Křičel na mě, hlava mi otloukala zeď, jak mnou třásl. Nerozuměl jsem mu ani slovo, ale to asi ani nebylo důležité, spíš se potřeboval vyřvat, myslel jsem si.
První facka ani nebolela, jen to tupě mlasklo a mezi vlasy mi zůstala omítka. Druhá štípla jako mráz za košilí a před očima se mi roztančily sněhové vločky. Třetí jimi prohnala kapičky krve.
"Panebože, ty vypadáš," oznámil mi, když se mi konečně povedlo zapálit cigaretu.
"Nejsem pánbůh," namítl jsem chabě. Neměl na to co říct. Nakonec jsme tam stáli oba, opírali se o zeď, kouřili a mlčeli.

...a potom přišla Janis. Stál jsem kousek od ní, poslouchal jak se směje a bublavě polyká bourbon z láhve.
Prázdná láhev se roztříštila o kovové schůdky vedoucí k pódiu a dívka vystoupala nahoru, jako by se chtěla ještě naposledy vznést. Publikum utichlo. světla se rozsvítila...
Marko se cynicky ušklíbl nad tím, že místo abych spal, poslouchám. Někdy ho opravdu nenávidím - teď třeba proto, že měl večer pravdu. Zpívám si želví blues, venku tiše ševelí sníh, ráno mi bude blbě.

Jsou dny, kdy piju.
Jako duha procházející mrakem a jen jí a Markovi mohu poděkovat za to, že místo truhly plné zlata na jejím konci, nacházím pouhou nevolnost.

Poznamky k budoucimu

---Mafie Negra

Dlouhá barevná maringotka, už z dálky je slyšet hlasitá hudba houslí. Táhnou ji čtyři černí koně, vozka na kozlíku práská bičem a okovaná kola drtí kameny na prašné cestě. Lidé uskakují, strážce pořádku bledne, jaho zlatá hvězda ztrácí lesk a tento mladý muž v uniformě padá do bláta.
Maringotka zpomalí jen na chvíli. Z rohového proskleného podniku vyskakují muži v oblecích v bezchybné bílé, která se vzápětí mění v rudou, když se otevřou střílny v maringotce a skryté hlavně začnou plivat oheň.
Prosklené okno se hroutí, lahve alkoholu praskají a Ital, jenž uvnitř podniku poklidně snídal své oblíbené špagety, padá do hlubokého talíře podoben zkrvavělé medúse. Vzápětí vozka práskne bičem a barevný vůz se za zvuků rychlé cikánské hudby rozjede rychleji a zmizí za nejbližším rohem.
Vítejte v Dawn City, hlásá neonový nápis na vysoké věži radnice. Zvon odbíjí poledne a město se probouzí do dalšího krásného jarního dne.

---Harleye

Hluboké ržání pomalu jdoucích koní. Každý z nich upravený tak, aby unesl oba své jezdce, tuhé uzdy zvednuté vysoko do vzduchu, sedla pro dva s opěrkou, jezdci téměř leží. Jedou ulicí, vpředu jeden, za ním v párech sedm dalších řad. Ten první, obrovský vousatý chlap s pupkem, který se rozlévá do stran mezi stehna, si veze vysokou blondýnu s tak rudými rty, že čínská vlajka zlostí bledne. Pokuřuje cigaretu v dlouhé černé špičce, levou rukou s namalovanými nehty víská muže před sebou ve vlasech. Ten se usmívá, čas od času se slunce odrazí od jeho zlatých zubů aby vzápětí bylo utopeno v loku či dvou z hranaté lahve, kterou muž drží v pravačce.
Ze sedlové brašny čouhá upilovaná rukojeť dvouhlavňové brokovnice se zkrácenou hlavní, u pasu mu visí kus provrtané tyče s navařenou čepelí na konci.
„Vítejte v Dawn City!“ řve pupkáč a trochu přitáhne oři uzdu. Hučení, jenž kůň vydává, zesílí a snad ještě víc zhrubne. Kumpáni ho nadšeně napodobí, děvčata za jejich zády nadšeně piští a obyvatelé městečka narychlo zavírají okenice a skrývají dcery do sklepů. Otcové olejují pušky, matky brousí nože.
Celý průvod dorazí k nízké bílé budově s velkým betonovým placem, jezdci parkují jeden vedle druhého, a vzápětí bar ožije tvrdou hudbou a litry alkoholu, který teče jako jarní potůčky v horách.
Zvon odbíjí poledne a ti, kteří dosud spali, otvírají své oči do slunečného dne.

