RUDOLF: hauser, obzvlášť vtipný je závěr:
Milan Richter: postmodernismus je neoliberalismus
V českém prostředí jsme v nedávné kauze rozdělování grantů na kulturu, spojené se jménem radního Richtera (ODS), byli svědky pozoruhodného jevu: prolnutí postmodernismu a neoliberalismu. Tento radní v něčem připomíná postavu Kallikla z Platónova dialogu Gorgias, neboť podobně jako on „vyslovuje to, co si jiní myslí, ale nechtějí to říci“. V rozhovoru s Renatou Kalenskou v Lidových novinách například řekl:
LN: Není termín umělecká soutěž nesmysl? Ty podmínky jsou nerovné. Většinová společnost půjde na „koukavější“ žánry se známými tvářemi. To je nerovná startovací pozice s těmi, co se věnují menšinovým žánrům.
MR: Máte pravdu, ale o tom musí rozhodnout odborníci. Umění je založeno na subjektivních kritériích, tedy líbí – nelíbí. Dotace na vstupenku je jediné objektivní kritérium.
V těchto a podobných projevech lze objevit základní rysy postmodernismu: zrušení hranic mezi vysokým a nízkým uměním, antielitářství, vzpouru vůči univerzalismu. Richter však z toho vyvozuje logické důsledky: pokud v umění neexistují univerzální měřítka, pak tu jsou jen subjektivní kritéria líbí – nelíbí, tj. to, co si nakonec myslí i mnozí postmoderní teoretici, ale neříkají to nahlas. To bylo vidět i na tom, že reakce teoretiků a kritiků na zmíněnou kauzu působily poněkud bezradným dojmem. Teoretici a kritici se najednou dostali do situace, kdy v zájmu přežití nekomerčních divadel bylo zapotřebí polemizovat s de facto postmoderní rétorikou.
Ale Richterovy argumenty se dají zároveň chápat jako neoliberalismus. Anebo je neoliberalismus do důsledku dovedený postmodernismus? Richter uvažuje asi takto: pokud neexistují objektivní kritéria, kdo pak má rozhodovat o tom, co je umění a co ne? Odborníci určují nuance (v grantové politice), ale diferenci mezi uměním a komerční zábavou nelze nadekretovat, byl by to projev nedemokratického elitářství. Demokraticky zvolený politik by jiným vnucoval svůj subjektivní soud. V demokracii má být arbitrem veřejnost, divák, který nakonec určuje, co je hodnotné, a co má politik podpořit (kontextualismus). Politikové slouží veřejnosti tím, že podpoří to, co si žádá většina (antielitářství). Jediné objektivní kritérium, které nyní v demokracii máme, je svobodný trh (nerušený státem, antietatismus), který prostě zaznamenává preference občanů vyjádřené poptávkou, tj. zakoupením vstupenky. Trh je v postmodernismu jediné spravedlivé kritérium.
Jinými slovy, postmodernismus se mění v neoliberalismus a naopak. Neoliberalismus se nyní začíná jevit jako ekonomické prodloužení postmodernismu, k němuž se postmodernismus nemůže přiznat.
Postmoderní levice zaměřená na kritiku univerzalismu, etatismu a elitářství nechtěně provádí podobný tah jako neoliberalismus, který svobodu pojímá především jako nezávislost na státu a autoritách. Ale právě tento tah je past. Jestliže se totiž obecné (ve formě sdílených idejí, zákona nebo státu) bez účinné náhrady roztříští, kdo určuje pravidla hry? Pokud tu jsou aktéři, kteří jsou nerovní – jeden má ekonomickou či mocenskou převahu nad druhým – a musí se rozhodnout mezi jejich nároky, nakonec logicky rozhodne ten silnější. Při střetu dvou partikularit po vyřazení obecně platných měřítek vítězí partikularismus, který má převahu nad druhým. Je to etika síly, kterou hlásali někteří sofisté: je přirozené, že vládne silnější, protože není žádné jiné měřítko. Prostě a jasně řečeno: po zániku univerzalismu vládne síla, ne pluralita. Proto, jak říká Ernesto Laclau, je nyní hlavní věcí osud univerzality. Je jedinou volbou buď bujení partikularismů, anebo autoritativní sjednocení? Není na čase vytvořit univerzalitu jiného druhu?