Vědci rozluštili genom člověka, který žil před 45 tisíci lety. Jde o nejstarší genom, který byl kdy dekódován. Analýza DNA pomohla určit, že již tehdy byl moderní člověk zkřížen s neandrtálcem, k promíchání genetického kódu tak došlo už před 50 až 60 tisíci lety.

Vzorky pro získání genomu vědci získali ze stehenní kosti muže, který byl nalezen v oblasti Sibiře nedaleko dnešní osady Usť-Išim. Je to nejstarší člověk moderního typu, jehož pozůstatky byly nalezeny mimo Afriku a Blízký východ.

„Úžasné je to, že máme genom 45 tisíc let starého člověka, který byl velmi podobný tomu současnému a nepochází z Afriky,“ řekl BBC profesor Svante Paabo z Ústavu evoluční antropologie Maxe Plancka v Lipsku. Doposud nejstarší dekódovaný lidský genom byl o více než 20 tisíc let mladší.
Zdroj> http://www.novinky.cz/...-rozlustili-vubec-nejstarsi-genom-cloveka-ktery-zil-pred-45-tisici-let.html

Antarktida vydala deník Scottovy výpravy. Sto let se skrýval v ledu

V Antarktidě po více než století objevili cenné zápisky jednoho z přeživších tragické expedice Roberta Scotta, který v roce 1912 zahynul při návratu od jižního pólu.

Deník fotografova Scottovy expedice v tajícím ledu objevili loni v létě, o nálezu nyní informoval Novozélandský kulturní fond pro Antarktidu. Zápisník byl po víc než století uvězněn ve zmrzlé mase nedaleko základny Scottovy výpravy Terra Nova, která byla vybudována v roce 1911. Informoval o tom britský list The Times na svém webu.
Zápisky jsou podle odborníků i po sto letech stále velmi dobře čitelné, včetně Levickova jména na úvodní stránce. Jen vazba se již rozpadla. „Je to úžasný nález. Zápisník je chybějícím kouskem oficiálního záznamu o expedici,“ říká k objevu deníku ředitel novozélandského fondu Nigel Watson. „Po sedmi letech strávených snahou o uchování přístřešku Scottovy poslední expedice a sbírky, jsme potěšení, že je stále ještě možné nalézt nové artefakty,“ dodává.
Od loňského nálezu zápisník putoval na Nový Zéland, kde jej odborníci stránku po stránce zrestaurovali a opatřili ho novou vazbou. Poté se vrátil zpět do Antarktidy, kde novozélandský fond usiluje o zachování pětice táborů, které po sobě zanechaly slavné výpravy Roberta Scotta, Ernesta Shackletona nebo Edmunda Hillaryho.
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/...e-george-murray-levick-145-/zahranicni.aspx?c=A141023_192903_zahranicni_im

Přesně před 100 lety bylo dosaženo dna propasti Macocha

Punkva a Macocha - tato dvě slova známá po celém světě jsou bezprostředně spjata se jménem známého brněnského krasového badatele profesora Karla Absolona. Právě jemu se totiž podařilo složitými technickými zásahy zpřístupnit Punkevní jeskyně a propast Macochu suchou cestou. První člověk tak prostoupil volnou cestou z Pustého žlebu na dno propasti Macochy 30. ledna 1914.

O vývěry Punkvy a jeskyně v okolí byl poměrně velký badatelský zájem již v 19. století. Už MUDr. Jindřich Wankel se za nízkých vodních stavů snažil proniknout proti proudu Punkvy do předpokládaných neznámých jeskyní.

Jeho vnuk, profesor Karel Absolon, později se svou pracovní skupinou na jeho průzkumy úspěšně navázal. V létech 1901 až 1905 zorganizoval několik expedic, během kterých propast dokumentoval a zkoumal. Vytipoval místa, kde by mohly existovat jeskynní prostory směřující do Pustého žlebu. Zároveň prováděl intenzívní průzkum jeskyní ve stěně Pustého žlebu a na podzim roku 1909 poprvé vstoupil do prostor suché části Punkevních jeskyní. Jeho badatelské práce směřovaly k propojení těchto jeskyní se dnem Macochy, aby mohl zpřístupnit tuto monumentální propast široké veřejnosti. Koncem roku 1913 pronikli jeho dělníci během razících prací z Trámové jeskyně v Macoše do dosud neznámých partií Punkevních jeskyní a 30. ledna 1914 se podařilo všechny části celého systému propojit.

Punkevní jeskyněNásledovaly místy komplikované terénní úpravy a zavedení elektrického osvětelní. Část Pubkevních jeskyní byla již veřejnosti zpřístupněna, takže se práce týkaly jen nově objeveného propojení. Na Velikonoce roku 1914 byla zbývající část prohlídkové slavnostě otevřena a návštěvníci mohli po upravených chodnících pohodlně procházet až na dno Macochy. V průběhu let 1920 až 1933 potom profesor Absolon propojil zpřístupnil veřejnosti jeskynní tok Punkvy ode dna Macochy až k výtoku.

odkaz: http://www.kudyznudy.cz/Aktuality/Presne-pred-100-lety-bylo-dosazeno-dna-propasti-Ma.aspx

Ladislav Škultéty-Gabriš - nejdéle sloužící voják na světě

Po 182 letech se na Slovensko vrátily ostatky nejdéle sloužícího vojáka světa. Patří Ladislavu Škultétymu-Gabrišovi, který aktivně sloužil u husarů v 18. a 19. století dohromady 81 let. Zemřel na svém dvaadvacátém válečném tažení, bylo mu 93 let.

Z vesnice odešel jako dvanáctiletý po smrti matky. Chlapec se vydal za otcem, který sloužil u husarů. A u pluku zůstal celý nebývale dlouhý život. Poprvé bojoval u Lovosic. Pak stál proti Osmanům, Napoleonovi, ruskému carovi a mnohým dalším.

