zaujal me clanek: http://xman.idnes.cz/albert-goring-antinacista-a-zachrance-zidu-fj6-/xman-styl.aspx?c=A120521_141332_xman-styl_fro

Milníky amerického vesmírného programu
31. ledna 1958 - USA vypustily první satelit Explorer 1.
1. října 1958 - Začal fungovat Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA).
25. května 1961 - Americký prezident John Fitzgerald Kennedy vyhlásil cíl do konce dekády dostat člověka na Měsíc; oficiálně tak odstartoval program Apollo.
20. února 1962 - John Glenn se stal prvním Američanem na oběžné dráze.
22. července 1962 - Odstartovala první sonda z programu Mariner, jenž do roku 1973 zkoumal Merkur, Venuši a Mars.
28. listopadu 1964 - Do vesmíru vyslána sonda Mariner 4, jež v červenci 1965 poprvé obletěla Mars a poslala jeho první fotky.
15. prosince 1965 - První kosmické setkání v dějinách -amerických lodí Gemini7 aGemini 6A.
24. prosince 1968 - Posádka lodi Apollo 8 se jako první na světě dostala mimo oběžnou dráhu Země a obletěla Měsíc.
21. července 1969 - Neil Armstrong a Edwin Aldrin z Apolla 11 jako první lidé stanuli na Měsíci.
13. listopadu 1971 - Sonda Mariner 9 se stala první umělou družicí Marsu a první sondou na oběžné dráze jiné planety.
19. prosince 1972 - Z vesmíru se vrátila posádka Apolla 17, jež ukončila americký program letů na Měsíc; velitelem letu byl astronaut českého původu Eugen Cernan.
14. května 1973 - První americká vesmírná stanice Skylab 1 byla vyslána na oběžnou dráhu Země, kde strávila šest let.
5. února 1974 - Sonda Mariner 10 prolétla kolem Venuše a vyslala první snímky této planety. Pokračovala k Merkuru, k němuž se nejvíce přiblížila v březnu1975 apořídila jeho fotky. Mariner byl do letoška jedinou sondou, jež k Merkuru dorazila.
17. července 1975 - Americké a sovětské lodě Apollo a Sojuz se spojily ve vesmíru.
20. července 1976 - Sonda Viking 1 se stala první sondou, jež přistála na Marsu a úspěšně zahájila průzkum.
5. března 1979 - Sonda Voyager 1 se přiblížila nejtěsněji k Jupiteru a vyslala snímky planety i jejích měsíců; 13. listopadu 1980 odeslal Voyager 1 první zblízka pořízené fotky Saturnu.
12. dubna 1981 - Start prvního raketoplánu Columbia.
18. června 1983 - Do vesmíru vzlétla první Američanka Sally Rideová.
28. ledna 1986 - První havárie amerického raketoplánu - krátce po startu explodoval raketoplán Challenger.
18. října 1989 - USA vypustily sondu Galileo, která se v prosinci 1995 napojila na oběžnou dráhu Jupiteru a úspěšně vypustila do jeho atmosféry minisondu; Galileo zanikl roku 2003.
24. dubna 1990 - Na oběžnou dráhu Země byl raketoplánem Endeavour vynesen Hubbleův vesmírný teleskop.
5. dubna 1991 - Raketoplán Atlantis vynesl na oběžnou dráhu Země gama observatoř COMPTON - první obří družici NASA určenou k výzkumu gama záření; na oběžné dráze působila do června 2000.
29. června 1995 - Americký raketoplán (Atlantis) se poprvé spojil s ruskou vesmírnou stanicí Mir.
7. prosince 1998 - Posádka raketoplánu Endeavour vytvořila spojením ruského a amerického modulu první stavební prvek ISS.
1. února 2003 - Havárie raketoplánu Columbia - před přistáním na Floridě se vysoko v atmosféře roztrhl v plamenech.
4. ledna 2004 - Na Marsu přistála sonda Spirit; v březnu 2010 přestala komunikovat, zřejmě se přepnula do režimu hibernace.
14. leden 2004 - Prezident George Bush oznámil nové cíle vesmírného programu: do roku 2015 se vrátit na Měsíc, který by měl být odrazovým můstkem k vyslání člověka na Mars.
25. ledna 2004 - Sonda Opportunity přistála na Marsu, kde působí dosud.
25. května 2008 - Na Marsu přistála sonda Phoenix, která našla definitivní důkaz o existenci vody na této planetě.
25. května 2010 překonala rekord sondy Viking 1 v délce služby na Marsu (šest let a 116 dnů).
15. dubna 2010 - Prezident Barack Obama oznámil nový vesmírný program, který nepočítá s návratem Američanů na Měsíc, ale soustředí se na první let člověka na asteroid a na Mars.
18. března 2011 - Sonda MESSENGER byla jako první v dějinách navedena na oběžnou dráhu Merkuru.
21. července 2011 - Z vesmíru vrátil raketoplán Atlantis, jenž ukončil třicetiletou éru létání raketoplánů.

V Bavorsku exhumovali tělo nacisty Hesse. Spálí ho a popel hodí do moře

Ostatky muže, který byl Hitlerovou pravou rukou, byly se souhlasem jeho potomků exhumovány.

V bavorském městečku Wunsiedel zrušili hrob Rudolfa Hesse. Ostatky bývalého náměstka Adolfa Hitlera exhumovali, nyní je spálí a popel pohřbí do moře. Pravicoví extremisté tak podle očekávání místních úřadů přijdou o své poutní místo, kde každoročně ve výroční den Hessova úmrtí 17. srpna pořádali až tisícové pochody.


V kruzích krajní pravice je Hess považován za mučedníka. Před mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku stanul jako jeden ze 24 hlavních obžalovaných a dostal doživotí. Čtyři desetiletí si trest odpykával ve spojeneckém vězení Špandava v Berlíně. Tam 17. srpna 1987 ve 93 letech spáchal sebevraždu.


Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/v-bavorsku-exhumovali-telo-nacisty-hesse-spali-ho-a-popel-hodi-do-more-1ku-/zahranicni.aspx?c=A110721_071959_zahranicni_ipl

pod čarou:

Už v roce 1999 německé úřady zpopelnily a tajně pohřbily do moře ostatky Martina Bormanna, někdejšího důvěrníka nacistického vůdce Adolfa Hitlera. Také v jeho případě byl tento postup veden snahou zabránit neonacistům vztyčit kdekoliv památník na Bormannovu počest.


