Červená, žlutá a zelená: Kde se vzal semafor?
Tři barvy, které nám již více než 150 let usnadňují dopravu a cestování. Kde vlastně semafory vznikly?

Světelná signalizační zařízení se poprvé dostala do provozu 10. prosince 1868 v Londýně před sídlem parlamentu na křižovatce ulic Bridge, Great George a Parliament. Jednalo se o plynové lampy se třemi semaforovými rameny. Semafory však tou dobou už přes dvacet let sloužily v železniční dopravě – poprvé se objevily roku 1842 rovněž v Londýně. Půjdeme-li ještě dále, dostaneme se až k optickému telegrafu, který vyvinul Francouz Claude Chappe v roce 1792. Síť 556 těchto semaforových stanic se používala ve vojenské a státní správě.

První nasazení elektrického semaforu se dočkal v roce 1912 americký Cleveland. O jeho řízení se zpočátku staral policista. O 10 let později již byly americké semafory vybavené automatickými časovači.

Za první elektrickou (křižovatkovou) světelnou signalizaci v Evropě je považována 8,5 metru vysoká pětiboká věž s kabinou v horní části, která byla postavena roku 1924 na křižovatce Potsdamer Platz v Berlíně. Barevné signály byly umístěny nad kabinou a jednotlivé barvy byly vodorovně vedle sebe. Fáze ručně přepínal policista sedící v kabině. V Praze se první světelná signalizace objevila v roce 1927 na křižovatce ulic Hybernská, Dlážděná a Havlíčkova u dnešního Masarykova nádraží. Stejně jako v Berlíně i v Praze šlo o ručně přepínaný semafor.

Prapředkem semaforů se pak zřejmě stal vlajkový telegraf, jenž odlišnými pozicemi dvou vlajek vyjadřoval různé symboly. Využívá se přitom dodnes – zejména na lodích. Výraz „semafor“ se odvozuje od řeckého „séma“ neboli „znak“ a latinského „fero“, tedy „nosím“, a doslova tak znamená „nositel znaku“.

zdroj: 100+1

Před 120 lety se Anna Honzáková stala první ženou, jíž byl na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě udělen doktorát medicíny. Poslechněte si, jak na to o 35 let později vzpomínala. Dochovaný fragment jejího proslovu se bohužel nedochoval v příliš vysoké kvalitě (Naše první doktorky, 23. 2. 1937).

1902 – Anna Honzáková první promovanou lékařkou v českých zemích • mujRozhlas
https://www.mujrozhlas.cz/auditorium/1902-anna-honzakova-prvni-promovanou-lekarkou-v-ceskych-zemich

+ wiki
Anna Honzáková – Wikipedie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Honz%C3%A1kov%C3%A1

Kutnohorské pražské groše Václava II. si podmanily Evropu

Prý mají všechny kutnohorské domy postavené v centru města stříbrné kořeny sahající do nitra země. Obrazně řečeno je to pravda. Bývalé královské město bylo jedním z nejdůležitějších v zemi - Praha byla sídlem politické moci, zde vyvěrala moc ekonomická.

Pod domy se klikatí staré důlní chodby, z jejichž výtěžnosti rostla moc království, ale také samotného města. Stříbro umožnilo stavbu skvostných světských, ale zejména církevních staveb, jejich okázalost poukazuje na bohatá ložiska kovů.

Gotika kombinovaná s geniálním stavitelem Santinim
Mimořádně bohatý soubor uměleckých památek přispěl k zařazení Kutné Hory na seznam UNESCO. Nemá cenu vyjmenovávat všechny architektonické skvosty nacházející se mezi dvěma katedrálami. Jimi je město vytyčené.

Na spodním konci v místní části Sedlec se nachází nejstarší cisterciácký klášter v Čechách s katedrálou Nanebevzetí Panny Marie. Založili ho v roce 1141, rozšířili v gotice, v 18. století stavbu honosně přestavěli ve stylu barokní gotiky. Dvacátého čtvrtého dubna 1421 katedrálu vypálili husité, do kostela nahnali všechny mnichy poté ho zapálili. Nepřežil nikdo. Znovuobnovení svatostánku probíhalo deset let od roku 1699 do roku 1709.