Stal se legendou už za svého života. Voják Ladislav Škultéty-Gabriš si vysloužil přezdívku Věčný husar, ve vojenském sedle totiž dohromady strávil 81 let. Zažil dobývání Bělehradu i Berlína a další velké bitvy.
Škultéty se ve službě naučil maďarsky, německy, latinsky a francouzsky. Starého vojáka si všiml císař František I. a nechal mu vyplácet roční rentu 100 zlatých. Zasloužilý husar je věnoval rodné vsi na kostel a školu, aby jeho rodáci příště nechodili do světa negramotní tak jako on.

Spolek vojenské historie se teď snaží památku Škultétyho husarského pluku oživit. Vznikla tak busta Věčného husara, i když přesná podoba legendárního vojáka se přesně nezná. Jediný dochovaný portrét vznikl až patnáct let po jeho smrti. A moc se z něj vyčíst nedá. Autor nové podobizny vycházel z dochovaného vyprávění zpovědníka Věčného husara.
"Je to studie - nevíme, jak vypadal, ale drželi jsme se známých pramenů," přitakává autor busty Roman Bajzík. Ostatky věčného husara jsou dnes uloženy v Dómu sv. Martina - zůstanou tu ale jen pár týdnů, 27. června, na den přesně 275 let po křtu, bude pohřben v rodném Mojtíně.

zdroj: ceskatelevize.cz

Abebe Bikila: bosý maratonec, který zemřel na vozíku

Zatímco svět oslavoval nového olympijského vítěze maratonu v Londýně, roštem zájmu zcela propadlo, že by v těchto dnech oslavil své osmdesáté narozeniny Abebe Bikila. Největší legenda této disciplíny, která vyhrála maraton naboso a skončila na vozíčku.

Abebe Bikila dorazil do Říma na olympiádu jako vyjevený mladý muž. I sportovně to byl jelimánek. A tak mu dal trenér jediný taktický pokyn: Najdi si číslo 26 a drž se ho. To číslo měl mít jeden z nejlepších maratonců té doby Maročan Rhadi ben Abdesselam. Měl mít, jenže neměl: před startem si převlékl dres a najednou nesl číslo 185. A legenda vypráví, že jak se Bikila poslušně snažil najít šestadvacítku, předbíhal další a další běžce, až vběhl do cíle jako první.
Nějaká pohádka byla zřejmě zapotřebí, aby tu neuvěřitelnou věc vysvětlila. Před startem Bikilu nikdo neznal, jediné, čím způsobil rozruch, byly jeho bosé nohy. A jak se propracovával kupředu, začali se najednou novináři zděšeně ptát jeden druhého: Kdo to je?!
Nikdo nevěděl. A tenhle pan Nikdo se stal zřejmě největším vítězem her. Jeho bosé nohy fascinovaly svět. Viděl je každý, kdo se díval na televizi nebo filmové týdeníky, protože kameraman je při závodě zabíral v detailu víc než postavy běžců. Ty nohy byly nejen neuvěřitelné, byly i symbolické. Psal se rok 1960 a do těch dvou holých chodidel měkce plácajících o asfalt se ztělesnil převratný a naivní duch doby, kdy černá Afrika získávala nezávislost a snila sebevědomé sny o skvělé budoucnosti. Chudí? Ano. Bosí? Ano, ale vítězní. A tohle byla její první olympijská zlatá.
Ale i s těma bosýma nohama to není tak, jak to vypadá. Bikila totiž vůbec nemusel běžet bos. Od firmy Adidas dostal několik párů běžeckých bot, ale neseděly mu a měl z nich puchýře. Tak se vyplašený trenér Niskanen rozhodl, že ho radši pošle do závodu bosého, jak byl zvyklý. Mimochodem, druhý etiopský maratonec, který skončil sedmý, bos neběžel.
Bikilovi bosé nohy nijak nevadily. Takhle začal běhat už jako dítě z vesnice tak primitivní, že takové byly v Evropě někdy ve středověku.
A možná právě proto vyhrál.

Chlapec z chýše
Narodil se ve vesnici Džato asi šedesát kilometrů od Addis Abeby, ale v té době bylo šedesát kilometrů civilizačně jako šest tisíc. Žádné silnice, jen cesty, žádná elektřina, žádná auta. Když se lidé chtěli někam dostat, chodili.
Anebo běhali.
Autor těchto řádků se tam před deseti lety pokusil dostat, ale v Addis Abebě mu to rozmluvili, protože ani dneska to není tak jednoduché. Lidé v Džatu bydlí pořád v tukulech, klasických kulatých afrických chýších se stěnami z bláta smíšeného se slámou a střechou pokrytou suchou trávou.
Malý Abebe Bikila byl typický chlapec své doby. Otec pastevec, on taky. Denně naběhal spoustu kilometrů, aby našel pro své kozy a krávy dobrou trávu, a pak naháněl zatoulané kusy.