Kdo byl Rudolf Hess
Rudolf Hess (26. dubna 1894 Alexandrie – 17. srpna 1987 Západní Berlín) byl německý nacistický politik.

První léta svého života strávil Rudolf Hess se svými rodiči v Egyptě, kde navštěvoval anglické školy. V roce 1908 se jeho rodina vrátila do Německa.

Během první světové války sloužil u letectva a byl vyznamenán železným křížem. Po válce začal studovat Ludwig-Maximilians-Universität München, stal se členem společnosti Thule, účastnil se činnosti Freikorpsů a v květnu 1920 se stal členem NSDAP. Za svou účast na Pivnicovém puči strávil sedm a půl měsíce ve vězení společně s Adolfem Hitlerem, kde se coby jeho osobní sekretář spolupodílel na psaní Hitlerovy knihy Mein Kampf. V NSDAP patřil mezi jedny z nejvlivnějších členů.

Po vypuknutí druhé světové války byl odpůrce války Německa s Velkou Británií a snažil se iniciovat mírová jednání. 10. května 1941 odletěl Messerschmittem Bf 110 bez vědomí ostatních vysokých představitelů Třetí říše vyjednávat s Jiřím VI. o příměří do Velké Británie. Nejdřívě měl veliké štěstí, letka českého letce Leopolda Šroma ve službách RAF ho objevila při běžném průzkumném letu. Podle vyprávění samotného letce ho měl v zaměřovači a snažil se najít nejvhodnější pozici pro útok, na poslední chvíli však dostal vysílačkou rozkaz o zrušení akce. Následovalo obrovské vyšetřování, z čehož vyšlo najevo, že letecký personál při odvolání útoku pochybil. Z letounu nakonec vyskočil padákem u Renfrewshire. Po svém přistání byl zadržen a vězněn v londýnském Toweru. Do konce války byl vězněn v rozlehlém domě na anglickém venkově. Zde se také pokusil o sebevraždu skokem ze schodiště z prvního patra. Jeho let do Británie je dodnes obestřen řadou nejasností.

Během Norimberského procesu byl obviněn za přípravu války a odsouzen k doživotnímu vězení, které si jako jediný z odsouzených skutečně odseděl. Proti jeho dlouho trvajícímu věznění se stavělo z různých důvodů mnoho historiků, politiků či právníků (mj. Hartley Shawcross nebo Michail Gorbačov).

Rudolf Hess zemřel až roku 1987, ve svých 93 letech. Jeho smrt je kontroverzní, podle nejčastěji uváděné verze jeho smrti sám oběsil. Zejména jeho syn Wolf Rüdiger Hess však prohlašoval, že jeho otec byl zavražděn britskými vojáky a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu by ani nebyl sebevraždy schopen. Pohřben byl ve Wunsiedelu, kde se u jeho hrobu konají každoročně vzpomínkové akce neonacistů, jejichž idolem se Hess stal.

Zdroj: Wikipedia

Před 30 lety se objevil AIDS Před 30 lety, 5. června 1981, publikoval americký lékař Michael Gottlieb v časopise Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v Atlantě článek s názvem Pneumocystová pneumonie - Los Angeles. V něm se poprvé popisovalo dosud neznámé smrtelné onemocnění, které se projevilo vzácnou formou zápalu plic u pěti amerických homosexuálů.

O rok později získala choroba přenášená pohlavním stykem, nakaženou krví nebo z matky na plod označení syndrom získaného selhání imunity neboli AIDS (Acquired Immune Deficiency Syndrome). V dalším roce izolovali francouzští vědci Luc Montagnier, Françoise Barréová-Sinoussiová a Jean-Claude Chermann virus způsobující AIDS, označený později jako HIV (virus lidské imunodeficience).

Počet nakažených virem HIV či nemocných AIDS rychle stoupal: v roce 1991 překročil deset miliónů, loňské statistiky již uváděly přes 33 miliónů nakažených. Velké procento z nich jsou obyvatelé subsaharské Afriky. V ČR bylo ke konci loňského roku evidováno 1493 HIV pozitivních.

Celkem na tuto zatím nevyléčitelnou nemoc a nemoci s ní spojené zemřelo na 30 miliónů lidí. Díky stále účinnějším antivirotikům se daří prodloužit život nakažených osob. Pro velký počet nakažených zvláště ve třetím světě ale zůstávají potřebné léky stále nedostupné.

zdroj: novinky.cz http://www.novinky.cz/zahranicni/235338-pred-30-lety-se-objevil-aids.html?ref=stalo-se

.. kazdy z nas si vzpomene na Osadu havranu a okamzik kdy priplula lod s kupci vezouci sul, kterou smenili za zlato .. sul bez ktere se nobesel clovek, ani hospodarska zvirata.

Nejstarší solný důl na světě

Solná ložiska v údolí Araks v Ázerbajdžánu lidé využívali už v 5. tisíciletí před naším letopočtem.

Sůl měla ve starověku i středověku jak ekonomický, tak symbolický význam. Lidé ji získávali dvěma způsoby: buď sbírali odpařenou sůl ve slaných mokřinách, nebo ji těžili ze sedimentárních hornin s vysokým obsahem jedlé soli. Jedno z takových ložisek soli (Duzdagi) leží v údolí Araks v Ázerbajdžánu. Kolem něj vedla Hedvábná stezka, která spojovala Tabríz na severu Íránu s Konstantinopolí. Dosud nejstarší známky těžby soli v těchto dolech, které jsou stále v provozu, pocházely z konce druhého tisíciletí před naším letopočtem. Datování bylo provedeno na základě nálezu zhroucené chodby, která pohřbila čtyři horníky a byla objevena v 70. letech minulého století.

Současný výzkum a systematické vykopávky archeologů z francouzského Národního střediska pro vědecký výzkum (Centre national de la recherche scientifique, CNRS) však odhalily, že lidé v Duzdagi těžili sůl už v 5. tisíciletí př. n. l. Dokazují to četné nálezy nářadí a keramiky, z nichž nejstarší pocházejí z roku 4500 př. n. l. Je to vůbec poprvé, kdy byly tak staré artefakty nalezeny v solných dolech. Archeologové jsou proto přesvědčeni, že solné doly v údolí Araks jsou nejstarší na světě. O něco mladší nálezy zase dokazují, že kolem roku 3500 př. n. l. už byly solné doly intenzivně využívány. Kolem vchodů do zhroucených důlních chodeb vědci nalezli stovky kamenných kladiv a krumpáčů. Často se zde také nacházely fragmenty keramiky typické pro kuro-arakskou kulturu, které umožnily datování archeologických nálezů.

zdroj: http://www.sciencedaily.com/releases/2010/11/101125201448.htm zdroj: www.rozhlas.cz

Vědecky po stopách příběhu hvězdy betlémské

V období Vánoc jsou všude jesličky. Někdo je má doma pod stromečkem, vídáme je ve výkladních skříních i na náměstích. Častou součástí jesliček je betlémská hvězda, která bývá vyobrazena jako kometa…

Mnoho astronomů i historiků se pokoušelo dopátrat, jakým přesným nebeským úkazem betlémská hvězda mohla být a kdy byl tento úkaz pozorovatelný.

