"Někteří lidé mají pocit, že světové problémy jsou tak naléhavé, že sociální a politická činnost má přednost před individuálním rozvojem. Cítí, že by měli úplně obětovat svoje vlastní potřeby, aby mohli pracovat v širším smyslu. V krajní formě tento druh myšlení ospravedlňuje individuální neurózu a agresivitu, jako pouhý produkt zbídačené společnosti, takže lidé mají pocit, že se své neurózy nemusí vzdát a dokonce mohou použít svoji agresivitu k tomu, aby způsobili změnu.

Podle učení Shambaly musíme nějakým způsobem pochopit, že naše individuální zkušenost zdraví je neodmyslitelně spojená s naší vizí dobré lidské společnosti. Proto musíme při řešení postupovat krok za krokem. Když se pokoušíme řešit problémy společnosti, aniž bychom překonali zmatek a agresivitu ve svém vlastním stavu mysli, pak naše úsilí pouze zvětší základní problémy, místo aby je pomohlo vyřešit. Individuální cesta bojovnictví musí být podstoupena dříve, než se zaměříme na větší problémy, jak pomoci tomuto světu. Ale naopak, bylo by krajně nešťastné, kdybychom shambalistickou vizi brali jen jako další pokus se posílit a opomíjeli bychom přitom svoji zodpovědnost k ostatním. Jádro bojovnictví spočívá v tom, že se staneme citlivou a zkrocenou lidskou bytostí, která může opravdu prospívat tomuto světu. Bojovníkova cesta je postavena na objevování toho, co je vnitřně v lidské existenci dobré, a jak můžeme sdílet tuto základní povahu dobra s ostatními. V tomto světě je přirozený řád a harmonie, které lze objevit. Ale nemůžeme tento řád studovat pouze vědecky nebo ho poměřovat matematicky. Musíme ho pocítit - ve svých kostech, ve svých srdcích a ve svých myslích. Když jsme plně vycvičeni v disciplínách bojovnictví, můžeme znovu probudit důvěrný vztah ke skutečnosti. To vytváří předpoklad, jak pracovat s ostatními jemným a pravdivým způsobem. Objevíme zkušenost, že základní dobro se projevuje všude - v nás, v ostatních a v celém světě. Přitom nejsme slepí ke zkaženým stránkám existence. Ve skutečnosti je vidíme velmi přesně, protože jsme velmi bystří. Ale vidíme také, že každá stránka našeho života má potenciál k rozvoji a v každé situaci je potenciál pro posvátnost. Posvátný svět existuje ve světě fenoménů spontánně a přirozeně. Když máme zlato, tak toto zlato může být formováno do různých tvarů - jak krásných, tak směšných - ale stále zůstává čtyřiadvacetikarátovým zlatem. Diamant může nosit velmi zkažená osoba, ale diamant zůstává diamantem."

(Chögyam Trungpa - Shambala, posvátná cesta bojovníka)

“Life is the flight of the alone to the alone.” (Plotinus)

Jednou jsem se zeptal kněze, jaká je nejkratší modlitba.
Odpověděl : "Seru na to".
Je to modlitba opakovaného pouštění.
Jen řekněte v duchu : "Seru na to. Nic z toho není důležité.
Důležité je užívat si život takový, jaký je. Váš život je dnes fantastický..." (A. Hopkins)

"Pokrok civilizace spočívá v tom, že přibývá činností, jež můžeme dělat, aniž nad nimi přemýšlíme." (Alfred North Whitehead)

"Jednoduchost je nejvyšším stupněm sofistikovanosti." (Leonardo Da Vinci)

z ÚSTAVU, ale imho patří sem

"What we love, we pay attention to. That´s how love and attention are, they are not two."

(Greg Kaminsky - PRONAOS: Reflections on the Preliminary Practices of Buddhist Tantra from a Western Perspective)

"Exellence is an art won by training and habituation. We do not act rightly because we have virtue of excellence, but we rather have these because we have acted rightly. These virtues are formed in man by his doing the actions. We are what we repeatedly do. Excellence, then, is not an act but a habit. The good of man is a working of the soul in the way of excellence in a complete life. For as it is not one swallow or one fine day that makes a spring, so it is not one day or a short time that makes a man blessed and happy."

(Will Durant - The story of Philosophy)

PERPLEX: Asi bych to dokázal roznimrat víc, ale spokojim se s tím, že to funguje i když duši nepovažuji za věcnou;)

ARGANNAH: To bys musel(a) definovat "proměnu vnitřního člověka", respektive toho "vnitřního člověka". Podle mě se to se zráním nevylučuje, protože charakter a potažmo "duše" se po nějakým větším či menším vývoji/ustálení už příliš nemění. Člověk se může leda učit nový věci, tj. přizpůsobovat se atd., ovšem to nic nemění na tom, že může celej život bejt vnitřním dítětem, ale zároveň "vyzrálou" osobností, ať už to znamená cokoli.
Podle mě se tady jedná o otázku jednak názvosloví (a co si pod ním kdo představuje) a jednak nutnosti nedívat se na věci v černobílejch extrémech. Ostatně ani na paradoxu nemusí být nic špatnýho.