• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    YMLADRISJung - život, dílo, souvislosti, přesahy, ...
    REVAN
    REVAN --- ---
    XCHAOS: No, vlastně už ani není. Nový archetyp se totiž odhalí z empirických dat až zpětně, po nějakých těch xxx možná i xxxx letech. A to už moc nový není :) A ono jich už moc nových nevznikne.
    V podstatě nelze hovořit o archetypu, dokud nebude jeho obsah tak zakořeněný v lidstvu, že se s ním děti budou rodit a bude se spontánně objevovat v každé lidské mysli.
    Vím, že existují silná "hnutí mysli" která hýbou celými civilizacemi a tyto civilizace v nich zcela žijí, ale to stále není archetyp. Spíše nějaký "sociotyp" či "etnotyp". Archetyp je postulován vývojem lidstva jako takovým. De facto se dá říci, že je jimi definováno naše lidství. V různé formě ho najdeš ve všech kulturách. V tzv. "civilizovaných" společnostech i u primitivů.
    XCHAOS
    XCHAOS --- ---
    REVAN: no a není pak "nový archetyp" vlastně takový "neotyp" ?
    FIDEL
    FIDEL --- ---
    revan: moje rec
    REVAN
    REVAN --- ---
    XCHAOS: předpokládat můžeš cokoli, to je základ hypotézy. Dál budeš potřebovat empirická data na to, abys ji ověřil - a ta se ti myslím nepovede dát dohromady. Archetypy vycházejí z kolektivního nevědomí. Na to, aby někdo mohl úmyslně "manipulovat" s kolektivním nevědomím, na to musí stát mimo něj. A to žádný člověk nestojí a z principu ani nemůže.
    Nový archetyp se samozřejmě může vytvořit a pravděpodobně také vytvoří. Ale nebude to vědomým zásahem někoho ani žádnou manipulací. Povstávají přirozeně v průběhu staletí.
    NOITA
    NOITA --- ---
    XCHAOS: není to spíš osobní projekce archetypu na danou osobu?
    FIDEL
    FIDEL --- ---
    no to vis, ze jo, muzem treba predpokladat, ze se za chvili vznesu a nebo teleportuji k tvemu stolu...dle meho dost neplodna debata..ja myslim, ze Jung k dokazovani kolektivniho nevedomi pouzival zcela empirickych dat, tvuj "hlubsi level" je pro mne zatim jen takova palba od boku...
    XCHAOS
    XCHAOS --- ---
    FIDEL: ano ale hergot, proč by archetypy nemohly mít personifikace ? pro někoho může být personifikací archetypu mudrce mistr Yoda, pro někoho Sokrates, pro někoho Jung.

    ale podle mě je to hlubší level... proč bychom měli předpokládat, že sada nevědomých archetypů je během našeho života pevně daná, a že nové už nemůžou vznikat ? proč by nemohlo fungovat "archetypální inženýrství" - tzn. manipulace s podvědomím, která vytvoří úplně nový archetyp ?
    FIDEL
    FIDEL --- ---
    uz jsme se o tom zde bavili, to je proste i z jungianskeho hlediska hloupost, konkretni lide nejsou archetypem a archetyp nevznika behem par let..to jde zcela proti jungianskym principum a tady u tech, jimz Jung takto prijde to osobne hodnotim spise jako ztotozneni s nejakym archetypem mudrce ci tak( ten obdiv je z toho sakra citit;)
    XCHAOS
    XCHAOS --- ---
    FIDEL: no ale archetyp není o tom, že by měl být "myšlenkově vyjímečný"... přijdou ti olympští bohové nějak zvlášť geniální ? mě ne... viz třeba Simmonsův pohled na ně... kromě Héfaista, možná. Tzn. vlastně může být průměrný archetyp i docela blbý...
    FIDEL
    FIDEL --- ---
    pro mne jsou to normalni lide, Hoffman mi treba nikdy nijak vyjmecny(myslenkove ) neprisel...
    XCHAOS
    XCHAOS --- ---
    FIDEL: Pro mě jsou každopádně Hoffman i Jung jenom určité archetypy. V podstatě mytologické postavy.
    FIDEL
    FIDEL --- ---
    to je zase esoterika tady:) LSD vzniklo protoze si Hoffman neumyl ruce sim vas;) nic vice, nez nedostatecnou hygienu bych tam nehledal:))
    DARJEEL
    DARJEEL --- ---
    XCHAOS: =) bezesporu
    XCHAOS
    XCHAOS --- ---
    KASTA: já to spíš vidím, že LSD vzniklo kvůli tomu, jak viděl svět Jung :-)
    KASTA
    KASTA --- ---
    XCHAOS: aha..... tak to jo...:-)

