KIE: No z donucení... Já absolvoval jen několik průvodů ve věku 5-12 let (takže v osmdesátkách). Těžko v tý době říct, že bych měl nějaký extra politický přehled, díky věku (v těch 11-12 letech už maličko jo). Se školou jsem byl jen dvakrát a asi jsme měli rozumnou soušku učitelku, protože jsme měli vlastně jen dvě hesla. Ať žije mír! Učit se a hrát si v míru, rakety jen do vesmíru! Jako capart jsem to deklamoval proto, abych měl pokoj. Jednou jsem nebyl, měl jsem něco s nohou, to se dost řešilo, zvlášť u nás na malým městě. Stačilo stáhnou bačkoru a sundat fusekli a hned byl vidět otok o krevní výron a byl klid. Pak už jsem chodil s divadelním kroužkem, většinou v nějakým kostýmu s nějakou tou rekvizitou.
Ono to bylo vůbec takový divný a povinně nepovinný. Ráno byl sraz na náměstí nebo na stadionu (podle toho, kterej směr tehdy vybrali). Na tribuně blábolili nějaký dementi, občas dotáhli nějakýho rusáka z partyzánskýho oddílu v Drábskejch světničkách. Ten měl vždycky už v 8 ráno řádně nakapáno do strojku, takže hulákal nějaký nesmyslný hesla a občas radši dechovka spustila internacionálu, aby nebylo slyšet co opilecky blábolí. Většina lidí nasraná, že tam musej stát jak pitomci. Pak začlo řazení, každej chtěl bejt vepředu, aby pak viděl alegorický vozy (a případně si z nich něco ukrást). Děti limonádu z vyzdobenýho vozidla Fruty a fotříci lahváče z vozidla klášterskýho pivovaru. Od roku 86 to pak byla příležitost vidět a zblízka si prohídnout LIAZ Dakar. A pak rychle domů a užít si zbytek volna. Vždycky to ale poměrně rychle skončilo, otevřely se hospody a byl klid. V TV běžel obvykle přímý přenos z Prahy, pražáci teprve mávali na ÚV a já už byl doma. Prostě přehlídka ztracenýho času (až na ten Dakar).