Třicet let od první mírové dohody na Blízkém východě


Od vzniku Izraele v roce 1948 byl židovský stát ve válečném stavu se všemi sousedními arabskými státy více než 30 let. Pak ale byla 26. března 1979 v USA podepsána mírová smlouva mezi Egyptem a Izraelem a první mír na Blízkém východě byl na světě. Další mírové dohody poté Izrael uzavřel až v 90. letech s Palestinci a Jordánskem, na celkový mír v oblasti se ale stále čeká.

Izraelsko-egyptská dohoda, která byla vypracována v americkém Camp Davidu v roce 1978, pootevřela dveře nadějím na možné trvalé mírové uspořádání v oblasti. I po 30 letech jsou vzájemné vztahy ale dosti chladné a často se uvádí, že mezi Izraelem a Egyptem panuje "studený mír".

A to i přesto, že dohodu tehdy v Egyptě schvalovala podle historiků velká většina obyvatel, což ovšem neplatí stále. V době izraelsko-libanonského konfliktu v létě 2006 vidělo Izrael v jednom průzkumu na 92 procent Egypťanů jako nepřátelský stát. V Izraeli dohodu z Camp Davidu schvaluje stabilně na 80 procent obyvatel.

Jaká byla cesta k dohodě? Ve druhé polovině 70. let, uprostřed studené války mezi Západem a komunistickým blokem, po ropném šoku v roce 1973 a čtyřech velkých válkách na Blízkém východě se zdálo, že Západem podporovaný Izrael i arabské státy, kterým stranil Sovětský svaz, k sobě cestu naleznou jen těžko. Pak ovšem přišla překvapivá cesta egyptského prezidenta Anvara Sadata v listopadu 1977 do Jeruzaléma, která vedla k podpisu mírové smlouvy, jež byla podle historika Paula Johnsona "jedním z mála konstruktivních činů onoho neutěšeného desetiletí".

Nástupce vlivného Gamála Abdan Násira udělal v arabském světě, který chtěl téměř svorně "zahnat Židy do moře", bezprecedentní krok. Ignoroval "tři ne" z konference Ligy arabských států (LAS) v srpnu 1967 (dva měsíce po porážce arabských armád Izraelem v tzv. šestidenní válce) v Chartúmu, která stanovila: žádný mír, žádné rozhovory, žádné uznání Izraele.

Po Sadatově návštěvě "jámy lvové" a projevu v izraelském Knesetu (parlamentu) a reciproční návštěvě premiéra židovského státu Menachema Begina v Egyptě v prosinci 1977 začaly tajuplné přípravy na mírová jednání. Při nich například izraelský šéf diplomacie Moše Dajan odletěl na setkání se svým egyptským kolegou Muhammadem Ibráhímem Kamálem zamaskován v paruce, slaměném klobouku a slunečních brýlích.

Bouřlivé rozhovory v Camp Davidu, horském sídle amerického prezidenta Jamese Cartera ve státě Maryland, trvaly od 5. do 17. září 1978. Při nich střídavě izraelská a egyptská strana hrozily, že sbalí kufry, a prezident Carter pendloval mezi domy obou delegací. Po 13 dnech bylo hotovo: Izrael vyklidí Sinaj a Egypt uzná Izrael. Smlouva byl pak podepsána před Bílým domem v březnu 1979.

V Camp Davidu byly dohodnuty dvě smlouvy: zásady pro dosažení míru na Blízkém východě a zásady pro uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem, ale ve Washingtonu byla podepsána jen ta druhá - izraelsko-egyptská separátní mírová smlouva.

Ta obsahovala ukončení třicetiletého válečného stavu, odsun Izraele ze Sinaje, uznání vzájemné hranice za neporušitelnou a vzájemné uznání a navázání diplomatických a hospodářských styků. Smlouva též upravovala volný průjezd izraelských lodí Suezským průplavem a uznání Tíránské úžiny a Akabského zálivu za mezinárodní vodní cesty. Diplomatické styky byly navázány v únoru 1980 a Izrael stáhl své vojenské jednotky ze Sinaje 25. dubna 1982. První smlouva, která řešila zejména palestinský problém, nakonec v platnost nevešla kvůli neústupnosti Begina a izraelské pravice.

Sadat se cítil - i přes udělení Nobelovy ceny za mír společně s Beginem v roce 1978 - zostuzen a rozčarován. Jeho země si vysloužila od arabského světa jen slova pohrdání a zrady, byla vyloučena z LAS (vrátila se až v květnu 1989) a většina arabských států přerušila s Egyptem diplomatické styky. Samotného Sadata zavraždili jako zrádce muslimští fundamentalisté v říjnu 1981.

Autor: ČTK

popis obrazku: Popis
Zleva egyptský prezident Anvar Sadat, americký prezident James Carter a izraelský premiér Menachem Begin po podpisu mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem na archivním snímku z Washingtonu z 26. března 1979. Bývalému americkému prezidentovi Jamesu Carterovi, který byl tehdy rozhodujícím prostředníkem mírových jednání, byla udělena 11. října v Oslu Nobelova cena za mír.

link: http://www.ceskenoviny.cz/svet/zpravy/tricet-let-od-prvni-mirove-dohody-na-blizkem-vychode/367192

Norsko se znovu pokusí najít stopy po polárníku Amundsenovi
Norské námořnictvo se spolu s civilními odborníky a vědci po více než 80 letech znovu pokusí najít stopy po zříceném letadle slavného norského polárníka Roalda Amundsena. Ten zahynul s pěti druhy 18. června 1928 u Špicberků, když se snažil najít a zachránit posádku ztroskotané vzducholodi Italia.

Pátrací akce bude za pomoci nejmodernějších přístrojů zahájena letos v srpnu, oznámilo v pondělí norské námořnictvo v Oslu.

Všechny dosavadní pokusy najít nějaké stopy po Amundsenovi nebo jeho letadle skončily bez úspěchu. Předpokládá se, že Amundsen se svým krajanem Leifem Dietrichsonem a čtyřmi Francouzi jako techniky francouzského hydroplánu typu Latham 47 ztroskotali na zpáteční cestě někde mezi Špicberky a severonorským městem Tromso, kam směřovali.

Za nejpravděpodobnější místo havárie se považuje okolí Medvědího ostrova na jižním konci Špicberků. Tam totiž spatřili o pět let později rybáři zbytky jakéhosi rozbitého vraku, který mohl být Amundsenovým letadlem, pozdější pátrači však už nic nenašli.

Zde chtějí v létě norští specialisté pomocí nejmodernějších vyhledávacích přístrojů a miniponorek pátrat po vraku letadla. Akce se má účastnit a dokumentovat ji také německá televizní firma Context-TV, která se již podobným způsobem podílela na pátrání po vracích Titaniku a bitevní lodi Bismarck. Na akci se bude podílet i norské muzeum letectví a norská námořní zbrojovka Konsberg.