Datum narození Krista

Při pohledu na jesličky bychom mohli snadno podlehnout dojmu, že celý příběh betlémské hvězdy je až triviálně jednoduchý. V době narození Krista byla astronomie nejrozvinutější ve staré Číně. Stačilo by tedy projít tehdejší záznamy a dohledat, o jakou kometu mohlo jít. Jenže situace je podstatně zamotanější.

Ve druhé kapitole Matoušova evangelia najdeme, jak se tři mudrci (mágové) ptají krále Heroda: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Poté se ve verších 9 a 10 dočteme: „Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se velkou radostí.“

Naším prvním problémem je fakt, že do škatulky „hvězda“ tehdy spadaly fakticky všechny nebeské objekty kromě Slunce a Měsíce.

Druhou komplikací je datum narození Krista. Pokud se domníváte, že se Kristus narodil v roce jedna, pak vás musíme zklamat. Náš gregoriánský kalendář je dnes postaven na výpočtech, které učinil římský kněz Dionysius Exiguus. Žil přibližně v letech 470–544 a pokoušel se vypočítat datum Kristova narození, aby mohl sestavit velikonoční tabulky. Při svých výpočtech se však dopustil několika chyb. V postupu navíc dospěl k datu Kristova ukřižování, od něhož odečetl jeho předpokládaný věk 31 let. Tento údaj sice vychází z Bible, ale nelze ho považovat za zcela přesný. Když tohle všechno vezmeme v úvahu, pak se nám datum narození Krista poněkud rozchází s datováním našeho letopočtu.

Obecně se předpokládá, že Kristus se narodil někdy mezi léty 1 a 7 před naším letopočtem. Tento odhad potvrzuje i smrt krále Heroda. Měl zemřít krátce po zatmění Měsíce, které bylo patrně v březnu roku 4 před naším letopočtem. Jenže zatmění bylo v té době více – kromě toho nejcitovanějšího z roku 4 př. n. l také například v lednu a prosinci roku 1 př. n. l.

Jak je obecně známo, Herodes nechal v Betlémě vyvraždit všechny kojence, kteří byli mladší dvou let. Pokud tyto dva roky odečteme od předpokládané smrti Heroda, dostaneme skutečně výše odhadované datum narození Krista.

Je potřeba si uvědomit, že význam betlémské hvězdy mohl být ve dvou rovinách – astronomické a astrologické. V té době sice mezi astronomií (vědou) a astrologií (hvězdopravectvím) nebyl žádný rozdíl, avšak v našem výkladu máme na mysli něco jiného. Betlémská hvězda mohla být významná tím, že se jednalo o nápadný úkaz co do jasnosti nebo vzácnosti. Na druhou stranu mohlo jít o úkaz výjimečný z hlediska astrologického (symbolického). Třetí možností je kombinace obou předchozích významů. Nesmíme zapomínat ani na možnost, že betlémská hvězda nemusela být vůbec pozorovatelným úkazem, ale jednalo se pouze o symbol, značící výjimečnost dané události (narození Krista).

Byla to kometa…?

Je dosti nepravděpodobné, že by betlémskou hvězdou byla Halleyova kometa, která prošla přísluním roku 12 před naším letopočtem. Mohlo se samozřejmě jednat také o některou z jiných komet, i tato možnost je však spíše malá. Z astrologického hlediska nemůžeme kometám přisoudit žádnou zásadní roli, v historii byly obvykle považovány dokonce za posly špatných zpráv.

…nebo konjunkce Jupiteru a Saturnu?

Johannes Kepler si během svého pobytu v Praze povšiml o Vánocích roku 1603 zajímavého úkazu – konjunkce Jupiteru a Saturnu. Keplera napadlo, že právě to by mohla být betlémská hvězda. Nebudeme zde čtenáře zatěžovat teoretickými definicemi pojmu konjunkce, postačí nám vědět, že se jedná o situaci, kdy jsou dva objekty na obloze úhlově poměrně blízko sebe.

V roce 7 před naším letopočtem nastaly dokonce tři konjunkce Jupiteru a Saturnu. Symbolika tohoto úkazu je více než velká a to ze tří důvodů:

Ke konjunkci došlo hned třikrát – 29. května, 30. září a 7. prosince, což rozhodně není obvyklé.
Jupiter je považován za královskou hvězdu, Saturn pak za hvězdu židovského národa.
Ke konjunkcím došlo v souhvězdí Ryb, které jsou posledním znamením zvěrokruhu a v té době symbolizovaly poslední věk, konec významné etapy či příchod mesiáše.

Konjunkce Venuše a Jupiteru?

Velmi silnou symboliku můžeme nalézt také v konjunkci Venuše a Jupiteru, ke které došlo 17. června roku 2 před naším letopočtem. Venuše je symbolem plodnosti, jedná se po Slunci a Měsíci o třetí nejjasnější objekt na obloze. Jupiter je pak čtvrtým nejjasnějším objektem oblohy a obě planety byly tehdy na obloze tak blízko sebe, že téměř splývaly. Poblíž Venuše a Jupiteru byla navíc nejjasnější hvězda souhvězdí Lva. Regulus byl považován za královskou hvězdu, ostatně celé souhvězdí Lva bylo vnímáno jako „královské“.

V literatuře poměrně dosti opomíjenou ale přitom velmi zajímavou konjunkci nalezneme i o rok dříve. Dne 12. srpna roku 3 před naším letopočtem došlo taktéž ke konjunkci Venuše a Jupiteru v souhvězdí Lva, tentokrát však na ranním nebi. Obě planety byly sice pozorovatelné jen krátce před východem slunce, ale právě díky tomu mu věnujeme větší pozornost. V Matoušově evangeliu se totiž píše: „A hle, hvězda, kterou viděli na východě“ a k této konjunkci došlo právě nad východním obzorem. I když je otázka, co přesně je myšleno v evangeliu pojmem východ.