Byla to dobrá příprava, ale to v té době netušili ani největší odborníci. Žil a pobíhal totiž po kopcích v nadmořské výšce přes dva tisíce metrů, a tak se jeho tělo připravilo na velké atletické výkony ve vytrvalostním běhu, protože krev byla schopná lépe okysličovat tělo. Měl to v genech jako spousta obyvatel náhorních plošin východní Afriky.
Když mu bylo deset, uviděl po několikadenní pěší cestě na trh do Addis Abeby, kterou podnikl s matkou, vojáka císařské gardy. Pro chlapce z vesnice to bylo zjevení. Chtěl být jako on. Už měl životní cíl.
A v devatenácti se mu to podařilo.
Otevřelo mu to dveře ke slávě. Ale také ho to málem stálo život, který by z něj vystřelila popravčí četa.
Nejdřív to první.
"Hubení nemůžou vyhrát"
Pro mladého vojína osobní stráže císaře Haile Selassieho to byly nádherné dny. Dobré bydlení i jídlo, a hlavně sport. Fotbal, volejbal, basket. Někdy v roce 1956, to už byl u gardy pár let, se přidala atletika. Mohl za to švédský trenér Onni Niskanen.
A Haile Selassie. Na fotografii vypadá docela bizarně, ale rozhodně mu to pálilo. Neorientoval se ani na Washington, ani na Moskvu, protože věděl, že by za to politicky platil. Oblíbil si Švédy a kromě jiných expertů pozval i skupinu důstojníků, aby založili kadetku a vychovávali oficíry etiopské armády. S nimi přišel i Niskanen jako sportovní instruktor. Všiml si, že drobný a hubený vojín Bikila běhá každý den asi dvacet kilometrů a napadlo ho, že by mohl zkusit maratony. "Běhání bylo pro Etiopany přirozený sport. Ale když jsem ho začal trénovat, běhal jako voják. Byl tuhý. V tomhle směru neměl talent. Musel jsem ho naučit techniku."
Trenér věděl, že Bikila je budoucí hvězda. Ale Etiopie tehdy měla vytrvaleckou jedničku jménem Wami Biratu. Existují dva výklady toho, proč nejel na olympiádu on, ale Bikila.
První je prostý: zlomil si při fotbálku nohu. Druhý: podcenil kvalifikační závody, šel na ně celou noc z rodné vesnice, a pak ho při běhu chytaly křeče do unavených nohou.
Když císař přijímal olympioniky před odjezdem do Říma, řekl si podle jednoho ze sportovců polohlasem: "Jak můžou takoví hubení lidé něco vyhrát?"
"Hubení lidé" vyfasovali 150 dolarů kapesného a vyrazili.
Od popravčí čety na vrchol
Když se vrátili, byl Abebe Bikila národním hrdinou Etiopie i Afriky. Při triumfální jízdě ulicemi hlavního města ho doprovázel císař, na autě se vezla obrovská zeměkoule a z ní Bikila kynul davům jako v poválečném filmu sovětský tankista Pražanům.

"Muže úspěchu potkávají tragédie. Bylo to Boží vůle, že jsem vyhrál olympiádu, a byla to jeho vůle, že mě potkala ona nehoda. Přijal jsem ono vítězství a přijímám i tuto tragédii. Obě věci musím přijmout jako životní fakt a žít štastně," prohlásil Abebe Bikila poté, co ho zranění upoutalo na vozík.
Panovník povýšil vojína Bikilu rovnou na desátníka a věnoval mu bílého volkswagena brouka.
Ale idyla trvala jen pár měsíců. Sotva císař v prosinci vyrazil na návštěvu Brazílie, jeho nejvěrnější, tedy osobní garda, provedla puč. Byl však potlačen. Bikila se osobně nijak neangažoval, ale podezření padlo na všechny, vinný-nevinný, vše bylo jedno. Mnoho gardistů bylo popraveno, ale Bikilovi dal císař milost, pomohla i přímluva mnoha významných lidí. Říká se, že kdyby Bikila nebyl slavný olympijský vítěz, nepřežil by.
A pak přišla doba největší slávy. Běžec objížděl svět a kromě jediného maratonu vyhrál všechny, které doběhl. Ten nejdůležitější byl samozřejmě v roce 1964 na olympiádě v Tokiu. Opět za neuvěřitelných okolností.
Čtyřicet dnů před startem Bikila běhá jako obyčejně. Náhlá bolest v břiše. Chce ji rozběhat. Nejde to. Kolaps. Převoz do nemocnice: akutní zánět slepého střeva. A operace. S olympiádou je konec.
Možná pro doktory. Pro Bikilu ne.
Za pár dnů na posteli posiluje svaly na nohou a po setmění tajně vyklusává na dvorku. Když přistane v Tokiu, jde po schůdcích z letadla ještě celý ohnutý. Nikdo nepředpokládá, že poběží.
On ano. Běží a vyhraje. O celé čtyři minuty. Když je v cíli, nejásá, v tváři má skoro lhostejný výraz a začne na trávníku dělat uvolňovací gymnastiku, jako by právě skončil s lehčím tréninkem. Neuvěřitelné.
Ale kolem něj vypukne šílenství. Je první, kdo v olympijském maratonu zvítězil dvakrát. Stává se znovu nejslavnějším běžcem světa a nejpopulárnějším Afričanem.
Ne všechno je potom ale zlaté. Žádné podrobnosti nenajdete, ale zmínky ano. Dostavily se obvyklé potíže člověka, který se stane celebritou: večírky, alkohol, ženy.
Výkonnost mu to ale očividně nezhoršilo, takže v roce 1968 jede do Mexika pro třetí olympijské vítězství. Po sedmnácti kilometrech to vzdá. Musí. Zlomená zanártní kůstka. Muselo to hodně bolet. Pokud s tím šel do závodu, klobouk hluboce dolů za těch 17 kilometrů.
A tím závodem jako by se s Bikilou rozvedlo štěstí.
Lukostřelcem z nouze
Rok 1969 s sebou nese těžkou havárii. A opět existují dva výklady, co se stalo. Ten první: vyhýbá se v autě demonstrujícím studentům a řítí se do rokle. Ten druhý: jede k ránu domů (oficiálně od jednotky, kde měl instruktáž, ale mohl to být taky návrat z flámu) a nákladní vůz ho srazí do rokle, kde leží celé hodiny, protože řidič náklaďáku ujede.
Bikila je úplně ochrnutý. Pak přijde operace v Británii, která mu vrátí pohyblivost aspoň do horní poloviny těla. Zbytek života stráví na vozíčku. Už ví, že lepší to nebude.
Trenér Niskanen ho přesvědčí, aby to nezabalil. A řekne mu, aby začal s lukostřelbou. Žertuje, že vyhraje olympiádu i z vozíčku.
Třeba by se mu to i podařilo.
Ale 25. října 1973 Bikila náhle umírá. Krvácení do mozku.
Na jeho pohřbu se sejde 75 tisíc Etiopanů. Jeho jménem je později pokřtěn stadion v Addis Abebě. Dneska vypadá dost ošuměle.
Ale legenda září pořád.
Zdroj: http://xman.idnes.cz/abebe-bikila-profil-0aw-/xman-adrenalin.aspx?c=A120810_154147_xman-adrenalin_fro

zaujal me clanek: http://xman.idnes.cz/albert-goring-antinacista-a-zachrance-zidu-fj6-/xman-styl.aspx?c=A120521_141332_xman-styl_fro

