Jan Jícha: Jak se Lubošek naučil mluvit slušně
Lubošek byl sprostý vesnický chlapeček. Nikdy nezdravil, nikdy se nemodlil, jenom pořád nadával. Byl tak hrozitánsky sprostý, že stačilo, aby jen otevřel pusu, a v kostele hrůzou vyschla svěcená voda. Tatínkovi říkal vole, mamince krávo,
a pokud někdy vyslovil některé slušné slovo jako třeba koza nebo pták, pak jedině v nějakém neslušném významu. Chudáci Luboškovi rodiče si marně lámali hlavy, jak ho ošklivé řeči odnaučit…
Takhle začíná povídka, která dala název nové knížce Honzy Jíchy. Vlastním přičiněním i ironií osudu už autor stojí na druhé straně katedry než za dob Prevítů na straně blíž
k tabuli. Učí češtinu i jiné jazyky, takže má denně dost příležitostí podumat, jak kdo mluví, co tím říká a co si při tom myslí. Výsledkem je i tato sbírka šestnácti inteligentních, laskavých a jazykově hravých humoristických povídek. Ta poslední sedmnáctá je z pera Marka Twaina, který to s cizími jazyky taky neměl lehké, a Honza Jícha ji pro potěchu svoji
i vaši přeložil.
Vychází s vynikajícími ilustracemi Lubomíra Lichého.
Evangelium podle zajíce
Mýtynk se konal jako vždy na mýtině, a proto to byl mýtynk. Mohl se samozřejmě konat třeba v mlází, ale pak by to byl mlázink, v bučině bůkink a v doubravě dabink. Ještě se mohl konat topink pod topoly, tam místo bylo, ale zajícovi se nechtělo dělat s topinkami, a po dřívějších zkušenostech zavrhl i schůzi v borovicích, protože to bylo borink.
,,Takhle už to nemůžeme nechat dál," začal zajíc a zvířátka svěsila hlavy. Sova hlavu doslova vyvěsila, protože ji nemá tak svázanou a může si s ní točit kam vítr, tam peří.
,,Musíme to přinést blíž," doplnila zaječice slova svého muže, ,,protože dál se to nechat nenechá."
,,Ty do toho nezasahuj," okřikl ji sameček, ,,vyvoláváš zmatek a nepochopení."
Ale veverka se ohradila - úplně jednoduše, šiškami, větvičkami, mechem, zkrátka co zrovna bylo po tlapě, žádný festovní plot, ale bylo dobře poznat, že je ohrazená:
,,Já jsem to náhodou pochopila, až když mi to tvoje žena vysvětlila."
Veverka vždycky chápe všechno náhodou, protože nemá buňky pro systém.
,,Leží to někde dál a není na to vidět, a my to tak dál nemůžeme nechat a přineseme si to blíž."
Zajíc už se nadechoval k ráně, ale včas ho předešel jezevec:
,,Ať je to dál nebo blíž, jedna věc mě zajímá: co to je?"
Jezevce vždycky zajímá jen jedna věc; je to nenáročný chasník, na jaře se pokaždé probudí a několik týdnů promýšlí, o co se bude letos zajímat. Pak se o to do podzimu zajímá, a když se to nedoví, tak se o to zase propustí. Obvyklá jezevčí otázka zní právě ,,co to je?".
Zvířátka zpozorněla. To je pravda, zajíc chce něco přinášet blíž, a ještě neřekl, co to vlastně bude. Všichni blahořečili jezevcovi, že se nestyděl zeptat, protože jinak by celý mýtynk byl úplně jalový. A jalovec má ráda jenom kukačka.
,,Správně!" vykřikla liška a byla ráda, že si může proti zajícovi přisadit. Přisadila si i další zvířátka a brzy měl zajíc proti sobě celý půlkruh čerstvě přisazených borůvek, kapradí a žaludů.
,,Nikdo neví, o čem mluvím?" otázal se rychle ve strachu, že by ho mohli úplně obsadit. ,,Ani sova?"
Ale sova měla vyvěšenou hlavu a nedalo se k ní dovolat. Dělala to tak při každém mýtynku kvůli ochraně nervů. Proto se pravidelně dožívala nejvyššího věku ze všech zvířátek, každého dospělého strakapouda pamatovala jako pískle, divoké prase jako divoké sele, sysla jako sysle a datla jako datle.