Potom přišla noc. Udeřila mě mezi oči silou nenávisti k tvorům vzešlým z jejího lůna, odřela mi obličej o cihlovou zeď zahrady ve které bydlíval Kocour a udeřila mě dlažební koustkou do spánku. Plivu krev.

Cítím se bíle, vaky pod očima mi táhnou hlavu dolů, zaschlá krev ve vousech, ulámané nehty a sucho v ústech. Na rozpálené čelo mi dopadla sněhová vločka, změnila se v kapičku špinavé vody a na cestě dolů do houštin mé brady splynula s řekou suchých slz.

Levou botu měl černou, pravou červenou. Stál nad mou troskou, vědoucí úsměv ve tváři a v ruce láhev. Zase mě nenechal zemřít. Hajzl. Křičel bych na něj, ale nemohu, kopal bych do něj, ale nejde to. Jediná dvě slova jsem schopen pustit skrz hráz vlastních úst:
"Ahoj Marko."

Toulám se mrazivými jitry. Cigareta v koutku úst, za krkem sedí splín a vzduch chutná po síře. Slunce dávno ustoupilo šedi, mráz spolu s alkoholem pomalu leptá nehty a pytlík, do kterého jsem si zabalil krabici s vínem, pomalu vlhne.

Hledám Marka, nacházím starého filozofa. Je na tom špatně - belhá se po mostě, kruhy pod očima, v rukou stařecký třas a cigaretu bez filtru, která dávno nehoří. Urputně se prodírá sněhovou bouří, která mu zuří za pevně zaťatými víčky, mumlá si pro sebe a nad hlavou mu krouží dvé havranů.
"Nevypadáš dobře," utrousil směrem ke mně.
"Ani ty."
"Zítra?" zeptal jsem se.

Marko znal jedno děvče, občas mi o něm vyprávěl. Musela být úžasná.

V noci, cestou do míst, která všichni dobře známe, potkávala kočku. Chvíli se na sebe dívaly, obě stejný pohled v očích, potom se minuly a odešly každá svým směrem.

Ležím na zádech. Kouř z cigarety se pomalu rozplývá a beton je studený. Marko spí. Jeho levá ruka, ta s nalakovanými nehty, bubnuje prsty na prázdný kelímek od piva.

Mraky letí po obloze, sem tam je prorazí černý stín prolétajícího ptáka. Zavírám oči. Cigareta zhasla.

Ten den znovu zasvitlo slunce a burácení hromu odplulo kamsi do dálky. Seděl jsem na posteli, komíhal nohama a vzpomínal na doby, kdy jsem byl mladý a s radostí přijímal vše, co Marko vymyslel. Je to už dost dlouho a moje paměť už zdaleka není to, co bývala, ale stále si vybavuji jeho tvář - rozesmátou, s vějířky kolem očí a se zlostí, která z těch očí tryskala.

Umřel jsem.

Doufám, že tam, kde teď jsem, Marko nepřijde.

Zaklepání na dveře mě vyvedlo z omylu.