    Ja nad tim driv premejslel, co by vzniklo za dilo kdyby Jung zkousel treba LSD.... a pak mi doslo, ze fakt nemusel, ze to, co se treba me deje na tripu, tak on mel porad.... a jasne ze diky tomu rozumnel i dusi nejen schizofreniku....

    Me na Jungovi asi nejvic obdivuhodny prijde ze to takhle mel - na hrane - a dokazal si nad vsim udrzet maximalne objektivni nahled pozorovatele ostatnich i sama sebe.
    XCHAOS
    XCHAOS --- ---
    KASTA: ale no tak, tomu se říká "smajlík", tomu co jsem použil za tou větou.

    tvoje metafora se známým skotem je ovšem velice trefná :-) nicméně mě ten text spíš připadá, že Jung dokázal zajít opravdu hodně hluboko do hloubi schizofrenikovy duše...
    KASTA
    KASTA --- ---
    XCHAOS: Jung nebral drogy, nemel to zapotrebi....

    K tomu textu Septem Sermones ad Mortuos - napada me (intuitivne) nasledujici vtip:

    Stezuje si jeden ve skotsky vesnici znamejm: .... vidite ten pristav..... tak ten jsem vybudoval ja svyma rukama, za moje penize, cela vesnice z toho ma prospech - a myslite ze mi rikaji "Ten O Harry co postavil pristav"???

    A vidite to zavlazovani... to jsem vymyslel, vyprojektoval a vsichni z nej mame prospech... a myslite ze mi rikaji "Ten O Harry co postavil zavlazovani"???

    A vidite ten vetrnej mlyn... tak ten jsem postavil s rodinou a vsichni ho vyuzivaj.... a myslite ze mi rikaj "Ten O Harry co postavil mlyn"???

    Ale jak se clovek jednou vopije a vosousta kozu.......
    XCHAOS
    XCHAOS --- ---
    BRANA: intuitivně tomu rozumím... čím byl Jung v letech 1913 - 1917 zaujat a co tehdy tvořil ? no bral v té době hodně drog, to je z tohohle textu zcela zřejmé... :-)
    LOOK
    LOOK --- ---
    hezke stranky: http://jung.sneznik.cz/
    BRANA
    BRANA --- ---
    Carl Gustav Jung

    Septem Sermones ad Mortuos (1916)


    Jung vydal "Septem Sermones ad Mortuos" (Sedm promluv s mrtvými) jako brožuru v soukromém tisku. Příležitostně ji darovával přátelům. V knihkupectvích nebyla nikdy k dostání. Později označil tento podnik jako "hřích mládí" a litoval toho.
    Jazyk přibližně odpovídá tomu, který Jung použil v "Červené knize". Avšak oproti jejím nekonečným rozhovorům s vnitřními postavami představují "Septem Sermones" do sebe uzavřený celek. Proto jsem je vybral. Zprostředkují určitý, byť útržkovitý, pohled na to, čím byl Jung v letech 1913 - 1917 zaujat a co tehdy tvořil.
    Spisek obsahuje názornou anticipaci myšlenek, které hrály v pozdějším vědeckém Jungově díle velkou roli, především protikladná povaha ducha, života a psychologické výpovědi. Myšlení v paradoxech přejal Jung od gnostiků. Proto se zde identifikoval s gnostikem Basilidesem (Basilejcem) z počátku 2. století po Kristu a částečně se drží také jeho terminologie, například Boha označuje jako ABRAXASE. To odpovídá hravému a záměrnému mystifikování.
    Jung svolil s publikováním ve svých Vzpomínkách jen nerad a "jen kvůli upřímnosti". Řešení anagramů na konci knihy neprozradil.


    Septem Sermones ad Mortuos

    Sedm poučení mrtvým. Napsáno Basilidesem v Alexandrii,
    městě, kde se stýká Východ se Západem.

