Dokázal by tu někdo vymyslet větu, která by obsahovala slovo "pád" (ve významu mluvnický pád) na pozici příslovečného určení času nebo místa? :-) Jestli ano, tak sem s tím. Kamarádka to má jako součást jednoho úkolu a mně se to zdá jako zajímavě zapeklitý oříšek. Jinak je tam ještě podmínka, že to slovo "pád" musí být buď těsně po předložce, nebo aspoň tři slabiky od ní.

THOMASMORTA: to ti frekvencni slovnik asi nepomuze, protoze v nem hledas jen podle lemmat, cili skica. Ovsem podle korpusu Syn2006 ma skupina -cy- 57 tis vyskytu a skupina -ci- 4 431 tis vyskytu. Tedy c je asi 50x mekci :)

PROMETHEA: Podle mě to je vizuální fixací - v posledních letech mám pocit, že se v textu vyskytují v drtivé většině slova s "y" po "c" a svádí to automaticky k považování "c" za obojetné.

Tak mě napadá - šlo by nějak z frekvenčního slovníku vytáhnout informace o tom, jak často vídáme po "c" měkké "i" a jak často tvrdé "y"? Nemám k němu přístup, takže bohužel nevím, jak se s ním pracuje.

QUARTZ:
THOMASMORTA: dekuju Vam, uz jsem se o tom presvedcila
a uznala, ac nerada, ze minimalne 6 let co jsem na skole to pisu spatne

zda se mi to ale fakt divny, proti srsti

PROMETHEA: Skutečně je spisovný tvar plurálu skici.
Zde je vysvětlení UJC?
Písmeno c je v češtině chápáno jako „měkké“. Jinými slovy platí, že po c se v domácích slovech píše měkké i (např. cit, církev atd.).

Problematické případy jsou v zásadě trojího typu:

1. U cizích slov pravidlo o tom, že se po c píše měkké i, obecně neplatí. Na jedné straně máme slova jako citron, cirkus, krucifix, nacista atp., na straně druhé máme slova, v nichž se po c užívá tvrdé y – např. cyklon, cynik, cyklista, cypřiš apod. Pro psaní i a y v těchto slovech neexistuje jednoznačné pravidlo, musíme si tak pamatovat jednotlivé příklady.
2. Při skloňování dochází často ke konfliktu výše uvedeného principu měkkostního s principem morfologickým. Jinými slovy se střetává pravidlo stanovující, že bychom po c měli psát měkké i, s tím, že koncovka určitého pádu je -y. Kodifikace je v tomto ohledu nepravidelná. Ve většině případů považuje za správné původní pádovou koncovku -y uvést do souladu s měkkostním principem a psát -i – například bychom tak měli psát Frantovy skici, album Jarka Nohavici, hospoda U Venci, kniha Danici Hujerové, cesta do Subotici apod. Výjimkou jsou však podstatná jména mužského rodu neživotného skloňovaná podle vzoru hrad (např. tác, kibuc, punc, hec, kec a další), u nichž zůstává koncovka -y zachována – píšeme tak tácy, kibucy, puncy, kecy, hecy atd. (Specifickým případem je podstatné jméno hospic, které můžeme skloňovat jak tvrdě (podle vzoru hrad), tak měkce (podle vzoru stroj) – v 3. a 6. p. j. č. máme varianty hospicu a hospici; v 5. p. j. č. varianty hospice a hospici; v 1., 4. a 5. p. mn. č. varianty hospicy a hospice a v 7. p. mn. č. varianty (s) hospicy a (s) hospici.)
Nejednotnost v psaní i a y po c v koncovkách není v podstatě vysvětlitelná, je proto pochopitelné, že byla „měkkost“ písmena c několikrát zpochybňována (naposledy R. Adamem v článku „Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra Kopanici.“ Je c měkké, nebo obojetné? v časopise Naše řeč 86, 2003, s. 169–180), a objevují se názory, že by mělo být c přehodnoceno na písmeno obojetné.
3. Při skloňování cizích vlastních jmen (například Petrarca, Mallorca, Casablanca), v nichž se c vyslovuje jako [k], píšeme -y (tj. Petrarcy, Mallorcy, Casablancy atd.), možné je v těchto jménech rovněž psát v nepřímých pádech v souladu s výslovností místo c písmeno k (tj. Petrarky, Mallorky, Casablanky). Pokud se v cizích slovech c vyslovuje jako [c], píšeme -i (tj. Kusturici, Bjelici atd.).

