Když jsem přišel, stál a opíral se o zvonek ramenem. Nevím, jak dlouho tam stál, ale byl neoholený a smrděl potem a žluklou močí a levným vínem z večerky naproti. U nohou se mu kupila hromádka vajglů, některé roztrhané a použité znovu jako plnivo neumělých kornoutů smotaných z loňských novin.
Nepozval jsem ho dál, ale stejně vstoupil, zamířil rovnou do kuchyně a postavil si na kafe.
"Dlouho ti trvalo si vzpomenout," zašeptal vyčítavě.
Mlčel jsem. Ne proto, že měl pravdu, ale nechci s ním mluvit.
"Víš, jak jsem tě našel? To Ten Druhý a jeho Svědomí." Ušklíbl se. "Na džbánkem plným růží."
Zapálili jsem si a prohlížel si ho. Za tu dobu, co byl pryč, zpustnul, ale jinak se v nejmenším nezměnil. Jako by celé roky seděl na lavičce v parku, pozoroval holky a hlavou mu táhly všechny ty mraky, ve kterých se ztrácel ještě když jsem s ním táhnul od putyky k putyce a řval v temných zákoutích starého města. Něco mi říká, že je to tu zas.

Zbláznil se. Dočista zcvokovatěl. Lidi kolem něj jsou divní, nechápou, ale, mám pocit, že on ano, jenom si nechce některé věci připustit. Stárne. Jako by se rozpouštěl v tom, co se kolem děje, jako by zešednul.
Je mi ho líto. Trochu a možná. Už ho nehledám a nehledá ani on mne, změnil se. Zlomil nade mnou hůl a vytratil se.
Bude mi bez něj smutno, musím to potlačit.

Ta putyka včera, to nebyl dobrej nápad. Celou cestu do kanceláře jsem měl pocit, že mě sleduje, že se schovává někde mezi lidmi v metru. Otáčel jsem se, nervózní a naštvanej sám na sebe. Nakonec jsem ho potkal.
Sedí na mojí židli v kanclu, tupě zírá do papírů na mém stole, poškubává rameny a šklebí se.

Zase jsme se potkali. V zavšivený putyce, u baru, po kterým sklenice už neklouzalo, mastnota je svazovala a přes špinavý mouchy nebylo pomalu slyšet, co si povídají lidi na vedlejších stoličkách. Venku byla zima, lezavá hnusna potvora, co se zažere pod kabát. Seděl na barový stoličce, před sebou poloprázdnou flašku nejlevnějšího chlastu, v ruce startku, kterou vysomroval od barmana.
"Ahoj Marko."
"Zmiz."
"Dlouho jsme se neviděli."
"Zmiz," otočil se na mě. Nevím, jak dlouho se neholil, nevím, jak dlouho se nemyl, ale nechci to vědět. Vodnatý oči podmalovaný černejma kruhama, rozbitej ret, není na něj hezkej pohled. Sedl jsem si k němu a nalil si toho hnusu, kterej pije. Přestal si mě všímat, otočil se. Kopl do sebe zbytek skleničky, nalil si další a udělal s ní totéž.
Venku prší. Nechci to, ale teď už vím, že zase nějakou dobu budeme kamarádi.

Za oknem sněží kusy mrtvejch holubů. Zima jako by byla tvorem, kterej požírá všechno živé, tráví je a zbytky dáví k vlastnímu potěšení. Vlhký skvrny na asfaltu a nepřirozený šero, který ani lampy nedokážou proniknout.
"Marko?" Zoufale ho hledám. "Do hajzlu, kde seš?"
Neodpovídá. Jako by mě neslyšel, ale já vím, že tam někde, v tom mléčným šeru, je.

"Marko?"

Křičel na mě, hlava mi otloukala zeď, jak mnou třásl. Nerozuměl jsem mu ani slovo, ale to asi ani nebylo důležité, spíš se potřeboval vyřvat, myslel jsem si.
První facka ani nebolela, jen to tupě mlasklo a mezi vlasy mi zůstala omítka. Druhá štípla jako mráz za košilí a před očima se mi roztančily sněhové vločky. Třetí jimi prohnala kapičky krve.
"Panebože, ty vypadáš," oznámil mi, když se mi konečně povedlo zapálit cigaretu.
"Nejsem pánbůh," namítl jsem chabě. Neměl na to co říct. Nakonec jsme tam stáli oba, opírali se o zeď, kouřili a mlčeli.

...a potom přišla Janis. Stál jsem kousek od ní, poslouchal jak se směje a bublavě polyká bourbon z láhve.
Prázdná láhev se roztříštila o kovové schůdky vedoucí k pódiu a dívka vystoupala nahoru, jako by se chtěla ještě naposledy vznést. Publikum utichlo. světla se rozsvítila...
Marko se cynicky ušklíbl nad tím, že místo abych spal, poslouchám. Někdy ho opravdu nenávidím - teď třeba proto, že měl večer pravdu. Zpívám si želví blues, venku tiše ševelí sníh, ráno mi bude blbě.

