DIDGENAUT: Aha, tak ona je religionistika pokusem o "objektivní vysvětlení skutečnosti, kde je podmínkou intersubjektivní verifikovatelnost a falzifikovatelnost." No vida, to jsem nevěděla. ;)

Teď vážně. Religionista, který si namlouvá, že "objektivně vysvětluje skutečnost" a pracuje podle jakéhosi tertium non datur, žije v nějaké hodně velké a hodně smutné iluzi a je odsouzen být vyvrácen, ev. vyvracen, a mít z toho depresi, protože nebude vůbec chápat, proč je kritizován. Kolik lidí, tolik možných interpretací náboženství, které ti lidé vyznávají, v náboženství může být simultánně pravda deset různých, vzájemně se vyvracejících věcí a otázky po objektivní skutečnosti nevyhnutelně končí konstatováním "ten si myslí to a ten zas ono, ale jinak nevíme". Přesně k takovým konstatováním dochází např. i Pascal Boyer, matador to kognitivní "religionistiky" (používám to slovo v souvislosti s ním jen v uvozovkách a s velkým zdráháním).

A i kdybychom nákrasně zjistili, kde v mozku jsou archetypy "uloženy", co přesně tím zjistíme? Objevíme shluk jader, který je zodpovědný za náboženské myšlení, ale jak nás to posune k lepšímu pochopení náboženství, to mi naprosto není jasné.

DARJEEL: Hele, je to věru krásně alternativní plamenná řeč, ale nemá smysl posuzovat vědce podle administrativních nároků univerzit na ně, stejně jako nemá smysl posuzovat středoškoláky podle osnov ministerstva školství. ;)

DIDGENAUT: ne nutně všechny archetypy jsou antropologicky konstantní, ne nutně jsou biologické podstaty (Jung tvrdil, že je to pud nebo puzení, ale třeba archetypální psychologové na nějaký biologický základy tentonononc...). Ono je lákavé to naroubovat na dna nebo nějaký další něco, ale proč to dělat, že?
No tak to má religionistika buď blbý nebo hodně práce, to bude asi tak podobně, jako psychologický výzkum... to je vždycky 50 let vyhozených prachů a času a pak se řekne že je to šul nul.
A nebo to můžeš otočit a ptát se povyvrácení archetypů jako je Matka nebo Smrt, copak žije někdo, kdo nemá/neměl matku, copak existuje rodina, ve které nikdo neumřel?
(hehe, tohle Ti asi ve vědě neprojde, ale to je přesně ten důvod, proč dávám od vědy ruce pryč, protože je to děsná ztráta času dokazovat něco co vůbec netřeba dokazovat a dokazovat to často někomu, kdo za to vůbec nestojí, aby Ti ve výsledku řekl, že jsi šikovná opička a umíš pěkně metodologii a tady máš banán.)
Nemyslím to zle byť jsem sarkastický, ale věda je v současnosti mnohem víc o tom, aby zabila mozky a zaplnila je zbytečnostmi, udělala z nich narrow minded vopice co se pro doktorát a grant můžou přetrhnout a přehání se v rektálním horolezectví... .)
(*věda - sociální a humanitní obory mám na mysli -- chtělo by to úplnej paradajm shift, třeba právě psychoanalytický myšlení je hodně silný a přitom poměrně "jednoduchý" na aplikaci, málo pouček, velká explanační síla, žádný záseky na důkazech žádná nerdovská snaha o teorii všeho, ale poctivá práce na léčení druhých, tak to má imho být). Navíc je to mnohem hravější a zábavnější (viz třeba Stern) než klasická sociální věda, kde je to samá verifikace, reliabilita, standardní deviace, split half metoda a lidství by ses v tom nedořezal...

