Žil kdysi jeden člověk, který se živil lámáním kamene. Každý den odcházel do hor lámat skálu. Při práci si prozpěvoval, a i když byl chudobný, netoužil toho mít víc, a tak se o svět nezajímal.
Jednoho dne byl najat na stavbu šlechtického sídla. Když uviděl velkolepost zámku, pocítil poprvé v životě osten touhy a řekl si s povzdechem: ...„Kdybych tak byl bohatý! Pak bych si nemusel vydělávat na živobytí v potu a dřině.“
Byl udiven, když uslyšel hlas: „Tvoje přání se splnilo. Od této chvíle ti bude dáno co si budeš přát.“ Nevěděl, jak si ta slova vysvětlit, až do té doby, až se vrátil večer ke svojí chýši a na jejím místě našel sídlo stejně honosné, jako bylo to, na kterém toho dne pracoval. A tak lamač zanechal lámání kamene a začal se těšit ze života bohatých.
Jednoho dne, když bylo horké a vlhké odpoledne, vyhlédl z okna a viděl míjet průvod krále, s velkou družinou šlechty a otroků. „Ach, jak bych si přál být sám králem a sedět si ve stínu královského kočáru!“ A v ten okamžik se rozvaloval v pohodlí královského vozu, ale ukázalo se, že v kočáru je mnohem tepleji, než si představoval. Vyhlédl z okna kočáru a užasl nad mocí slunka, jehož teplé paprsky mohly rozehřát i silné stěny kočáru. „Chtěl bych být sluncem,“ pomyslel si. A opět se jeho přání splnilo – začal vyzařovat světlo a teplo do celého vesmíru.
Všechno bylo na chvíli podle jeho představ. Pak se jednoho zamračeného dne pokoušel proniknout paprsky silnou clonu mraků, ale nedařilo se mu to. A protože byl uchvácen mocí mraku bránit slunci v cestě, změnil se v mrak. Pak se přeměnil v déšť a ke své nelibosti padal k zemi, kde narazil na skálu a jeho proud ji musel obcházet.
„Co?“ rozkřikl se. „Pouhá skála a je mocnější než já! Pak tedy ať jsem skálou.“ A tak v tom okamžení vyčníval v horách do výše. Sotva se mohl potěšit ze svého parádního vzezření, když tu najednou zaslechl zvuky podobné lámání kamene přicházející odněkud ze svého úpatí. Pohlédl dolů a ke svému znechucení tam uviděl malinkého človíčka, jak si tam sedí a osekává z něho kusy kamene.
„Co?! To směšné stvoření je mocnější než já, impozantní skála? Chci být člověkem!“ A v ten moment shledal, že je lamačem kamene stoupajícím do hor a jde si vydělávat na živobytí lámaním kamene v potu a dřině, ale s písní ve svém srdci, protože jen tak mohl být spokojeně tím, čím byl, a žít s tím, co měl.
Nic není tak dobré, jaké se to zdá, než to dostaneme.