IF_: Modry Gustavius - ma nejvetsi pycha!:))

TAPINA: a jak se to používá dneska / správně?
My to měli, ale pamatuji si jen stříhání písmenek a pak nošení do školy, práci ne.

BLACKHEAD: Prej vzpomínky... to jsem stříhala loni. Používá se pořád v nezměněné podobě.

IF_: Au, to sou vzpominky!

K te skolni dochazce:)

Nějakej pravdivej základ mají ty vtipy jako jak jdou ty baby, co je jedna škaredá jak noc, druhá protivná jak čarodějnice a třetí je taky učitelka..

U nás to bylo tak půl napůl - pár jich bylo strašných, většina normální, pár dobrých..

AIJA: nesmysl, mám pár křivd, který jsem si ze školy odnesl a který čas neodvál a neodvane.

TAMARIX: první a druhá třída dost peklo. Stará rašple, čtverky a pětky ze zkurveného psaní, jak já jsem ten předmět nenáviděl. Furt zasviněnej od inkoustu a ať jsem se snažil jak chtěl, nikdy to k ničemu nebylo. Prostě jsem tak krásně jako holky nikdy psát neuměl. Takové ty klasické ukázky mého sešitu, aby se všichni podívali jak to nemá vypadat atd. Podotýkám, že jsem na základnu nastoupil krátce po převratu.

Takhle zpětně si říkám, že je to dokonalý způsob jak malému děcku zprotivit vzdělávání se tím, že at se snaží jak chce, tak to prostě k ničemu nevede. Pak od třetí do páté, jiná učitelka a tu jsem měl rád a mám ji rád do teď, bydlí v baráku naproti.

Ja mam zase prozreni diky tomu, ze nase skola patrila mezi Vitaci. Vzdy pred prijezdem spratelene delegace jsme vyrabeli ve vytvarce nebo v druzine mavatka. Pak nas vyhnali na Leninku a mavali jsme soudruhum miricim z Ruzyne do mesta. Alespon jsme se ulili ze skoly. Prozreni prislo v roce 1990, kdyz prilital G.W.Bush, protoze jedine, co se pro nas zmenilo, byla barva vyrabenych mavatek. :-D

Tyjo, tak to teda koukám! Vychytala jsem to dobře - do první třídy jsem šla v září 1990 a vesměs všechny učitelky byly v pohodě (Chlapi teda jak kteří, vesměs to byli ještě ti ze staré školy. Kvůli jednomu mám nejspíš trauma se zpěvem před lidma). Těžko říct, zda to bylo porevoluční dobou nebo se to obecně na malém městečku tolik neprožívalo, když se tam všichni znali. Dokonce si pamatuju jak v první nebo ve druhý třídě u mě v lavici´paní učitelka vyhmátla tohle: https://www.databazeknih.cz/knihy/paty-zapisnik-trinacti-bobriku-139167 , vzala si sešítek k sobě dopředu a začala nám rozprávět o tom, jak je to úžasná věc, o skautech a tak. Ve třetí a čtvrté třídě jsme měli taky milou paní učitelku, která ale trpěla nějakou nemocí, takže pořád usínala. Kluci házeli na zem penály, aby jí probudili a všichni jsme od ní měli počmáraný sešity, když zrovna usnula s tužkou v ruce. Bydlela kousek od našeho domu, tak jsem měla privilegium nosit s mnou vybranou spolužačkou v jídlonoši oběd ze školní jídelny jejímu manželovi. Vždycky nám za to dával nějaké bonbony. :-) Od páté do deváté jsme zase měli třídní, která si ujížděla na různých paranoidních jevech, konspiračních teoriích a tak vůbec, takže nám při výtvarce často předčítala různý články o únosech mimozemšťany a tak. Snad jsem to tady trošku "zpozitivnila". ;-)

ja som mal v prvej triede vyhodu, ze ma dali s ostatnymi vyvrhelmi do 1.F, pretoze som nechodil do skolky a teda som bol posudzovany asi ako asocialny podivin, co mi teda ostalo dodnes, ale aspon som sa stratil v dave, ktory vzdy cakal so zapisnickami na poznamku na zaciatku hodiny, kvoli nahananiu a pod.
najvacsia akcna scena u nas bola ked jedneho spoluziaka nechceli pustit na zachod, drzali mu dvere do triedy, tak sa rozhodol, ze po vzore akcnych filmov preskoci von sklom na dverach, prisiel po neho vrtulnik, lebo musel na operaciu oka, chvilu sme ho nevideli, ale paradoxne to nebol on, ale iny spoluziak, ktory v prvej triede prepadol a musel si to zopakovat

Vůbec to tu nemůžu dočítat, je to tak hrozný, že je mi až fyzicky zle. A pak, že člověk zapomíná to špatný a pamatuje si jen to dobrý. To teda já fakt ne.

