CYBERWOLF: ačkoliv se nechci pouštět do flamewar o aerodynamice torusu (resp. třech do sebe zasunutých, tedy v podstatě našířku dopředu letící placka - jak to chtějí stabliizovat, v první řadě?) ve 20 km, tak je třeba uznat, že staging raket typu R-7/Sputnik má spoustu výhod: hlavně všechny motory pracují při startu, kdy je raketa plná paliva nejtěžší, tzn. nevláčíš s sebou žádný vypnutý motor v horním stupni zbytečně. taky je tam důležitá jednoduchost: staging je složitý proces, kromě toho aby do sebe stupně nenarazily je třeba řešit i věci jako start motoru ve stavu beztíže. Nastartovat všechny motory najednou dokud se raketa nehýbe a tedy i pociťuje gravitaci dramaticky snižuje celkovou složitost.

Asi se opakuju, ale užitečnost tohoto přístupu jsem si ověřil v Kerbal Space Programu :-) Ačkoliv moje Munbustery nejsou úplně R-7 ale spíš Sojuz (mají high-Isp horní stupeň), tak se mi osvědčilo, když maximum motorů všech stupňů hoří už od startu a postupně se odhazují vypotřebované stupně i s motory (s crosfeedem paliva jsem si už nehrál, to je extrém a ani nevím jestli to demoverze umí :). Uspořádání R-7 tak či onak kopírují skoro všechny aktuální designy, pouze Západ (zatím) preferuje boostery na TPH zatímco Rusko a Čína kapalinové. Paralelní běh stupňů je prostě výhodný - historie ukázala, že Von Braun se mýlil a jeho styl stagingu nebyl optimální. resp. při použití různých druhů paliva v různých stupních to jistý smysl dávalo, ale SpaceX/F9 ukazuje, že využití jednoho typu motoru i paliva ekonomicky převáží technické nevýhody.