Další konjunkce

V období možného Kristova narození došlo i k dalším konjunkcím, které ovšem nebyly tak výrazné nebo symbolicky zajímavé:

19. května roku 3 př. n. l.: konjunkce Merkuru a Saturnu
12. června roku 3 př. n. l.: konjunkce Saturnu a Venuše
11. září roku 3 př. n. l.: konjunkce Jupiteru a hvězdy Regulus
17. února a 8. května roku 2 př. n. l.: konjunkce Jupiteru a hvězdy Regulus
Supernova nebo nova?

Z astronomického hlediska může být velmi zajímavým původcem betlémské hvězdy vzplanutí novy nebo supernovy. Zmínky v záznamech čínských astronomů jsou však neprůkazné. Dohledat pozůstatky po výbuchu supernovy v naší Galaxii sice lze, ale určit přesné datum vzplanutí už nikoli. Podle některých astronomů by betlémskou hvězdou mohla být dokonce supernova v některé z blízkých galaxií, např. v Andromedě.

Halleyova kometa nad jesličkami

Pokud ale betlémská hvězda nebyla kometou, proč ji nad jesličkami vidíme právě v tomto pojetí? Pro odpověď se musíme oprostit od debat o narození Krista a z dalekého Betléma se přesunout do severních oblastí Itálie.

Na počátku 14. století dostal slavný italský malíř Giotto di Bondone za úkol vyzdobit kapli Scrovegni (Cappella degli Scrovegni) v Padově. Kapli nechal postavit Arrigo degli Scrovegni, aby odčinil hříchy svého otce, známého lichváře. Kaple byla vysvěcena v září 1305 a její interiér zdobí nádherný cyklus fresek. Pro nás nejzajímavější je freska Klanění tří králů, která zachycuje narození Krista.

Koncem roku 1301 byl na obloze vidět jeden z nejkrásnějších návratů slavné Halleyovy komety a Bondone byl tímto úkazem zřejmě natolik okouzlen, že ho zakreslil do fresky.

Přibližně 680 let poté, co Giotto di Bondone ztvárnil Halleyovou kometu na fresce v padovské kapli, zaburácely ve Francouzské Guyaně motory rakety Ariane 1. Dne 2. července 1985 se vstříc nejslavnější vlasatici vydala evropská kosmická sonda Giotto. Hrdě symbolizující náš příběh, prolétla sonda Giotto 14. března 1986 ve vzdálenosti pouhých 596 kilometrů od jádra Halleyovy komety… té komety, jejíž obraz je dnes vidět nad mnohými jesličkami, ačkoliv tak trochu neprávem.

Doporučené a použité odkazy

Seznam konjunkcí Saturnu a Jupiteru
Seznam nebeských úkazů v období předpokládaného Kristova narození
Program Stellarium

zdroj: http://vtm.zive.cz/aktuality/vedecky-po-stopach-pribehu-hvezdy-betlemske

Na povrch Měsíce vstoupilo jen 12 lidí

Neil Armstrong , Apollo 11, 21. červenec 1969*
Buzz Aldrin, Apollo 11, 21.července 1969
Charles Conrad, Apollo 12, 19. listopad 1969
Alan Bean, Apollo 12, 19.listopad 1969
Alan Shepard, Apollo 14, 5. únor 1971
Edgar Mitchell, Apollo 14, 5.února 1971
David Scott, Apollo 15, 31. červenec 1971
James Irwin, Apollo 15, 31.červenec 1971
John Young, Apollo 16, 21. duben 1972
Charles Duke, Apollo 16, 21. dubna 1972
Eugene Cernan, Apollo 17, 12. prosinec 1972
Harrison Schmitt, Apollo 17, 12. prosince 1972

Program Apollo (1961–1972) byl americký program pilotovaných kosmických letů realizovaný americkým Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku (NASA). Jeho cílem, který vyhlásil prezident John Fitzgerald Kennedy, bylo přistání lidí na Měsíci a jejich návrat na Zem. Tohoto cíle bylo poprvé dosaženo v roce 1969.

Základním technickým programu prostředkem byla kosmická loď Apollo, vynášená převážně nosiči Saturn 1B a Saturn V z kosmodromu Cape Canaveral na Floridě v USA.

Po osmi letech, během kterých se uskutečnila řada zkušebních letů a při kterých zahynuli první američtí kosmonauti (požár Apolla 1 během tréninku startu), se podařilo cíl programu Apollo splnit. Posádka Apolla 11 přistála na Měsíci 20. července 1969 *(v Evropě to ale vzhledem k časovým pásmům bylo až 21. července).

Po splnění Kennedyho úkolu dopravit člověka na Měsíc podpora pro americký kosmický program ochabla. To se projevilo i předčasným ukončením měsíčních misí Apollo – ačkoli byly plánovány ještě tři další lety, program byl ukončen v prosinci 1972 letem Apolla 17 (je zajímavé, že to bylo poprvé a prozatím naposledy, kdy se na povrch Měsíce dostal profesionální vědec – geolog Harrison Schmitt). Jednou z příčin předčasného ukončení programu byly i rozpočtové škrty vyvolané válkou ve Vietnamu. Zbylé rakety Saturn a kosmické lodi Apollo byly po zastavení programu využity v projektech Skylab a Sojuz-Apollo. Bez zajímavosti také není to, že od programu Apollo se žádný člověk nevydal do vesmíru dál, než na nízkou oběžnou dráhu. Tento fakt je častým argumentem zastánců názoru, že přistání na Měsíci bylo fingované (viz níže).

Šest letů (Apollo 11, Apollo 12, Apollo 14, Apollo 15, Apollo 16 a Apollo 17) dosáhlo Měsíce. Apollo 7 a 9 vzlétly pouze na oběžnou dráhu Země, aby otestovaly velitelský a lunární modul. Apollo 8 a 10 testovaly různé komponenty na oběžné dráze Měsíce a fotografovaly jeho povrch. Apollo 13 nepřistálo na Měsíci z důvodu poruchy, ale získalo také jeho fotografie. Šest letů, které přistály na Měsíci, získalo cenná vědecká data a 382 kilogramů měsíčních vzorků. Prováděné pokusy a pozorování zahrnovaly mechaniku zemin, meteoroidy, otřesy země, šíření tepla, měření vzdálenosti Měsíce od Země, magnetická pole a sluneční vítr.

