pripada nam ze to, ze "vsude je skarabeus" (nebo co to bylo za brouka na tom okne) je desiva zahada, ktere jung rika synchronicita.

ale co mini tim "příčina není našimi rozumovými prostředky ani myslitelná" to nevim. Ja dokazu myslet leccos ;)

STEPNI_VLK: no dyt pise (tvuj citat) Ani jeden ani druhý projev nelze vysvětlit kauzalitou. Spíše se zdá, že souvisejí s archetypickými procesy v nevědomí.

YMLADRIS: A já zase nechápu, proč spojuješ kauzalitu a archetyp. Akauzalita se týká synchronicity, resp. o spojení akauzality a archetypu řeč nebyla..

YMLADRIS: my nevíme jak fungují - proto nevědomí. nám se to jeví, jako by tam žádná kauzální souvislost nebyla. pokud nějakou kauzální souvislost občas začínáme tušit, tak se tomu říká psychóza.

STEPNI_VLK: kdyz ja to furt nechapu. archetypicke procesy totiz nepodlehaji kauzalite? proc by nemohly. dejme tomu v 60. letech velmi nabyl na sile archetyp Matky/Bohyne atd., vsichni tem hippies se zacal konstelovat mnohem vic nez jejich rodicum z generace valecne atd. Ale proc byl ten archetyp na vzestupu? IMO klidne kauzalne, protoze proste stare (archetypy ktere vladly za Freuda nebo treba za te valky) se vycerpalo a obejvil se prostor pro zmenu.
Takze pak se dejme tomu mnoha lidem ve stejnou dobu zacaly v psychice objevovat podobne obrazy. A co.

Pojem 'akauzalni' mi pripada nejak jako ze "proti prirodnim zakonum" a nevim zda to tak Jung minil...

???

LOOK: Díky.. nicméně já zase mezičasem četl v knize, takže to mám sice "pomaleji", ale zato podrobněji. :) A jsem rád, že jsem se zase až tak moc od pravdy neodchýlil.. ;)

SYNCHRONICITA
Je pojem, jejž Jung razil pro vyjádření smysluplné koincidence nebo souvztažnosti: a) mezi psychickou a fyzickou událostí, jež spolu nejsou navzájem kauzálně spojeny. Takové synchronistické fenomény se například vyskytují tehdy, když vnitřní události (sny, vize, předtuchy) mají příslušný souvztažný jev ve vnější realitě: vnitřní obraz nebo předtucha se ukázaly jako „pravdivé“, b) mezi podobnými nebo stejnými sny, myšlenkami atd., které se vyskytují současně na různých místech. Ani jeden ani druhý projev nelze vysvětlit kauzalitou. Spíše se zdá, že souvisejí s archetypickými procesy v nevědomí.
C. G. Jung.: „To, že jsem se zabýval psychologií nevědomých procesů, mě už před mnoha lety přimělo, abych se poohlédl po nějakém jiném interpretačním principu (vedle kauzality), poněvadž princip kauzality se mi jevil jako nedostatečný pro vysvětlení jistých pozoruhodných jevů psychologie nevědomí. Zjistil jsem totiž zpočátku, že existují psychologické paralelní jevy, mezi nimiž se kauzální vztah vůbec stanovit nedá, nýbrž toto dění musí být v jiném vzájemném vztahu. Připadalo mně, že tato souvislost je hlavně dána faktorem relativní současnosti, proto výraz ‚synchronistický‘. Zdá se mi totiž, jako by čas vůbec nebyl abstraktum, nýbrž spíše konkrétní kontinuum, které obsahuje kvality nebo základní podmínky, jež se mohou relativně současně na různých místech manifestovat v paralelismu, který nelze kauzálně vysvětlit, jako je tomu například v případech současného objevení identických myšlenek, symbolů nebo psychických stavů.“
„Zvolil jsem termín ‚synchronicita‘ (Synchronizität), poněvadž se mi současnost dvou smysluplně, ale akauzálně spojených událostí jevila jako základní kritérium. Používám zde tedy tento obecný pojem synchronicity ve speciálním smyslu časové koincidence dvou nebo více událostí souvisejících spolu nekauzálně, které mají stejný nebo podobný obsahový smysl. To je v protikladu k synchronismu, který představuje pouhou současnost dvou událostí.“
„Synchronicita není o nic záhadnější a tajuplnější než diskontinuity ve fyzice. Jen zavilé přesvědčení o všemohoucnosti kauzality působí rozumu obtíže a má za následek, že se zdá nemyslitelné, že by se mohly vyskytovat nebo existovat akauzální události… Smysluplné koincidence jsou myslitelné jako čisté náhody. Čím více se však hromadí a čím větší a přesnější je příslušná souvztažnost, tím více klesá jejich pravděpodobnost a tím více vzrůstá jejich nemyslitelnost, tj. nemohou být již pokládány za pouhé náhody, nýbrž musí být z nedostatku kauzální vysvětlitelnosti chápány jako uspořádání… Jejich ‚nedostatek vysvětlitelnosti‘ nespočívá třeba jen ve skutečnosti, že příčina je neznámá, nýbrž v tom, že tato příčina není našimi rozumovými prostředky ani myslitelná.“

XCHAOS: Jen jestli to není spíše tak, že těm archetypům nechceš z nějakého důvodu dát ani zemi ani vláhu jen ty. ;) Mimochodem, mám brát metaforu s hydroponií i v tom aspektu, že některé "rostliny" rostou v hydroponických roztocích mnohem lépe než v "hlíně" (částečně zajisté i díky tomu, že hlína může být špatná, nekvalitní)? :))