    Sermo I

    Mrtví přišli zpátky z Jeruzaléma, kde nenašli, co hledali. Požádali mě o přístřeší a chtěli, abych je učil, a tak jsem je učil:

    Slyšte: začínám u ničeho. Nic je to samé jako Vše. V nekonečnosti je prázdno stejně dobré jako plnost. Nic je prázdné a plné. O ničem můžete stejně dobře říci i něco jiného, například že je bílé nebo černé, ať už tomu tak je nebo není. Nekonečné a věčné nemá žádné vlastnosti, protože má všechny vlastnosti.
    Nic nebo Vše nazýváme PLEROMA. V něm končí myšlení a bytí, neboť nekonečné a věčné nemá žádné vlastnosti. Nikdo v něm není, neboť pak by se od Pleroma lišil a měl by vlastnosti, které by ho jako něco od Pleroma odlišovaly.

    V Pleroma je všechno a nic: nevyplatí se o Pleroma přemýšlet, neboť to by znamenalo: sama sebe rozpustit. Tvor není v Pleroma, nýbrž v sobě. Pleroma je začátek a konec Tvora. Prostupuje ho podobně jako sluneční svit proniká vzduchem. Ačkoli ho Pleroma prostupuje, přece jím Tvor není, jako úplně průsvitné tělo působením světla neztmavne ani se nezjasní.
    My jsme ale Pleroma samo, neboť jsme část věčného a nekonečného. Nejsme jím ale, neboť jsme od Pleroma nekonečně vzdáleni, ne prostorově či časově nýbrž PODSTATOU, odlišujeme se bytostně jako Tvor, který je omezen prostorem a časem.

    Tím, že jsme ale částmi Pleroma, tak je Pleroma také v nás. I v nejmenším bodě je Pleroma nekonečné, věčné a úplné, neboť malý a velký jsou vlastnosti, které jsou v něm obsaženy. Je to Nic, které je všude a nepřetržitě. Proto mluvím o Tvoru jako části Pleroma, jen obrazně, neboť Pleroma není ve skutečnosti v nic rozděleno, neboť je Ničím. Jsme také celým Pleroma, neboť obrazně je Pleroma nejmenší myšlený, neexistující bod v nás a nekonečná klenba světa kolem nás. Proč ale vůbec mluvíme o Pleroma, je-li Vším a Ničím?

    Mluvím o něm, abych někde začal, a abych vám ukázal klam, že je zevnitř či zvenku něco již předem pevného nebo nějak určitého. Vše takzvaně pevné nebo určité je jen poměrné. Jen to co se mění je pevné a určité.
    Měnlivý je ale Tvor, tedy je jedině pevný a určitý, neboť má vlastnosti, dokonce je sám Vlastnost.
    Klademe otázku: jak Tvor vzniká? Stvoření vznikají, ale ne Tvor, neboť on je vlastnost Pleroma samotného, stejně jako nečinnost, věčná Smrt. Tvor je všude a vždy, Smrt je všude a vždy. Pleroma má vše, rozdílnost a nerozdílnost.
    Rozdílnost je Tvor. Je rozdílný. Rozdílnost je jeho podstatou, proto se také liší. Proto se liší Člověk, protože jeho podstatou je rozdílnost. Proto rozlišuje také vlastnosti Pleroma, které nejsou. Rozlišuje je díky své podstatě. Proto musí Člověk mluvit o vlastnostech Pleroma, které nejsou.
    Říkáte: K čemu to je, mluvit o tom? Řekl jsi přece sám, že se nevyplatí o Pleroma přemýšlet.

    Řekl jsem vám to, abych vás osvobodil od bludu, že by se dalo o Pleroma přemýšlet. Jestliže rozlišujeme vlastnosti Pleroma, promlouvá z nás vlastní rozdílnost a mluvíme o naší rozdílnosti a nic neříkáme o Pleroma. Mluvit o naší rozdílnosti je ale nutné, abychom se tak mohli dostatečně lišit. Naší podstatou je rozdílnost. Pokud jí nebudeme věrní, nerozlišujeme se dostatečně.
    Musíme proto činit rozdíly ve vlastnostech.
    Ptáte se: Čemu to škodí, neodlišovat se?
    Pokud se neodlišíme, dostaneme se mimo svou podstatu, mimo Tvora a padneme v nerozlišenost., která je jinou vlastností Pleroma. Padneme do samotného Pleroma a přestaneme být Tvory. Propadneme rozpuštění v Ničem.
    To je Smrt Tvora. Tedy natolik umíráme, nakolik se neodlišujeme. Proto přirozené snažení Tvora směřuje k odlišnosti, boji proti prapočáteční, nebezpečné stejnosti. To se nazývá PRINCIPUM INDIVIDUATIONIS. Tento princip je podstatou Tvora. Z toho vidíte, proč je nerozlišenost a nerozdílnost Tvoru velkým nebezpečím.