kompletní přehled:
Apollo 1 - Posádka zahynula po vypuknutí požáru během předletového testu 27. ledna 1967.
Apollo 7 - 11. října 1968. První let Apolla a rakety Saturn IB s posádkou.
Apollo 8 - 21. prosince 1968. První oblet Měsíce a použití rakety Saturn V s posádkou.
Apollo 9 - 3. března 1969. První let lunárního modulu s posádkou.
Apollo 10 - 18. května 1969. První oblet Měsíce lunárním modulem s posádkou.
Apollo 11 - 16. července 1969. První přistání lidí na Měsíci - 20. července.
Apollo 12 - 14. listopadu 1969. První přesné přistání lidí na Měsíci.
Apollo 13 - 11. dubna 1970. Zásobník kyslíku explodoval během cesty, přistání na Měsíci bylo zrušeno.
Apollo 14 - 31. ledna 1971. Alan Shepard se stal jediným kosmonautem programu Mercury, který se dostal na Měsíc.
Apollo 15 - 26. července 1971. První mise s měsíčním vozítkem.
Apollo 16 - 16. dubna 1972. První přistání na měsíční vrchovině.
Apollo 17 - 7. prosince 1972. Poslední let Apolla k Měsíci, první noční start, jediná mise s profesionálním geologem.

První světová válka oficiálně skončí až tuto neděli (3.10 2010)

Poslední oficiální náležitost ze strany Německa ukončí tuto neděli první světovou válku se vším všudy. Německo totiž zaplatí poslední část válečných reparací, což v přepočtu konkrétně činí 1,72 miliardy korun. Celkové reparace Německu po konci války stanovili spojenci, zejména Velká Británie, Francie a USA jako trest za válku v letech 1914 až 1918.

Většina z peněz vyplacených v kompenzacích směřuje jednotlivcům, penzijním fondům a firmám držícím obligace tak, jak bylo odsouhlaseno při podepsání Versailleské smlouvy 28. června 1919.

Velká část kompenzací měla směřovat do Belgie a Francie, které byly válkou nejvíce poničeny. Další významné sumy putovaly spojencům na částečné pokrytí výdajů, které s válkou měli. Německá strana uvedla, že poslední část reparací bude z jejich strany uhrazena v neděli 3. října.

"V neděli bude splacen poslední dluh a první světová válka konečně, z finanční stránky, pro Německo zcela skončí," informoval v tomto týdnu německý deník Bild.

Dluh by byl z německé strany vyrovnán daleko dříve, kdyby se nedostal k moci Adolf Hitler, který jakékoliv reparace a celou Versailleskou smlouvu zcela odmítl. Právě tímto krokem si však tehdy získal u německého obyvatelstva, zuboženého nepodařenou válkou a následnými reparacemi, velkou popularitu.
zdroj: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/212672-prvni-svetova-valka-oficialne-skonci-az-tuto-nedeli.html

Lidé se z Afriky vydali na pochod do Asie mnohem dříve
Lidé druhu Homo sapiens se z Afriky vydali osídlit jihovýchodní Asii a Austrálii dříve než před 60 000 lety, jak to stanovují genetické výzkumy. Uvádí to tým vědců kolem Michaela Petraglii z Oxfordské univerzity. Ten na Arabském poloostrově a v Indii nalezl kamenné pozůstatky staršího data, informovala stanice BBC.

Vědci nalezené artefakty datují do doby zhruba před 70 000 až 80 000 lety. Některé ale mohou být ještě starší. „Domnívám se, že různé populace opustily Afriku v mezidobí před 120 000 až 70 000 lety,“ řekl Petraglia během setkání britských vědců v Astonu.

Část úlomků ležela v prachové geologické vrstvě po erupci sopky Toba na Sumatře, která se podle expertů udála před 74 000 lety. Africký kontinent před druhem Homo sapiens opouštěli již jeho předchůdci, ale předměty, jejichž části se našly, podle Petraglii vyrobili moderní lidé.

Většina pozůstatků byla objevena hluboko ve vnitrozemí stovky kilometrů od pobřežních oblastí, což podle Petraglii ukazuje na to, že lidé migrovali spíše po souši než v lodích. Artefakty byly nalezeny v dnes nehostinných místech. „V době, o níž mluvíme, bylo ale prostředí velmi příhodné. Tam, kde jsou dnes pouště, byla jezera a řeky a množství rostlin a živočichů,“ uvedl Petraglia.

Nalezené fragmenty mohou být pozůstatky po první migrační vlně, o nichž už dříve informovaly výzkumy, které udávají výskyt druhu Homo sapiens v dnešním Izraeli do doby asi před 100 tisíci lety. Výpad byl předčasný, asi před 75 tisíci lety druh vystřídali neandrtálci. Výskyt moderních lidí je pak znovu doložen později.

Rudolf Pellar

Rudolf Pellar (28. února 1923 Púchov – 4. září 2010) byl český herec, překladatel, zpěvák, moderátor, šansoniér a hudební pedagog, manžel Luby Pellarové a švagr Jiřího Kárneta.

Ve věku 87 let zemřel herec a zpěvák, doyen české překladatelské scény Rudolf Pellar. Rudolf Pellar společně s manželkou Lubou přeložil mnoho desítek titulů převážně od amerických a anglických, ale i německých autorů.

Manželé jsou podepsáni například pod českými překlady amerického spisovatele J. D. Salingera. Za překladatelské dílo získal v roce 1997 spolu s manželkou Státní cenu.

Byl však mužem devatera řemesel umělecké branže. Například ještě předloni vystoupil na Open Air Music Festivalu Trutnov a jeho letité šansony zaujaly i rozkurážené rockové publikum. "Nikdy v životě jsem se nenudil a nenudím se ani teď. I kdybych už na to možná měl právo, nechystám se k tomu" řekl tehdy.

Rodák ze slovenského Púchova (28. února 1923) Pellar absolvoval herectví na brněnské konzervatoři. Vystupoval v pražských divadlech, především v karlínském Hudebním divadle a v Městských divadlech pražských. Desítky písní natočil s různými orchestry a soubory zejména v 50. a 60. letech. V následujícím desetiletí začal vyučovat šansonový zpěv na konzervatoři v Praze. Až do 80 let musel čekat na své první album. Důvody opoždění debutu jsou podle Pellara velmi prozaické. "Já jsem skončil se svou pěveckou kariérou nuceně na začátku 70. let, protože mě zakázali vysílat ve všech sdělovacích prostředcích," uvedl v roce 2004 při autogramiádě.

Od počátku 50. let účinkoval také ve filmu, hrál například ve snímcích Zaostřit, prosím! (1956), Opera ve vinici (1981) a Helimadoe (1993).

