"Všechny jsme byly vychovávány, abychom žily v jakémsi polospánku, kde nezáleží na ničem, s výjimkou drobných bezprostředních uspokojení."
(Přechod čarodějů)

aha, tak takhle teda vznikají kruhy v obilí...

DARJEEL: taky mi to přijde spíš jako pěkné obrazné vyjádření něčeho hlubšího, než tvrzení, které by se mělo ze všech úhlů rozpitvat .)

Taky mi to srovnání potratu se sebevraždou nesed. Nemyslím, že by se dítě rozhodlo se potratit podobně, jako se sebevrah rozhodne vzít si život.

Narození, smrt a orgasmus zahrnují mocné hraniční interakce. Při narození vstupujeme po devítiměsíčním vznášení se v plodové vodě do pole zemské přitažlivosti. Při orgasmu se oddáváme ohromným nekontrolovaným pulzacím, když vstupujeme do těla druhého či přijmeme tělo druhého v sobě. Ve smrti se oddělujeme od hmotné matrice a placenty země. U všech tří fenoménů se mohou dostavit silné křeče. Není překvapující, že si propojenost těchto tří zkušeností neseme s sebou v čase, a to jak směrem dopředu, tak i zpět.

- David Boadella

Budeme-li předpokládat, že narození, nahlíženo zevnitř dělohy, je pociťováno jako smrt, není pak možné, aby byla smrt z pohledu mimo tělo prožita jako narození?
(...)
Viděno touto optikou můžeme chápat náš život na zemi jako jistý druh těhotenství. Smrt se pak jeví jako jeho naplnění. Sebevražda se rýsuje jako potrat.

- David Boadella

KAMAHL: ...if you consider your hours at work wasted.

This sculpture by Issac Cordal in Berlin is called "Politicians discussing global warming."

Je to pohádka, ale krásná.

Při zkoušce z fyziky na univerzitě v Kodani dostal jeden ze studentů následující zadání: „Popište, jak lze určit výšku mrakodrapu pomocí barometru.“ Student velmi rychle odpověděl: „Upevníte dlouhý kus provazu k vrchu barometru, pak spustíte barometr ze střechy mrakodrapu na zem. Délka provazu plus výška barometru se rovná výšce budovy.“ Tato vysoce originální odpověď tak rozzuřila zkoušejícího, že studenta vyhodil.
Student se odvolal na základě toho, že jeho odpověď byla nepochybně správná, a univerzita jmenovala nezávislého arbitra, aby případ rozhodl. Arbitr usoudil, že odpověď byla opravdu správná, ale neukázala žádné zjevné znalosti fyziky. K vyřešení problému bylo rozhodnuto zavolat studenta a dát mu šest minut, během kterých by měl ve slovních odpovědích prokázat alespoň minimální obeznámenost se základními principy fyziky. Student seděl tiše pět minut, čelo zamračené přemýšlením. Arbitr mu připomněl, že čas už uplynul, a student na to odpověděl, že má několik velmi závažných odpovědí, ale nemůže se rozhodnout, kterou použít. Když mu bylo doporučeno, aby si pospíšil, student odpověděl: „Zaprvé můžete vzít barometr na střechu mrakodrapu, hodit ho přes okraj dolů a měřit čas, než barometr dopadne na zem. Výšku budovy lze spočítat podle vzorce H = 0,5 g t2. Pro barometr to ale bude smůla. Nebo, pokud svítí slunce, můžete změřit výšku barometru, pak ho postavit na zem a měřit délku jeho stínu. Pak změříte délku stínu mrakodrapu a potom je jednoduchou záležitostí pomocí poměrné aritmetiky spočítat výšku mrakodrapu. „Pokud byste ovšem chtěli být vysoce vědečtí, mohli byste upevnit krátký kus provázku k barometru a zhoupnout jím jako kyvadlem, nejdřív k zemi a pak ke střeše mrakodrapu. Výška se vypočítá z rozdílu v gravitační síle. Nebo jestli má mrakodrap venku únikové schodiště, bylo by jednodušší vyjít nahoru a označovat celou výšku budovy pomocí délky barometru a pak to sečíst. Kdybyste ale chtěli být jenom nudní a ortodoxní, pak byste mohli použít barometr k měření tlaku vzduchu nejdřív na střeše mrakodrapu a pak u země, potom převést rozdíl tlaků v milibarech na stopy a dostali byste tak výšku budovy. Protože jsme ale trvale nabádáni, abychom uplatňovali nezávislé myšlení a používali vědecké metody, bylo by nepochybně nejlepší zaklepat na domovníkovy dveře a říct mu: Kdybyste chtěl pěkný nový barometr, dal bych vám tenhle, když mi sdělíte výšku tohoto mrakodrapu.“
Ten student byl Niels Bohr, jediný člověk z Dánska, který získal Nobelovu cenu za fyziku.