Piratske verze Jungovych knih [seznam tady: http://t.co/XmXwYIlE ], upload tady: http://t.co/suFyIz28 #Jung #knihy #dwnld

uloadoval jsem dneska, pro potreby kamaradu a svoje... pokud by nekdo mel dalsi veci v dobre forme [tedy ne PDF co se nezalamuji, ne obrazky]... proste vsechno co jde cist na elektronickych knihach [doc, pdb, txt,...] rad do archivu neco pridam...

jinak book

WHOOOSH: třeba podle tcm, která byla Jungovi také velkou inspirací, je v organismu duší pět, respektive duše má pět komponent a každá "sídlí" v jednom z hlavních orgánů/elementů. Hlavní duše je v srdci, to je ta naše pravá, další je ve slezině, pak ledvinách, játrech a v plicích. Plicní duše pochází původně ze země a po smrti člověka se zase do země vrací, duše sídlící v játrech je zase z nebe a zase se po smrti do nebe vrací. Podle taoistů se tedy reinkarnuje v podstatě jen část duše... to jen tak na okraj (btw. docela zajímavý je se přes tohle prizma podívat na transplantaci orgánů). Věřit nebo nevěřit, to naštěstí nemusím vůbec řešit a přitom není problém minulé životy integrovat do celkového světonázoru :o)

DARJEEL: já teda na minulý životy nevěřím. nemyslím si, že se dá označit nějaká osoba v minulosti, ve který byla předtím moje duše. ten vztah imho nebude tak determinující. fígl možná bude v tom, že je u člověka nějak konstelováno, do jakých sfér nevědomí bude mít přístup nebo tendenci. představuju si, že ten přístup nějak fluktuuje, jako se mění kostelace. prostě když člověk s něčím uvnitř bojuje, tak proč by se mu v nevědomí nemohla zjevit nějaká analogická archetypická situace. byl jsem v minulým životě Napoleon! :D asi člověk tehdy zrovna zažívá nějakou (arche)typickou situaci, kterou zažil kdysi někdo jiný. promítne se mu asi proto, aby ji asimiloval a uzdravil se

CENSORFUCKER: třeba to jen jako minulé životy nenazýval... ono je to v terapii fakt jedno, jestli to nazveš minulé životy nebo projektivní imaginace nebo co, když to má výpovědní hodnotu ohledně symptomu, tak v pohodě, dobrej materiál na práci :)))

viz: [ DARJEEL @ Jung - život, dílo, souvislosti, přesahy, ... ]

Animus může být nejlépe pochopen jako síla, která ženám pomáhá jednat ve vnějším světě samostatně, za sebe. Animus pomáhá ženě vyjádřit její specifické a ženské vnitřní myšlenky a pocity konkrétními způsoby - emocionálně, sexuálně, finančně, tvořivě a jinak -, nikoliv podle nějakého vzoru, společenského standardu mužského vývoje v dané společnosti.
…
Animus tedy cestuje po cestě mezi dvěma územími, někdy i třemi: podsvětím, vnitřním světem a vnějším světem. Veškeré pocity a myšlenky ženy jsou zabaleny a přenášeny na tato místa - všemi směry - Animem, jenž má cit pro všechny světy. Z nich přináší myšlenky zpět k ní a myšlenky z jejího duševního Já nese přes most k využití a na prodej. Bez stavitele a údržbáře tohoto mostu nemůže být vnitřní život ženy manifestován ve vnějším světě.

&

Klíčovým aspektem k pozitivnímu rozvoji Anima je vlastní manifestace soudržných vnitřních myšlenek, impulzů a nápadů. I když hovoříme o pozitivním rozvoji Anima, je zde i varování. Integrální Animus se rozvíjí za plného vědomí a při náročném sebezkoumání. Nesleduje-li člověk pozorně své motivy krok za krokem, výsledkem je špatně vyvinutý Animus. Takto škodlivý Animus může a bude bezúčelně provádět neprozkoumané impulzy ega, bude vyzdvihovat různé slepé ambice a bude nasycovat nespočetné množství podivných chutí.

&

Vývoj Anima je u každé ženy jiný. Není to dokonale formované stvoření, které vyraší ze stehen bohů. Zdá se, že má svou vnitřní či vrozenou kvalitu, musí se však ještě učit a školit, musí dospět. Má se z něj stát silná a přímá síla. Je-li však Animus poškozen všemi těmi silami, přicházejícími ze společnosti, potom se cosi únavného, neoduševnělého nebo strnulého, čemu někteří říkají být neutrální, postaví mezi vnitřní svět duše a vnější svět prázdné stránky, čistého plátna, čekajícího tanečního parketu, konferenční místnosti a podobně. Toto něco - obvykle jaksi zachmuřené, nepochopené nebo neuspořádané - se sráží v řece, omezuje myšlení, blokuje pera a štětce, zamyká hybné páky na dobu neurčitou, kalí čerstvé nápady, a tím vším potom trpíme.