CO TAKÉ RUDOLF PELLAR PŘELOŽIL
Výběr velkých děl světové literatury, která známe v překladu Rudolfa a Luby Pellarových (v závorce rok prvního českého vydání)

J. D. Salinger: Kdo chytá v žitě (1960)
Ernest Hemingway: Zelené pahorky africké (1963)
Jack Schaefer: Muž se srdcem kovboje (1970)
Bel Kaufmanová: Nahoru po schodišti dolů (1971)
Joseph Conrad: Mezi přílivem a odlivem (1975)
Stefan Zweig: Amok (1979)
John Updike: Chceš si mě vzít? (1983)
William Faulkner: Vesnice - Město - Panské sídlo (1985-1987)
Philip Roth: Portnoyův komplex (1992)
William Faulkner: Hluk a vřava (1997)
Ephraim Kishon: Liška v kurníku (2004)

Divadelní hry:
Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha (1964)
Edward Albee: Kdo se bojí Virginie Woolfové (1964)
Tennessee Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše (1965)
Arthur Miller: Po pádu (1965)
G. B. Shaw: Pygmalión (1967)

zdroj ČTK, IDNES.CZ

namatkou pripomenuti si pisnicek pana Pellara
http://www.youtube.com/watch?v=Col_AiqL8Fw - Dezertér (Le Deserteur)
http://www.youtube.com/watch?v=993lM2tkEx0 - Kdybych tak byl Rothschild (Z muzikálu Šumař na střeše 1971)

Hanna Reitsch

Jméno Hanny Reitschové dnes zná jen několik zapálených fanoušků. Přitom to byla jedna z nejzajímavějších osobností své doby.

Miloval ji Hitler, testovala raketové střely i zázračné německé zbraně. Při pilotování předčila i ta největší německá letecká esa. A v zastaralém letounu dokázala prchnout z Berlína obleženého Rudou armádou. Osud jako akční film – to byl život Hanny Reitschové.

Hanna Reitschová se narodila ve slezském Hirschberku (dnes se mu říká Jelenia Góra) roku 1912. Měla být sice lékařkou po otci, ale mnohem víc ji lákala technika, především tehdy právě rozkvétající letectví. Nejprve chtěla obě cesty spojit; vrhla se na studium medicíny myslela si, že bude létat jako doktorka v Africe. Nakonec ale ze studií zběhla a začala na plno létat. Zpočátku na větroních – a už tehdy překonala řadu rekordů. Roku 1934 podnikla výzkumnou výpravu na větroních, která zkoumala Jižní Afriku.

Roku 1937 byla převelena na testovací letiště Rechlin-Lärz. Tam testovala prototypy německých zbraní, které měly změnit svět. Byla jedním z prvních pilotů, kteří si vyzkoušeli střemhlavý bombardér Stuka i “létající tužku“ Dornier Do 17. Jako vůbec první žena na světě pilotovala helikoptéru a dokonce ji předvedla i v uzavřené hale před vrcholnými představiteli II. říše. Prospělo jí nejen umění pilotáže, ale i její nevšední krása a zejména fotogeničnost. Brzy se stala miláčkem nacistických médií, která ji využívala k propagandistickým účelům. Mediální sláva jí umožnila testovat stroje, o jejichž existenci zbytek světa ani netušil. Testovala například raketově poháněný Messerschmitt Me 163 Komet, obří bombardéry určené k přeřezávání balonových lan nebo transportní Messerschmitt Me 321 Gigant. Stala se nejoblíbenější pilotkou Adolfa Hitlera a za zásluhy obdržela Železný kříž. Přes řadu zranění (po pádu ME 163 strávila půl roku v nemocnici) dokázala navázat na letišti i milostný vztah – jejím druhem se stal vysoce postavený důstojník Luftwaffe Robert Ritter von Greim.

Během zimy 1943-44 byla přidělena k vývoji sebevražedného letadla. Společně s Otto Skorzenym (pověřen založením speciálních jednotek) byla zakládající členkou sebevražedného komanda SS-Selbstopferkommando Leonidas. Tento projekt měl naučit německé piloty ovládat rychlá letadla naložená výbušninami. Stroje se měly vrhat na důležitá centra nepřátelské moci – vládní budovy, zbrojnice nebo bitevní a letadlové lodě. Pro odpor velení Luftwaffe byl projekt, který nechal zřídit osobně Adolf Hitler, po pouhém roce zrušen.

Dalším projektem se staly raketové střely V-1. Reitschová dostala za úkol vyřešit problémy se stabilizací rychlé, ale téměř neovladatelné střely. Reitschová se s řízením dokázala vypořádat zejména díky zkušenostem s raketovým Me 163.

Po odvolání Göringa (23.4 1945) se stal hlavou německého letectva milenec Reitschové, generál von Greim. Kdo jiný než nejlepší pilotka nacistického Německa ho mohl dopravit do Berlína, aby zde převzal velení nad pár zbývajícími letouny? V tu dobu už Rudá armáda byla uprostřed centra hlavního města. Reitschové se přesto podařilo 26. dubna v obleženém městě přistát. Pilotovala stroj Fieseler Fi 156 Storch a přístála s ním na improvizovanou plochu nedaleko zoologické zahrady. Von Greim byl přitom postřelen, ale oba se přesto dokázali dostat do Hitlerova bunkru. Tam byl Von Greim jmenován velitelem Luftwaffe – funkce to však byla jen čestná, reálně měl v tu dobu pod kontrolou pouhá dvě letadla. 28. dubna ji Hitler pověřil, aby opustila posledním německým letadlem Berlín. Měla předat plány na protiofenzivu Karlu Dönitzovi.
Krátce po přistání však byla ona i von Greim zatčeni. Při výslechu řekla americké tajné službě CIC, jak moc je jí líto, že nesměla zemřít po boku svého vůdce. Ve vězení a při výsleších strávila 18 měsíců. (Von Greim 28. května spáchal sebevraždu). Stejně špatně skončila rodina Reitschová. Její otec zabil nejprve svou manželku, pak její sestru a navíc i její děti. Pak spáchal sebevraždu.

Po propuštění z amerického vězení Reitschová opět začala létat. V roce 1952 získala na Mistrovství světa bezmotorového létání v Madridu bronzovou medaili, roku 1956 vytvořila v St. Yanu nový ženský rekord v přeletu na trati dlouhé 375 km. V roce 1957 ustanovila nový ženský výškový rekord bezmotorového letu při kterém dosáhla výšky 6848 metrů.

