Když jsem ji viděl poprvé, měla rudou mašli v černých vlasech, copánky po ramena a květované šaty, padající cudně až po kotníky.
Oči tak zvláštně světlé, šedozelené a rty barvy zralých třešní, jen je utrhnout a opájet se jejich sladkostí.
Pleť bílou, jako by nikdy nepoznala slunce, skryta v modravých oblacích, líně zakrývajících svit světa.
Stříbrné prsteny na štíhlých prstech, v nichž držela cigaretu v dlouhé černé špičce.
A chraplák, jímž mluvila - jako nádeník ze čtvrtý cenový, co celou noc chlastá po pochybnejch barech, aby nebyl doma sám.
Říkala si Baruška, sedávala v koutě u odřenýho stolu, pila vodku na litry, sem tam si dolejvala z lahve schovaný v sešívaný kabele a pingl se tvářil, že to nevidí; sem tam jí šoupl dalšího na účet podniku, pán na baru nechává pozdravovat.
Nad ránem se vracívala domů, někam do hlubin Žižkova, zlehka vrávoravým krokem, lodičky v levý ruce, zapáleným cigárem odháněla noční můry a nořila se stále hlouběji do tmy, ze které vzešla, z místa tam pod kopcem.
Podobna fénixu, co vstává z popela každý večer, aby došel obloukem tam, kde v půlnoci zahoří jasným světlem a když svítá, uhasíná, jako poslední uhlíky ohňů filipojakubské noci.

V trávě pod šeříkem, v houští kolem zapomenutých míst žijí malí tvorové. Jejich radosti - zapomenutý kelímek s pivem u lavičky, taška s jídlem od mekáče - jsou to, co nám, kolem jdoucím přivodí chvilkové štěstí v potemnělém parku při návratech domů. Každá zapomenutá drobnost, každý kousek, který nás nenasytí v touze po něčem, co sami nedokážeme pojmenovat, dá radost jim a oni ji předají dál. Stačí mlčet, chodit tmavými zákoutími, netřeba ani poslouchat. Malí tvorové. Však jak jinde bylo psáno - koupej se v jejich radosti, však varuj se jejich zlosti. Mnozí - tu na Vinohradech - by mohli vyprávět.

Hynku, Jáchyme, Filipe, váš čas se přiblížil.

A Marko, sám, přeci jen žije, jen zmizel do ústraní, hluboko kamsi pod Barandovské skály...

Je tam. Možná mrtvý, ale nečinný rozhodně není.

Někdo mi říkal, že Marko umřel. Dlouho jsem ho neviděl, nechyběl mi.

Nedávno mi někdo prohodil cihlu oknem do obýváku. Pak mi někdo, snad jiný, zapálil rohožku a ochcal dveře od bytu.

Stále ještě věřím, že Marko je mrtvý, ale něco mi říká, že to nebude tak jednoduché.

"Okena není dobrý pití, fakt ne, ale aspoň má příjemnou barvu. Jako letní nebe," podíval se nahoru, utřel si nos do rukávu a znovu upil. "No dobře, má lepší barvu. A možná i chutná líp."
Nehádal jsem se. Okapem, u kterýho stojíme, zurčí potůček šedivých městských splašek a i přes to, že je pátek večer, ulice jsou prázdný.

"Jsi svině, jsi kurva, jsi...," řval nepříčetně. Měl pravdu. "Ty hajzle, jeden," zlomil se. Bylo to přesně tak, jak si myslel. Nic se nezměnilo.

Když jsem přišel, stál a opíral se o zvonek ramenem. Nevím, jak dlouho tam stál, ale byl neoholený a smrděl potem a žluklou močí a levným vínem z večerky naproti. U nohou se mu kupila hromádka vajglů, některé roztrhané a použité znovu jako plnivo neumělých kornoutů smotaných z loňských novin.
Nepozval jsem ho dál, ale stejně vstoupil, zamířil rovnou do kuchyně a postavil si na kafe.
"Dlouho ti trvalo si vzpomenout," zašeptal vyčítavě.
Mlčel jsem. Ne proto, že měl pravdu, ale nechci s ním mluvit.
"Víš, jak jsem tě našel? To Ten Druhý a jeho Svědomí." Ušklíbl se. "Na džbánkem plným růží."
Zapálili jsem si a prohlížel si ho. Za tu dobu, co byl pryč, zpustnul, ale jinak se v nejmenším nezměnil. Jako by celé roky seděl na lavičce v parku, pozoroval holky a hlavou mu táhly všechny ty mraky, ve kterých se ztrácel ještě když jsem s ním táhnul od putyky k putyce a řval v temných zákoutích starého města. Něco mi říká, že je to tu zas.