    Proto musíme rozlišovat vlastnosti Pleroma. Vlastnostmi jsou páry protikladů jako:

    Účinné a Neúčinné,
    Plnost a Prázdnota,
    Živé a Mrtvé,
    Rozdílné a Stejné,
    Světlé a Tmavé,
    Horké a Studené,
    Síla a Hmota,
    Čas a Prostor,
    Dobro a Zlo,
    Krása a Ošklivost,
    Jedno a Mnohé. atd.

    Protiklady jsou vlastnostmi Pleroma, které nejsou, protože se ruší.
    Protože my sami jsme Pleroma, máme v sobě proto všechny tyto vlastnosti; protože základem naší podstaty je rozdílnost, máme vlastnosti ve jménu a znamení rozdílnosti, to znamená:

    za prvé: vlastnosti se v nás od jednoho k druhému liší, proto se neruší, nýbrž působí. Proto jsme oběti protikladů. V nás je Pleroma roztrženo.
    za druhé: Vlastnosti náležejí Pleroma a my je můžeme mít či žít jen ve jménu a znamení rozdílnosti. Musíme se od vlastností lišit. V Pleroma se ruší, v nás ne. Odlišení od nich osvobozuje.

    Pokud se pídíme po Dobru či Kráse, zapomínáme na naši povahu, která je rozdílností a propadáme vlastnostem Pleroma, jako jsou ony protiklady. Snažíme se dosáhnout Dobra a Krásy, ale zároveň v sobě máme také Zlo a Ošklivost, neboť jsou v Pleroma jedno s těmi druhými. Zůstaneme-li ale věrni naší podstatě, rozdílnosti, potom se odlišujeme od Dobra a Krásy a proto se odlišujeme také od Zla a Ošklivosti a nepadneme do Pleroma, totiž do ničeho a do rozpuštění.
    Namítáte: Řekl jsi, že Rozdílnost a Stejnost jsou také vlastnostmi Pleroma. Jak je to, pídíme-li se po rozdílnosti? Nejsme pak věrni naší podstatě? a musíme pak také propadnout stejnosti, pídíme-li se po rozdílnosti?
    Neměli byste zapomínat, že Pleroma nemá žádné vlastnosti. Tvoříme je myšlením. Pokud se tedy pídíte po rozdílnosti či stejnosti nebo jiných takových vlastnostech, pídíte se po myšlenkách, které k vám přitékají z Pleroma, totiž myšlenky o neexistujících vlastnostech Pleroma. Tím, že jdete po těchto myšlenkách, padáte opět do Pleroma, a získáváte rozdílnost i stejnost zároveň. Ne vaše myšlení, nýbrž vaše podstata je rozdílnost.

    Proto se nesmíte pídit po rozdílnosti, tak jak o ní přemýšlíte, ale po VAŠÍ PODSTATĚ.

    Proto je všehovšudy jen jedna snaha, a to snaha po vlastní podstatě. Pokud jdete za touto snahou, nepotřebujete také vědět nic o Pleroma a jeho vlastnostech a přece přijdete ke správnému cíli podle vaší podstaty. Protože ale myšlení se odcizuje podstatě, musím vás učit vědění jak držet své myšlení v mezích.



    Sermo II

    Mrtví stáli v noci podél stěn a volali: Chceme vědět o Bohu: kde je Bůh? je Bůh mrtev?