V roce 1958 jí zamítlo Polsko jako jedinému účastníkovi mistrovství světa vydání vstupního víza. Protože se německé národní mužstvo zúčastnilo závodů bez jakýchkoliv protestů, nelétala na protest již na žádných závodech pořádaných německým aeroklubem. V roce 1959 přijala pozvání na pomoc indickému výkonnostnímu létání, setkala se i s americkým prezidentem Kennedym. Roku 1962 na žádost ghanského prezidenta plachtařskou školu, v Ghaně žila až do roku 1966, kdy uprchla před státním převratem.

V jednom z posledních rozhovorů před smrtí řekla novinářům: “Co nám zbylo z Německa? Máme teď zemi plnou bankéřů a výrobců aut. Naše armáda ztratila sílu, vojáci nosí vousy a zpochybňují rozkazy. Nestydím se za to, že jsem žila za národního socialismu. Dodnes s hrdostí nosím Železný kříž s diamanty, který mi osobně dal Hitler.“ Zemřela na srdeční mrtvici roku 1979.

zdroj originalni clanku: http://tn.nova.cz/magazin/historie/lide/zena-ktera-testovala-nacisticke-rakety-a-mohla-zachranit-hitlera.html
musel jsem jej upravit, odebrat nektere casti + jsem doplnil nektera fakta, originalni clanek mi prisel prilis az nestastne oslavujici tuto osobu, snad pochopite.

Seznam sond Luna

Luna 1 2. ledna 1959 Sonda proletěla kolem Měsíce.
Luna 2 12. září 1959 Dopadla na povrch Měsíce.
Luna 3 4. října 1959 Pořídila fotografie odvrácené strany Měsíce.
Luna 4 2. dubna 1963 Neúspěšný pokus o přistání.
Luna 5 9. května 1965 Dopadla na povrch Měsíce.
Luna 6 8. června 1965 Neřízený průlet kolem Měsíce
Luna 7 4. října 1965 Dopadla na povrch Měsíce.
Luna 8 3. prosince 1965 Dopadla na povrch Měsíce.
Luna 9 31. ledna 1966 Přistání na Měsíci.
Luna 10 31. března 1966 První satelit.
Luna 11 24. srpna 1966 Satelit.
Luna 12 22. října 1966 Satelit.
Luna 13 21. prosince 1966 Televizní vysílání.
Luna 14 7. dubna 1968 Satelit.
Luna 15 13. července 1969 Satelit.
Luna 16 12. září 1970 Vzorky z Měsíce dopraveny na Zemi.
Luna 17 10. listopadu 1970 Vysazen pojízdný modul - Lunochod 1.
Luna 18 2. září 1971 Vzorky z Měsíce dopraveny na Zemi.
Luna 19 28. září 1971 Satelit.
Luna 20 14. února 1972 Vzorky z Měsíce dopraveny na Zemi.
Luna 21 8. ledna 1973 Lunochod 2
Luna 22 2. června 1974 Satelit.
Luna 23 28. října 1974 Satelit.
Luna 24 14. srpna 1976 Vzorky z Měsíce dopraveny na Zemi.
zdroj: www.wikipedia.org

Snímky odhalily Lunochod 2 na Měsíci. Po sedmatřiceti letech

Luna 21
Místo přistání: 25,5° N; 30,27° E (Google Moon)

1973-01-16 01:14 UT: Lunochod 2 sjel po můstku z přistávacího stupně na povrch Měsíce a zahájil svůj dlouhodobý vědecký program.
1973-02-22 byl ukončen program Lunochodu 2, plánovaný na druhý měsíční den. Byl překontrolován stav zařízení a uzavřen panel se slunečními bateriemi. Za dobu pobytu na Měsíci urazilo vozidlo celkem 11 067 m, pořídilo přes 30 panoramatických záběrů. Lunochod 2 pořizoval rovněž stereoskopické snímky, měřil fyzikální a chemické vlastnosti povrchu, korpuskulární a rentgenové záření Slunce a určoval jas oblohy při různých výškách Slunce nad obzorem.
1973-03-12 Lunochod 2 zkoumal magnetické vlastnosti hornin u kráteru o průměru 13 m, na jehož úpatí přečkal měsíční noc. Kráter leží asi o 400 m výše než místo přistání.
1973-06-03 Lunochod 2 ukončil plánovaný průzkum měsíčního povrchu. Bylo s ním navázáno 60 rádiových spojení, během nichž za 4 měsíce urazil trať dlouhou 37 km. Bylo pořízeno 86 panoramatických záběrů a 80 000 televizních snímků povrchu.


Zdokonalenou verzi Lunochodu dopravili Rusové na Měsíc 8. ledna 1973. Lunochod 2 měl výše umístěné stereokamery, které umožňovaly širší rozhled a snazší řízení vozu. Nový Lunochod se pohyboval v kráteru Monnier na východním okraji Moře klidu a během tří měsíců urazil zhruba 37 kilometrů. Existuje i třetí verze měsíčního vozu. Lunochod 3 však nikdy na Měsíc nedorazil. Po přistání Američanů na Měsíci ztratilo sovětské vedení o další výzkum zájem a Lunochod 3 skončil v Lavočkinově muzeu na severu Moskvy.

Nové snímky měsíce z NASA skrývaly 37 let staré tajemství. Byl na nich konečně vyfotografován Lunochod 2. Při zkoumání záběrů na to přišel profesor Phil Stooke z kanadské univerzity Western Ontario.
Snímky se zveřejňují pravidelně, není na tom nic zvláštního. Tyhle ovšem zkoumal profesor Phil Stooke a objevil podezřelé smítko a dráhu k němu vedoucí.
Nakonec se z toho překvapivě vyklubal druhý sovětský dálkově řízený robot pro zkoumání měsíce, Lunochod 2. Jeho poloha byla sice známa z předchozích měření pomocí laserových paprsků, ale vizuálně nikdy nebyla potvrzena. Na Zemi totiž neexistuje teleskop, který by dokázal sondu vyfotografovat.
"Věděli jsme s přesností několika kilometrů, kde se nachází," uvedl Stooke v e-mailu. Laserové měření na takovou vzdálenost prý už není tak přesné.
"Největší hodnota tohoto objevu tak spočívá nejen ve vizuální identifikaci, ale také v objevení stopy, podle které může být poprvé nakreslená detailní cesta vozítka," vysvětluje kanadský profesor.

Snímky, které mu pomohly Lunochod 2 objevit, pocházejí z umělé měsíční družice Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO). Putuje zhruba 50 kilometrů nad měsíčním povrchem a mapu tělesa začala snímat od července roku 2009.