Milníky amerického vesmírného programu
31. ledna 1958 - USA vypustily první satelit Explorer 1.
1. října 1958 - Začal fungovat Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA).
25. května 1961 - Americký prezident John Fitzgerald Kennedy vyhlásil cíl do konce dekády dostat člověka na Měsíc; oficiálně tak odstartoval program Apollo.
20. února 1962 - John Glenn se stal prvním Američanem na oběžné dráze.
22. července 1962 - Odstartovala první sonda z programu Mariner, jenž do roku 1973 zkoumal Merkur, Venuši a Mars.
28. listopadu 1964 - Do vesmíru vyslána sonda Mariner 4, jež v červenci 1965 poprvé obletěla Mars a poslala jeho první fotky.
15. prosince 1965 - První kosmické setkání v dějinách -amerických lodí Gemini7 aGemini 6A.
24. prosince 1968 - Posádka lodi Apollo 8 se jako první na světě dostala mimo oběžnou dráhu Země a obletěla Měsíc.
21. července 1969 - Neil Armstrong a Edwin Aldrin z Apolla 11 jako první lidé stanuli na Měsíci.
13. listopadu 1971 - Sonda Mariner 9 se stala první umělou družicí Marsu a první sondou na oběžné dráze jiné planety.
19. prosince 1972 - Z vesmíru se vrátila posádka Apolla 17, jež ukončila americký program letů na Měsíc; velitelem letu byl astronaut českého původu Eugen Cernan.
14. května 1973 - První americká vesmírná stanice Skylab 1 byla vyslána na oběžnou dráhu Země, kde strávila šest let.
5. února 1974 - Sonda Mariner 10 prolétla kolem Venuše a vyslala první snímky této planety. Pokračovala k Merkuru, k němuž se nejvíce přiblížila v březnu1975 apořídila jeho fotky. Mariner byl do letoška jedinou sondou, jež k Merkuru dorazila.
17. července 1975 - Americké a sovětské lodě Apollo a Sojuz se spojily ve vesmíru.
20. července 1976 - Sonda Viking 1 se stala první sondou, jež přistála na Marsu a úspěšně zahájila průzkum.
5. března 1979 - Sonda Voyager 1 se přiblížila nejtěsněji k Jupiteru a vyslala snímky planety i jejích měsíců; 13. listopadu 1980 odeslal Voyager 1 první zblízka pořízené fotky Saturnu.
12. dubna 1981 - Start prvního raketoplánu Columbia.
18. června 1983 - Do vesmíru vzlétla první Američanka Sally Rideová.
28. ledna 1986 - První havárie amerického raketoplánu - krátce po startu explodoval raketoplán Challenger.
18. října 1989 - USA vypustily sondu Galileo, která se v prosinci 1995 napojila na oběžnou dráhu Jupiteru a úspěšně vypustila do jeho atmosféry minisondu; Galileo zanikl roku 2003.
24. dubna 1990 - Na oběžnou dráhu Země byl raketoplánem Endeavour vynesen Hubbleův vesmírný teleskop.
5. dubna 1991 - Raketoplán Atlantis vynesl na oběžnou dráhu Země gama observatoř COMPTON - první obří družici NASA určenou k výzkumu gama záření; na oběžné dráze působila do června 2000.
29. června 1995 - Americký raketoplán (Atlantis) se poprvé spojil s ruskou vesmírnou stanicí Mir.
7. prosince 1998 - Posádka raketoplánu Endeavour vytvořila spojením ruského a amerického modulu první stavební prvek ISS.
1. února 2003 - Havárie raketoplánu Columbia - před přistáním na Floridě se vysoko v atmosféře roztrhl v plamenech.
4. ledna 2004 - Na Marsu přistála sonda Spirit; v březnu 2010 přestala komunikovat, zřejmě se přepnula do režimu hibernace.
14. leden 2004 - Prezident George Bush oznámil nové cíle vesmírného programu: do roku 2015 se vrátit na Měsíc, který by měl být odrazovým můstkem k vyslání člověka na Mars.
25. ledna 2004 - Sonda Opportunity přistála na Marsu, kde působí dosud.
25. května 2008 - Na Marsu přistála sonda Phoenix, která našla definitivní důkaz o existenci vody na této planetě.
25. května 2010 překonala rekord sondy Viking 1 v délce služby na Marsu (šest let a 116 dnů).
15. dubna 2010 - Prezident Barack Obama oznámil nový vesmírný program, který nepočítá s návratem Američanů na Měsíc, ale soustředí se na první let člověka na asteroid a na Mars.
18. března 2011 - Sonda MESSENGER byla jako první v dějinách navedena na oběžnou dráhu Merkuru.
21. července 2011 - Z vesmíru vrátil raketoplán Atlantis, jenž ukončil třicetiletou éru létání raketoplánů.

V Bavorsku exhumovali tělo nacisty Hesse. Spálí ho a popel hodí do moře

Ostatky muže, který byl Hitlerovou pravou rukou, byly se souhlasem jeho potomků exhumovány.