    Bůh není mrtev, je stejně živý jako vždy. Bůh je Tvor, neboť je něco určitého a proto se odlišuje od Pleroma. Bůh je vlastnost Pleroma a všechno, co jsem řekl o tvoru, platí také pro něj.
    Odlišuje se od Tvora ale tím, že je mnohem nejasnější a neurčitější, než Tvor. Je méně odlišný než Tvor, neboť jeho podstatou je účinná Plnost a jen pokud je určitý a odlišný, je Tvorem a pokud je zřetelnější účinná Plnost Pleroma.
    Vše, co nerozlišujeme, padá do Pleroma a ruší se svým protikladem. Proto, pokud neodlišíme Boha, vyruší se pro nás účinná Plnost.
    Bůh je také Pleroma samo, jako každý nejmenší bod ve stvořeném a nestvořeném je Pleroma samo.
    Účinná Prázdnota je podstatou Ďábla. Bůh a Ďábel jsou první zřetelnosti Ničeho, které nazýváme Pleroma. Je lhostejné, zda Pleroma je či není, neboť ve všem samo sebe ruší. Ne tak Tvor. Pokud jsou Bůh a Ďábel Tvory, neruší se, nýbrž stojí proti sobě jako působící protiklady. Nepotřebujeme žádný důkaz jejich bytí, stačí, že o nich stále znovu musíme mluvit. I kdyby oba nebyli, Tvor by je díky své podstatě rozdílnosti stále znovu od Pleroma odlišoval.
    Vše, co odlišení z Pleroma vyjme, je pár protikladů a proto Bůh vždy náleží k Ďáblu.
    Tato sounáležitost je tak niterná a, jak jste i zakusili, z vašeho života neodstranitelná, jako Pleroma samo. To pochází z toho, že oba jsou docela blízko Pleroma, v němž všechny protiklady jedno jsou a ruší se.
    Bůh a Ďábel se liší plností a prázdnotou, plozením a ničením. ÚČINNOST je jim společná. Účinnost je spojuje. Proto Účinnost stojí nad oběma a je Bohem nad Bohem, protože ve svém působení spojuje Plnost a Prázdnotu.
    Toto je Bůh, o němž jste nevěděli, neboť lidé ne něho zapomněli. Nazýváme ho jménem ABRAXAS. Je ještě neurčitější než Bůh a Ďábel.
    Abychom od něj odlišili Boha, nazýváme Boha HELIOS nebo Slunce.
    Abraxas je účinek, jemuž nestojí v protiklad nic než neskutečné, proto se jeho účinná povaha volně rozvíjí. Neskutečné není a neodporuje. Abraxas stojí nad Sluncem a Ďáblem. Je nepravděpodobně pravděpodobné, neskutečně účinné. Kdyby Pleroma mělo podstatu, byl by Abraxas jejím vtělením.
    Je sice sama účinnost, ale žádné určité působení, nýbrž působení vůbec.
    Je neskutečně účinný, protože nemá žádný určitý účinek.
    Je také Tvorem, protože se od Pleroma liší.
    Slunce nemá žádný určitý účinek, stejně jako Ďábel, proto nám připadají mnohem účinnější než neurčitý Abraxas.
    Je Síla, Trvání a Změna.
    Zde se zvedl mezi mrtvými velký rozruch, neboť byli křesťany.


    Sermo III
    Mrtví vešli jako mlha z bažin a volali: Mluv s námi dál o nejvyšším Bohu.