Setmělým náměstím zaburácel výstřel. Odrazil se od stěn, polechtal zatím ještě tmavá okna, rozšuměl lístky na stromech a probudil těch několik obyvatel poloprázdných domů. Potom padlo ticho a rozčeřilo hladinu napůl vyschlé fontány v soustředných kruzích. V jednom z horních pater nejméně olysalého domu se rozsvítilo mdlé světlo, odhrnul se poloprůsvitný závěs a muž, který zde byl, vyhlédl přes špinavé sklo. Chvíli hleděl dolů, snažil se prohlédnout tmu, kterou bylo náměstí zahaleno, ale neviděl nic. Tlustou rukou si otřel zpocené čelo a vrátil se zpět do postele, snít o tom, že se jednou bude mít líp.
Dole ve stínu seděl klaun, smutně se díval do hlavně revolveru a kolem něj se v modravých obláčcích vinula vůně střelného prachu. Nevěděl, proč se mu nepodařilo se zabít. Potom se dal do pláče. Smutný klaun ve tmě; komíhal se dopředu a dozadu.
Někdy k ránu se konečně postavil a probouzející město přivítal jaho tichý smích.

Je pátek. Dneska je prostě ten den, kdy se všechno sere, jeden čeká, až mu skončí pracovní doba a veškerá motivace jde do háje. Je ten den, kdy Marko vyráží do ulic, kouká po zadečcích a jiných oblinách ženských těl a v kapse si pohrává s břitvou. Jeho fantasie je bezbřehá - tu a s tou, tam a s tamtou...
Je pátek a slunce praží do smradu a kouře velkoměsta. Tam někde v ulicích chodí šílený Klaun, možná se právě teď kouká skrz okno přímo na tebe. Možná ovšem sedí někde na zahrádce, popíjí pivo a polohlasem si mumlá sám pro sebe.

Krev stříkala vysoko do vzduchu, lámala se v jemných obloučcích a dopadala se slyšitelným mlaskáním na zaprášený asfalt velkoměsta. Marko Klaun se usmíval. Nádherné pondělní ráno se změnilo v ještě nádhernější den plný krve. A slunce svítilo...

"Lidi jsou na zabití," řekl Marco.
A jak řekl, tak udělal.

Sedím v docela obyčejné kavárně, vajgly pomalu přepadávají z popelníku. Před sebou mám bílý list, nepopsaný kus papíru, který čeká, až mě něco napadne. A nápad nepřichází. Kafe už dávno vystydlo, číšník kolem mě obchází jako sup létající nad mršinou.
"Ne, děkuji, zatím nic."
Venku se začíná stmívat. Přichází krásný jarní večer, takový, na který jsem čekal celou zimu a těšil se, že se mi vrátí chuť něco psát, něco dělat.
Spolu s večerem přišel Marko. Rozhlédl se po kavárně, pokrčil rameny a se znechuceným výrazem usedl naproti mě. Vysypal popelník pod stůl, potom si zapálil.
"Jak se vede?" zeptal se. Nevěděl jsem co říct. Pokrčil jsem rameny a ukázal na papír před sebou. Ušklíbl se.
"Co si dáte?" zeptal se procházející číšník.
"Vodpal," ucedil Marko, aniž by se na něj podíval. Pingl uraženě vodpálil.
"Změnil ses, klaune."
"Ty už taky nejsi nejmladší," ušklíbl se a vypil mi studenou břečku, která byla kávou.
"Nerozumím. Jak to souvisí?"
"Nerozumíš? To je přesně ono."
"Počkej, tohle mi musíš..."
"Nic nemusim," odsekl mi. Zvedl se a odešel. Na stole ležel bílý list papíru a vypité kafe, číšník se plazil po zemi a sbíral vajgly. A tak je to s Markem pořád. Přijde, řekne pár slov a zase odejde - je div, že ho vůbec znám...

