Kamera obscura
Vyjela z továrny zabalená v papírové krabici. Neznala než černou tmu, čas plynul, ale nerozuměla mu.
Přišel náraz, stihla jen pípnout. Ležela na zemi a viděla první věc. Svět byl zelený, takový jakoby les.
Toužila ho poznat a pochopit, najít v něm své místo.
Chodila a vše si prohlížela. Uviděla první strom, vedle něj další a další. Chodila stále dál a všude natáčela jen stromy.
Čas šel dál a bloudila lesem, pozorovala šišky, haluze, listy, kmeny, kořeny. V jejím světě nebylo nic než stromy.
"I já jsem tedy strom, stejně jako všechno v tomto lese." pomyslela si a chodila dál.
Potkala malé stromky, nálety, sazeničky. "Jsou drobné jako já, jednou všichni vyrostem."
Pak přišel déšť a tak běžela a doufala, že se před ním schová. Nevěděla, že je vodotěsná.
Běžela přes rozrytou strouhu, ve které se držela úplně malá loužička deště.
Na chvíli se jí zdálo, že zahlédla výjev jak z jiného světa.
Ve vodě se zrcadlil divný předmět, černý, přesto chladný. Lesklý skleněný objektiv.
Nevlídná mimozemská geometrie, zvláštní malé světýlko. Vyděsilo jí to, protože neznala nic než stromy.
"To byl ale divný sen" pomyslela si a šla se posadit do školky mezi ostatní malé stromky.
Vyšlo slunce a osvětlilo její stromový ráj. Konečně našla svoje místo, pozorovala koruny stromů a představovala si,
jak do nich jednou doroste. Pak jí došla baterka.