700 let od zatčení Templářského řádu
Během necelých dvou století své existence ušli templáři dlouhou cestu. Z chudých rytířů, jejichž úkolem byla ochrana poutníků přicházejících navštívit svatá místa, se stali zejména geniální bankéři s obrovským vlivem a bohatstvím. Vytvořili "stát ve státě", což nemohl francouzský král Filip IV. připustit. Když nechal před 700 lety, 13. října 1307, všechny templáře uvěznit a jejich majetek zkonfiskovat, zapsal se do historie činem, který nemá v dějinách středověku obdoby a zavdal vzniku řadě legend.
Chudí rytíři Kristovi a Šalamounova chrámu, jak se templáři oficiálně jmenovali, odvozovali název od svého původního sídla u Šalamounova chrámu (templu) v Jeruzalémě. Řád založila skupina francouzských rytířů v čele s Hugem de Payns v roce 1118 (některé zdroje uvádějí 1119) a jejich původním posláním byla ochrana křesťanských poutníků, kteří po dobytí Jeruzaléma křižáky v roce 1099 proudili ke svatému hrobu a na cestách z přístavů se stávali snadnou kořistí muslimských nájezdníků.
Templáři byli od počátku organizováni jako duchovní řád s přísným vojenským zřízením. Oficiální statut získali v roce 1129 na církevním koncilu v Troyes a o jejich uznání se významně zasloužil opat Bernard z Clairvaux, který mimo jiné první pravidla řádu templářů sepsal.
Dle papežské buly z roku 1139 získali templáři řadu privilegií a stali se hlavní křesťanskou vojenskou silou ve Svaté zemi. Měli vlastní chrámy i kněze, nemuseli platit světské daně - naopak je vybírali pro svou potřebu a podléhali přímo papeži.
Během jednoho století řád, pro jehož členy se stalo typické bílé roucho s červeným křížem, neobyčejně zmohutněl a především obrovsky zbohatl. Vytvořil armádu, která dosáhla řady vítězství. Vlastnil hrady a pozemky po celé Evropě i na Blízkém východě, vydělával na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí.
V Evropě plnil funkci banky. Poutníci si ve své vlasti uložili do templářské pevnosti nebo kostela peníze a v Palestině si je zase bezpečně vybrali. Templáři založili celý systém nestranného bankovnictví. Byli světově uznávanými ekonomy a střežili i poklady králů, jimž v případě potřeby také půjčovali. Dle některých kritiků se peníze staly jejich základní hodnotou a i doboví kronikáři upozorňovali na templářskou pýchu a hamižnost.
Spolu s bohatstvím rostla i moc templářů a kombinace obojího byla začátkem jejich konce. Když koncem třináctého století křížové výpravy do zámoří definitivně skončily, zvolili si templáři za své sídlo Paříž. Tím se ale dopustili osudové chyby.
Francouzský král Filip IV. Sličný, který patřil mezi největší dlužníky řádu, nemohl připustit existenci "státu ve státě", jímž templáři nepochybně byli. V pátek 13. října 1307 nechal všechny členy řádu zatknout a na mučidlech si na nich vynutil přiznání k nejrůznějším zločinům - kacířstvím počínaje a sodomií konče.
Na králův nátlak papež Klement V. řád v roce 1312 zrušil. Majetek templářů získal dílem řád johanitů a dílem ho rozchvátili světští panovníci.
Poslední velmistr templářů Jacques de Molay skončil v březnu 1314 na planoucí hranici, protože odvolal vynucené přiznání a prohlásil, že řád je nevinný. Ještě z plamenů prý proklel papeže i krále a do roka a do dne je vyzval na boží soud. O měsíc později zemřel papež, za osm měsíců i král.
Konec templářů, který byl středověkou "aférou", dal vzniknout mnoha legendám. Některé hovoří o pokladech, které měl řád před svým zrušením ukrýt, jiné o Svatém grálu, jenž prý templáři získali a právě vlastnictví tohoto vzácného předmětu a neochota se o něj dělit, jim přinesla tak krutý konec. Snad k jeho zániku přispělo i to, že se pyšný, slavný a mocný řád poněkud odchýlil od svého původního hesla, které říkalo: "Ne nám Bože, ne nám, ale jménu svému dej slávu...!"
zdroj ČTK