Když jsem ho konečně našel, stál v tiché tmavé uličce, opíral se čelem o zeď a zrzavý mour, který odřel čelem, padal v tenkém pramínku smíseném se slzami. Měl zavřené oči, cosi mumlal, zdálo se, že vůbec neví, co se kolem něj děje.
"Marko?" zeptal jsem se. Neodpověděl. "Marko, proč pláčeš?"
"Jsem dnes nějaký smutný," ucedil a ani se na mě nepodíval.
"Klaun nemůže být smutný," položil jsem mu ruku na rameno.
"Co TY o tom víš!" vykřikl. Uvědomil jsem si, že nejen že brečí smutkem, ale zároveň se třese zlostí. "Nech mě."
"Nemohu, ptají se na tebe."
"Kdo?"
"Lidi."
"To už je TAK dlouho, co jsem je zajímal..."
"A teď je to zpátky."
Usmál se. Odešel na hlavní třídu a zmizel mezi ostatními klauny. Nevím proč, ale jeho odchod ve mně zanechal nejasný pocit prázdnoty.

"Hádka je zbytečnost," vykřikl Marko a střelil kolemjdoucí dítě do hlavy. Mozek se rozprskl po zdi a pomalu stékal. "Vidíš?"
"Proč jsi zabil to dítě?" zeptala se ho - poměrně zbytečně.
"Urazilo mě. Urazilo..." rozeštkal se klaun.

Svět podle Marka

Klaun se nudil. Seděl v nicotě a pozoroval její přelévání se neprostorem. Byl sám, nicotný v poměru s nicotou, starý jako ona sama. Pozoroval své ruce, dva dokonalé nástroje určené k ničemu, malíček, prsteníček, prostředníček, ukazovák, palec - tak je pojmenoval. Trpěl samotou a když už nemohl vydržet, povídal si s nimi. Ani tentokrát mu neodpovídaly, jen mlčky a trpně naslouchaly slovům, kterými je popisoval.
Přestal si jich všímat, zaměřil svou pozornost na nicotu kolem. Představoval si, jaké by bylo nebýt sám, ale protože byl nejstarší a první, dlouho to nedokázal. Ale co je to dlouho v porovnání s věčností a nekonečným prostorem, který se nemění. Pomalu se mu před očima začal zjevovat tvar a čím byl zřetelnější, tím rychleji nabíral konečnou podobu.
Klaun seděl na pódiu. Řady sedaček sahaly skoro ke stropu vysoké místnosti, tvaru, který pojmenoval první. Jako nejstaršímu mu toto právo patřilo a on si to uvědomoval. Na stropě visel těžký lustr, z něhož občas ukápla dolů kapička vosku. Usmál se. Pojmenoval vše, co viděl - oponu, sedačky, pódium, dokonce dveře, kterými se vcházelo. Potom se znovu začal nudit. Znovu si prohlížel ruce, znovu si s nimi povídal, vysvětloval jim nová slova, vymýšlel další a s tichým úžasem pozoroval, jak se slova mění v předměty, které pojmenovával. Stěny obrostly freskami zelených stromů, jejichž ovoce zářilo a vonělo nasládlou vůní zralých plodů. S chutí jeden utrhl a ochutnal. Nemohl se jím nabažit, proto trhal a ochutnával další a další a vymyslel nové slovo - sytost. „Jsem sytý, sytý,“ halekal do prázdného hlediště svíraje se za břicho, které ho bolelo. A znovu se nudil.
„Jaké krásné by bylo,“ zamyslel se, „mít tu někoho, s kým bych si mohl povídat.“
A z myšlenky stvořil dítě. Sedělo v řadě pod pódiem a s rozšířenýma očima pozorovalo Klaunův tanec, výraz čisté radosti nad novým slovem.
„Bojím se,“ špitlo nesměle, když se Klaun zastavil.
„Čeho, dítě moje?“ usmál se doširoka.
„Samoty,“ odpovědělo a schoulilo se do sedačky. Klaun ho pozoroval se směsí radosti a strachu. Dítě pojmenovalo novou věc, takovou, která Klaunovi nepřišla na mysl.