,,Dobrá, tedy poslyšte," navázal zajíc. ,,Postavení nás zvířátek na Zemi je do nebe volající, a sice zcela nespravedlivě. Naším úkolem je najít ztracenou svéprávnost a domoci se lidsko-zvířeckého vyrovnání, jak už se to povedlo černochům, indiánům a psům. Ano, ze psů si vezměme příklad, kterak využili lidských slabostí ve svůj prospěch a vetřeli se všude, kde je člověk slepý, umrzlý, tonoucí, sám, nebo kde potřebuje něco očuchat. I my ostatní zvířátka máme stejná práva..."
Ale to už zvířátka vykonávala různé bezděčné pohyby, protože na sděčné by se musela soustředit. Koukala se do blba ne náhodou zajícovým směrem, kývala se a vrtěla ocasem a hlavně záviděla sově, že může jednoduše vyvěsit hlavu a nevnímat. Jenom solidární veverka poslouchala na půl ucha, a když si uvědomíme, jak malé je její ucho, pochopíme, že to pro ni nebylo nijak tragické, a smrkovou větvičkou občas šťouchla do medvěda, aby neusnul, protože byl teprve červenec, a kdyby teď medvěd usnul, nestihl by se do zimy nažrat a v mrazech by chodil žebrotou. To vypadá u medvědů tak, že sice normálně kradou jako jindy, ale jsou jim při tom vidět žebra.
,,...a příčinou toho všeho je nesprávný výklad základních textů, které tvoří pilíře našich kultur. Především bajky, Broučci a Brehmův Život zvířat. V nich najdeme při správném čtení vysvětlení všeho, o čem tady mluvím. Bohužel, lidé se svou schopností všechno okecat a opatlat zavedli vývoj zeměkoule do slepé uličky."
,,Co to je slepá ulička?" zeptalo se divoké prase, kterému se líbilo, že se to skládá ze dvou slov, stejně jako ono samo.
,,Slepá ulička je v překladu do prasečiny stezka bez bukvic."
,,Tam bych teda nelezlo," řeklo divoké prase znechuceně.
,,No právě. Soudné zvíře by tam nelezlo, ale člověk tam je sakum prdum jedna báseň. A táhne s sebou chtě nechtě i nás všechny - čistě jen proto, že umí mluvit. Pořád řeší nějaké problémy, protože si je umí pojmenovat. My zvířátka nemáme problémy, protože si je pojmenovat neumíme. Ale
s tím je konec. Objevil jsem v sobě dar výřečnosti; objevím
a pojmenuji pro nás i všechny možné obtíže. Připojte se ke mně a dovedu vás ke světlým zítřkům."
Veverka zase píchla do medvěda a mimoděk ji napadlo, že by nebylo od věci, kdyby huňáč posvačil v první řadě zajíce. Jezevec se netrpělivě vrátil ke starému tématu:
,,Co to je?"
,,Co co je, jezevče?"
,,To všecko, o čem jsi mluvil. Pochopil jsem jenom tu pěšinu bez bukvic, jinak nic, a jestli budeš ještě chvíli takhle kázat, budu z toho jelen a do října budu mít hrozný fofr, abych se naučil bojovat parohama a skákat na laně."
Není divu, že se při těchto slovech probral pro změnu jelen, který je z toho jelen odedávna, ale protože se nesnaží nic pochopit, žije si spokojeně. Jeho družka si našla zábavu
v představách, jak by to asi vypadalo, kdyby na ni chtěl skočit takový jezevec, a potutelně se usmívala. Upřímně řečeno, jezevec nebyl sám, kdo byl ze zajíce jelen, ale ostatní se to styděli přiznat; vlastní osobnost si zachoval pouze páv, který z toho byl páv.
Jelen se přidal do debaty:
,,Ano, zajíci. Řekni tak nějak zhruba jasně, o co ti jde, co to jsou světlé zítřky, základní texty, pilíře našich kultur, proč se mezi námi neukázal ten Brehm a kdo to je všimbaj."
,,Jaký všimbaj?"
,,Říkal jsi, že tu někde přede nějaký všimbaj, tak bych ho rád poznal, protože jestli přede, tak je kočka a tudíž škodná.
A proč nepřede normálně tlamou, ale kybrou."...