Představme si hru.
Má jediné pravidlo: musíme ji hrát.
Na první pohled se zdá, že to znamená až příliš volnosti v pravidlech, aby to vůbec byla hra.
Na druhou stranu to vypadá, že hra je nádherně volná, v ničem nás neomezuje, může ji hrát kdokoli, kdo se o ní doví.
Je to lidová, nebo, chcete-li, demokratická hra.
Možná tuto hru však hrají i ti, kdo se o ní v životě nedoslechli.
Možná ji hrají o to lépe, oč méně tuší, že ji hrají.
A když se pak o hře doví, nepokazí se tím hra?
A naopak někdo si myslí, že hru hraje, a ošklivě se plete.
Někdo se může dokonce domnívat, že rozhoduje, jestli hru hrají ostatní.
Anebo jak ji hrají.
Dá se vůbec říci, že ji někdo hraje lépe a někdo hůře? Když ji hrají, začnou hru umět.
Možná právě to je chyba.
Dá se hrát jen trochu? Nebo optimálně? Lze přehrávat nebo podehrávat?
Poznáme sami, že hru hrajeme?
Jedině asi podle radosti ze hry. Případně starosti.
Jak ale hráči poznají, že radost, kterou právě mají, je ze hry a z této hry?
Možná budou mluvit o čemsi, co je ještě pod tím, o „pocitu hry“.
Objeví se ale další, kteří pocit hry nikdy nezažili, ale navléknou si do něho jiný pocit a budou také umět mluvit o jakémsi čemsi podtím, o pocitu hry.
Dokonce jejich řeč může být přesvědčivější, protože skutečný pocit hry je tak efemérní, že nestojí málem za řeč. Když si k němu nebo místo něho něco vymyslíme, bude to znít líp.
Měli by se tedy spolčit všichni, kdo hru hrají, aby uchránili její čistotu.
Starost o čistotu způsobí, že se začneme dělit kvůli hře na dvě skupiny.
....atd @
http://www.kokolia.eu/bloguje/794632_item.php