    Abraxas je těžko poznatelný Bůh. Jeho moc je největší, neboť ji Člověk nevidí. Slunce vidí jako summum bonum, Ďábla jako infimum malum, Abraxase ale jako ve všech ohledech neurčitý ŽIVOT, který je matkou dobrého i zlého.
    Život se zdá slabším a menším než summum bonum, proto je také těžko myslitelné, že by Abraxas svou mocí převyšoval Slunce, které je přece zářícím zdrojem vší životní síly.
    Abraxas je Slunce a zároveň věčně nenasytný chřtán Prázdnoty, ničitele, Ďábla.
    Moc Abraxase je dvojaká. Avšak vy ji nevidíte, neboť ve vašich očích se protikladné stránky této moci ruší.
    Čím promlouvá Bůh Slunce, je život,
    čím promlouvá ďábel, je smrt.
    Abraxas ale promlouvá vážená a proklatá slova, která jsou život a smrt zároveň.
    Abraxas v jednom slově zahrnuje pravdu a lež, dobro a zlo, světlo a tmu a tak i koná. Proto je Abraxas strašný.
    Je nádherný jako lev v okamžiku, kdy sráží svoji oběť. Je krásný jako jarní den.
    Ano, je sám velký Pan a malý. Je Priapos.
    Je monstrum podsvětí, polyp s tisíci pažemi, okřídlený had, zuřivost.
    Je Hermafrodit nejdávnějšího počátku.
    Je pánem žab a ropuch, které přebývají ve vodě a vystupují na zem, které v poledne a o půlnoci zpívají .
    Je Plnost, která se spojuje s Prázdnotou.
    Je božská svatba.
    Je láska a její vražda.
    Je svátost a její zrádce.
    Je nejjasnější světlo dne a nejhlubší tma šílenství
    vidět Ho znamená slepotu,
    poznat Ho znamená nemoc,
    vzývat Ho znamená smrt,
    bát se Ho znamená moudrost,
    neodporovat Mu znamená vysvobození.
    Bůh dlí za sluncem, Ďábel dlí za nocí. Co Bůh vydá ze světla, stáhne Ďábel do noci. Abraxas je ale svět, samo jeho bytí a pominutí. Ke každému daru Boha Slunce přidá ďábel svou kletbu.
    Všechno, co prosíte od Boha Slunce, plodí skutek Ďábla.
    Všechno, co stvoříte s Bohem Slunce, dává Ďáblu moc působit.
    To je strašný Abraxas.
    Je nemocnější Tvor a v něm se Tvor děsí sama sebe.
    Je otevřený odpor Tvora proti Pleroma a jeho ničemu.
    Je strachem syna z matky.
    Je láskou matky k synu.
    Je nadšením země a krutostí nebe.
    Člověk strne před jeho obličejem.
    Od něj nepochází otázek ani odpovědí.
    Je životem Tvora.
    Je působením Rozdílnosti.
    Je láskou člověka.
    Je řečí člověka.
    Je svitem a stínem člověka.
    Je měnlivá skutečnost.
    Tu mrtví zavyli a běsnili, neboť byli nedokončení.


    Sermo IV
    Mrtví naplnili bručíce místnost a řekli: Mluv k nám o Bozích a Ďáblech, proklatče.

    Bůh Slunce je nevyšší dobro, Ďábel je opak, tedy máte dva bohy.
    Je ale mnoho velkého dobra a mnoho těžkého zla, a proto jsou dva bohoďáblové, je den je ŽHNOUCÍ a druhý ROSTOUCÍ.
    Žhnoucí je EROS v podobě plamene. Září a stravuje.
    Rostoucí je STROM ŽIVOTA, zelená se a množí živou látku.
    Erós vzplane a tím zemře, Strom Života ale roste pomalu, nezměřitelně dlouho.
    Dobro a zlo se sjednocuje v plameni.
    Dobro a zlo se sjednocuje v růstu stromu.
    Život a láska stojí ve své božskosti stojí proti sobě.
    Nespočetný jako vojsko hvězd je počet bohů a Ďáblů.
    Každá hvězda je bůh a každý prostor, který hvězda vyplňuje, je Ďábel. Plnost a prázdnota toho všeho je ale Pleroma.
    Účinek toho všeho je Abraxas, jemu naproti stojí pouze neskutečno.
    Čtyři je počet hlavních bohů, neboť čtyři je číslo výměry světa.
    Jedna je začátek, Bůh Slunce.
    Dva je Erós, neboť dva spojuje a září .
    Tři je Strom života, neboť plní prostor těly.
    Čtyři je Ďábel, neboť otvírá vše uzavřené; rozpouští vše zformované a tělesné; je ničitel v němž se vše stává ničím.
    Blaze mi, že je mi dáno, abych poznal mnohost a rozličnost k bohům. Běda vám, když nahrazujete tuto nesjednotitelnou mnohost jedním Bohem. Tím stavíte hráz neporozumění a mrzačení tvora jehož podstatou a snahou je rozdílnost. Jak jste věrni své podstatě, chcete li z mnoha udělat jedno? Co činíte svým bohům, stane se i vám. Budete všichni stejní a tím bude vaše podstata zmrzačena.
    Kvůli člověku vládne rovnost, ale ne kvůli Bohu, neboť bohů je mnoho, lidí ale málo. Bohové jsou mocní a nesou svou rozmanitost, neboť jako hvězdy stojí osaměle a nekonečně vzdáleni jeden od druhého. Lidé jsou slabí a svoji rozmanitost nenesou, neboť bydlí blízko sebe a potřebují společnost, aby mohli nést svou zvláštnost. Kvůli vysvobození vás učím zavržitelnosti a proto jsem byl zavržen.
    Množství bohů odpovídá množství lidí.
    Nesčetní bohové očekávají polidštění. Nesčetní bohové se stali lidmi. Člověk se podílí na podstatě bohů, pochází z bohů a jde k Bohu.
    Tak jako se nevyplácí přemýšlet o Pleroma, tak se nevyplácí uctívat množství bohů. Nejméně se vyplatí uctívat prvního Boha, účinnou Plnost a summum bonum. Naše modlitba tu nic nezmůže a nic nezíská, neboť účinná Prázdnota všechno spolkne.
    Jasní bohové tvoří nebesa, která se nekonečně a mnohonásobně rozšiřují a zvětšují. Jejich nejvyšším pánem je Bůh Slunce.
    Temní bohové tvoří Zemi. Jednoduše a nekonečně se zmenšují . Jejich nejnižším pánem je Ďábel, měsíční duch, trabant země, menší. studenější a mrtvější než země.
    Není žádný rozdíl v moci nebeských a pozemských bohů. Nebeští zvětšují, pozemští zmenšují. Obojí směr je nezměřitelný.