„Samoty?“ vyzkoušel nové slovo, promnul jej na jazyku a se zdviženým obočím se zahleděl na třesoucí se dítě. „Vždyť nejsi sám,“ přeletěl pohledem prázdné divadlo.
„Nejsem, ale mohlo bych být,“ zašeptalo dítě. Klaun se vrátil zpět ke svým rukám. Zálibně si je prohlížel, potom je porovnával s dětskými.
„Chtělo bych nebýt samo,“ tichý závan myšlenky zalétl ke Klaunovi. A spolu s myšlenkou i představa. Soustředil se na ni. Náhle se dítě změnilo, jen trošku, ale Klaun změnu vycítil. A vedle prvního dítěte sedělo jiné, další. Mělo dlouhé vlásky a nevinný pohled Klauna zasáhl jako prozření.
„Marko,“ proneslo druhé dítě, dívka.
„Co je Marko?“ zeptal se zmateně Klaun i když tušil odpověď. Její náznak mu proplouval myslí jako stín.
„Ty. To ty jsi Marko,“ usmála se na něj dívka. První dítě ji pozorovalo s otevřenými ústy. Potom se jí dotklo. Lehce a letmo, jako by se bálo. Potom se otočilo zpět ke Klaunovi a usmálo se. Usmál se. První dítě byl chlapec.
„Vyprávěj,“ zašeptal chlapec. „Vyprávěj,“ zopakoval, když Klaun mlčel a zíral na ty dva.
Klaun se zamračil, potom se otočil k dívce:
„Proč Marko?“
„Nevím,“ odpověděla. „Vyprávěj.“
„Svět,“ začal Marko Klaun a zadíval se na obličeje dětí pod pódiem, „je pokřiveným zrcadlem snění.“ Potom ztichl. Nevěděl, co jim má říci. Neklidně přecházel sem a tam, tiše si broukal, až našel další nové slovo. Písničku.
Chvíli jim zpíval sám, potom se k němu přidaly. V písni se objevovala nová slova a vše, co pojmenovali se stalo skutečným. Zvířata, stromy, lesy, potoky, hory.
Nakonec děti píseň unavila a dostaly hlad. Chodily kolem stromů a sbíraly ovoce, ochutnávaly je a pojmenovávaly vše, čeho se dotkly. Nakonec přišly ke stromu, ze kterého jedl Marko Klaun. Na jeho vrchu zůstal jeden jediný poslední plod. Chvíli nerozhodně stály pod stromem, potom pojmenovaly další zvíře, takové, které jim mohlo plod snést. Hada.
Marko Klaun je pozoroval a divil se. Přemýšlel nad smíchem, nad štěstím, které děti pojmenovaly, když okusili plodu. Potom se zamračil a zamyslel. Děti mezitím došly až ke dveřím a pečlivě je zkoumaly. Klaun nalezl smutek, plač a lítost a děti vyšly ven. Opustily divadlo, opustily Klauna a ztratily se ve světě, který Marko Klaun našel a děti pojmenovaly.

Děti vyrostly. Stali se z nich lidé. Toulali se po světě a hledali nová a nová slova, až nalezli to poslední, které jim chybělo. Lásku. A už nebyli sami. Z jejich lásky vzešly další děti, další lidé. A ti nalezli smrt. První zemřeli, po nich druzí, později třetí. Ale další děti se rodily a starší lidé jim vyprávěly příběh o muži, který pojmenovával věci, o divadle, o zahradě v divadle.
Ještě později zmizelo divadlo z vyprávění a z Marko Klauna se stal důstojný muž v divukrásné zahradě. Zapomínání pokračovalo a příběh se měnil, až se stal tím, který známe dnes.
Marko Klaun už je tím posledním, který zná příběh tak, jak opravdu byl a protože já ho znám, vyprávěl mi jej. Je tomu dávno, slíbil jsem mu, že příběh zapíšu až odejde hledat nekonečno. A to se stalo. Tu jej máte.

Tohle je ona první povídka, moje první setkání s Marko Klaunem. Vyšla ve sborníku k Pragoconu 2004, doufám, že se vám bude líbit. Případné ohlasy na Něj mi posílejte do pošty, předám Mu je.