Ještě v padesátých letech si tehdejší Sovětský svaz udržoval značný náskok ve výzkumu Měsíce. První oficiálně přiznaná Luna 1 se v lednu 1959 stala prvním lidmi vyrobeným tělesem, které prolétlo okolo Měsíce, zatímco Luně 2 se (po několika nezdařených a zamlčených pokusech) v září téhož roku podařilo Měsíc zasáhnout. Luna 3 dne 4. října 1959 poprvé v historii zprostředkovala pohled na odvrácenou tvář přirozené družice Země. Pak následovala dlouhá přestávka (či spíše řada dalších nepřiznaných neúspěchů), aby v roce 1966 Luna 9 poprvé měkce přistála na měsíčním povrchu a odvysílala odtud tři panoramatické snímky okolí. Několik dalších Lun pak zkoumalo Měsíc z oběžné dráhy a Luna 13 koncem roku 1966 opět dosedla na povrch, aby jej snímkovala a zkoumala jeho vlastnosti.

Program Luna

Když v 60. letech došlo na závody o Měsíc, byla už situace SSSR ve vesmíru jiná. Ještě před prvním přistáním Američanů se sice Světský svaz pokusil zmenšit význam americké expedice prvenstvím v přivezení vzorků hornin zpět na Zemi, jenže Luna 15, která to měla dokázat, se zřítila na Měsíc právě v době, kdy se z něj Američané chystali odstartovat k návratu na Zemi. Stratégové sovětské kosmonautiky pak na prohru reagovali tvrzením, že jim vždy šlo o automatický průzkum. Pravdou je, že z ne zcela pochopitelných důvodů vedle náročného pilotovaného letu připravovali také bezpilotní zařízení pro odběr vzorků a pro vysazení pohyblivého průzkumníka. Nejspíš i toto tříštění sil bylo jednou z příčin neúspěchu v závodu o Měsíc. Tyto Luny nové generace vynášené silnější raketou Proton byly připravené již v době, kdy se schylovalo k expedici Apolla 11. Šlo vlastně o univerzální přistávací plošinu, na kterou bylo možné připevnit buď modul pro odběr vzorků a jejich odvezení na Zemi, nebo rampu z níž sjel Lunochod.
Bohužel, jak první návratová sonda (již zmíněná Luna 15), tak i první Lunochod vypuštěný ještě před ní (19. února 1969) skončily havárií. Následovalo ještě několik dalších utajených neúspěchů, až konečně v září 1970 dosedla do oblasti Moře plodnosti Luna 16, aby zde nabrala vzorek hornin a v malém návratovém modulu jej odeslala zpět na Zemi. Poprvé v historii se podařilo automaticky dopravit vzorky jiného kosmického tělesa zpět na Zemi. Konečným cílem programu však byl pohyblivý robot.

Kola místo pásů

Již v 50. letech zveřejnil sovětský tisk návrh J. S. Chlebceviče na vysazení dálkově ovládaných pásových vozítek vybavených televizní kamerou na měsíčním povrchu. Skutečný vývoj Lunochodu začal až dlouho po zveřejnění Chlebcevičevova plánu a výsledná podoba se od původních představ z 50. let k nepoznání změnila. Místo pásů dostal mobilní průzkumník osm kol z lehkého kovu, které nesly hermeticky uzavřený trup vyhřívaný rozpadem radioaktivního izotopu ve speciálním generátoru. Energii pro dva elektromotory dodávaly solární fotovoltaické panely umístěné na odklopném víku na vrchu trupu. Přestože toto víko dávalo přístroji vzhled Papinova hrnce, šlo o důmyslné zařízení, které - kromě dodávek energie - dokázalo i regulovat teplotu vnitřního prostředí. Přebytky tepla za měsíčního dne vyzařoval do okolí chladič umístěný na zadní stěně víka, zatímco za noci se víko zaklaplo.
Hlavním cílem mise bylo získávání informací o lunárním povrchu. Vedle sady kamer to byl především rentgenový spektrometr pro zjišťování chemického složení povrchové vrstvy a zařízení pro určování mechanických vlastností povrchu. Zajímavý experiment představoval laserový odražeč francouzské výroby, díky kterému lze dodnes měřit vzdálenost mezi Zemí a Měsícem s přesností na několik centimetrů. Kromě toho tu byl také rentgenový teleskop pro zjišťování mimogalaktického záření a další přístroje. Lunochod 2 měl navíc ještě citlivý magnetometr na teleskopickém ramenu, kterým proměřoval magnetismus hornin.

Řidičský průkaz pro Měsíc

Mimořádně náročné bylo dálkové ovládání vozítek. "Posádka" operující ze speciálního sálu střediska pro dálkové kosmické spoje v krymské Jevpatorii se skládala z velitele, řidiče, navigátora, radisty a inženýra. Přestože měli k dispozici údaje z několika stovek čidel sledujících stav všech důležitých systémů i polohu a pohyby vozítka, nebylo řízení jednoduché. Radiovému signálu totiž trvá několik sekund, než urazí vzdálenost mezi Měsícem, Zemí a nazpět. I navzdory automatickým systémům, které zastavovaly chod v případě velkého náklonu nebo blízkosti překážky, se několikrát podařilo v neobvyklém terénu odvrátit nehodu jen s velkým nasazením. Například Lunochod 2 se málem srazil s rampou, z níž na měsíční povrch sjel.
První Lunochod pracoval od listopadu 1970 až do října 1971, kdy vyhasl izotopový vyhřívací článek. Za tu dobu ujel 10 540 metrů, pořídil více než 20 000 fotografií, více než 200 panoramatických snímků a provedl přes 500 analýz měsíční půdy. Druhý Lunochod odstartoval 8. ledna 1973 na palubě sondy Luna 21. Na měsíční povrch vyjel v kráteru LeMonnier 15. ledna a operoval v okolí přibližně 4 měsíce. Na své pouti dlouhé 37 kilometrů provedl stovky půdních rozborů a mechanických testů, a odeslal přes 80 000 snímků.
Program Lunochod nepochybně představoval velký úspěch i když s výsledky misí Apollo se rovnat nemohl. Jeho jednostranné vyzdvihování režimními propagandisty pak paradoxně vedlo k nezaslouženému znevážení výsledků úsilí práce tisíců bezejmenných vědců a techniků. O důvod víc si je s úctou připomenout.

zdroj: http://www.novakoviny.cz a http://technet.idnes.cz