V bavorském městečku Wunsiedel zrušili hrob Rudolfa Hesse. Ostatky bývalého náměstka Adolfa Hitlera exhumovali, nyní je spálí a popel pohřbí do moře. Pravicoví extremisté tak podle očekávání místních úřadů přijdou o své poutní místo, kde každoročně ve výroční den Hessova úmrtí 17. srpna pořádali až tisícové pochody.


V kruzích krajní pravice je Hess považován za mučedníka. Před mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku stanul jako jeden ze 24 hlavních obžalovaných a dostal doživotí. Čtyři desetiletí si trest odpykával ve spojeneckém vězení Špandava v Berlíně. Tam 17. srpna 1987 ve 93 letech spáchal sebevraždu.


Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/v-bavorsku-exhumovali-telo-nacisty-hesse-spali-ho-a-popel-hodi-do-more-1ku-/zahranicni.aspx?c=A110721_071959_zahranicni_ipl

pod čarou:

Už v roce 1999 německé úřady zpopelnily a tajně pohřbily do moře ostatky Martina Bormanna, někdejšího důvěrníka nacistického vůdce Adolfa Hitlera. Také v jeho případě byl tento postup veden snahou zabránit neonacistům vztyčit kdekoliv památník na Bormannovu počest.


Kdo byl Rudolf Hess
Rudolf Hess (26. dubna 1894 Alexandrie – 17. srpna 1987 Západní Berlín) byl německý nacistický politik.

První léta svého života strávil Rudolf Hess se svými rodiči v Egyptě, kde navštěvoval anglické školy. V roce 1908 se jeho rodina vrátila do Německa.

Během první světové války sloužil u letectva a byl vyznamenán železným křížem. Po válce začal studovat Ludwig-Maximilians-Universität München, stal se členem společnosti Thule, účastnil se činnosti Freikorpsů a v květnu 1920 se stal členem NSDAP. Za svou účast na Pivnicovém puči strávil sedm a půl měsíce ve vězení společně s Adolfem Hitlerem, kde se coby jeho osobní sekretář spolupodílel na psaní Hitlerovy knihy Mein Kampf. V NSDAP patřil mezi jedny z nejvlivnějších členů.

Po vypuknutí druhé světové války byl odpůrce války Německa s Velkou Británií a snažil se iniciovat mírová jednání. 10. května 1941 odletěl Messerschmittem Bf 110 bez vědomí ostatních vysokých představitelů Třetí říše vyjednávat s Jiřím VI. o příměří do Velké Británie. Nejdřívě měl veliké štěstí, letka českého letce Leopolda Šroma ve službách RAF ho objevila při běžném průzkumném letu. Podle vyprávění samotného letce ho měl v zaměřovači a snažil se najít nejvhodnější pozici pro útok, na poslední chvíli však dostal vysílačkou rozkaz o zrušení akce. Následovalo obrovské vyšetřování, z čehož vyšlo najevo, že letecký personál při odvolání útoku pochybil. Z letounu nakonec vyskočil padákem u Renfrewshire. Po svém přistání byl zadržen a vězněn v londýnském Toweru. Do konce války byl vězněn v rozlehlém domě na anglickém venkově. Zde se také pokusil o sebevraždu skokem ze schodiště z prvního patra. Jeho let do Británie je dodnes obestřen řadou nejasností.

Během Norimberského procesu byl obviněn za přípravu války a odsouzen k doživotnímu vězení, které si jako jediný z odsouzených skutečně odseděl. Proti jeho dlouho trvajícímu věznění se stavělo z různých důvodů mnoho historiků, politiků či právníků (mj. Hartley Shawcross nebo Michail Gorbačov).

Rudolf Hess zemřel až roku 1987, ve svých 93 letech. Jeho smrt je kontroverzní, podle nejčastěji uváděné verze jeho smrti sám oběsil. Zejména jeho syn Wolf Rüdiger Hess však prohlašoval, že jeho otec byl zavražděn britskými vojáky a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu by ani nebyl sebevraždy schopen. Pohřben byl ve Wunsiedelu, kde se u jeho hrobu konají každoročně vzpomínkové akce neonacistů, jejichž idolem se Hess stal.

Zdroj: Wikipedia

Před 30 lety se objevil AIDS Před 30 lety, 5. června 1981, publikoval americký lékař Michael Gottlieb v časopise Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v Atlantě článek s názvem Pneumocystová pneumonie - Los Angeles. V něm se poprvé popisovalo dosud neznámé smrtelné onemocnění, které se projevilo vzácnou formou zápalu plic u pěti amerických homosexuálů.

O rok později získala choroba přenášená pohlavním stykem, nakaženou krví nebo z matky na plod označení syndrom získaného selhání imunity neboli AIDS (Acquired Immune Deficiency Syndrome). V dalším roce izolovali francouzští vědci Luc Montagnier, Françoise Barréová-Sinoussiová a Jean-Claude Chermann virus způsobující AIDS, označený později jako HIV (virus lidské imunodeficience).

Počet nakažených virem HIV či nemocných AIDS rychle stoupal: v roce 1991 překročil deset miliónů, loňské statistiky již uváděly přes 33 miliónů nakažených. Velké procento z nich jsou obyvatelé subsaharské Afriky. V ČR bylo ke konci loňského roku evidováno 1493 HIV pozitivních.

Celkem na tuto zatím nevyléčitelnou nemoc a nemoci s ní spojené zemřelo na 30 miliónů lidí. Díky stále účinnějším antivirotikům se daří prodloužit život nakažených osob. Pro velký počet nakažených zvláště ve třetím světě ale zůstávají potřebné léky stále nedostupné.

zdroj: novinky.cz http://www.novinky.cz/zahranicni/235338-pred-30-lety-se-objevil-aids.html?ref=stalo-se

.. kazdy z nas si vzpomene na Osadu havranu a okamzik kdy priplula lod s kupci vezouci sul, kterou smenili za zlato .. sul bez ktere se nobesel clovek, ani hospodarska zvirata.