Na rekonstrukci se podílel stavební genius Jan Blažej Santini-Aichel (1677 až 1723). Navrhl spojení gotiky s barokním slohem, do stavby začlenil „českou placku“, originální klenbu nemající vrchol, která je oblá a nízká. Santini se podílel i na úpravě hřbitovního kostela Všech svatých s pověstnou kostnicí.

V obou stavbách je přísný zákaz fotografování, vynutily si to na sociálních sítích uveřejňované snímky znevažující pietní místo. V kostnici probíhá rekonstrukce, letos by se sem měla vrátit pyramida z kostí, rozebraná kvůli hrozbě zřícení.

Ze shluku osad vyrostlo světoznámé město

Kutnou Horu chápeme jako vynikající soubor památek, od gotiky po baroko. Původně tu stálo několik živelně se rozvíjejících osad, nacházely se u jednotlivých šachet. Když byla horní díla vyčerpána, přenesla se těžba na okraj města, takže vznikla pravidelná zástavba. Největší sláva Kutné Hory nastala koncem 13. století a trvala do husitských válek.

Kontroverzní král Václav II. byl skvělý politik

Králem, který bývá zatracován a neustále srovnáván s otcem Přemyslem Otakarem II., byl Václav II. (1271–1305). Alois Jirásek, jenž pro nás formoval na přelomu století české dějiny podle nejlepšího svědomí, leč hodně bajkařivě, vylíčil krále jako neschopného panovníka.

Na období vlády Václava II. panují různé názory. V mládí kralevice věznili na Bezdězu, jeho matka Kunhuta (Guta) skončila v náručí Záviše z Falkenštejna, který se staral nejen o její lásku, ale také o svou moc. Nakonec musel mladý král zasáhnout a Záviše nechal zajmout. Jeho poprava před Hlubokou je dostatečně známa.

Svatý peníz rozveselil srdce všech

V počátcích Václavovy vlády se platilo nehodnotnými brakteáty, raženými v nízké kvalitě na řadě míst. Král prosadil mincovní reformu, začalo se s ražbou tzv. pražského groše, mincovna ve Vlašském dvoře jela naplno.
Král svěřil ekonomiku do rukou florentinských bankéřů, odtud pojmenování mincovní stavby Vlašský dvůr.

„Srdce rozveselila všem ta veliká mince; groš, ten veliký peníz, již mnozí za svatý mají,“ píše se ve Zbraslavské kronice.

Mince vážila téměř 4 gramy ryzího stříbra, měla hodnotu tuctu menších stříbrných mincí. Odhaduje se, že za dobu existence mincovny (1300 až 1727) se tu vyrazilo na půl miliardy mincí, převážně grošů a tolarů. V dolech se vytěžilo ročně 5 až 6 tun čistého stříbra, počet obyvatel prý dosahoval 60 tisíc, dnes je to třetina.

Horní zákon

Král měl podle zákona nárok na část vytěženého podílu, ostatní se odvíjelo podle takzvaného Královského práva horníků, dokumentu vztahu panovníka a svobodného podnikatele / vlastníka dolu.

V zákoně byly zakotveny pracovně právní vztahy v míře, která neměla v Evropě obdoby. Dbalo se na organizaci, bezpečnost práce, systém odměňování.

Vlašský dvůr

Vznik pozdějšího mincovního sídla se datuje rokem 1290. Původně opevněný královský dvorec s obytnou věží se před rokem 1300 změnil na královskou mincovnu s úřady souvisejícími s jejím provozem. Václav IV. část areálu nechal přestavět na gotický královský palác. Později se tu odehrála řada významných jednání.

V roce 1727 ukončila mincovna činnost, Habsburkové o objekt nejevili zájem, hrozila dokonce demolice. Naštěstí se to nezdařilo, v paláci máme možnost navštívit královskou pokladnici, repliku mincířské pokladny, mincmistrovský dům a palác s reprezentačním sálem.