    Sermo V
    Mrtví se posmívali a volali: uč nás, blázne, o Církvi a svatém společenství.

    Svět bohů je zřetelný v duchovnosti a v pohlavnosti. Nebeští se zjevují v duchovnosti, pozemští v pohlavnosti.
    Duchovnost počíná a vykupuje. Je ženská a proto ji nazýváme MATER COELESTIS, nebeská matka. Pohlavnost plodí a tvoří. Je mužská a proto ji nazýváme PHALLOS, pozemský otec. Pohlavnost muže je více pozemská, pohlavnost ženy je více duchovní. Duchovnost muže je více nebeská, jde k většímu.
    Duchovnost ženy je více pozemská, jde k menšímu.
    Lživá a ďábelská je duchovnost muže, která jde k menšímu.
    Lživá a ďábelská je duchovnost ženy, která jde k většímu.
    Každý jdi ke svému.
    Muž a žena budou jeden druhému ďáblem, nerozpojí-li své duchovní cesty, neboť podstatou Tvora je rozdílnost.
    Pohlavnost muže jde k pozemskému, pohlavnost ženy jde k duchovnímu. Muž a žena budou jeden druhému ďáblem, nerozpojí-li své pohlavnosti.
    Muž pozná menší, žena větší.
    Člověk se odlišuje od duchovnosti a pohlavnosti. Nazývám duchovnost Matkou a přisuzuje jí místo mezi nebem a zemí. Nazývá pohlavnost Phallos a přisuzuje mu místo mezi sebou a Zemí, neboť Matka a Phallos jsou nadlidskými démony a zjevení světa bohů. Účinkují na nás více než bohové, protože jsou blízcí naší podstatě. Pokud se neodlišíte od duchovnosti a pohlavnosti a nebudete je brát jako bytosti nad vámi a kolem vás, propadnete jim jako vlastnostem Pleroma. Duchovnost a pohlavnost nejsou vašimi vlastnostmi, nejsou věcmi, které vlastníte a obsahujete, nýbrž ony vlastní a obsahují vás, neboť jsou mocnými démony, zjeveními bohů a proto věcmi, které vás přesahují. Nikdo nemá duchovnost pro sebe nebo pohlavnost pro sebe, nýbrž stojí pod zákonem duchovnosti a pohlavnosti. Proto těmto démonům nikdo neunikne. Měli byste je vidět jako démony a jako společnou věc a nebezpečí, jako společné břemeno, které na vás život uvalil. Tak vám i život bude společnou věcí a nebezpečím, stejně jako bohové a především strašný Abraxas.
    Člověk je slabý, proto je společnost nezbytná; není-li společnost ve znamení matky, je ve znamení Phallu. Žádná společnost není utrpení a nemoc. Společnost v každém je rozervanost a rozlišení.
    Rozdílnost vede k jedinečnosti. Jedinečnost je proti společnosti. Ale kvůli slabosti člověka vůči bohům a démonům a jejich nepřemožitelnému zákonu je společnost nutná. Proto budiž tolik společnosti, kolik je třeba, ne kvůli člověku, nýbrž kvůli bohům. Bohové vás nutí ke společnosti. Kolik vás nutí, tolik společnosti je třeba, víc je špatné.
    Ve společnosti se každý každému podřizuje, aby se společnost udržela, neboť ji potřebujete.
    V jedinečnosti se každý každému nadřazuje, aby se každý stal sám sebou a vyhnul se otroctví.
    Ve společnosti platí zdrženlivost.
    V jedinečnosti platí marnotratnost.
    Společnost je hlubina,
    jedinečnost je výška.
    Správná míra ve společnosti očišťuje a udržuje.
    Správná míra v jedinečnosti očišťuje a připojuje.
    Společnost nám dává teplo,
    jedinečnost nám dává světlo.
    Sermo VI
    Démoni pohlavnosti přicházejí k naší duši jako had. Je z poloviny lidskou duší a nazývá se přání myšlenky.
    Démon duchovnosti se do naší duše snáší jako bílý pták. Je z poloviny lidskou duší a nazývá se myšlenka přání.
    Had je pozemská duše, zpola démonická, duch a příbuzný duchů mrtvých. Jako oni se toulá kolem ve věcech země a působí, že si jí bojíme nebo dráždí naši žádostivost. Had je ženské povahy a vždy hledá společnost mrtvých, kteří jsou vyobcováni na zemi, těch, kteří nenašli cestu do jedinečnosti. Had je děvka a milkuje se s ďáblem a se zlými duchy, hrozný tyran a trýznitel, svádějící vždy do nejhorší společnosti. Bílý pták je zpola nebeská duše člověka. Dlí u Matky a občas sestupuje. Pták je mužský a je působící myšlenkou. Je cudný a osamělý, posel Matky. Létá vysoko nad zemí. Vyžaduje jedinečnost. Přináší zprávy z dálek, které jsou vpředu a úplné. Vynáší naše slovo nahoru k Matce. Přimlouvá se, varuje, ale nemá žádnou moc vůči bohům. Je nádobou slunce. Had sestupuje a ochromuje lstmi falického démona nebo ho popichuje. Vynáší vzhůru přechytré myšlenky pozemských, kteří se plazí všemi děrami a všude nasávají žádostivosti. Had to sice nechce, ale musí nám být prospěšný. Uniká naší ruce a tak nám ukazuje cestu, kterou lidským důvtipem nemůžeme nalézt.