Nejstarší solný důl na světě

Solná ložiska v údolí Araks v Ázerbajdžánu lidé využívali už v 5. tisíciletí před naším letopočtem.

Sůl měla ve starověku i středověku jak ekonomický, tak symbolický význam. Lidé ji získávali dvěma způsoby: buď sbírali odpařenou sůl ve slaných mokřinách, nebo ji těžili ze sedimentárních hornin s vysokým obsahem jedlé soli. Jedno z takových ložisek soli (Duzdagi) leží v údolí Araks v Ázerbajdžánu. Kolem něj vedla Hedvábná stezka, která spojovala Tabríz na severu Íránu s Konstantinopolí. Dosud nejstarší známky těžby soli v těchto dolech, které jsou stále v provozu, pocházely z konce druhého tisíciletí před naším letopočtem. Datování bylo provedeno na základě nálezu zhroucené chodby, která pohřbila čtyři horníky a byla objevena v 70. letech minulého století.

Současný výzkum a systematické vykopávky archeologů z francouzského Národního střediska pro vědecký výzkum (Centre national de la recherche scientifique, CNRS) však odhalily, že lidé v Duzdagi těžili sůl už v 5. tisíciletí př. n. l. Dokazují to četné nálezy nářadí a keramiky, z nichž nejstarší pocházejí z roku 4500 př. n. l. Je to vůbec poprvé, kdy byly tak staré artefakty nalezeny v solných dolech. Archeologové jsou proto přesvědčeni, že solné doly v údolí Araks jsou nejstarší na světě. O něco mladší nálezy zase dokazují, že kolem roku 3500 př. n. l. už byly solné doly intenzivně využívány. Kolem vchodů do zhroucených důlních chodeb vědci nalezli stovky kamenných kladiv a krumpáčů. Často se zde také nacházely fragmenty keramiky typické pro kuro-arakskou kulturu, které umožnily datování archeologických nálezů.

zdroj: http://www.sciencedaily.com/releases/2010/11/101125201448.htm zdroj: www.rozhlas.cz

Vědecky po stopách příběhu hvězdy betlémské

V období Vánoc jsou všude jesličky. Někdo je má doma pod stromečkem, vídáme je ve výkladních skříních i na náměstích. Častou součástí jesliček je betlémská hvězda, která bývá vyobrazena jako kometa…

Mnoho astronomů i historiků se pokoušelo dopátrat, jakým přesným nebeským úkazem betlémská hvězda mohla být a kdy byl tento úkaz pozorovatelný.

Datum narození Krista

Při pohledu na jesličky bychom mohli snadno podlehnout dojmu, že celý příběh betlémské hvězdy je až triviálně jednoduchý. V době narození Krista byla astronomie nejrozvinutější ve staré Číně. Stačilo by tedy projít tehdejší záznamy a dohledat, o jakou kometu mohlo jít. Jenže situace je podstatně zamotanější.

Ve druhé kapitole Matoušova evangelia najdeme, jak se tři mudrci (mágové) ptají krále Heroda: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Poté se ve verších 9 a 10 dočteme: „Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se velkou radostí.“

Naším prvním problémem je fakt, že do škatulky „hvězda“ tehdy spadaly fakticky všechny nebeské objekty kromě Slunce a Měsíce.

Druhou komplikací je datum narození Krista. Pokud se domníváte, že se Kristus narodil v roce jedna, pak vás musíme zklamat. Náš gregoriánský kalendář je dnes postaven na výpočtech, které učinil římský kněz Dionysius Exiguus. Žil přibližně v letech 470–544 a pokoušel se vypočítat datum Kristova narození, aby mohl sestavit velikonoční tabulky. Při svých výpočtech se však dopustil několika chyb. V postupu navíc dospěl k datu Kristova ukřižování, od něhož odečetl jeho předpokládaný věk 31 let. Tento údaj sice vychází z Bible, ale nelze ho považovat za zcela přesný. Když tohle všechno vezmeme v úvahu, pak se nám datum narození Krista poněkud rozchází s datováním našeho letopočtu.

Obecně se předpokládá, že Kristus se narodil někdy mezi léty 1 a 7 před naším letopočtem. Tento odhad potvrzuje i smrt krále Heroda. Měl zemřít krátce po zatmění Měsíce, které bylo patrně v březnu roku 4 před naším letopočtem. Jenže zatmění bylo v té době více – kromě toho nejcitovanějšího z roku 4 př. n. l také například v lednu a prosinci roku 1 př. n. l.

Jak je obecně známo, Herodes nechal v Betlémě vyvraždit všechny kojence, kteří byli mladší dvou let. Pokud tyto dva roky odečteme od předpokládané smrti Heroda, dostaneme skutečně výše odhadované datum narození Krista.

Je potřeba si uvědomit, že význam betlémské hvězdy mohl být ve dvou rovinách – astronomické a astrologické. V té době sice mezi astronomií (vědou) a astrologií (hvězdopravectvím) nebyl žádný rozdíl, avšak v našem výkladu máme na mysli něco jiného. Betlémská hvězda mohla být významná tím, že se jednalo o nápadný úkaz co do jasnosti nebo vzácnosti. Na druhou stranu mohlo jít o úkaz výjimečný z hlediska astrologického (symbolického). Třetí možností je kombinace obou předchozích významů. Nesmíme zapomínat ani na možnost, že betlémská hvězda nemusela být vůbec pozorovatelným úkazem, ale jednalo se pouze o symbol, značící výjimečnost dané události (narození Krista).

Byla to kometa…?

Je dosti nepravděpodobné, že by betlémskou hvězdou byla Halleyova kometa, která prošla přísluním roku 12 před naším letopočtem. Mohlo se samozřejmě jednat také o některou z jiných komet, i tato možnost je však spíše malá. Z astrologického hlediska nemůžeme kometám přisoudit žádnou zásadní roli, v historii byly obvykle považovány dokonce za posly špatných zpráv.

