It seems that whatever we perceive is organized into patterns for which we, the perceivers, are largely responsible. Perceiving is not a matter of passively allowing an organ—say of sight or hearing—to receive a ready-made impression from without, like a palette receiving a spot of paint. Recognizing and remembering are not matters of stirring up old images of past impressions. It is generally agreed that all our impressions are schematically determined from the start. As perceivers we select from all the stimuli falling on our senses only those which interest us, and our interests are governed by a pattern-making tendency, sometimes called a schema. In a chaos of shifting impressions, each of us constructs a stable world in which objects have recognizable shapes, are located in depth, and have permanence. In perceiving we are building, talking some cues and rejecting those which fit most easily into the patter that is being built up. Ambiguous ones tend to be treated as if they harmonized with the rest of the pattern. Discordant ones tend to be rejected. If they are accepted, the structure of assumptions has to be modified. As learning proceeds, objects are named. Their names then affect the way they are perceived next time: Once labelled they are more speedily slotted into the pigeon-holes in future.

As time goes on an experiences pile up, we make a greater and greater investment in our system of labels. So a conservative bias is built in. It gives us confidence. At any time we may have to modify our structure of assumptions to accommodate new experience, but the more consistent experience is with the past, the more confidence we can have in our assumptions.

Uncomfortable facts which refuse to be fitted in, we find ourselves ignoring or distorting so that they do not disturb these established assumptions. By and large anything we take note of is preselected and organized in the very act of perceiving. We share with other animals a kind of filtering mechanism which at first only lets in sensations we know how to use.

…

Granted that disorder spoils pattern, it also provides the material of pattern. Order implies restriction; from all possible materials, a limited selection has been made and from all possible relations a limited set has been used. So disorder by implication is unlimited, no pattern has been realized in it, but its potential for patterning is indefinite. This is why, though we seek to create order, we do not simply condemn disorder. We recognize that is it destructive to existing patterns; also that it has potentiality. It symbolizes both danger and power.

Impressions Are Schematically Determined
http://www.farnamstreetblog.com/2013/07/impressions-are-schematically-determined/

„Ztrácíme čas hledáním nepřátel ve svém okolí, přitom ty největší si neseme všude s sebou, aniž bychom jim věnovali pozornost. Jako jediní mají tu moc ničit charakter a svádět nás z cesty. Jsou tvůrci nebo ničitelé našeho osudu. Máváme kopím kolem svého těla, ale měli bychom si všímat parazitů v sobě. Jmenují se nevíra, lenost a zbabělost.“

"Chudí lidé jsou ti, kteří pracují jen pro to, aby si udrželi svůj nákladný životní styl a stále chtějí víc a víc," Jose Mujica.

Ripple Manifesto | The Ripple Revolution (tm)
http://ripplerevolution.com/ripple-manifesto/

You are a walking, talking positive change machine.

Whoever you are and whatever your situation, your life has the potential to be a continual source of ripples creating positive change.

You can’t change THE world. Change YOUR world instead.

Graham Hancock - The War on Consciousness BANNED TED TALK - YouTube
https://www.youtube.com/watch?v=Y0c5nIvJH7w&feature=youtube_gdata_player

Bruce Sterling – V pozadí nadcházejícího věku zasíťované hmoty
http://archetypal.cz/2013/bruce-sterling-v-pozadi-nadchazejiciho-veku-zasitovane-hmoty/

