tátův "deník" (pak je vykopli do Martina na slovensko stavět železárny, a moc hezký vzpomínky na to nemá, hlavně na šikanu od slováků ve škole)
1948:
"Do práce se chodilo pěšky a otec navíc dělal dopoledne, pak přestávka na oběd a zase
odpoledne. Cestu mezi domovem a zaměstnáním absolvoval tedy 4x denně. Doma byla malá
zahrádka a kůlna s králikárnou. Celý týden byla jídla bezmasá, v neděli králík. Já měl
nejraději škubánky s mákem. To bylo bramborové těsto na sladko. Několikrát za týden byly
brambory s mlíkem. To bylo pro nás kluky jídlo velmi oblíbené a zůstalo až po dnešní časy.
Když se brácha vracel po měsících domů z Indie, tak první jídlo si poručil brambory s
mlíkem.
Vařilo se na kachlových pevně zabudovaných kamnech a my kluci museli nosit a připravovat
palivo. To jsme šli do sklepa oba, brácha mi naložil náruč dřeva a on nesl uhlák. V zimě se
zatápělo i v pokoji, ale v jídelně byla vždycky zima a v ložnici ani nebyla kamna. Pro velké
mrazy tam stála elektrická kamínka."
Když byli naši doma a nebyla žádná návštěva, tak se navečer sedělo v dětském pokoji. Rádio
hrálo, večer často hry a ty se poslouchaly. Otec četl noviny, matka štupovala ponožky a
brácha se učil, nebo dělal domácí úkol. Já jsem si hrál a nejčastěji na veliké skříni s ohrádkou,
kde jsem měl svoje hračky. Na stěně nad kamny byly elektrické hodiny docela moderního
tvaru a dole měly kuličku za kterou se pouštěly. Ta se povytáhla a pustila a krokový motorek
dostal počáteční impuls a hodiny šly. Já jsem je obdivoval, že netikaly ale jen potichu bručely.
V tom pokoji jsem měl i postýlku a ještě se třeba poslouchalo rádio a já usnul. Když byla
návštěva a to byli buď Stoškovi nebo přišli i Richtrovi, tak se hrály karty, tedy žolík a nebo
častěji Byznys. To byla krásná hra, lesklé karty, spousta peněz, domečky a hotely. Hrací plán
a názvy polí byly podle Vídně. Parcely od nejdražších jako Kärtnerstrasse nebo Operring až
po Prater. Hra trvala celé hodiny a pravidelně vyvolávala velké emoce. Já se pochopitelně
mohl jen koukat.
Nákupy byly, zvlášť ve srovnání s dneškem, legrační. Většinu nákupů jsem vyřizoval sám.
V mlíkárně se nakoupilo mlíko, jogurt, margarin někdy máslo. Mlíko se kupovalo do konví.
Já měl nevýhodu, protože naše konev nebyla bandaska, ale plechový džbán. Kamarádi mohli
se svými bandaskami točit a to se džbánem nešlo. Pořád jsem kňučel, aby matka koupila
bandasku s víčkem, ale nikdy jsem se toho nedočkal. V mlékárně měli na nalévání odměrky 1
a 0,5 litru.Nalévali z velkého hliníkového hrnce. Do něj se mléko lilo rovnou z velkých
hliníkových bandasek, ve kterých se rozváželo. To pak musel někdo ze zákazníků paní
prodavačce pomoci. Pro ostatní věci se chodilo do SKD.(Severočeské konzumní družstvo)
Takže matka mě neposílala do obchodu, ale řekla běž do SKD a kup chleba. Salám se kupoval
u řezníka naproti SKD. Salám se kupoval: 10 deka nářezu. Asi byl jen jeden druh. Pak tam
byly ještě párky, sádlo a nějaké maso. To já ale nekupoval nikdy. Pro mě byl důležitý obchod
drogerie, která byla plná tajemných věcí a myslím, že ani prodavač nevěděl co všechno má na
skladě. My kluci jsme tam kupovali skleněné trubičky, kterými jsme foukali papírové žmolky
jeden na druhého. Tam se dala koupit i guma na praky, ale byla drahá a málokdo si ji mohl
dovolit. A když jsme u obchodů, rád si vzpomenu na obchod provazy, který byl ve
frýdlantské ulici pod kinem Varšava. Pokud sklady stačily, prodávaly se tam lana, provazy i
nítě a ve výkladech byly krásně srovnané do pyramid.
Pravdy nikdy jsme tam nic nekoupili, ale při každé cestě do kina jsem na ty provazy zíral a
měl jsem je za velké bohatství."