…nebo konjunkce Jupiteru a Saturnu?

Johannes Kepler si během svého pobytu v Praze povšiml o Vánocích roku 1603 zajímavého úkazu – konjunkce Jupiteru a Saturnu. Keplera napadlo, že právě to by mohla být betlémská hvězda. Nebudeme zde čtenáře zatěžovat teoretickými definicemi pojmu konjunkce, postačí nám vědět, že se jedná o situaci, kdy jsou dva objekty na obloze úhlově poměrně blízko sebe.

V roce 7 před naším letopočtem nastaly dokonce tři konjunkce Jupiteru a Saturnu. Symbolika tohoto úkazu je více než velká a to ze tří důvodů:

Ke konjunkci došlo hned třikrát – 29. května, 30. září a 7. prosince, což rozhodně není obvyklé.
Jupiter je považován za královskou hvězdu, Saturn pak za hvězdu židovského národa.
Ke konjunkcím došlo v souhvězdí Ryb, které jsou posledním znamením zvěrokruhu a v té době symbolizovaly poslední věk, konec významné etapy či příchod mesiáše.

Konjunkce Venuše a Jupiteru?

Velmi silnou symboliku můžeme nalézt také v konjunkci Venuše a Jupiteru, ke které došlo 17. června roku 2 před naším letopočtem. Venuše je symbolem plodnosti, jedná se po Slunci a Měsíci o třetí nejjasnější objekt na obloze. Jupiter je pak čtvrtým nejjasnějším objektem oblohy a obě planety byly tehdy na obloze tak blízko sebe, že téměř splývaly. Poblíž Venuše a Jupiteru byla navíc nejjasnější hvězda souhvězdí Lva. Regulus byl považován za královskou hvězdu, ostatně celé souhvězdí Lva bylo vnímáno jako „královské“.

V literatuře poměrně dosti opomíjenou ale přitom velmi zajímavou konjunkci nalezneme i o rok dříve. Dne 12. srpna roku 3 před naším letopočtem došlo taktéž ke konjunkci Venuše a Jupiteru v souhvězdí Lva, tentokrát však na ranním nebi. Obě planety byly sice pozorovatelné jen krátce před východem slunce, ale právě díky tomu mu věnujeme větší pozornost. V Matoušově evangeliu se totiž píše: „A hle, hvězda, kterou viděli na východě“ a k této konjunkci došlo právě nad východním obzorem. I když je otázka, co přesně je myšleno v evangeliu pojmem východ.

Další konjunkce

V období možného Kristova narození došlo i k dalším konjunkcím, které ovšem nebyly tak výrazné nebo symbolicky zajímavé:

19. května roku 3 př. n. l.: konjunkce Merkuru a Saturnu
12. června roku 3 př. n. l.: konjunkce Saturnu a Venuše
11. září roku 3 př. n. l.: konjunkce Jupiteru a hvězdy Regulus
17. února a 8. května roku 2 př. n. l.: konjunkce Jupiteru a hvězdy Regulus
Supernova nebo nova?

Z astronomického hlediska může být velmi zajímavým původcem betlémské hvězdy vzplanutí novy nebo supernovy. Zmínky v záznamech čínských astronomů jsou však neprůkazné. Dohledat pozůstatky po výbuchu supernovy v naší Galaxii sice lze, ale určit přesné datum vzplanutí už nikoli. Podle některých astronomů by betlémskou hvězdou mohla být dokonce supernova v některé z blízkých galaxií, např. v Andromedě.

Halleyova kometa nad jesličkami

Pokud ale betlémská hvězda nebyla kometou, proč ji nad jesličkami vidíme právě v tomto pojetí? Pro odpověď se musíme oprostit od debat o narození Krista a z dalekého Betléma se přesunout do severních oblastí Itálie.

Na počátku 14. století dostal slavný italský malíř Giotto di Bondone za úkol vyzdobit kapli Scrovegni (Cappella degli Scrovegni) v Padově. Kapli nechal postavit Arrigo degli Scrovegni, aby odčinil hříchy svého otce, známého lichváře. Kaple byla vysvěcena v září 1305 a její interiér zdobí nádherný cyklus fresek. Pro nás nejzajímavější je freska Klanění tří králů, která zachycuje narození Krista.

Koncem roku 1301 byl na obloze vidět jeden z nejkrásnějších návratů slavné Halleyovy komety a Bondone byl tímto úkazem zřejmě natolik okouzlen, že ho zakreslil do fresky.

Přibližně 680 let poté, co Giotto di Bondone ztvárnil Halleyovou kometu na fresce v padovské kapli, zaburácely ve Francouzské Guyaně motory rakety Ariane 1. Dne 2. července 1985 se vstříc nejslavnější vlasatici vydala evropská kosmická sonda Giotto. Hrdě symbolizující náš příběh, prolétla sonda Giotto 14. března 1986 ve vzdálenosti pouhých 596 kilometrů od jádra Halleyovy komety… té komety, jejíž obraz je dnes vidět nad mnohými jesličkami, ačkoliv tak trochu neprávem.

Doporučené a použité odkazy

Seznam konjunkcí Saturnu a Jupiteru
Seznam nebeských úkazů v období předpokládaného Kristova narození
Program Stellarium

zdroj: http://vtm.zive.cz/aktuality/vedecky-po-stopach-pribehu-hvezdy-betlemske

Na povrch Měsíce vstoupilo jen 12 lidí

Neil Armstrong , Apollo 11, 21. červenec 1969*
Buzz Aldrin, Apollo 11, 21.července 1969
Charles Conrad, Apollo 12, 19. listopad 1969
Alan Bean, Apollo 12, 19.listopad 1969
Alan Shepard, Apollo 14, 5. únor 1971
Edgar Mitchell, Apollo 14, 5.února 1971
David Scott, Apollo 15, 31. červenec 1971
James Irwin, Apollo 15, 31.červenec 1971
John Young, Apollo 16, 21. duben 1972
Charles Duke, Apollo 16, 21. dubna 1972
Eugene Cernan, Apollo 17, 12. prosinec 1972
Harrison Schmitt, Apollo 17, 12. prosince 1972

Program Apollo (1961–1972) byl americký program pilotovaných kosmických letů realizovaný americkým Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku (NASA). Jeho cílem, který vyhlásil prezident John Fitzgerald Kennedy, bylo přistání lidí na Měsíci a jejich návrat na Zem. Tohoto cíle bylo poprvé dosaženo v roce 1969.

