[ ALISTAIR @ Alistair ]
S tím zvedáním na vyšší úroveň bych byl opatrný. Možná mě Freud s Derridou naočkovali příliš silným detektorem falické metaforiky, ale jakmile se začnou určité důležité věci "zvedat nahoru", zazvoní mi poplašný zvoneček. Nejde o to, co je tím (dobře) míněno, ale slova samotná jsou zavěšená v síti vztahů, takže není jedno, jaký obrat se použije, bude to v každém případě metafora, ale na nás samotných je, jaké metafory si zvolíme. Ponorná (tj. vědomí nepřístupná) část metafory je stejně jako u ledovce daleko větší, než ta, která nám vytane spontánně jako "význam slovního obratu". Právě ona do značné míry určuje náš raport s myšlenkou.
Pokud se chopím té metafory "zvýšit úroveň vědomí", tak se mně osobně může klidně stát, že se pro tuhle myšlenku nadchnu. Vědomě proto, že sebezdokonalování považuju za dobrý nápad. Na ponorné úrovni mě ale "dostalo" třeba to, že "zvedání" je skutečně erekce (která coby fyziologický děj je mi zkušenostně daleko blíž než abstraktní idea sebepřekračování, navíc má silný emocionální náboj atd.), která skrytě mediuje pochopení skrze konotace moci, velikosti, plnosti, aktivity, penetrace a nakonec orgasmu (který v téhle paralele k "duchovní praxi" strukturálně odpovídá "spáse" - nirváně, která není ani tak vyvanutím jako spíš vylitím).
Ok, tedy moje podvědomí, které je daleko blíže k původní psychosomatické jednotě, bude nadšeno tímhle projektem. Ale použitá metafora aktivuje i další komplexy, sociální povahy: zvýšení úrovně konotuje systém dominance a submisivity. Když si zvýším úroveň, dělám vlastně kariéru v rámci klovacího žebříčku, což je něco co existuje všude od mikrobů až po věčné bohy, "ekologická kontanta" světa přírody i mýtů. Moje zděděná "moudrost života" mě instinktivně nutí prožívat klovací hierarchii jako věc primární důležitosti a vybavuje mě neuhasitelnou touhou po neustálém stoupání, které je samozřejmě nekonečné a tak trochu marné, což ale moje "moudrost života" neví, ona neví, že ten drajv je tu jen proto, že všichni ti, kteří ho neměli, zapadli, klesli na dno bažiny a zemřeli bez potomstva (ať již genetického, memetického nebo jakkoliv jinak kosmoformačního).
Ale jsou tu i další věci: třeba *dole* v údolích, jámách a jeskyních bývá vlhko, zima, špatný vzduch a stísněně, všude nějaké žížaly a švábi, zatímco *nahoře* na prosluněných stráních a travnatých temenech kopců bývá teplo, sucho, vane tam čerstvý vzduch a člověk má rozhled po kraji, zpívají ptáci a oblaka jsou blízko. Být nahoře je proto pěkné a být dole je špatné.
Nerozhodly tedy pro můj nadšený postoj k "zvýšení duševní úrovně" spíš to, že zvolená metafora je výrazně falocentrická/logocentrická, že obsahuje podvědomý signál "nahoře jsou vítězové, dole poražení, pojď s námi si zvyšovat úroveň, nebudeš litovat, hochu!" ??