V letech 1893 až 1898 došlo v rámci záchrany k přestavbě v duchu architektonického purismu. Na objektech byla napáchána značná škoda, většinu zbořili nebo pozměnili a nahradili pseudogotickými přestavbami, relativně nejméně byl zasažen královský palác.

Stříbro přitahovalo jako světlo můry

Důlní město bylo důležitější než sídelní Praha. Hornické centrum se stalo jedním z největších v Evropě, sjížděli se sem horníci hlavně z Němec, kde byly doly vyčerpány. Metráky stříbrné rudy se přeměňovaly v hodnotné mince, jimiž se dalo platit po celé Evropě. Sedlecký klášter byl vlastníkem kutnohorské půdy, patronem kláštera byl Václav II., takže plnění státní pokladny bylo nasnadě.

Pražský groš byla velmi pevná měna, vyhledávaná po celé Evropě. Právě Kutná Hora a její stříbrné doly učinily z města zdroj velkého zájmu. S bohatstvím přichází i mamon, touha po moci, zločinnost. Ve Zbraslavské kronice se píše: „Neboť co to je, že Kutná Hora, podnět lakoty a propast špatnosti, strhuje na sebe pozornost různých... národů a láká cizí krále a knížata.“

Král Václav II. byl...? Jaký?

Václav II. byl povahou velmi složitou osobností, na jednu stranu se velmi bál bouřky, nesnášel kočky, hodně pil, byl mimořádně sexuálně aktivní, prvního syna zplodil v 16 letech. Kvůli své hříšnosti se několikrát denně bičoval, postil, chodil v hrubé žíněné košili. Měl strach z otravy, nechával se věšet ke stropu, kvůli lepšímu dávení.

Za 15 let jeho vlády byly Čechy bohaté, což byl po předchozím řádění Braniborů velký úspěch. Na druhé straně dobrý diplomat, velmi vzdělaný muž, rozšířil své území o Polsko a Uhry. V té době Čechy vévodily Evropě. Šlechtu udržel na uzdě, zajistil v Evropě mír, přesto byl později neustále srovnáván s otcem Přemyslem Otakarem II. Rok před smrtí se u něho ve velkém ozývala tuberkulóza, měl velké bolesti, vzdal se bohatství, majetek věnoval na dobročinnost, zbožnost dostoupila vrcholu, denně podle autora Žitavské kroniky vydržel poslouchat i více než 16 mší. Zemřel v 5 hodin ráno, 21. června 1305.

Vyhrál válku, aniž válčil

Josef Palacký ho označoval jako panovníka mdlého, bez ctižádosti a vůle. Zřejmě kvůli tomu, že nevedl žádnou válku, kde by mohl český rek mávat mečem. Přesto bez boje vyhrál bitvu právě o Kutnou Horu. Na tu dostal zálusk Habsburk Albrecht, který usoudil, že se Václav nějak moc roztahuje. To už Václavův syn, také Vašík, dostal od tatíka korunu uherskou. Nebylo by na to nic zlého, jen se nezeptali papeže.

Ten se sice namíchl, ale krátce na to umřel. Starý Václav si dojel do Uher pro syna, při té příležitosti naložili i korunovační klenoty a košili svatého Štěpána. To už Albrecht explodoval, chtěl polskou i uherskou korunu a všechno stříbro vykutané v Čechách. Do země vtrhl přes jižní Čechy, jeho žoldnéři plundrovali a zabíjeli.

Když přitáhl před Kutnou Horu, myslel, že mu měšťané otevřou s radostí brány, když obě strany mluví německy. Ti o tom nechtěli ani slyšet, Albrechtovci se usmysleli, že je vyhladoví. Ale byla zima, nevlídno a najednou se u obléhatelů ve velkém objevil převeliký průjem. Místo ke hradbám běhali do křoví.