Zbláznil se. Dočista zcvokovatěl. Lidi kolem něj jsou divní, nechápou, ale, mám pocit, že on ano, jenom si nechce některé věci připustit. Stárne. Jako by se rozpouštěl v tom, co se kolem děje, jako by zešednul.
Je mi ho líto. Trochu a možná. Už ho nehledám a nehledá ani on mne, změnil se. Zlomil nade mnou hůl a vytratil se.
Bude mi bez něj smutno, musím to potlačit.

Ta putyka včera, to nebyl dobrej nápad. Celou cestu do kanceláře jsem měl pocit, že mě sleduje, že se schovává někde mezi lidmi v metru. Otáčel jsem se, nervózní a naštvanej sám na sebe. Nakonec jsem ho potkal.
Sedí na mojí židli v kanclu, tupě zírá do papírů na mém stole, poškubává rameny a šklebí se.

Zase jsme se potkali. V zavšivený putyce, u baru, po kterým sklenice už neklouzalo, mastnota je svazovala a přes špinavý mouchy nebylo pomalu slyšet, co si povídají lidi na vedlejších stoličkách. Venku byla zima, lezavá hnusna potvora, co se zažere pod kabát. Seděl na barový stoličce, před sebou poloprázdnou flašku nejlevnějšího chlastu, v ruce startku, kterou vysomroval od barmana.
"Ahoj Marko."
"Zmiz."
"Dlouho jsme se neviděli."
"Zmiz," otočil se na mě. Nevím, jak dlouho se neholil, nevím, jak dlouho se nemyl, ale nechci to vědět. Vodnatý oči podmalovaný černejma kruhama, rozbitej ret, není na něj hezkej pohled. Sedl jsem si k němu a nalil si toho hnusu, kterej pije. Přestal si mě všímat, otočil se. Kopl do sebe zbytek skleničky, nalil si další a udělal s ní totéž.
Venku prší. Nechci to, ale teď už vím, že zase nějakou dobu budeme kamarádi.

Za oknem sněží kusy mrtvejch holubů. Zima jako by byla tvorem, kterej požírá všechno živé, tráví je a zbytky dáví k vlastnímu potěšení. Vlhký skvrny na asfaltu a nepřirozený šero, který ani lampy nedokážou proniknout.
"Marko?" Zoufale ho hledám. "Do hajzlu, kde seš?"
Neodpovídá. Jako by mě neslyšel, ale já vím, že tam někde, v tom mléčným šeru, je.

"Marko?"

Křičel na mě, hlava mi otloukala zeď, jak mnou třásl. Nerozuměl jsem mu ani slovo, ale to asi ani nebylo důležité, spíš se potřeboval vyřvat, myslel jsem si.
První facka ani nebolela, jen to tupě mlasklo a mezi vlasy mi zůstala omítka. Druhá štípla jako mráz za košilí a před očima se mi roztančily sněhové vločky. Třetí jimi prohnala kapičky krve.
"Panebože, ty vypadáš," oznámil mi, když se mi konečně povedlo zapálit cigaretu.
"Nejsem pánbůh," namítl jsem chabě. Neměl na to co říct. Nakonec jsme tam stáli oba, opírali se o zeď, kouřili a mlčeli.

...a potom přišla Janis. Stál jsem kousek od ní, poslouchal jak se směje a bublavě polyká bourbon z láhve.
Prázdná láhev se roztříštila o kovové schůdky vedoucí k pódiu a dívka vystoupala nahoru, jako by se chtěla ještě naposledy vznést. Publikum utichlo. světla se rozsvítila...
Marko se cynicky ušklíbl nad tím, že místo abych spal, poslouchám. Někdy ho opravdu nenávidím - teď třeba proto, že měl večer pravdu. Zpívám si želví blues, venku tiše ševelí sníh, ráno mi bude blbě.

Jsou dny, kdy piju.
Jako duha procházející mrakem a jen jí a Markovi mohu poděkovat za to, že místo truhly plné zlata na jejím konci, nacházím pouhou nevolnost.