DIVER:
MAR_TINA: No tak vám pěkně děkuju. Teď se mi zase bude zdát o soudružkách na 1. stupni a o tý píče Sedláčkový na druhým. O loajálních spolužačkách - na tý tabuli jsem byl furt. Otázka "kdo to byl?" = lesíček prstíčků ukazujících na mě. O tom věčným bonzování co jsem komu řekl nebo udělal - kdoví proč byly žalovnice skoro výhradně holky a holkám jsem přitom neubližoval.

Těch výslechů jsem taky pár zažil. A často jsem tím viníkem skutečně byl. Obvykle jsem se přiznal, aby už přestali otravovat. Stejně šlo skoro vždycky o prkotiny. Ale mám z toho ponaučení, že když vyslýchaj, tak nemaj důkaz a není potřeba se přiznávat. :-)

DIVER: Zvlastni kombinace 12 rozhnevanych muzu, Bajecnych let pod psa a skutecne normalizace...

Jo, my jsme jednou take po skole museli stat v pozoru u lavic, nez se prizna ten nekdo, kdo nasadil buste soudruha Lenina na hlavu tubetejku z vitriny vystavky o Sovetskem svazu. :-) Tak jsme tam stali, nakonec se jedna holka priznala, ale jestli to udelala, fakt nevim. Ze dostal soudruh Lenin novy odevni kousek jsem zjistil az ve chvili, kdy soudruzka ucitelka s vytrestenyma ocima od katedry zacala jecet "kdo to tam dal?!?"

DIVER: popisované manýry měla naše soudružka z prvního stupně také. Všeobecně výslechy, nátlak, svědectví celé třídy v něčem, co se nestalo, kontrola tašek, kapes, dopisů na škole v přírodě apod.
Tenkrát pro práci prvostupňové učitelky stačilo střední škola a vybíraly se jen ty s dobrým kádrovým profilem, ale stejně nechápu, jestli to bylo v nich nebo je někdo učil.

Jednu laskavou mladou učitelku jsme měli, jinak byly bachařky víceméně všechny. Ale Marie Bursová vynikala.
Po zazvonění měli žáci povinnost si stoupnout každý na svoje místo v lavici, krom služby a čekat na příchod soudružky. Ta prodlévala na chodbě za dveřma a s někým žvanila. Služba - dvojice dětí stála u malé boční tabule a měla za úkol zapisovat jména těch, kteří stání porušili. Bonzovat.

A teď pozor. Pokud soudružka vešla do třídy a zdálo se jí, že slyšela šramot, podívala se na tabuli a zjistila, koho potrestat. A když na tabuli nikdo nebyl, trestala službu a poté zahájila výslech. Obvykle se někdo pod tlakem přiznal, že "zlobil" = nestál rovně a potichu, někdo přiznal, že ho viděl, a služba přiznala, že ho nezapsala. I když se nic z toho nestalo. Proboha, byla jsme druháčci!

Co jsme si z toho asi tak všichni odnesli....

já mám takovej příběh, co se vám možná bude zdát banální, ale mě samotnýho to ovlivnilo víc, než jsem si dosud myslel. měl jsem dvě hoďky, než jsem se teď dostal ke kompu a tak jsem si to probíral v hlavě a uvědomil jsem si, že je to jedna z nejvíc formujících zkušeností z mládí, co mě potkala...

před pár dny jsem na nyxu v jiné souvislosti napsal: "jsem na zjevnou nespravedlnost fakt citlivej" DIVER:. když jsem to psal, neviděl jsem ještě ten film, ale viděl jsem chvíli, kdy se mi tohle nesmazatelně zapsalo hlubokou tlustou vráskou do šedý kůry mozkový. přesně tu chvíli! myslel jsem na ní.

ta zkušenost je mnohovrstevná, nevím, jak jí přesně podat, ale zkusím to: ve třetí (!) třídě (1983) jsem dostal dvojku z chování. nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má, dámy a pánové :)

v poledne jsme sami celá třída chodili asi dvě stě metrů do jídelny. blbli jsme a honili se s holkama. jednou jedna upadla a roztrhla si na koleni kalhoty. asi se bála a doma řekla, že jí kluci podrazili nohy. jo, honili jsme jí/je, ale byli jsme od ní v tu chvíli aspoň deset metrů. zakopla sama.