Základním technickým programu prostředkem byla kosmická loď Apollo, vynášená převážně nosiči Saturn 1B a Saturn V z kosmodromu Cape Canaveral na Floridě v USA.

Po osmi letech, během kterých se uskutečnila řada zkušebních letů a při kterých zahynuli první američtí kosmonauti (požár Apolla 1 během tréninku startu), se podařilo cíl programu Apollo splnit. Posádka Apolla 11 přistála na Měsíci 20. července 1969 *(v Evropě to ale vzhledem k časovým pásmům bylo až 21. července).

Po splnění Kennedyho úkolu dopravit člověka na Měsíc podpora pro americký kosmický program ochabla. To se projevilo i předčasným ukončením měsíčních misí Apollo – ačkoli byly plánovány ještě tři další lety, program byl ukončen v prosinci 1972 letem Apolla 17 (je zajímavé, že to bylo poprvé a prozatím naposledy, kdy se na povrch Měsíce dostal profesionální vědec – geolog Harrison Schmitt). Jednou z příčin předčasného ukončení programu byly i rozpočtové škrty vyvolané válkou ve Vietnamu. Zbylé rakety Saturn a kosmické lodi Apollo byly po zastavení programu využity v projektech Skylab a Sojuz-Apollo. Bez zajímavosti také není to, že od programu Apollo se žádný člověk nevydal do vesmíru dál, než na nízkou oběžnou dráhu. Tento fakt je častým argumentem zastánců názoru, že přistání na Měsíci bylo fingované (viz níže).

Šest letů (Apollo 11, Apollo 12, Apollo 14, Apollo 15, Apollo 16 a Apollo 17) dosáhlo Měsíce. Apollo 7 a 9 vzlétly pouze na oběžnou dráhu Země, aby otestovaly velitelský a lunární modul. Apollo 8 a 10 testovaly různé komponenty na oběžné dráze Měsíce a fotografovaly jeho povrch. Apollo 13 nepřistálo na Měsíci z důvodu poruchy, ale získalo také jeho fotografie. Šest letů, které přistály na Měsíci, získalo cenná vědecká data a 382 kilogramů měsíčních vzorků. Prováděné pokusy a pozorování zahrnovaly mechaniku zemin, meteoroidy, otřesy země, šíření tepla, měření vzdálenosti Měsíce od Země, magnetická pole a sluneční vítr.

kompletní přehled:
Apollo 1 - Posádka zahynula po vypuknutí požáru během předletového testu 27. ledna 1967.
Apollo 7 - 11. října 1968. První let Apolla a rakety Saturn IB s posádkou.
Apollo 8 - 21. prosince 1968. První oblet Měsíce a použití rakety Saturn V s posádkou.
Apollo 9 - 3. března 1969. První let lunárního modulu s posádkou.
Apollo 10 - 18. května 1969. První oblet Měsíce lunárním modulem s posádkou.
Apollo 11 - 16. července 1969. První přistání lidí na Měsíci - 20. července.
Apollo 12 - 14. listopadu 1969. První přesné přistání lidí na Měsíci.
Apollo 13 - 11. dubna 1970. Zásobník kyslíku explodoval během cesty, přistání na Měsíci bylo zrušeno.
Apollo 14 - 31. ledna 1971. Alan Shepard se stal jediným kosmonautem programu Mercury, který se dostal na Měsíc.
Apollo 15 - 26. července 1971. První mise s měsíčním vozítkem.
Apollo 16 - 16. dubna 1972. První přistání na měsíční vrchovině.
Apollo 17 - 7. prosince 1972. Poslední let Apolla k Měsíci, první noční start, jediná mise s profesionálním geologem.

První světová válka oficiálně skončí až tuto neděli (3.10 2010)

Poslední oficiální náležitost ze strany Německa ukončí tuto neděli první světovou válku se vším všudy. Německo totiž zaplatí poslední část válečných reparací, což v přepočtu konkrétně činí 1,72 miliardy korun. Celkové reparace Německu po konci války stanovili spojenci, zejména Velká Británie, Francie a USA jako trest za válku v letech 1914 až 1918.

Většina z peněz vyplacených v kompenzacích směřuje jednotlivcům, penzijním fondům a firmám držícím obligace tak, jak bylo odsouhlaseno při podepsání Versailleské smlouvy 28. června 1919.

Velká část kompenzací měla směřovat do Belgie a Francie, které byly válkou nejvíce poničeny. Další významné sumy putovaly spojencům na částečné pokrytí výdajů, které s válkou měli. Německá strana uvedla, že poslední část reparací bude z jejich strany uhrazena v neděli 3. října.

"V neděli bude splacen poslední dluh a první světová válka konečně, z finanční stránky, pro Německo zcela skončí," informoval v tomto týdnu německý deník Bild.

Dluh by byl z německé strany vyrovnán daleko dříve, kdyby se nedostal k moci Adolf Hitler, který jakékoliv reparace a celou Versailleskou smlouvu zcela odmítl. Právě tímto krokem si však tehdy získal u německého obyvatelstva, zuboženého nepodařenou válkou a následnými reparacemi, velkou popularitu.
zdroj: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/212672-prvni-svetova-valka-oficialne-skonci-az-tuto-nedeli.html