Poznamky k budoucimu

---Mafie Negra

Dlouhá barevná maringotka, už z dálky je slyšet hlasitá hudba houslí. Táhnou ji čtyři černí koně, vozka na kozlíku práská bičem a okovaná kola drtí kameny na prašné cestě. Lidé uskakují, strážce pořádku bledne, jaho zlatá hvězda ztrácí lesk a tento mladý muž v uniformě padá do bláta.
Maringotka zpomalí jen na chvíli. Z rohového proskleného podniku vyskakují muži v oblecích v bezchybné bílé, která se vzápětí mění v rudou, když se otevřou střílny v maringotce a skryté hlavně začnou plivat oheň.
Prosklené okno se hroutí, lahve alkoholu praskají a Ital, jenž uvnitř podniku poklidně snídal své oblíbené špagety, padá do hlubokého talíře podoben zkrvavělé medúse. Vzápětí vozka práskne bičem a barevný vůz se za zvuků rychlé cikánské hudby rozjede rychleji a zmizí za nejbližším rohem.
Vítejte v Dawn City, hlásá neonový nápis na vysoké věži radnice. Zvon odbíjí poledne a město se probouzí do dalšího krásného jarního dne.

---Harleye

Hluboké ržání pomalu jdoucích koní. Každý z nich upravený tak, aby unesl oba své jezdce, tuhé uzdy zvednuté vysoko do vzduchu, sedla pro dva s opěrkou, jezdci téměř leží. Jedou ulicí, vpředu jeden, za ním v párech sedm dalších řad. Ten první, obrovský vousatý chlap s pupkem, který se rozlévá do stran mezi stehna, si veze vysokou blondýnu s tak rudými rty, že čínská vlajka zlostí bledne. Pokuřuje cigaretu v dlouhé černé špičce, levou rukou s namalovanými nehty víská muže před sebou ve vlasech. Ten se usmívá, čas od času se slunce odrazí od jeho zlatých zubů aby vzápětí bylo utopeno v loku či dvou z hranaté lahve, kterou muž drží v pravačce.
Ze sedlové brašny čouhá upilovaná rukojeť dvouhlavňové brokovnice se zkrácenou hlavní, u pasu mu visí kus provrtané tyče s navařenou čepelí na konci.
„Vítejte v Dawn City!“ řve pupkáč a trochu přitáhne oři uzdu. Hučení, jenž kůň vydává, zesílí a snad ještě víc zhrubne. Kumpáni ho nadšeně napodobí, děvčata za jejich zády nadšeně piští a obyvatelé městečka narychlo zavírají okenice a skrývají dcery do sklepů. Otcové olejují pušky, matky brousí nože.
Celý průvod dorazí k nízké bílé budově s velkým betonovým placem, jezdci parkují jeden vedle druhého, a vzápětí bar ožije tvrdou hudbou a litry alkoholu, který teče jako jarní potůčky v horách.
Zvon odbíjí poledne a ti, kteří dosud spali, otvírají své oči do slunečného dne.

Potom přišla noc. Udeřila mě mezi oči silou nenávisti k tvorům vzešlým z jejího lůna, odřela mi obličej o cihlovou zeď zahrady ve které bydlíval Kocour a udeřila mě dlažební koustkou do spánku. Plivu krev.

Cítím se bíle, vaky pod očima mi táhnou hlavu dolů, zaschlá krev ve vousech, ulámané nehty a sucho v ústech. Na rozpálené čelo mi dopadla sněhová vločka, změnila se v kapičku špinavé vody a na cestě dolů do houštin mé brady splynula s řekou suchých slz.

Levou botu měl černou, pravou červenou. Stál nad mou troskou, vědoucí úsměv ve tváři a v ruce láhev. Zase mě nenechal zemřít. Hajzl. Křičel bych na něj, ale nemohu, kopal bych do něj, ale nejde to. Jediná dvě slova jsem schopen pustit skrz hráz vlastních úst:
"Ahoj Marko."

Toulám se mrazivými jitry. Cigareta v koutku úst, za krkem sedí splín a vzduch chutná po síře. Slunce dávno ustoupilo šedi, mráz spolu s alkoholem pomalu leptá nehty a pytlík, do kterého jsem si zabalil krabici s vínem, pomalu vlhne.

Hledám Marka, nacházím starého filozofa. Je na tom špatně - belhá se po mostě, kruhy pod očima, v rukou stařecký třas a cigaretu bez filtru, která dávno nehoří. Urputně se prodírá sněhovou bouří, která mu zuří za pevně zaťatými víčky, mumlá si pro sebe a nad hlavou mu krouží dvé havranů.
"Nevypadáš dobře," utrousil směrem ke mně.
"Ani ty."
"Zítra?" zeptal jsem se.

Marko znal jedno děvče, občas mi o něm vyprávěl. Musela být úžasná.

V noci, cestou do míst, která všichni dobře známe, potkávala kočku. Chvíli se na sebe dívaly, obě stejný pohled v očích, potom se minuly a odešly každá svým směrem.