V naší jídelně stála před okénkem, kam se vracely tácy s nádobím, kuchařka v bílé zástěře bez rukávů a kontrolovala, jestli je snězené maso. Když nebylo, musel jsi jej dojíst. Knedliky, bramborový kaše a tyhle zbytky stírala z talířů do kýble.
Dodnes si pamatuju, jak mám torbičky narvaný vlákny hovězího a moje tělo se vzpěčuje to spolknout.
A puch toho hnusnýho jídla byl všude. V těch tácech, hliníkovejch příborech. A pak i v mejch vlasech, když jsem zdrhala pryč.