Amundsen vyrazil v červnu 1928 na letecké pátrání do Arktidy po pohřešované výpravě italského polárníka Umberta Nobileho. Jeho vzducholoď dosáhla podle plánu severní pól, při zpáteční cestě však v důsledku námrazy na trupu havarovala.

Část posádky včetně Nobileho a také českého polárníka Františka Běhounka skončila na kře arktického ledu, zbytek posádky zmizel s odlehčeným vrakem vzducholodi v dálce a nikdy se po nich nenašla ani stopa.

Nobileho skupina však v troskách kabiny našla stan, trochu zásob a krátkovlnnou vysílačku, takže nakonec dokázala navázat spojení se světem a zachránila se.

Amundsen objevitel

Roald Amundsen (1872-1928) byl v době pátrání již polárníkem-veteránem, přesto se z kolegiality zapojil do pátrání po Nobileho výpravě. Vrcholným Amundsenovým výkonem, který jej proslavil po celém světě, bylo dobytí jižního pólu v roce 1911, kdy předběhl tragickou britskou výpravu Roberta Scotta. Amundsen totiž přes Antarktidu cestoval za pomoci psích spřežení, postupoval rychle a dokázal se dostat zpět.

Bohatěji vybavená výprava Scottova používala k přepravě nákladu sibiřské koníky. To se ale ukázalo jako špatná volba, koně hynuli a i když Scott s několika druhy pólu dosáhl, našel tam už vzkaz od Amundsena, který jej předběhl. Na zpáteční cestě pak zbytek Scottovy výpravy na vyčerpání, hlad a nemoci zahynul.

obrazek a zivotopis - zdroj wikipedia:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d6/Amundsen-Fram.jpg
http://cs.wikipedia.org/wiki/Roald_Amundsen

Zemřela Dana Vávrová, Leontýnka z filmu Ať žijí duchové
Ve věku 41 let zemřela ve čtvrtek česká herečka a režisérka Dana Vávrová. Zazářila mimo jiné v dětských rolích ve filmu Ať žijí duchové nebo Pan Tau, úspěchy sbírala i v Německu. O jejím boji s rakovinou věděli kromě rodiny pouze nejbližší přátelé.

Ještě před odchodem z vlasti se Vávrová, narozená 9. sprna 1967, v Československu proslavila v dětských rolích. Její asi nejznámější úlohou byla Leontýnka ve filmu Ať žijí duchové (1976). Hrála i v seriálech Arabela, Jak se točí rozmarýny, My všichni školou povinní nebo Bambinot. Objevila se i ve filmu Kulový blesk.

Právě za Leontýnku a školačku Danu z ekologicky zaměřeného snímku Brontosaurus získala ceny dětského diváka Zlatý dudek. Ve své době patřila mezi nejpopulárnější dětské herečky.

Ve třinácti letech na sebe poprvé výrazně upozornila v roli mladé židovky Janiny Dawidowiczové v televizním seriálu Ein Stück Himmel (Kousek nebe) z roku 1982, který vyprávěl o osudech židovské rodiny za druhé světové války. Během natáčení druhého cyklu úspěšné série poznala kameramana a režiséra Josepha Vilsmaiera, za něhož se v devatenácti letech provdala. S ním vychovávala tři dcery - Janinu (22), Terezu (19) a Josefínu (16).

Herečka Dana Vávrová s Wernerem Stockerem na obalu DVD k filmu Rama DamaVávrová se svým o 28 let starším manželem žila v Mnichově. Pod jeho režijním vedením natočila například jeden z nejúspěšnějších německých filmů Herbstmilch (Podzimní mléko, 1988), který líčí život na bavorském statku během nacistické éry. Za ztvárnění hlavní role selky, kdy musela mluvit se silným bavorský dialektem, získala prestižní německý Stříbrný pás.

Zahrála si například i ve filmu Stalingrad z roku 1992, společně se svým švagrem Karlem Heřmánkem.

Později se sama začala věnovat režii. Svůj debut Wie die Zeit vergeht... (Jak čas běží..., 1997) uvedla ještě pod jménem svého manžela. S vlastními filmy se představila i na karlovarském festivalu v letech 1996 a 1998, kde uvedla mimo jiné hranou prvotinu o mladé ženě trpící bulimií Hlad - Touha po lásce.

Pod její taktovkou vznikl například dětský snímek Hurá na medvěda (2000) nebo drama z transportu do koncentračního tábora Poslední vlak (2006), za který obdržela Bavorskou filmovou cenu. Do obou filmů obsadila několik českých herců. V Posledním vlaku si zahrála i Nina Divíšková. "Byla strašně krásná, pracovitá a kamarádská. Je mi to moc líto. Spolupráce s ní byla báječná," uvedla Divíšková.

Herečka Dana Vávrová ve filmu Die Gustloff (2008)Herečka Dana Vávrová s kolegy Detlefem Buckem a Valerií Niehausovou z filmu Die Gustloff (2008)

Naposledy se Vávrová na filmovém plátně objevila loni v manželově historickém dramatu Zkáza lodi Gustloff, který vypráví o plavidle, jež v roce 1945 zasáhla tři sovětská torpéda a tím připravila o život pětkrát víc lidí než zkáza Titanicu.

Karlův most .. a pár zajímavostí
obrazek: http://www.fotopraha.com/foto-praha/karluv-most-mlha.jpg

- Léta se totiž traduje, že vstup na Karlův i Juditin most byl ze stejného místa. Jenže to jsou jen pověsti, archeologové zatím na zbytky původního přemostění nenarazili.

- most vyrostl na mlýnských kamenech naskládaných na dně Vltavy. Pod nimi dodnes stojí rošt provázaných pilotů z dubového dřeva. Mlýnské kameny, které na nich leží, jsou pospojované železnými kramlemi zalitými olovem. "Znamená to, že pilíře Karlova mostu byly zakládány na suchu, jinak by olovo do otvorů nezateklo."

Víte, že...
... má most svého svatého? V roce 1393 byl z mostu do Vltavy svržen Jan Nepomucký. Místo dodnes označuje křížek vsazený do zábradlí mostu. Legenda praví, že kdo si na křížek sáhne, tomu se splní jakékoliv přání.

... je tu obraz stavebníka mostu? Mezi nejméně známé památky mostu patří unikátní románský reliéf, který se dochoval uvnitř menší Malostranské mostecké věže. Zobrazuje sedící postavu, zřejmě panovníka, který odevzdává listinu klečícímu muži, snad stavebníku mostu.

... nejstarší sousoší je Kalvárie? Kříž jako první ozdoba mostu tu stával už za Karla IV., od té doby byl však několikrát vyměněn. Nynější bronzový zlacený kříž byl ulit r. 1629 v Drážďanech. Nápis v hebrejštině "Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů" byl podle pověsti pořízen roku 1696 z pokuty Žida, který se posmíval kříži. Pověst však není pravdivá.

... jsou v mostu komory? Po povodních z roku 1890 se zřítily dva pilíře. Při jejich obnově se stavitelé sice drželi tradičního tvaru, vnitřní prostor mezi pilířem a vozovkou však ponechali volný a nevyzdili ho. Dutiny s odlehčovacími klenbami jsou vysoké 7 metrů a dá se do nich vstoupit poklopem z vozovky.

... nad stavbou bdí také sv. Vít? Karel IV. měl zřejmě zálibu v astronomii a astrologii – v době letního slunovratu totiž při pohledu ze Staroměstské mostecké věže zapadá slunce za svatovítskou katedrálou. Před tím projde za katedrální věží, která se vypíná nad kaplí patrona českých zemí svatého Václava. A svou pouť zakončí přímo nad místem s ostatky svatého Víta.

... po mostě jezdily tramvaje? Od roku 1883 jezdila po mostě koňka, kterou nahradila v roce 1905 elektrická dráha. Aby dráty nerušily vzhled mostu, vymyslel František Křižík speciální vedení mostovkou. Těžké vozy však příliš otřásaly stavbou, proto tramvaje nahradily v roce 1908 autobusy. Veřejná doprava tady jezdila až do druhé světové války, provoz automobilů skončil v roce 1965.

... tu zářily i olejové lampy? Poprvé se most do noci rozzářil v roce 1723 díky olejovým lucernám. Teď zde svítí elektrické lampy, po opravách se na most vrátí plynové lampy. Původní plynové lampy zmizely z Karlova mostu při rekonstrukci na přelomu 60. a 70. let 20. století.

... Bruncvíka poničili Švédové? Legendami opředená socha rytíře byla vytesána v 19. století podle torza původní sochy z 15. století. Socha tehdy symbolizovala nadvládu Starého Města nad celým mostem, značně ji však poškodili na konci třicetileté války Švédové. Torzo a dochovaný podstavec jsou uloženy v Lapidáriu Národního muzea.

... je tu nejstarší dlažba v Praze? Původní dlažba z Juditina mostu z 12. století se tu dochovala hned na několika místech – část dlažby je na Křižovnickém náměstí, kde je jí vydlážděno okolí sloupu se sochou sv. Václava u kostela sv. Františka. Další část se dochovala v kavárně Lundborg na Malé Straně.

... most mockrát zničila povodeň? V roce 1342 povodeň smetla původní románský Juditin most. První záplavy pak zasáhly most v roce 1432, kdy podemlely pět pilířů a pobořily mostní klenby. V roce 1784 kry pobořily dva oblouky. Nejznámější povodní je ta ze 4. září 1890, kdy se zřítil pátý a šestý pilíř a tři oblouky. Na dva roky tehdy Karlův most nahradil provizorní most dřevěný.

a posledni
Vědci potvrdili dávné legendy o stavbě Karlova mostu, podle kterých se do malty přidávala vajíčka. K překvapivému výsledku dospěli biochemici analýzou vzorku malty odebraného při opravě starobylé památky.
O vajíčcích přidávaných do malty vypráví třeba pověst, jak se radní z Velvar báli, aby jejich dodávka vajec pro most došla v pořádku, a tak do Prahy poslali vajíčka vařená. Ta se do malty z pochopitelných důvodů přidat nedala.
Kromě vajec se do malty přidávalo i mléko, mléčné produkty, klíh nebo volská krev. Podobnými přísadami například prodlužovali dobu, po kterou šla malta zpracovávat. "Podobné látky jsme objevili i ve vzorcích odebraných ze zbytků mostu v Roudnici nebo z rotundy svaté Kateřiny ve Znojmě."

Smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR

FOTOKOPIE SMLOUVY VE SBÍRCE ZÁKONŮ Z ROKU 1969
http://data.idnes.cz/soubory/domaci/A081015_JW_SB04-69.PDF

"Tato smlouva zůstane v platnosti, pokud se sovětská vojska dočasně budou nacházet na území ČSSR, ..."

Vizitky hlavních aktérů mnichovské dohody

http://www.ceskenoviny.cz/index_view.php?id=335099

Édouard Daladier - francouzský premiér

Narodil se 18. června 1884 ve francouzském Carpentras v rodině pekaře, vystudoval práva. Po válce vstoupil do Radikální strany a později se stal jejím předsedou. V roce 1924 se stal jako ministr kolonií poprvé členem francouzské vlády a ve vládních funkcích působil i v dalším období.

V letech 1933-34 byl poprvé premiérem. Podruhé stanul v čele vlády v roce 1938 a přiklonil se k politice ústupků vůči Německu. Po německém útoku na Polsko v září 1939 tuto politiku opustil a vyhlásil Německu válku. V březnu 1940 pak podala jeho vláda demisi, on ale v nové vládě zůstal jako ministr obrany.

Po napadení Francie Německem v roce 1940 uprchl do Maroka, kde byl zatčen a obviněn ze zrady - v letech 1943-45 byl internován v německých koncentračních táborech. Po válce byl až do roku 1958 poslancem francouzského parlamentu. Zemřel 10. října 1970.

Neville Chamberlain - premiér Velké Británie

Narodil se 18. března 1869 v Birminghamu. Byl synem někdejšího britského ministra kolonií Josepha Chamberlaina. Do parlamentu se dostal v roce 1918 jako člen konzervativní strany. Byl ministrem pošt, zdravotnictví a financí. V květnu 1937 se stal premiérem a jako odpůrce principů evropské kolektivní bezpečnosti byl jedním z těch, kteří politikou appeasementu - usmiřování a ústupků - usnadnili mocenský nástup Adolfa Hitlera.

Na post premiéra rezignoval 10. května 1940 po vpádu německých vojsk do Belgie, Nizozemska a Lucemburska a jeho nástupcem se stal Winston Churchill. Půl roků poté (9. listopadu 1940) Chamberlain zemřel na rakovinu žaludku.

Adolf Hitler - německý říšský kancléř a vůdce

Narodil se 20. dubna 1889 v rakouském Braunau am Inn, blízko německých hranic. Živil jako dělník na stavbách a později prodával své kresby.

V roce 1919 vstoupil do strany práce, která se o rok později přejmenovala na Nacionálně socialistickou dělnickou stranu Německa (NSDAP) a Hitler se stal jejím předsedou. Po neúspěšném pokusu o puč v listopadu 1923 byla strana zakázána a Hitler skončil ve vězení, kde si z pětiletého trestu odpykal jen rok.

V roce 1925 obnovil NSDAP a hesly o sjednocení velkého národa a vymazání sociálních rozdílů získal masovou podporu voličů. V roce 1933 byl jmenován říšským kancléřem. O rok později, po smrti říšského prezidenta Paula von Hindenburga, spojil funkci hlavy státu a šéfa kabinetu a prohlásil se za vůdce (führera).

Své velmocenské ambice začal realizovat připojením Sárska (1935), Rakouska (1938) a českého pohraničí (1938) k Německu a zřízením protektorátu Čechy a Morava (1939). Přepadením Polska v září 1939 zahájil druhou světovou válku. Ta nakonec skončila porážkou Německa a Hitler 30. dubna 1945 spáchal sebevraždu.

Benito Mussolini - italský premiér a vůdce

Narodil se 29. července 1883 v severoitalském Dovia di Predappiu. Otec byl kovář, matka učitelka. Byl učitelem a novinářem socialistických novin. Roku 1919 založil organizaci Fasci di Combattimento (Bojové svazky), která se v roce 1921 změnila na fašistickou stranu. To už byl Mussolini členem parlamentu a v říjnu 1922 zorganizoval slavný pochod na Řím, jímž si vynutil jmenování premiérem. Zahájil velké reformy, rozšiřoval své pravomoci a od roku 1925 vládl již jako diktátor.

Roku 1935 Itálie pod jeho vedením obsadila Habeš, v dubnu 1939 okupovala Albánii a v roce 1940 se aktivně zapojila do bojů druhé světové války. V červenci 1943 byl Mussolini králem Viktorem Emanuelem III. odvolán z funkce premiéra, byl zatčen a uvězněn, ale následně německým komandem osvobozen. Na severu Itálie pak vytvořil socialistickou republiku, bývalou moc však již nezískal a 28. dubna 1945 byl popraven italskými partyzány.

Osobnost roku, v dobrém i zlém, vybírá časopis Time již 80 let
http://www.ceskenoviny.cz/svet/index_view.php?id=287582&id_seznam=

Politici, podnikatelé, ekonomové a vědci, ale také Země, počítač, mladí lidé či každý, kdo si koupil loni koncem prosince americký Time a zahleděl se do zrcadla na jeho titulní stránce. Takové je spektrum "osobností roku", které tento časopis vybírá již 80 let. Volba vzbuzuje někdy i ostré kritiky, jako kupříkladu ta z roku 1938, kdy byl za osobnost roku vybrán Adolf Hitler. Časopis ale zdůrazňuje, že nejde o "ocenění", nýbrž o pouhý výběr osoby, která "nejvíce ovlivnila mediální zprávy a naše životy, ať už v dobrém, či ve zlém".

Kontroverzní reakce vyvolal Time také výběrem íránského vůdce ajatolláha Chomejního (v roce 1979), Josifa Stalina (1939 a 1942), saúdského krále Fajsala v době ropné krize (1974), egyptského prezidenta Anvara Sadata (1977), komunistického vůdce Číny Teng Siao-pchinga (1978, 1985) či čtyř mírotvůrců - Jásira Arafata, Jicchaka Rabina, Nelsona Mandely a Frederika de Klerka - v roce 1993.

Dosud nejvícekrát - třikrát, byl oceněn americký prezident Franklin Delano Roosevelt (1932, 1934, 1941), dvakrát se na obálce Time objevili kromě Stalina a Tenga i Winston Churchill, Ronald Reagan, Richard Nixon, Harry Truman, Bill Clinton či Michail Gorbačov. Vybráni byli i všichni američtí prezidenti od F.D. Roosevelta s výjimkou Geralda Forda. Před třemi lety padla volba na George Bushe mimo jiné proto, že "si přizpůsobil politická pravidla tak, aby souzněla s jeho kovbojským stylem", a také prý proto, že dokázal vyhrát podruhé volby.

Z nepolitických osobností byl vybrán za nejvlivnějšího v daném roce například mediální magnát Ted Turner, šéf počítačové firmy Intel Andrew Grove, zakladatel Amazon.com Jeff Bezos či vědec na poli AIDS David Ho. V roce 2005 byli největšími osobnostmi podle týdeníku Time nejbohatší člověk světa a zakladatel počítačové společnosti Microsoft Bill Gates s manželkou Melindou Gates a irský rockový zpěvák Bono; vyzdviženo bylo jejich humanitární úsilí v různých sférách od boje proti malárii a AIDS přes vzdělávání až po snižování dluhů nejchudších států.

Vůbec prvním nositelem titulu Man of the Year (od roku 1999 Person of the Year) byl v roce 1927 Charles Lindbergh, který v květnu toho roku přeletěl Atlantský oceán. Z "neosobností" časopis vybral kromě Země též například maďarské vlastence (1956). Americký voják byl vybrán osobností roku 2003, kdy USA provedly invazi do Iráku, ale i v roce 1950, kdy vypukla korejská válka. V roce 1966 byla nejvlivnější podle týdeníku Time "generace pětadvacetiletých a mladších" a v roce 1982 padla volba na počítač.

Na obálku amerického týdeníku Time se v jeho vánočním čísle dostalo i několik žen - mimo jiné britská královna Alžběta II. (v roce své korunovace 1952), Američanka Wallis Simpsonová (1936), která "zatřásla" britskou korunou, když se provdala za krále Edwarda VIII., filipínská prezidentka Corazon Aquinová, ale i americké ženy (v roce 1975 za to, že odmítly "hrát druhé housle"). V roce 1937 byla vybrána se svým mužem, čínským vůdcem Čankajškem, Sung Mej-ling. V roce 2002 byly zvoleny tři ženy, které odhalily zaretušovávané skandály v USA - agentka FBI Coleen Rowleyová, finanční kontrolorka zbankrotované telekomunikační firmy WorldCom Cynthia Cooperová a zástupce v další zbankrotované společnosti Enron Sherron Watkinsová.

Z evropských politiků se na obálce časopisu objevila i tvář Konrada Adenauera, Charlese de Gaullea, Nikity Chruščova, Willyho Brandta, Lecha Walesy či Jurije Andropova.

    Paul Newman

http://www.ceskenoviny.cz/kultura/index_view.php?id=335652
Na filmovém plátně byl Paul Newman neporazitelný, exceloval například ve snímcích Butch Cassidy a Sundance Kid, Podraz či Kočka na rozpálené plechové střeše. Kromě filmu byla jeho vášní rychlá kola a úspěch slavil i na poli byznysu. "Frajer ze staré dobré školy" s odzbrojujícím modrookým pohledem proslul také na Hollywood dost netypickým padesátiletým manželstvím. Kdysi silný kuřák Newman prohrál svůj boj s rakovinou, dožil se 83 let.

"Herectví je pro mě uzavřená kapitola," řekl Newman loni v létě. Přiznal, že ze zdravotních důvodů už není schopen pracovat tak, jak by chtěl. Za svoji kariéru natočil na 50 filmů, desetkrát byl nominován na Oscara a dvakrát ho dostal. Poprvé za nejlepší výkon v dramatu Barva peněz (1986), rok předtím si sošku odnesl za celoživotní přínos filmu. "Jsem vděčný, že součástí této ceny není také poukaz na pobyt v hereckém starobinci," neodpustil si ironii.

Na filmovém plátně se Newman naposledy objevil v roce 2002 v dramatu Road to Perdition (Cesta do zatracení). Diváci mohli jeho hlas také slyšet v animovaném filmu Auta (2006), kde "oživil" automobil Doc Hudson. Letos se Newman snažil ještě režírovat, v plánu měl inscenování hry O myších a lidech v divadelní společnosti Westport Country Playhouse, kterou vlastnil se svojí manželkou Joanne Woodwardovou. Kvůli zdravotním obtížím se však musel vzdát i této aktivity.

Mezi Newmanovy další slavné filmy patří Frajer Luke (1967), Skleněné peklo (1974) či Hombre... Herec si vyzkoušel i režii, úspěšně například s filmem Harry a syn (1984), k němuž napsal také scénář. Sám měl jediného syna Scotta (jinak samé dcery), který se v roce 1978 předávkoval drogami. Newman poté založil, kromě několika dalších, i nadaci na pomoc drogově závislým.

Nebyl to však zdaleka jen film, čím Newman žil - miloval také sport. Nejvíc ho fascinovala vůně benzínu, k níž poprvé přičichl v roce 1969 při natáčení filmu Vítězství. Brzy začal Newman závodit i bez asistence filmových kamer. Ve výčtu jeho úspěchů vyčnívá druhé místo ve vytrvalostním závodu 24 hodin Le Mans v roce 1979. Jako sedmdesátiletý se stal v roce 1995 nejstarším členem vítězného týmu v dalším motoristickém maratonu - 24 hodin Daytony. Byl také spolumajitelem závodního týmu.

Newman byl i zdatným obchodníkem. V roce 1969 založil s Barbrou Streisandovou, Sidneym Poitierem a Stevem McQueenem produkční firmu First Artists. Díky tomu, že ho přátelé kdysi prosili o speciální recepty, stal se také "králem hořčic a dresinků". Herec přiznal, že jeho značka Newman´s Own mu vynesla víc než všechny role. Velkou část z miliónových výdělků věnoval na charitu a vzdělání. Ostatně slogan jeho firmy zní: "Nehanebné vykořisťování v zájmu dobra".

Hollywoodská legenda Paul Newman.

Paul Leonard Newman se narodil 26. ledna 1925 v americkém Clevelandu. Jeho otec byl německý Žid a matka pocházela z východního Slovenska. Původně se chtěl dát k námořnictvu, ale vstupní prohlídka odhalila (naštěstí pro světovou kinematografii) barvoslepost. Po ukončení herecké školy si Newmana rychle našel Hollywood a brzy přišel první velký úspěch ve filmu Někdo tam nahoře mě má rád (1956), v němž si zahrál boxera Rockyho. Postupně si vybudoval image drsného, ale romantického hrdiny.

Druhou Newmanovou manželkou byla od roku 1958 herečka Joanne Woodwardová, s níž se seznámil při natáčení snímku Dlouhé, horké léto. Měli spolu tři dcery. Jejich na filmovou branži netypicky dlouhý svazek Newman s oblibou komentoval slovy: "Proč bych chodil někam na hamburger, když mám doma šťavnatý steak?" S bývalou ženou Jacqueline Witteovou měl dvě dcery a syna.

Spolu se svým filmovým parťákem Robertem Redfordem, s nímž si zahrál ve dvou nesmrtelných filmech, patřil Newman k legendám, které dokážou stárnout s noblesou. Na svůj náhrobek si navrhl sám i epitaf: "Tady leží Paul Newman, který zemřel jako chudák, protože mu zhnědly oči".

Autor: ČTK

Mobilizace 1938 - vůli bránit se převálcoval mnichovský diktát
http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/index_view.php?id=335012

Mnoho pamětníků si dodnes uchovalo živé vzpomínky na druhou mobilizaci roku 1938, kdy vyvrcholil dlouhodobý nátlak Adolfa Hitlera na odstoupení pohraničních oblastí. Ač trvala pouhý týden, doprovázela ji celonárodní vlna odhodlání postavit se hrozbě nacistického Německa se zbraní v ruce. I po sedmdesáti letech od jejího vyhlášení však konečné rozhodnutí nebojovat vyvolává smíšené pocity.

O všeobecné mobilizaci rozhodla 23. září porada prezidenta Edvarda Beneše s předsedou úřednické vlády generálem Janem Syrovým, předáky koaličních stran a některými ministry. K veřejnosti se informace o stavu válečné pohotovosti dostala prostřednictvím rozhlasu v půl jedenácté v noci poté, co ji jednomyslně schválila vláda.

Depeše, kterou nechal prezident Beneš následujícího dne rozeslat na československá zastupitelství popisuje víceméně hladký sled událostí: "Průběh mobilizace bezvadný, lid absolutně pevný, vláda plným pánem situace...".

Za pouhý den se u svých útvarů přihlásily tři čtvrtiny bojeschopných mužů. Do stavu válečné pohotovosti bylo uvedeno 18. ročníků I. zálohy a část příslušníků II. zálohy z řad specialistů. Celkem ke svým jednotkám nastoupilo 1,075.000 mužů. Většina z nich se hlásila k československé a rusínské národnosti (72 procent), k maďarské šest procent. Německého původu mělo být zhruba 21 procent branců, ale téměř třetina z nich odmítla uposlechnout povolávací rozkaz.

Velení armády bylo svěřeno zkušeným důstojníkům, kteří se proslavili zejména v československých legiích v Rusku. V čele stál armádní generál Ludvík Krejčí, který pražské vládě opakovaně deklaroval připravenost a odhodlanost vojáků bojovat. Hlavní velitelství sídlilo nejprve v Klánovicích u Prahy a pak na zámku v Račicích u Vyškova.

Československá generalita měla od konce srpna zprávy o skrytě probíhající částečné mobilizaci německé armády a předpokládala, že směr hlavního německého úderu povede ze severu a jihu Moravy. Postupně ale mezi důstojnictvem převládl názor, že se protivník zaměří spíše na úder do Čech.

Obrana větší části Čech měla připadnout první armádě v čele s naturalizovaným Čechem, armádním generálem Sergejem Vojcechovským. Severní Moravu od Králík k Jablunkovskému průsmyku měla na starosti druhá armáda divizního generála Vojtěcha Lužy, za obranu Moravy odpovídala čtvrtá armáda armádního generála Lva Prchaly a Slovensko a Podkarpatskou Rus měla z Kremnice bránit třetí armáda armádního generála Josefa Votruby.

Šéf generálního štábu Krejčí mohl počítat s podporou 40 divizí, z toho bylo 35 pěších, čtyři rychlé a jedna motorizovaná. Armáda navíc disponovala ještě dalšími formacemi o síle tří divizí. K vedení boje mohla využít 350 tanků, 887 bojových letadel první linie, více než 38.000 lehkých a 7000 těžkých kulometů a takřka 5000 děl. Kromě toho bylo k 23. září stavebně dokončeno a z velké části vyzbrojeno 263 těžkých objektů a kolem 9632 objektů lehkých.

Konečná verze plánu Zelený, jímž chtěl Adolf Hitler vojensky podrobit první republiku, předpokládala nasazení pěti armád o síle 39 divizí z celkového počtu 46 divizí, kterými německá armáda v roce 1938 disponovala. Velitelé relativně dobře vyzbrojené československé armády si však uvědomovali, že úspěšná obrana vlasti spočívala v rychlém zásahu spojeneckých sil, v prvé řadě Francie, s níž měla předmnichovská republika vedle politických i úzké vztahy vojenské.

Tradiční spojenci ale upřednostňovali politické a nikoliv vojenské řešení konfliktu. Jasným signálem pro Prahu byla mnichovská dohoda, ve které představitelé Německa, Francie, Británie a Itálie rozhodli o podstoupení československého pohraničí Německu.

Vláda s prezidentem Benešem přes odpor armádních špiček a některých členů vlády, například ministra Petra Zenkla, 30. září mnichovský diktát přijala. Napsala tak tečku za jednou etapou existence Československa.

Mossad odložil kvůli Eichmannovi únos Mengeleho
http://www.novinky.cz/clanek/148713-mossad-odlozil-kvuli-eichmannovi-unos-mengeleho.html

Listu The Jerusalem Post to potvrdil Rafi Eitan (81), ministr pro záležitosti důchodců a někdejší agent Mossadu, jenž se podílel na operaci v Buenos Aires, odkud Eichmanna unesli izraelští agenti.

„Vypátrali a identifikovali jsme Adolfa Eichmanna v Buenos Aires a potom jsme zjistili, že se tam ukrývá i Mengele," řekl Eitan. Agenti Mossadu vyfotografovali Mengeleho, známého pod přezdívkou Anděl smrti", který tam žil pod falešnou identitou, a zjistili jeho adresu.
Eichmann byl pro Mossad prioritou

Eitan připustil, že tehdy vyjádřil námitky proti narychlo připravenému plánu tehdejšího šéfa Mossadu Isara Harela, aby komando zadrželo a do Izraele přepravilo Mengeleho. Upozorňoval, že dopadení Eichmanna nesmí být v žádném případě ohroženo. Harel se tudíž rozhodl odložit Mengeleho dopadení na pozdější termín, tedy na dobu, kdy bude už Eichmann na území židovského státu.

„Mengele však zmizel z Buenos Aires a na určitou dobu jsme jeho stopu ztratili. Pátrali jsme po něm v Brazílii i Paraguaji, podařilo se nám ho najít, vyfotografovat, ale ne zadržet,“ přiznal bývalý agent Mossadu.

Eichmannovi, kterého Izraelci zadrželi v květnu 1960 v Argentině a tajně přepravili do Izraele, vyměřil izraelský soud trest smrti, takže byl 31. května 1962 popraven. Tělesné pozůstatky Mengeleho, jenž zemřel v Brazílii v roce 1979, identifikovali prostřednictvím DNA v roce 1992.

wikipedia:
Adolf Eichmann (* 19. března 1906, Solingen – † 1. června 1962, Ramla) byl německý nacistický funkcionář a válečný zločinec, jeden z hlavních organizátorů holocaustu.

Narodil se 19. března 1906 v Solingenu v Německu. Studoval v Rakousku (měl být inženýrem), studium ale nedokončil a od roku 1930 pracoval v Německu jako obchodník. V roce 1932 se znovu vrátil do Rakouska, kde vstoupil do NSDAP a následně rakouské odnože SS. Roku 1933 se vrátil do Německa a nastoupil do německé SS, kde na konci kariéry dosáhl hodnosti Oberstumbannführera.

Od ledna do září 1934 sloužil v koncentračním táboře v Dachau, poté byl povolán do ústředí SD v Berlíně, kde se ujal židovské problematiky jako vedoucí židovského oddělení. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 byl poslán do Vídně, aby zde založil Ústřednu pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung) a dohlížel na zatýkání a likvidaci Židů.

Z výpovědí D. Wislicenyho, Alexandera Macha a dalších, které byly učiněny před národním soudem vyplývá, že 4. listopadu 1938 (dva dny po vídeňské arbitráži a den po protižidovských demonstracích v Bratislavě) Eichmann přicestoval na Slovensko, kde se společně s Machem podílel na přípravě nařízení k tzv. postrku asi 7500 Židů na území, které bylo připojeno k Maďarsku. Eichmann se také setkal s Tisem, který toto nařízení 4. listopadu podepsal. Následně deportace začaly, nicméně Maďarsko odmítlo Židy přijmout, takže zůstali v internačních táborech, přesněji řečeno na poli v dešti a sněhu, na území nikoho.

Dne 15. března 1939 Eichmann přesídlil do Prahy, kde se založil pobočku Ústředny pro židovské vystěhovalectví a její Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu (Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren), čímž se spolupodílel na holocaustu Židů v Česku. Eichmann byl také jedním ze strůjců Akce Nisko (první deportace Židů z území Protektorátu), která proběhla 18. října 1939. Po konferenci ve Wannsee 20. ledna 1942 se ujal dohledu nad vykonáváním jejích závěrů jako pověřenec Heinricha Himmlera.

Roku 1946 utekl z amerického zajetí, několik let se ukrýval v Německu a v roce 1950 s italským pasem, vydaným Červeným křížem na jméno Ricardo Klement uprchl do Argentiny. Po vypátrání, na němž měl údajně významný podíl Simon Wiesenthal (Mossad to popírá), ho agenti Mossadu, izraelské tajné služby, unesli a dopravili do Izraele, kde byl postaven před soud. 15. prosince 1960 byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán 1. června 1962 ve věznici v Ramle, několik minut po půlnoci (takže se někde uvádí jako datum popravy 31. května).

Eichmann byl ženatý. V roce 1935 se oženil s Veronikou Lieblovou měli spolu tři syny: Horsta, Klause, Dietra

nasel jsem na youtube.com zaznam ceskoslovenskeho rozhlasu z 21. srpna 1968
http://www.youtube.com/watch?v=V77SGAgugV0&feature=related

cokoliv jineho psat je z meho pohledu zbytecne .. sednete si a poslouchejte.

Světu hrozilo během války ve Vietnamu riziko jaderného střetu
http://www.novinky.cz/clanek/137911-svetu-hrozilo-behem-valky-ve-vietnamu-riziko-jaderneho-stretu.html

Ve snaze vynutit si mír ve Vietnamu sáhl americký prezident Richard Nixon po jaderných zbraních. Na nikoho je sice neshodil ani se je nechystal odpálit, ale zkusil je použít jako drsný nátlakový prostředek. V říjnu roku 1969 totiž zamířily na jeho rozkaz strategické bombardéry B-52 s vodíkovými pumami na palubě k hranicím Sovětského svazu.

Podle amerického historika Jeremiho Suriho se tak svět ocitl na okraji jaderné války – podruhé od karibské raketové krize v roce 1962.

I když bombardéry mířily k hranicím SSSR, skutečným cílem operace bylo podle Suriho ochromit komunistický Severní Vietnam. Nixon totiž doufal, že demonstrativní akce strategických bombardérů dotlačí Moskvu k zastavení podpory pro Hanoj, která podporovala protiamerické povstalce v Jižním Vietnamu.

Tři dny na hraně
Tři dny prolétávaly obří „vzdušné pevnosti“ B-52 s jadernými pumami podél sovětských hranic. Nálože, které nesly, byly stokrát silnější než ty, které zničily Hirošimu a Nagasaki. Tři dny podle amerického historika provokovaly sovětské stíhačky a protivzdušnou obranu.

„Je to jediný známý okamžik, kdy nějaký prezident došel k závěru, že má strategický smysl předstírat, že zahájí třetí světovou válku,“ napsal Suri v časopise Wired a dodal, že stačilo selhání techniky či nervů jedné ze stran, a americké jaderné vydírání se mohlo zvrhnout ve strašlivý střet.

Rusové pochopitelně věděli, že B-52 jsou naložené nebezpečnými bombami. Dalo se to poznat nejen ze způsobu startu, který jim mohli ohlásit jejich agenti v USA, ale i z toho, jak často stroje tankovaly.

Však se také sovětský velvyslanec ve Washingtonu Anatolij Dobrynin urgentně domáhal setkání s prezidentem. Nixon na to přistoupil a uvítal jej prohlášením, že pokud mu Moskva nevyjde v otázce Vietnamu vstříc, „USA si vyhrazují právo jít svou cestou a použít vlastní metody k ukončení války“. Bombardéry u hranic měly zřejmě ilustrovat, co tím myslí.

To vše byla součást složitého politického manévru, založeného na tehdy populární teorii her. Američané doufali, že když se předvedou jako všehoschopní šílenci, Rusové radši couvnou a přestanou Hanoj podporovat – a pak i Vietnamci zatroubí na ústup.

Šéf Bílého domu si hrál na „šílence“
„Chci, aby věřili, že jsem dosáhl bodu, kdy mohu udělat cokoli, abych zastavil válku. Ho Či Min (tehdejší prezident Severního Vietnamu – pozn. red.) pak bude sám za dva dny v Paříži žebrat o mír,“ svěřil se Nixon svému poradci Harrymu R. Haldemanovi.

V Paříží tou dobou běžela jednání – Američané ani Severovietnamci ale na nich neslevili z pozic. Hanoj prohlašovala, že bude v Paříži sedět a neustoupí, „dokud neshnijí křesla“ vyjednavačů.

Nixon podněcoval i šéfa diplomacie Henryho Kissingera, který akci zřejmě vymyslel, aby dokreslil jeho „tvrdý obraz“ v očích Rusů. Řekl mu: „Dojde-li při jednání s Dobryninem na Vietnam, potřeste hlavou a řekněte: Je mi líto, ale prezident je mimo kontrolu.“

Na Dobrynina tyto tahy zabraly. Do Moskvy totiž poslal depeši, že „Nixon není schopen kontrolovat sám sebe ani v rozhovoru s cizím velvyslancem“ a stěžoval si na jeho „nedostatek rovnováhy“. V Kremlu ale měli silnější nervy – kurz nezměnili. A tak se po třech krizových dnech americké bombardéry obrátily a zamířily zpět na základny. Jak se ve vzduchu za nimi rozplývaly dlouhé čáry zplodin z tryskových motorů B52, končila možná poslední velká jaderná krize v éře studené války.

Když se Suri o 35 let později zeptal Kissingera, proč USA sáhly po tak riskantním kroku, měl šéf americké diplomacie jediné vysvětlení: „Bylo třeba něco dělat.“ K poznámce, že to taky mohlo skončit světovou katastrofou, Kissinger jen namítl, že operace s kódovým označením Velké kopí byla údajně naplánována tak, aby byla bezpečná a působila pouze jako „varování“.

zajimavosti a popis bombarderu B-52
odkaz na obrazek strategickeho bombarderu B-52

Zemřel sir Edmund Hillary, první pokořitel Mount Everestu
http://www.novinky.cz/clanek/130468-zemrel-sir-edmund-hillary-prvni-pokoritel-mount-everestu.html
http://zpravy.idnes.cz/zemrel-edmund-hillary-prvni-pokoritel-everestu-ftw-/zahranicni.asp?c=A080111_070831_zahranicni_jan

tento post je slozen z clanku obou serveru
Edmund Percival Hillary (20. července 1919 - 10. ledna 2008)
Narodil se v Tuakau jižně od novozélandského Aucklandu. Vedle včelařství si v 16 letech oblíbil také horolezectví. Svůj první velký výstup učinil v Alpách. Během druhé světové války sloužil Hillary u letectva. Působil na Fidži a Šalomounových ostrovech, kde se zranil a byl odeslán zpět na Nový Zéland.

K Everestu se dostal s průzkumnou expedicí vedenou Ericem Shiptonem v roce 1951. Na nejvyšší hoře světa však stanul o dva roky později jako člen britské výpravy pod vedením Johna Hunta, který převzal funkci po Shiptonovi. Hillary výstup s Tenzingem neplánoval, o složení dvojice rozhodl Hunt. Z vrcholu Everestu neexistují fotografie Hillaryho, protože Tenzing neuměl používat fotoaparát. Hillary zdolal řadu dalších světových hor, včetně deseti himalájských. Stanul také na obou pólech.V roce 1975 zahájil politickou kariéru, jež vyvrcholila o deset let později jmenováním velvyslancem pro Indii, Nepál a Bangladéš. V úřadu v Dillí strávil Hillary čtyři a půl roku.

Za svou činnost obdržel Hillary v průběhu života řadu vyznamenání včetně Podvazkového řádu od britské královny Alžběty II. Je také jediným Novozélanďanem, který se za života dostal na bankovku své země. Po návratu z Everestu v roce 1953 si Hillary vzal Louise Mary Roseovou, s níž měl tři děti. Manželka a dcera Belinda zahynuly roku 1975 při leteckém neštěstí. V sedmdesáti letech, v roce 1987, se Hillary oženil podruhé a vzal si vdovu po horolezci June Mulgrewovou.

Víc než na dobytí Everestu byl ale Hillary hrdý na to, co se mu podařilo učinit pro lidi žijící v horských oblastech Nepálu, odkud pocházel Tenzing. Pomohl pro ně založit školy, kliniky, letiště a nemocnice. V roce 2003 mu Nepál jako uznání jeho úsilí udělil čestné občanství.

Doporuceny odkaz:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Edmund_Hillary

Měsíc vznikl 62 milionů let po sluneční soustavě
http://zpravy.idnes.cz/mesic-vznikl-62-milionu-let-po-slunecni-soustave-rikaji-vedci-p5d-/vedatech.asp?c=A071219_224730_vedatech_dp

Náš Měsíc je starý asi 4,5 miliardy let. Tým švýcarských a německých vědců nyní zjistil, že se oddělil od Země asi 62 milionů let po začátku formování sluneční soustavy. Závěr vychází z rozsáhlých měření izotopů wolframu v měsíční hornině.

Podle obecně sdílené teorie vznikl Měsíc po nárazu velkého tělesa do Prazemě. Dané těleso muselo mít podle odhadu velikost až dnešního Marsu. Náraz vymrštil do volného prostoru značné množství hmoty, jejíž část byla gravitací "zbytkové" Země zachycena a začala obíhat jako drť kolem naší planety. Postupně se pak z této hmoty zformoval Měsíc.

Přirozený satelit planety, který vznikl důsledkem kosmické srážky, je ve vesmíru poměrně vzácný. Vyskytuje se pouze v pěti až deseti procentech planetárních systémů. Ve většině případů jsou měsíce již "hotová" tělesa, která se původně volně pohybovala meziplanetárním prostorem a byla zachycena gravitací příslušné planety.

odkaz na velky obrazek mesice: http://www.noao.edu/image_gallery/images/d4/moon.jpg

Jak vypadal Ježíš?
[tento článek je již z roku 2001, je to přepis studie BBC a myslím, že ač starší, tak stále zajímavy a neměl by tu chybět]

Jak vypadal Ježíš Kristus zajímá nejednoho křesťana. Existuje jakýsi vzor Ježíše, který je univerzálně přijímán po celém světě. Člověk nemusí vidět žádnou popisku k obrazu, a přesto při pohledu na obraz představující Ježíše dokáže odhadnout, o koho se jedná. Ježíšova podoba od britského experta Richarda Neava je však zcela jiná.

Světle hnědé, vlnité, po ramena sahající vlasy a jemná, samozřejmě bílá, tvář - tak si většina lidí představuje Ježíše. Z bible se nám však žádný obraz Ježíše nezachoval. Prvotní křesťané používali jako obrazy většinou jen znaky ryb a kříže. Mezi křesťany mohlo mít ještě vliv to, že židé zobrazování Boha zakazovali. Ostatně to ani nešlo, protože jediný, kdo kdy podle bible viděl Boha, byl Mojžíš, a to ještě jen zezadu.

Ježíš se začal ve větší míře zobrazovat až ve středověku. Aby byl přijatelný pro tehdejší křesťany, umisťovali jej malíři do tehdejšího prostředí. Středověký Ježíš proto nosí středověké oblečení. Na obraze Poslední večeře od Leonarda da Vinciho sedí, ač se ve starověké Palestině u jídla leželo. A na všech obrazech má bílou tvář. Ta byla původně přidána kvůli křižákům. Křižáci považovali všechny lidi, kteří nebyli bílí, za nekřesťany.

Britský expert Richard Neave vymodeloval pomocí nejmodernějších vědeckých a počítačových postupů pravděpodobnou tvář Ježíše Krista. Výsledkem jeho práce objednané pro dokumentární pořad britských televizních stanic BBC a Discovery a francouzské France 3 s názvem Boží syn je však podoba značně vzdálená od té, jakou ji znají křesťané na jeho idealizovaných vyobrazeních.

Tvář byla vymodelována pomocí vzorku lebky nalezené v náhodně objevené hromadě koster v Jeruzalémě, jejíchž hrob byl objeven při výstavbě ulice. Vnější vzhled pak dotvořil pomocí techniky na identifikaci obětí požárů a vyobrazení Ježíše Krista z 1. až 3. století našeho letopočtu nalezených v synagogách v severním Iráku.

S přihlédnutím k druhu lidí, kteří žili na Blízkém východě v 1. století před naším letopočtem měl tedy spíše širokou a osmahlou tvář, vyčnívající nos, krátce přistřižené vlasy a pěstěný plnovous.

BBC samozřejmě neříká, že takto Ježíš skutečně vypadal. Výše uvedený obraz má být podle BBC model, jak asi mohl vypadat, a to na základě soudně-lékařských, archeologických a antropologických poznatků. "Pochopitelně to není skutečná tvář Ježíše, protože jsme nepracovali s jeho skutečnou lebkou," uvedl pro agenturu AFP Jean-Claude Bragard, televizní producent série, pro kterou se výzkum uskutečnil. "Je to však dobrý výchozí bod pro to, jak přehodnotit naše názory na jeho tvář."

První vrtulník s pilotem vzlétl právě před 100 lety. Byl to létající bicykl
http://technet.idnes.cz/prvni-vrtulnik-s-pilotem-vzletl-prave-pred-100-lety-byl-to-letajici-bicykl-1q3-/software.asp?c=A071112_222311_software_rja

Předchůdce dnešního vrtulníku vzlétl poprvé přesně před sto lety. Jednalo se spíše o létající bicykl, který však obsahoval dodnes používaná řešení.
Podvozek připomíná kočárek, provedení vozítko pro výzkum vzdálené planety a řemen o délce 22 metrů pohání dvě protiběžné vrtule o průměru šesti metrů. Potřebnou sílu obstará letecký osmiválec Antoinette o výkonu 24 koní (18 kWh).

Do vzduchu se vznese i s pilotem 330 kilogramů těžká konstrukce z trubek a kol bicyklů poprvé 13. listopadu 1907. Dvourotorová helikoptéra ale vůbec nepřipomíná vtrulník, na jaký jsme zvyklí dnes. I dobový tisk píše spíše o létajícím bicyklu. Pilot a konstruktér se jmenuje Paul Cornu a experiment se uskutečnil v Lisieux ve Francii. Právě se začaly psát moderní dějiny vrtulníků.

Dnes bychom řekli - nic moc. První let trval pouhých dvacet vteřin a stroj se vznesl do výšky tehdy neuvěřitelných 30 centimetrů. Ještě téhož dne následoval druhý pokus, při kterém se konstrukce těžší než vzduch, a to bez křídel, vznesla až do výšky půldruhého metru. Zdá se vám to málo? Stroj neměl uspokojivě vyřešenou stabilitu, kterou musela během "letu" zajistit obsluha ze země pomocí tyčí jimiž byl vrtulník přidržován.

Převratné principy létajícího bicyklu slouží vrtulníkům dodnes

Rotor je pro nás nezvykle umístěn na kola bicyklu. Nedivte se, autor stroje a první pilot vrtulníku na světě Paul Cornu byl opravářem kol. Konstrukci ráfku využil mladý vynálezce k pohonu protiběžných vrtulí transmisí (řemenem). Jejich použití zabraňovalo otáčení stroje kolem vlastní osy. Z dnešního pohledu nic překvapivého. Ve své době ovšem převratný vynález.

Jenže Paul Cornu vynalezl ještě něco, co obsahují všechny rotory moderních helikoptér. Lopatky (dvě na rotor) obsahovaly prstenec, který cyklicky měnil úhel náběhu rotorových listů. Podobný princip se používá dodnes. Čistá váha létajícího bicyklu byla pouhých 260 kg včetně motoru. I dnes se konstruktéři snaží o co nejlehčí konstrukci.

S křišťálovou nocí se vrátil přízrak středověku
http://zpravy.idnes.cz/historik-s-kristalovou-noci-se-vratil-prizrak-stredoveku-pno-/domaci.asp?c=A071109_094103_domaci_adb

Dnes v noci uplyne devětašedesát let od událostí, které v listopadu 1938 vrátily do novodobých dějin přízrak středověku. Takzvaná křišťálová noc, pojmenovaná podle blýskání rozbíjených skel židovských obchodů, se od pogromů minulosti výrazně lišila rozsahem a technikou útoků.
A stala se začátkem systematické likvidace židovského národa za druhé světové války. ...