SIMRALKA+SAKJA_PANDITA: Tvar použít lze, ale bude se jednat o tvar slovesa vyvarovávat se (nikoliv vyvarovat se), které je nedokonavé:-)

PROMETHEA: podle ujc je to skici

prosimvas, jaky i/y ve slově skici/y?
plural od slova "skica"....????

SIMRALKA: Lze.

Poraďte prosím, lze použít tvar slova "vyvarovává se" (od slova vyvarovat se)? Chci zdůraznit přítomnost v dění a tvar "vyvaruje se" odkazuje spíše k budoucnosti. (ach ty vidy:)

MADIETTA: Však jo, já neříkám, že to tvrdíš (pravda, může to tak vypadat:), jen jsem uvažovala. A suma sumárum si - coby odpověď na tvou otázku - myslím, že se vyprávění v prézentu k nižší stylové rovině a priori neváže.

MALKE: ano, v ruznem percentualnim zastoupeni, jako u vetsiny jazykovych jevu. a klidne pripustim, ze tady jsou ty procenta vyrovnanejsi nez leckde jinde. ale tendence tam urcite je

SILENT: Já ti nevím. Subjektivně mám dojem, že je to prostředek popularizace (nešla bych nutně až k článku), ale na druhou stranu je to imho užíváno i v odborných textech. Pokud, tak bych dělicí čáru viděla v různém percentuálním zastoupení. Teď jsem to (náhodným nástřelem) našla v pro lid nestravitelném článku Visio Pauli: pozdně antické respektive středověké opus apertum a jeho cesty latinským a českým středověkem (Česká literatura 1/2010, byla po ruce).

SONA1: ... a bude hůř od Pelce je, pokud si pamatuju, vyprávěné v prézentu.

Ale já jsem netvrdila, že je to v češtině stylově nižší, já jsem se na to ptala. Protože v angličtině tomu tak je, tak mě zajímalo, zda je to v češtině obdobné.

MALKE: ano, tohle se spis objevi v clanku o danem tematu nez v historicke praci, ale samozrejme to vidim jen jako tendenci.

MADIETTA: a kde vidis rozdil mezi historickym prezentem a tim, na co se ptas?

SONA1: jak jsem rikal, ja to nechapu jako obecne stylove nizsi, obecne mam se stylovou vyskou problem ;) chapu to spis tak, ze je to casto uzivano v publicistice a tam, kde se te snazi oslovit, vtahnout, ci nejak emotivne zapojit, cemuz vetsina lidi asi automaticky prisoudi o neco nizsi stylovou rovinu nez treba seriozni historiografii, kronikam, Bibli, obecne vedeckym textum, a jinym automaticky stylove vyssim dilum.

MADIETTA: Prézens historický je jakékoli podání věcí, které se odehrály v minulosti (třeba tedy i včera) v přítomném čase, nemusí vůbec souviset s historickým pojednáním, to je třeba ujasnit. Můžeš tím vtáhnout čtenáře do děje, přiblížit mu scénu. Tím je to rozhodně "akčnější", ne však stylově nižší. Pokud je celé vyprávění vedeno prézentní forou, může to být autorův stylistický záměr, kterým si chce nějak pohrát s časovými rovinami, nějak formálně naznačit třeba "bezčasí", nějak upozornit na problematickou percepci minulosti, hru s časem. Což je furt vysoce sofistikovaný umělecký postup:)

Příklad české prózy kompletně vyprávěné v přítomném čase, která by tím byla akčnější a zároveň stylově nižší si nejsem schopna momentálně vybavit, čímž neříkám, že není, jen mě to zaujalo. Můžete dát příklad (což je spís dotaz na Silenta SILENT:)?

MADIETTA: a jak to vnímáš ty?

MALKE: jo, to je historický prézens. Já jsem ale původně mluvila o próze vyprávěné v přítomném čase, což je trochu něco jiného.

SILENT: Jako třeba Roku 1502 náhle umírá bratr budoucího krále Jindřicha VIII. Artur, a tomu se tak uvolňuje cesta k trůnu. Jindřich chce zachovat dobré vztahy se Španělskem, žení se proto s vdovou po svém bratrovi (etc.) - ?:)

SONA1: ja myslim, ze to stylove hodnoceni souvisi se zanrem. minuly cas bude treba v historickem pojednani, zatimco pritomny je spis novinarina.

SONA1: Historický prézens je podle mě něco jiného.