Jsou dny, kdy piju.
Jako duha procházející mrakem a jen jí a Markovi mohu poděkovat za to, že místo truhly plné zlata na jejím konci, nacházím pouhou nevolnost.

Poznamky k budoucimu

---Mafie Negra

Dlouhá barevná maringotka, už z dálky je slyšet hlasitá hudba houslí. Táhnou ji čtyři černí koně, vozka na kozlíku práská bičem a okovaná kola drtí kameny na prašné cestě. Lidé uskakují, strážce pořádku bledne, jaho zlatá hvězda ztrácí lesk a tento mladý muž v uniformě padá do bláta.
Maringotka zpomalí jen na chvíli. Z rohového proskleného podniku vyskakují muži v oblecích v bezchybné bílé, která se vzápětí mění v rudou, když se otevřou střílny v maringotce a skryté hlavně začnou plivat oheň.
Prosklené okno se hroutí, lahve alkoholu praskají a Ital, jenž uvnitř podniku poklidně snídal své oblíbené špagety, padá do hlubokého talíře podoben zkrvavělé medúse. Vzápětí vozka práskne bičem a barevný vůz se za zvuků rychlé cikánské hudby rozjede rychleji a zmizí za nejbližším rohem.
Vítejte v Dawn City, hlásá neonový nápis na vysoké věži radnice. Zvon odbíjí poledne a město se probouzí do dalšího krásného jarního dne.

---Harleye

Hluboké ržání pomalu jdoucích koní. Každý z nich upravený tak, aby unesl oba své jezdce, tuhé uzdy zvednuté vysoko do vzduchu, sedla pro dva s opěrkou, jezdci téměř leží. Jedou ulicí, vpředu jeden, za ním v párech sedm dalších řad. Ten první, obrovský vousatý chlap s pupkem, který se rozlévá do stran mezi stehna, si veze vysokou blondýnu s tak rudými rty, že čínská vlajka zlostí bledne. Pokuřuje cigaretu v dlouhé černé špičce, levou rukou s namalovanými nehty víská muže před sebou ve vlasech. Ten se usmívá, čas od času se slunce odrazí od jeho zlatých zubů aby vzápětí bylo utopeno v loku či dvou z hranaté lahve, kterou muž drží v pravačce.
Ze sedlové brašny čouhá upilovaná rukojeť dvouhlavňové brokovnice se zkrácenou hlavní, u pasu mu visí kus provrtané tyče s navařenou čepelí na konci.
„Vítejte v Dawn City!“ řve pupkáč a trochu přitáhne oři uzdu. Hučení, jenž kůň vydává, zesílí a snad ještě víc zhrubne. Kumpáni ho nadšeně napodobí, děvčata za jejich zády nadšeně piští a obyvatelé městečka narychlo zavírají okenice a skrývají dcery do sklepů. Otcové olejují pušky, matky brousí nože.
Celý průvod dorazí k nízké bílé budově s velkým betonovým placem, jezdci parkují jeden vedle druhého, a vzápětí bar ožije tvrdou hudbou a litry alkoholu, který teče jako jarní potůčky v horách.
Zvon odbíjí poledne a ti, kteří dosud spali, otvírají své oči do slunečného dne.

Potom přišla noc. Udeřila mě mezi oči silou nenávisti k tvorům vzešlým z jejího lůna, odřela mi obličej o cihlovou zeď zahrady ve které bydlíval Kocour a udeřila mě dlažební koustkou do spánku. Plivu krev.

Cítím se bíle, vaky pod očima mi táhnou hlavu dolů, zaschlá krev ve vousech, ulámané nehty a sucho v ústech. Na rozpálené čelo mi dopadla sněhová vločka, změnila se v kapičku špinavé vody a na cestě dolů do houštin mé brady splynula s řekou suchých slz.

Levou botu měl černou, pravou červenou. Stál nad mou troskou, vědoucí úsměv ve tváři a v ruce láhev. Zase mě nenechal zemřít. Hajzl. Křičel bych na něj, ale nemohu, kopal bych do něj, ale nejde to. Jediná dvě slova jsem schopen pustit skrz hráz vlastních úst:
"Ahoj Marko."

Toulám se mrazivými jitry. Cigareta v koutku úst, za krkem sedí splín a vzduch chutná po síře. Slunce dávno ustoupilo šedi, mráz spolu s alkoholem pomalu leptá nehty a pytlík, do kterého jsem si zabalil krabici s vínem, pomalu vlhne.

Hledám Marka, nacházím starého filozofa. Je na tom špatně - belhá se po mostě, kruhy pod očima, v rukou stařecký třas a cigaretu bez filtru, která dávno nehoří. Urputně se prodírá sněhovou bouří, která mu zuří za pevně zaťatými víčky, mumlá si pro sebe a nad hlavou mu krouží dvé havranů.
"Nevypadáš dobře," utrousil směrem ke mně.
"Ani ty."
"Zítra?" zeptal jsem se.

Marko znal jedno děvče, občas mi o něm vyprávěl. Musela být úžasná.