vynechme fakt, že se takový kraviny tehdy řešily - ano, řešily. nevím proč. následující den se to "vyšetřovalo". byli jsme tři, co to "způsobili". tři, co podrazili jedný holce nohu! a měli jsme podobnou píču jako z toho filmu za třídní. ve třetí třídě se ti dva kámoši radši přiznali, že jí na deset metrů podrazili nohu. dva!

a já jsem byl ten třetí. nevím, jestli jsem to měl tehdy z pohádek, ale já jsem se prostě k tomu odmítl přiznat. nebyl jsem žádnej hrdina ani třídní grázlík, ale věděl jsem, že jsme jí ty nohy na deset metrů nepodrazili a že kecá.

tyvole! asi celej jeden týden začínalo vyučování tak, že jsme se postavili, sedli si a já jedinej jsem si zase musel stoupnout. a ta píča Rysová tam na dítěti (mě) prováděla cosi na způsob veřejnýho odsouzení Horákový: "podívejte se, nepřizná se, lže, spolužáci už to řekli, přiznali se, ublížili spolužačce..."

koukal jsem vždycky dolů do lavice, zdrcenej dospělou nadřízenou manipulující ženskou, cítil jsem pohledy všech slabejch stejně ustrašenejch dětskejch spolužáků a když se mě zase zeptala, řekl jsem: "ne, neudělal jsem to, nepodrazil jsem jí nohy."

nebyl to tehdy žádnej hrdinskej pocit. nepamatuju si (ve třetí třídě!) na nějakou podporu spolužáků. dokonale si ale vybavuju pocit: NESPRAVEDLNOST! a PRAVDA! proto jsem tam fakt každej den ráno stál a snášel ty kecy. asi jsem byl opravdu kousek od zhroucení a "přiznání", ale i když jsem věděl, co každý ráno přijde, posilovalo mě asi vědomí, že jsem, kua!kua!kua!, nikomu nepodrazil nohu.

trvalo to asi týden a pak to ta píča vzdala. jenže já jsem si to odnesl (=1983) lehce zhoršenýma známkama a hlavně "poznámkama" za všechno. dneska je mi to úplně jasný: normálně se rozhodla mi dát ve třetí třídě dvojku z chování. a taky mi jí dala...

jak jsem říkal, že ten příběh je mnohovrstevnatej, tak tady to pokračuje: odnesl jsem si celkem dobrý vysvědčení, ovšem s dvojkou z chování. ve třetí třídě! :) ze školy jsem chodil vždycky za matkou účetní do kanclu na OPBH (obvodní podnik bytového hospodářství).

přišel jsem tam kvůli tý dvojce z chování strašně ubrečenej. matka na to mrkla, řekla, že to nevadí a že za to nemůžu a pak mě tam utěšovaly asi další čtyři milfky a nechaly mě ťukat na stroji. vyklidnil jsem se a zapomněl na to.

teprve po letech jsem se dozvěděl, že matka se vysrala na všechny obvyklý komančský způsoby a použila nátlak jako ten zápasník v tom filmu. normálně za ní šla a řekla jí, že jestli ještě někdy dostanu poznámku, že s ní bude mít fakt problém. a už jsem nikdy poznámku nedostal a za rok šel na druhej stupeň ZŠ.

odnesl jsem si - při zpětném pohledu - dost neocenitelných zkušeností:

- máma je nejlepší
- autorita nemá vždycky pravdu
- všechno zlý je pro něco dobrý
- někdy jsi opravdu v právu, i když se to nezdá

a bylo by toho víc. ale znovu se vracím k tomu začátku příspěvku: "jsem na zjevnou nespravedlnost fakt citlivej". a začalo to všechno touhle učitelkou. takže jí vlastně děkuju :)

ADAMIRA: Tohle je mimojine dulezity. Tyhle ucitelsky svine s revoluci pochopitelne nezmizely. Jenom zestarly a tenhle svuj "um" vuci detem ventilovaly pochopitelne dal. Min okate, ale praxi nezapres. Jeste po revoluci zastupce reditele rikal "nepocitej s gymnaziem, to uz zaridim". Nestesti zaridil uz leda hovno, ale ten zvyk, ten v nem samo zustal.