"…žízníme především po lásce, a tak možná nevíme, jak s ní naložit, když je nám nabídnuta. Když se setkáme s těmi, kteří mají schopnost mocného projevování lásky, můžeme reagovat různě. U někoho to může vynést na povrch zoufalou potřebu přisát se ke zdroji. U jiných je přítomnost toho, co tak zoufale potřebují, téměř nesnesitelná a příliš intenzivní na to, aby ji mohli přijmout. Dokážeme přijímat lásku, když nám ji někdo nabízí? Můžeme tomu důvěřovat? Cítíme se schopni otevřít se tomu, co nabízí, a jít za hranice vlastního strachu?
Ti, kteří projevují svoji lásku, tak někdy činí způsobem, který je příliš přímý a zahlcující a postrádá ohraničení. U jiných se láska stává projevem hluboké touhy po spojení a ztrátě pocitu odděleného já. Oba tyto póly jsou odrazem slabých hranic. Láska nespočívá ve ztrátě schopnosti udržet si pocit vlastní identity, která vede k jakémusi nevědomí či infantilní regresi. Někteří mohou toužit po tomto stavu splynutí s matkou a plést si jej s bezbřehostí probuzení, ale tento stav by znamenal jak nevědomost, tak psychologickou újmu v rámci procesu individuace.
…když láska příliš ulpí v této nevědomé připoutanosti, ztrácíme objektivitu, která udržuje pocit odděleného já. Za těchto okolností se potřebujeme vrátit k soucitu jakožto prostředku vytváření objektivity a oddělenosti. Uvědomění a soucit nám pomáhají vystoupit z tohoto regresivního, rozpuštěného stavu.
Jedna kolegyně…zjistila, že někteří její mužští klienti sice zoufale potřebují lásku, kterou jim dává, ale snadno si ji pletou se sexualitou. Jeden z důvodů, proč se lidé, kteří byli v dětství zneužíváni, často potýkají s láskou ve vztazích k rodičovským osobám, spočívá v tom, že se tato láska u nich často mísí se sexualitou. Je-li takový člověk například žákem nějakého učitele, jehož lásku potřebuje, může sexualitu mylně považovat za součást tohoto vztahu.
Sexualita jistě může být součástí projevování lásky ve vztahu. Může být také mylně vyhledávána jako způsob, jak lásku pociťovat. Znám ženy, které popisují, jak procházely fází sexuální promiskuity, protože zoufale potřebovaly lásku a směšovaly ji se sexualitou. Stejně tak znám muže, kteří mísí svou potřebu sexuálního uspokojení s potřebou lásky. Mnohokrát jsem slyšel ženy říkat, že ony chtěly láskyplnou intimitu a muž chtěl sex.
…
Projevit lásku znamená projevit zjemnělost, se kterou svět mužů není historicky v souladu. Když se otevírá brána lásky, často se objevují také naše neuspokojené potřeby.
…bylo nedocenitelným objevem poznání, že je možné někoho hluboce milovat, a přesto si udržet pocit jasných hranic."
(R. Preece, Odvaha cítit, 2013, s. 122-124)

THX_1138: Poslední dobou běhám po Praze taky s vlkem.

Svět ve světě, že?

INK_FLO: Tak když už jsi u toho, tak vezmu z jedny přibuzny knihy:

Obava a archaické odmítání tmy je předsudek, kterého se můžeme zbavit, neboť stejně tak jako existuje noc a den, světlo a tma ve světě kolem nás, i my v sobě neseme ontologickou proměnlivost, tudíž přijmeme-li tmu jako přirozený stav, můžeme se jí přizpůsobit tím, že přejdeme do našeho “temného bytí”, které, nutno zdůraznit, nemá zhola nic společného s nesmyslným spojováním temnoty se zlem.
Je třeba mít na paměti, že nejsou-li předměty kolem nás vidět, neznamená to, že zmizí, nýbrž se změní v to, čím jsou ve tmě. A toto je nesmírně důležitý bod: svět, ani my, nejsme ve tmě stejní. Čaroděj si to uvědomuje, a proto má pro něj tma zvláštní význam. Ví, že v temnotě se oslabí přirozený popis světa a jeho tok v obvyklém vnímání, a že přirozená proměna světa za tmy i jeho vlastní proměna ve svou temnou bytost velice usnadňují pronikání do jiné reality.

(Victor Sanchez – Učení Dona Carlose)