V noci, cestou do míst, která všichni dobře známe, potkávala kočku. Chvíli se na sebe dívaly, obě stejný pohled v očích, potom se minuly a odešly každá svým směrem.

Ležím na zádech. Kouř z cigarety se pomalu rozplývá a beton je studený. Marko spí. Jeho levá ruka, ta s nalakovanými nehty, bubnuje prsty na prázdný kelímek od piva.

Mraky letí po obloze, sem tam je prorazí černý stín prolétajícího ptáka. Zavírám oči. Cigareta zhasla.

Ten den znovu zasvitlo slunce a burácení hromu odplulo kamsi do dálky. Seděl jsem na posteli, komíhal nohama a vzpomínal na doby, kdy jsem byl mladý a s radostí přijímal vše, co Marko vymyslel. Je to už dost dlouho a moje paměť už zdaleka není to, co bývala, ale stále si vybavuji jeho tvář - rozesmátou, s vějířky kolem očí a se zlostí, která z těch očí tryskala.

Umřel jsem.

Doufám, že tam, kde teď jsem, Marko nepřijde.

Zaklepání na dveře mě vyvedlo z omylu.

Setmělým náměstím zaburácel výstřel. Odrazil se od stěn, polechtal zatím ještě tmavá okna, rozšuměl lístky na stromech a probudil těch několik obyvatel poloprázdných domů. Potom padlo ticho a rozčeřilo hladinu napůl vyschlé fontány v soustředných kruzích. V jednom z horních pater nejméně olysalého domu se rozsvítilo mdlé světlo, odhrnul se poloprůsvitný závěs a muž, který zde byl, vyhlédl přes špinavé sklo. Chvíli hleděl dolů, snažil se prohlédnout tmu, kterou bylo náměstí zahaleno, ale neviděl nic. Tlustou rukou si otřel zpocené čelo a vrátil se zpět do postele, snít o tom, že se jednou bude mít líp.
Dole ve stínu seděl klaun, smutně se díval do hlavně revolveru a kolem něj se v modravých obláčcích vinula vůně střelného prachu. Nevěděl, proč se mu nepodařilo se zabít. Potom se dal do pláče. Smutný klaun ve tmě; komíhal se dopředu a dozadu.
Někdy k ránu se konečně postavil a probouzející město přivítal jaho tichý smích.

Je pátek. Dneska je prostě ten den, kdy se všechno sere, jeden čeká, až mu skončí pracovní doba a veškerá motivace jde do háje. Je ten den, kdy Marko vyráží do ulic, kouká po zadečcích a jiných oblinách ženských těl a v kapse si pohrává s břitvou. Jeho fantasie je bezbřehá - tu a s tou, tam a s tamtou...
Je pátek a slunce praží do smradu a kouře velkoměsta. Tam někde v ulicích chodí šílený Klaun, možná se právě teď kouká skrz okno přímo na tebe. Možná ovšem sedí někde na zahrádce, popíjí pivo a polohlasem si mumlá sám pro sebe.

Krev stříkala vysoko do vzduchu, lámala se v jemných obloučcích a dopadala se slyšitelným mlaskáním na zaprášený asfalt velkoměsta. Marko Klaun se usmíval. Nádherné pondělní ráno se změnilo v ještě nádhernější den plný krve. A slunce svítilo...

"Lidi jsou na zabití," řekl Marco.
A jak řekl, tak udělal.

Sedím v docela obyčejné kavárně, vajgly pomalu přepadávají z popelníku. Před sebou mám bílý list, nepopsaný kus papíru, který čeká, až mě něco napadne. A nápad nepřichází. Kafe už dávno vystydlo, číšník kolem mě obchází jako sup létající nad mršinou.
"Ne, děkuji, zatím nic."
Venku se začíná stmívat. Přichází krásný jarní večer, takový, na který jsem čekal celou zimu a těšil se, že se mi vrátí chuť něco psát, něco dělat.
Spolu s večerem přišel Marko. Rozhlédl se po kavárně, pokrčil rameny a se znechuceným výrazem usedl naproti mě. Vysypal popelník pod stůl, potom si zapálil.
"Jak se vede?" zeptal se. Nevěděl jsem co říct. Pokrčil jsem rameny a ukázal na papír před sebou. Ušklíbl se.
"Co si dáte?" zeptal se procházející číšník.
"Vodpal," ucedil Marko, aniž by se na něj podíval. Pingl uraženě vodpálil.
"Změnil ses, klaune."
"Ty už taky nejsi nejmladší," ušklíbl se a vypil mi studenou břečku, která byla kávou.
"Nerozumím. Jak to souvisí?"
"Nerozumíš? To je přesně ono."
"Počkej, tohle mi musíš..."
"Nic nemusim," odsekl mi. Zvedl se a odešel. Na stole ležel bílý list papíru a vypité kafe, číšník se plazil po zemi a sbíral vajgly. A tak je to s Markem pořád. Přijde, řekne pár slov a zase odejde - je div, že ho vůbec znám...