&

V duši se nalézají i jiné tendence k přetvářce a překroucení, které také usilují o ponížení či poskvrnění toho nového. V ženském procesu poznání podsvětí je nezvratnou skutečností, že zrodí-li se něco krásného, povstane i něco mizerného, i když třeba jen na krátkou chvíli, a to mizerné bude žárlivé, nebude mít pochopení nebo dá najevo své opovržení. Nové dítě bude ponižováno, nazváno ošklivým nebo zatraceno. Zrod nového způsobuje komplexy, z psychického území povstanou jak negativní matka a negativní otec, tak i další záporná stvoření, jež se přinejmenším pokusí ostře kritizovat nový řád, ale mohou se třeba i snažit připravit o život a ducha ženu a jejího nového potomka, myšlenku, život nebo sen.
Je to stejný scénář jako u starověkých bohů Krona a Urana a také Dia, kteří se vždy pokoušeli sníst či zapudit svého potomka z jakéhosi temného strachu, že děti získají jejich následnictví. V Jungově terminologii by se tato destruktivní síla nazývala komplexem, organizovaným souborem pocitů a myšlenek v duši, který si ego neuvědomuje, a komplex proto může s námi manipulovat více méně podle svého. V psychoanalytickém prostředí je lékem proti bujení komplexu uvědomění si svých vlastních nedostatků a darů.
Ve Freudově terminologii by se o této destruktivní síle dalo říci, že vzniká z temného, nejasného a nekonečného psychického území, kde jako na vrakovišti a slepé od nedostatku světla žijí všechny zapomenuté, potlačené a nepěkné myšlenky, pohnutky a jednání. V tomto psychoanalytickém prostředí se rozřešení dostavuje při vzpomínce na původní myšlenky a pohnutky, jejich přivedení do vědomí, popsání, pojmenování a zapamatování, a tímto způsobem je jim odejmuta jejich síla.
…
Tento příběh nám však nechává vynikající nápovědu: cítíš-li, že jsi ztratil svoje poslání, svoji energii, jsi-li zmaten, trochu mimo, potom hledej ďábla, útočníka duše, ve svojí vlastní duši. Nemůžeš-li jej zahlédnout, uslyšet nebo chytit při činu, měj na paměti, že pracuje, a hlavně zůstaň vzhůru - bez ohledu na to, jak budeš unavený, ospalý, bez ohledu na to, jak moc bys chtěl zavřít oči ke své skutečné práci.

&

Zde na konci spojila žena, která vykonala tento vytrvalý sestup, houževnatou čtveřici spirituálních sil; královský Animu, dítě-Já, starou Divokou Matku a zasvěcenou ženu. Mnohokrát byla umyta a očištěna. Touhy jejího ega po zabezpečeném životě nejsou již nadále vůdčím psem smečky. Nyní vede duši tato čtveřice.
Královo utrpení a bloudění přineslo konečně opětné spojení a druhý sňatek. Proč ten, jenž je králem podsvětí, musí bloudit? Není snad králem? Nuže, pravdou je, že i králové musí vykonat psychickou práci, dokonce i archetypální králové. V příběhu se nachází stará a skrytá myšlenka, že změní-li se jedna síla duše, ostatní se musí též pohnout. Zde žena není již nadále ženou, se kterou se oženil, není již tou křehkou, bludnou duší. Nyní je zasvěcená, nyní zná své ženské způsoby ve všech záležitostech. Zmoudřela příběhy a radami staré Divoké Matky. Má ruce.
Král tedy musí trpět, aby se vyvinul. Zůstává sice v podsvětí, ale jako postava Anima představuje adaptaci ženy do kolektivního života - nese s sebou na povrch nebo do vnější společnosti dominantní myšlenky, které se naučila na své pouti. Ještě však nekráčel v jejích botách, což tedy musí učinit, aby mohl vynést na svět to, co ona je a co zná.
Když jej matka informuje, že byl ďáblem obelstěn, on sám se noří do své vlastní transformace blouděním a nalézáním, zrovna jako to činila před ním žena. Neztratil své ruce, ale přišel o svou královnu a svého potomka. Animus tedy následuje cestu, která je velmi podobná té, kterou podstoupila žena.

Ibid