    Mrtví se dívali pohrdavě a řekli: Přestaň mluvit o bozích, démonech a duších. To jsme vlastně věděli už dávno.


    Sermo VII
    V noci přišli ale mrtví znovu s žalostným vzezřením a řekli: Ještě jedno, zapomněli jsme na to, uč nás o člověku.

    Člověk je brána, kterou vstupujete z vnějšího světa bohů, démonů a duší do vnitřního světa, z většího světa do menšího světa. Malý a nicotný je člověk, hned ho máte v zádech a zase jste v nekonečném prostoru, v menší nebo vnitřní nekonečnosti.
    V nezměrné vzdálenosti stojí jediná hvězda v zenitu.
    To je jeden Bůh tohoto jednoho, to je jeho svět, jeho Pleroma, jeho božskost.
    V tomto světě je člověk Abraxas, který svůj svět pohlcuje.
    Tato hvězda je Bůh a cíl člověka.
    To je jeho jediný vůdčí Bůh,
    v něm člověk dojde klidu,
    k němu jde dlouhá cesta duše po smrti, v něm zazáří
    jako světlo vše, co člověk si člověk vezme z většího světa.
    K němu jedinému se modlí člověk.
    Modlitba rozmnožuje světlo hvězd,
    tvoří most přes smrt,
    připravuje život menšího světa,
    a zmenšuje beznadějná přání většího světa.
    Když je větší svět chladný, hvězda svítí.
    Nic není mezi člověkem a jeho jediným Bohem, pokud může člověk odvrátit oči od plamenného divadla Abraxase.
    Lidstvo zde, Bůh tam.
    Slabost a nicotnost zde, věčná tvořivá síla tam.
    Zde jen temnota a vlhký chlad, tam slunce.

    Nato mrtví mlčeli a stoupali vzhůru jako kouř nad ohněm pastevce, který v noci hlídá svá stáda.


    ( CARL GUSTAV JUNG - POUČENÍ MRTVÝM )
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam