Převalského koně nejsou divoký druh. Unikli z lidského zajetí
Koně Převalského nejsou „poslední druh divokého koně“, jak jsme se dosud domnívali. Podle nové genetické analýzy jde o potomky zvířat, která lidé ochočili před 5 500 lety.

Analýza různých nálezů zhruba pět tisíc let staré DNA ukazuje, že nejde o poslední druh divokého koně, ale naopak spíše domestikované koně, kteří znovu utekli na svobodu.

Výsledky publikované dnes v časopise Science jsou založené na rozborech DNA v kostech koní nalezených mezi pozůstatky tzv. botajské kultury v dnešním Kazachstánu. Botajská kultura byla první, u které máme dostatečně přesvědčivé důkazy o domestikaci koní, a to z doby zhruba před 5 500 lety. Na jejích nalezištích byly objeveny pozůstatky koní, kteří měli štíhlejší některé kosti a podobali se víc dnešním koním než těm divokým. Na předstoličkách koní se dále objevuji stopy poškození, které bylo s vysokou pravděpodobností způsobeno udidlem.

Nejdůležitější ovšem je, že na místě se našly důkazy o zpracování koňského mléka. Dojení divokých koní si lze představit jen těžko, a tak zbývá logická úvaha, že v botajské kultuře už se koně stali domácími zvířaty. Navíc ještě matematické modely evoluce koňské DNA naznačují, že dnešní domestikovaní koně se skutečně šířili do světa právě ze Středni Asie. (K tomu trochu stranou dodejme, že modelování genetické minulosti dnešních koní je ošidné, protože koňskou DNA člověk přeměnil šlechtěním natolik, že postupy vyvinuté pro určování chodu evoluce u běžných druhů v tomto případě nelze použít.)

Zdroj: https://technet.idnes.cz/...revalskeho-divoci-divoky-predek-fia-/veda.aspx?c=A180223_115819_veda_mla

Zítra v neděli 25.2.2018 je od 13h na Václavském náměstí demonstrace za svobodu a demokracii. Máme svobodu projevu a slova, proto myslím, že nastala chvíle ji využít. Já osobně tam jdu s přáním, aby na nejvyšších místech byli lidé, kteří ač mají své slabosti a nedostatky, dokážou obstát před národem. Dokážou podpořit sebevědomí lidí kteří nejsou pod nimi, ale kterým mají sloužit jako určitá jistota hodnot, které by měly být nezpochybnitelné. Aby se nepaktovali s takovýma individuama jako je Konvička, Okamura aj., kteří představují v demokratické společnosti předzvěst něčeho daleko horšího, než jsou oni sami. Aby si nevybírali pro sebe jen poslušná média s patolízaly v jejich čele, v tomto případě myslím konkrétně pana Soukupa a jeho Barrandov TV. Aby nepoukazovali na umělce v jiných státech, kteří v textech svých písní kritizují místní poměry, jako na lidský odpad. A chtěl bych, aby se postupně přidávali další, kterým takové manýry vadí a chtějí veřejným projevem nespokojenosti s poměry v nejvyšších politických kruzích spoluvytvářet tlak na pomýlené lídry našeho státu. Tady jsem chtěl ještě napsat i na jejich svědomí, ale obávám se že ho moc nemají. Je to myslím jen jedna z dalších demonstrací, jelikož to bude asi běh na dlouhou trať. Mocní se svých pozic jen tak nevzdají, mají totiž legitimitu svého úřadu a rádi na to poukazují. Bohužel to je smutný stav věci a je potřeba s tím něco dělat.

Před 70 lety vyplul Thor Heyerdahl na voru Kon-Tiki do Polynésie – Novinky.cz
https://www.novinky.cz/...6392-pred-70-lety-vyplul-thor-heyerdahl-na-voru-kon-tiki-do-polynesie.html

Sedm tisíc let stará studna ukrývala pralesní mech či pravěké mravence - iDNES.cz
http://olomouc.idnes.cz/...trum-olomouc-gda-/olomouc-zpravy.aspx?c=A170420_112220_olomouc-zpravy_stk

Ježíškův poštovní tajemník byl z Československa. Zastavoval udavačské listy pro gestapo — ČT24 — Česká televize
http://www.ceskatelevize.cz/...postovni-tajemnik-byl-z-ceskoslovenska-zastavoval-udavacske-listy-pro
Josef Adler pracoval za druhé světové války jako vrchní poštovní tajemník na pražské hlavní poště. Za první republiky napsal několik románů, jeden byl později dokonce zfilmován. Především ale zachránil život několika lidem tím, že zadržel udavačské dopisy gestapu. Hrdinou ale nebyl jen v dospělém světě. Těsně po válce totiž vyzval děti z celé republiky, aby psaly Ježíškovi na hlavní poštu. Příběh pracovníka pošty, který plnil dětská přání, zmapovali Reportéři ČT.

Lidé se na planetě Zemi objevili možná už před 2,8 miliónu let. Naznačuje to kosterní pozůstatek nalezený v roce 2013 v Etiopii, který podle tvrzení mezinárodního vědeckého týmu posouvá stáří rodu Homo (člověk) o zhruba 400 000 let do minulosti.

Paleontologové v africké zemi našli polovinu levé spodní čelisti s pěti zuby. Z tvaru čelisti a zubů se dá údajně usuzovat, že už jde o zástupce rodu Homo a nikoli o předchůdce člověka z vyhynulého rodu Australopithecus, jehož nejznámějším zástupcem je 3,2 miliónu let stará fosilie zvaná Lucy, nalezená v roce 1974 rovněž v Etiopii.

V časovém rozmezí před 2,5 až třemi milióny let, z něhož téměř neexistují nálezy, pravděpodobně existovaly rané linie rodu Homo. Dnešní moderní člověk Homo sapiens, který existuje zhruba 200 000 let, je jediným dosud existujícím zástupcem rodu.

Jisté je jen to, že chodil vzpříměně
Vědci ještě nevědí, jak vypadal raný člověk, jehož čelist nyní prozkoumali. Jisté ale je, že stejně jako Lucy už chodil vzpřímeně. Žil mezi lesními porosty v době, kdy existovali také antilopy, prehistoričtí sloni, hroši, krokodýli a ryby.

Není ale jisté, zda byl raný člověk lovcem a živil se masem či zda si stavěl příbytky a dokázal rozdělávat oheň. "Snad, ale nevíme to," připustil Bibi. Nejstarší pracovní nástroje, které známe, jsou staré 2,6 miliónu let.

zdroj: http://www.novinky.cz/...skoly/363334-lide-jsou-na-zemi-zrejme-mnohem-dele-nez-se-predpokladalo.html

Kolik bylo na Zemi celkem lidí? Podle výpočtů zahrnujících rozdílné délky života v různých obdobích historie nebo známé celoplošné epidemie na Zemi od jejího počátku žilo něco mezi 119 a 165 miliardami lidí. Pokud však vezmeme populaci od začátku neolitu, tedy období asi před 8 tisíci lety, kdy se lidé začali soustavně věnovat zemědělské činnosti, je už odhad přesnější a vychází na zhruba 106 miliard obyvatel.

Dne 4. července 1943 odstartovalo z Gibraltaru letadlo s polským exilovým premiérem Władysławem Sikorskim na palubě. Nedoletělo daleko, po chvíli se zřítilo do moře a předseda polské londýnské vlády zemřel. Tato událost byla v souvislosti s tragédií u Smolenska, kde zahynul polský prezidentský pár a jeho početný doprovod, občas zmiňována, ovšem většinou ve stručných přehledech pod hlavičkou „Smrt významných státníků při leteckých neštěstích.“ Asi málokdo však ví, že i toto neštěstí má těsnou vazbu ke Katyni.

Jak zemřel generál Sikorski? | Zprávy ze světa | www.lidovky.cz
http://www.lidovky.cz/...el-general-sikorski-dp5-/zpravy-svet.aspx?c=A081127_090747_ln_zahranici_mtr

velmi zajímavý článek: http://zpravy.idnes.cz/...nu-ukazuje-se-65-let-po-valce-11a-/domaci.aspx?c=A100509_170449_domaci_abr

Historie vánočky - Vánočka má dlouhou historii a udržela se v oblibě až do dnešní doby. První zmínky o vánočce (není vyloučena ani starší historie) je ze 16. století - za jejich předchůdce lze pokládat například koláč pletený, jak uvádí pramen z doby panování Karla IV. Za dlouhá léta prošla drobnými proměnami. V minulosti byla pojmenována jako húska nebo calta a někde se v Čechách dodnes setkáváme s nejrůznějšími pojmenováními - pletenice, pletanka, štědrovice, štědrovečernice, štricka, štrucla, žemle, ceplík. Dříve vánočku mohli péct pouze cechovní řemeslníci – pekaři. Od 18. století si je začali lidé péct doma sami. První z doma upečených vánoček měl dostat hospodář, aby se mu urodilo hojně obilí. Velká vánočka se na závěr štědrovečerní večeře rozkrájela. Někde z ní o Štědrém večeru dávali po krajíčku dobytku, aby byl zdravý a neškodily mu zlé síly.

Slavné dny - Stream
http://www.stream.cz/porady/slavnedny

Vědci rozluštili genom člověka, který žil před 45 tisíci lety. Jde o nejstarší genom, který byl kdy dekódován. Analýza DNA pomohla určit, že již tehdy byl moderní člověk zkřížen s neandrtálcem, k promíchání genetického kódu tak došlo už před 50 až 60 tisíci lety.

Vzorky pro získání genomu vědci získali ze stehenní kosti muže, který byl nalezen v oblasti Sibiře nedaleko dnešní osady Usť-Išim. Je to nejstarší člověk moderního typu, jehož pozůstatky byly nalezeny mimo Afriku a Blízký východ.

„Úžasné je to, že máme genom 45 tisíc let starého člověka, který byl velmi podobný tomu současnému a nepochází z Afriky,“ řekl BBC profesor Svante Paabo z Ústavu evoluční antropologie Maxe Plancka v Lipsku. Doposud nejstarší dekódovaný lidský genom byl o více než 20 tisíc let mladší.
Zdroj> http://www.novinky.cz/...-rozlustili-vubec-nejstarsi-genom-cloveka-ktery-zil-pred-45-tisici-let.html

Antarktida vydala deník Scottovy výpravy. Sto let se skrýval v ledu

V Antarktidě po více než století objevili cenné zápisky jednoho z přeživších tragické expedice Roberta Scotta, který v roce 1912 zahynul při návratu od jižního pólu.

Deník fotografova Scottovy expedice v tajícím ledu objevili loni v létě, o nálezu nyní informoval Novozélandský kulturní fond pro Antarktidu. Zápisník byl po víc než století uvězněn ve zmrzlé mase nedaleko základny Scottovy výpravy Terra Nova, která byla vybudována v roce 1911. Informoval o tom britský list The Times na svém webu.
Zápisky jsou podle odborníků i po sto letech stále velmi dobře čitelné, včetně Levickova jména na úvodní stránce. Jen vazba se již rozpadla. „Je to úžasný nález. Zápisník je chybějícím kouskem oficiálního záznamu o expedici,“ říká k objevu deníku ředitel novozélandského fondu Nigel Watson. „Po sedmi letech strávených snahou o uchování přístřešku Scottovy poslední expedice a sbírky, jsme potěšení, že je stále ještě možné nalézt nové artefakty,“ dodává.
Od loňského nálezu zápisník putoval na Nový Zéland, kde jej odborníci stránku po stránce zrestaurovali a opatřili ho novou vazbou. Poté se vrátil zpět do Antarktidy, kde novozélandský fond usiluje o zachování pětice táborů, které po sobě zanechaly slavné výpravy Roberta Scotta, Ernesta Shackletona nebo Edmunda Hillaryho.
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/...e-george-murray-levick-145-/zahranicni.aspx?c=A141023_192903_zahranicni_im

Přesně před 100 lety bylo dosaženo dna propasti Macocha

Punkva a Macocha - tato dvě slova známá po celém světě jsou bezprostředně spjata se jménem známého brněnského krasového badatele profesora Karla Absolona. Právě jemu se totiž podařilo složitými technickými zásahy zpřístupnit Punkevní jeskyně a propast Macochu suchou cestou. První člověk tak prostoupil volnou cestou z Pustého žlebu na dno propasti Macochy 30. ledna 1914.

O vývěry Punkvy a jeskyně v okolí byl poměrně velký badatelský zájem již v 19. století. Už MUDr. Jindřich Wankel se za nízkých vodních stavů snažil proniknout proti proudu Punkvy do předpokládaných neznámých jeskyní.

Jeho vnuk, profesor Karel Absolon, později se svou pracovní skupinou na jeho průzkumy úspěšně navázal. V létech 1901 až 1905 zorganizoval několik expedic, během kterých propast dokumentoval a zkoumal. Vytipoval místa, kde by mohly existovat jeskynní prostory směřující do Pustého žlebu. Zároveň prováděl intenzívní průzkum jeskyní ve stěně Pustého žlebu a na podzim roku 1909 poprvé vstoupil do prostor suché části Punkevních jeskyní. Jeho badatelské práce směřovaly k propojení těchto jeskyní se dnem Macochy, aby mohl zpřístupnit tuto monumentální propast široké veřejnosti. Koncem roku 1913 pronikli jeho dělníci během razících prací z Trámové jeskyně v Macoše do dosud neznámých partií Punkevních jeskyní a 30. ledna 1914 se podařilo všechny části celého systému propojit.

Punkevní jeskyněNásledovaly místy komplikované terénní úpravy a zavedení elektrického osvětelní. Část Pubkevních jeskyní byla již veřejnosti zpřístupněna, takže se práce týkaly jen nově objeveného propojení. Na Velikonoce roku 1914 byla zbývající část prohlídkové slavnostě otevřena a návštěvníci mohli po upravených chodnících pohodlně procházet až na dno Macochy. V průběhu let 1920 až 1933 potom profesor Absolon propojil zpřístupnil veřejnosti jeskynní tok Punkvy ode dna Macochy až k výtoku.

odkaz: http://www.kudyznudy.cz/Aktuality/Presne-pred-100-lety-bylo-dosazeno-dna-propasti-Ma.aspx

Ladislav Škultéty-Gabriš - nejdéle sloužící voják na světě

Po 182 letech se na Slovensko vrátily ostatky nejdéle sloužícího vojáka světa. Patří Ladislavu Škultétymu-Gabrišovi, který aktivně sloužil u husarů v 18. a 19. století dohromady 81 let. Zemřel na svém dvaadvacátém válečném tažení, bylo mu 93 let.

Z vesnice odešel jako dvanáctiletý po smrti matky. Chlapec se vydal za otcem, který sloužil u husarů. A u pluku zůstal celý nebývale dlouhý život. Poprvé bojoval u Lovosic. Pak stál proti Osmanům, Napoleonovi, ruskému carovi a mnohým dalším.

Stal se legendou už za svého života. Voják Ladislav Škultéty-Gabriš si vysloužil přezdívku Věčný husar, ve vojenském sedle totiž dohromady strávil 81 let. Zažil dobývání Bělehradu i Berlína a další velké bitvy.
Škultéty se ve službě naučil maďarsky, německy, latinsky a francouzsky. Starého vojáka si všiml císař František I. a nechal mu vyplácet roční rentu 100 zlatých. Zasloužilý husar je věnoval rodné vsi na kostel a školu, aby jeho rodáci příště nechodili do světa negramotní tak jako on.

Spolek vojenské historie se teď snaží památku Škultétyho husarského pluku oživit. Vznikla tak busta Věčného husara, i když přesná podoba legendárního vojáka se přesně nezná. Jediný dochovaný portrét vznikl až patnáct let po jeho smrti. A moc se z něj vyčíst nedá. Autor nové podobizny vycházel z dochovaného vyprávění zpovědníka Věčného husara.
"Je to studie - nevíme, jak vypadal, ale drželi jsme se známých pramenů," přitakává autor busty Roman Bajzík. Ostatky věčného husara jsou dnes uloženy v Dómu sv. Martina - zůstanou tu ale jen pár týdnů, 27. června, na den přesně 275 let po křtu, bude pohřben v rodném Mojtíně.

zdroj: ceskatelevize.cz

Abebe Bikila: bosý maratonec, který zemřel na vozíku

Zatímco svět oslavoval nového olympijského vítěze maratonu v Londýně, roštem zájmu zcela propadlo, že by v těchto dnech oslavil své osmdesáté narozeniny Abebe Bikila. Největší legenda této disciplíny, která vyhrála maraton naboso a skončila na vozíčku.

Abebe Bikila dorazil do Říma na olympiádu jako vyjevený mladý muž. I sportovně to byl jelimánek. A tak mu dal trenér jediný taktický pokyn: Najdi si číslo 26 a drž se ho. To číslo měl mít jeden z nejlepších maratonců té doby Maročan Rhadi ben Abdesselam. Měl mít, jenže neměl: před startem si převlékl dres a najednou nesl číslo 185. A legenda vypráví, že jak se Bikila poslušně snažil najít šestadvacítku, předbíhal další a další běžce, až vběhl do cíle jako první.
Nějaká pohádka byla zřejmě zapotřebí, aby tu neuvěřitelnou věc vysvětlila. Před startem Bikilu nikdo neznal, jediné, čím způsobil rozruch, byly jeho bosé nohy. A jak se propracovával kupředu, začali se najednou novináři zděšeně ptát jeden druhého: Kdo to je?!
Nikdo nevěděl. A tenhle pan Nikdo se stal zřejmě největším vítězem her. Jeho bosé nohy fascinovaly svět. Viděl je každý, kdo se díval na televizi nebo filmové týdeníky, protože kameraman je při závodě zabíral v detailu víc než postavy běžců. Ty nohy byly nejen neuvěřitelné, byly i symbolické. Psal se rok 1960 a do těch dvou holých chodidel měkce plácajících o asfalt se ztělesnil převratný a naivní duch doby, kdy černá Afrika získávala nezávislost a snila sebevědomé sny o skvělé budoucnosti. Chudí? Ano. Bosí? Ano, ale vítězní. A tohle byla její první olympijská zlatá.
Ale i s těma bosýma nohama to není tak, jak to vypadá. Bikila totiž vůbec nemusel běžet bos. Od firmy Adidas dostal několik párů běžeckých bot, ale neseděly mu a měl z nich puchýře. Tak se vyplašený trenér Niskanen rozhodl, že ho radši pošle do závodu bosého, jak byl zvyklý. Mimochodem, druhý etiopský maratonec, který skončil sedmý, bos neběžel.
Bikilovi bosé nohy nijak nevadily. Takhle začal běhat už jako dítě z vesnice tak primitivní, že takové byly v Evropě někdy ve středověku.
A možná právě proto vyhrál.

Chlapec z chýše
Narodil se ve vesnici Džato asi šedesát kilometrů od Addis Abeby, ale v té době bylo šedesát kilometrů civilizačně jako šest tisíc. Žádné silnice, jen cesty, žádná elektřina, žádná auta. Když se lidé chtěli někam dostat, chodili.
Anebo běhali.
Autor těchto řádků se tam před deseti lety pokusil dostat, ale v Addis Abebě mu to rozmluvili, protože ani dneska to není tak jednoduché. Lidé v Džatu bydlí pořád v tukulech, klasických kulatých afrických chýších se stěnami z bláta smíšeného se slámou a střechou pokrytou suchou trávou.
Malý Abebe Bikila byl typický chlapec své doby. Otec pastevec, on taky. Denně naběhal spoustu kilometrů, aby našel pro své kozy a krávy dobrou trávu, a pak naháněl zatoulané kusy.

Byla to dobrá příprava, ale to v té době netušili ani největší odborníci. Žil a pobíhal totiž po kopcích v nadmořské výšce přes dva tisíce metrů, a tak se jeho tělo připravilo na velké atletické výkony ve vytrvalostním běhu, protože krev byla schopná lépe okysličovat tělo. Měl to v genech jako spousta obyvatel náhorních plošin východní Afriky.
Když mu bylo deset, uviděl po několikadenní pěší cestě na trh do Addis Abeby, kterou podnikl s matkou, vojáka císařské gardy. Pro chlapce z vesnice to bylo zjevení. Chtěl být jako on. Už měl životní cíl.
A v devatenácti se mu to podařilo.
Otevřelo mu to dveře ke slávě. Ale také ho to málem stálo život, který by z něj vystřelila popravčí četa.
Nejdřív to první.
"Hubení nemůžou vyhrát"
Pro mladého vojína osobní stráže císaře Haile Selassieho to byly nádherné dny. Dobré bydlení i jídlo, a hlavně sport. Fotbal, volejbal, basket. Někdy v roce 1956, to už byl u gardy pár let, se přidala atletika. Mohl za to švédský trenér Onni Niskanen.
A Haile Selassie. Na fotografii vypadá docela bizarně, ale rozhodně mu to pálilo. Neorientoval se ani na Washington, ani na Moskvu, protože věděl, že by za to politicky platil. Oblíbil si Švédy a kromě jiných expertů pozval i skupinu důstojníků, aby založili kadetku a vychovávali oficíry etiopské armády. S nimi přišel i Niskanen jako sportovní instruktor. Všiml si, že drobný a hubený vojín Bikila běhá každý den asi dvacet kilometrů a napadlo ho, že by mohl zkusit maratony. "Běhání bylo pro Etiopany přirozený sport. Ale když jsem ho začal trénovat, běhal jako voják. Byl tuhý. V tomhle směru neměl talent. Musel jsem ho naučit techniku."
Trenér věděl, že Bikila je budoucí hvězda. Ale Etiopie tehdy měla vytrvaleckou jedničku jménem Wami Biratu. Existují dva výklady toho, proč nejel na olympiádu on, ale Bikila.
První je prostý: zlomil si při fotbálku nohu. Druhý: podcenil kvalifikační závody, šel na ně celou noc z rodné vesnice, a pak ho při běhu chytaly křeče do unavených nohou.
Když císař přijímal olympioniky před odjezdem do Říma, řekl si podle jednoho ze sportovců polohlasem: "Jak můžou takoví hubení lidé něco vyhrát?"
"Hubení lidé" vyfasovali 150 dolarů kapesného a vyrazili.
Od popravčí čety na vrchol
Když se vrátili, byl Abebe Bikila národním hrdinou Etiopie i Afriky. Při triumfální jízdě ulicemi hlavního města ho doprovázel císař, na autě se vezla obrovská zeměkoule a z ní Bikila kynul davům jako v poválečném filmu sovětský tankista Pražanům.

"Muže úspěchu potkávají tragédie. Bylo to Boží vůle, že jsem vyhrál olympiádu, a byla to jeho vůle, že mě potkala ona nehoda. Přijal jsem ono vítězství a přijímám i tuto tragédii. Obě věci musím přijmout jako životní fakt a žít štastně," prohlásil Abebe Bikila poté, co ho zranění upoutalo na vozík.
Panovník povýšil vojína Bikilu rovnou na desátníka a věnoval mu bílého volkswagena brouka.
Ale idyla trvala jen pár měsíců. Sotva císař v prosinci vyrazil na návštěvu Brazílie, jeho nejvěrnější, tedy osobní garda, provedla puč. Byl však potlačen. Bikila se osobně nijak neangažoval, ale podezření padlo na všechny, vinný-nevinný, vše bylo jedno. Mnoho gardistů bylo popraveno, ale Bikilovi dal císař milost, pomohla i přímluva mnoha významných lidí. Říká se, že kdyby Bikila nebyl slavný olympijský vítěz, nepřežil by.
A pak přišla doba největší slávy. Běžec objížděl svět a kromě jediného maratonu vyhrál všechny, které doběhl. Ten nejdůležitější byl samozřejmě v roce 1964 na olympiádě v Tokiu. Opět za neuvěřitelných okolností.
Čtyřicet dnů před startem Bikila běhá jako obyčejně. Náhlá bolest v břiše. Chce ji rozběhat. Nejde to. Kolaps. Převoz do nemocnice: akutní zánět slepého střeva. A operace. S olympiádou je konec.
Možná pro doktory. Pro Bikilu ne.
Za pár dnů na posteli posiluje svaly na nohou a po setmění tajně vyklusává na dvorku. Když přistane v Tokiu, jde po schůdcích z letadla ještě celý ohnutý. Nikdo nepředpokládá, že poběží.
On ano. Běží a vyhraje. O celé čtyři minuty. Když je v cíli, nejásá, v tváři má skoro lhostejný výraz a začne na trávníku dělat uvolňovací gymnastiku, jako by právě skončil s lehčím tréninkem. Neuvěřitelné.
Ale kolem něj vypukne šílenství. Je první, kdo v olympijském maratonu zvítězil dvakrát. Stává se znovu nejslavnějším běžcem světa a nejpopulárnějším Afričanem.
Ne všechno je potom ale zlaté. Žádné podrobnosti nenajdete, ale zmínky ano. Dostavily se obvyklé potíže člověka, který se stane celebritou: večírky, alkohol, ženy.
Výkonnost mu to ale očividně nezhoršilo, takže v roce 1968 jede do Mexika pro třetí olympijské vítězství. Po sedmnácti kilometrech to vzdá. Musí. Zlomená zanártní kůstka. Muselo to hodně bolet. Pokud s tím šel do závodu, klobouk hluboce dolů za těch 17 kilometrů.
A tím závodem jako by se s Bikilou rozvedlo štěstí.
Lukostřelcem z nouze
Rok 1969 s sebou nese těžkou havárii. A opět existují dva výklady, co se stalo. Ten první: vyhýbá se v autě demonstrujícím studentům a řítí se do rokle. Ten druhý: jede k ránu domů (oficiálně od jednotky, kde měl instruktáž, ale mohl to být taky návrat z flámu) a nákladní vůz ho srazí do rokle, kde leží celé hodiny, protože řidič náklaďáku ujede.
Bikila je úplně ochrnutý. Pak přijde operace v Británii, která mu vrátí pohyblivost aspoň do horní poloviny těla. Zbytek života stráví na vozíčku. Už ví, že lepší to nebude.
Trenér Niskanen ho přesvědčí, aby to nezabalil. A řekne mu, aby začal s lukostřelbou. Žertuje, že vyhraje olympiádu i z vozíčku.
Třeba by se mu to i podařilo.
Ale 25. října 1973 Bikila náhle umírá. Krvácení do mozku.
Na jeho pohřbu se sejde 75 tisíc Etiopanů. Jeho jménem je později pokřtěn stadion v Addis Abebě. Dneska vypadá dost ošuměle.
Ale legenda září pořád.
Zdroj: http://xman.idnes.cz/abebe-bikila-profil-0aw-/xman-adrenalin.aspx?c=A120810_154147_xman-adrenalin_fro

zaujal me clanek: http://xman.idnes.cz/albert-goring-antinacista-a-zachrance-zidu-fj6-/xman-styl.aspx?c=A120521_141332_xman-styl_fro