K tomu se ještě rozšířila zvěst, že se král blíží s vojskem od Prahy, tak běželi k hranicím se staženými gatěmi. Jenže mnoho jich nedoběhlo, smlsli si na nich Rožmberkové, jejichž dominium předtím plenili. Prý jich v tažení pokapalo na třicet tisíc. A král se zatím bál s černými číčami a mladými dívkami na Hradčanech. Válka se dá vyhrát i v běhu.

zkráceno

autor: Vratislav Konečný
zdroj: novinky.cz

Před sto lety byla objevena polarografie.

Jeden z nejznámějších československých vynálezů je bezesporu polarografie. Její objev ocenila i světová odborná veřejnost, když v roce 1959 získal její autor Jaroslav Heyrovský Nobelovu cenu za fyziku.

Polarografie se ve své době stala nejpoužívanější analytickou metodou. Svět za její objev vděčí profesorovi z Čech, který na ni přišel, když zkoumal povrchové napětí rtuti.

„Metoda vážení kapek dlouhou dobu nikam nevedla, až se rozhodl, že změří elektrický proud procházející rtuťovou kapkovou elektrodou a roztokem, do něhož rtuť vykapává. Při tomto procesu se měnilo stejnosměrné napětí přiváděné na elektrody. Jaroslav Heyrovský tak získal údaje o druhu a množství látek obsažených v roztoku a vytvořil metodu, která se okamžitě začala využívat v nejrůznějších odvětvích průmyslu ke zjištění složení surovin nebo produktů,“ popisují vědci z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR začátky nové analytické metody.

„Heyrovský si jako první na světě uvědomil, že chemická reakce je vyjádřitelná elektrickým proudem. To je základní myšlenka elektrochemie,“ vysvětlil profesor Jiří Ludvík z tohoto ústavu.

Již vědci 19. století věděli, že soli rozpuštěné ve vodě reagují na přítomnost elektrického proudu. Když do slané vody dáte obě elektrody jedné baterie, bude záporná elektroda přitahovat kladně nabité ionty sodíku. Tam se ionty sloučí s elektrony a vyloučí se na elektrodě. Čím bohatší roztok, tím vyšší hodnota proudu.
Ke všem výše popsaným jevům v roztoku ovšem nezačne docházet hned, jak do něj ponoříte elektrody a pustíte do nich libovolné napětí. Proces se rozjede až po překonání určité hladiny napětí, která je u každé látky jiná.
Takzvaně „ušlechtilé“ kovy, například měď či stříbro, se vylučují při nízkém napětí. Méně „ušlechtilé“ (zinek, hliník) při hodnotách vyšších. Elektrická analýzy roztoků tedy může pomoci určit jak jejich chemické složení, tak množství obsažených látek.
Měření má však mnohá úskalí, jako je třeba zanášení elektrod. Právě Heyrovský přišel na to, jak problémy vyřešit, když využil místo elektrody kapičky rtuti kapající ze zásobníku.

Podle vědců z Heyrovského ústavu byl polarograf byl jen začátek. „Na princip objevený profesorem Heyrovským navázala řada přístrojů, které v současnosti využívají další, pokročilé metody, mimo jiné voltametrii, spektroelektrochemii nebo elektrochemickou skenovací mikroskopii,“ vysvětlují. Pomáhají analyzovat léky a zkoumat jejich působení v lidském těle, poškození DNA, přítomnost těžkých kovů a jiných látek pocházejících z kontaminovaného pracovního či životního prostředí.

Na výzkum profesora Heyrovského navazují vědci z „jeho“ ústavu celou řadou výzkumných úkolů. Na svém kontě tak mají vývoje nových senzorů, vývoj moderních analytických metod, či objasňování vztahu mezi strukturou a reaktivitou nově navržených a syntetizovaných látek a nanomateriálů. Ale věnují se i dalším analýzám a výzkumům.

„Je to zkoumání pravosti uměleckých děl, vývoj nových solárních článků, baterií, katalyzátorů a nanokatalyzátorů nové generace, či výzkum možnosti těžby nerostných surovin na vesmírných tělesech nebo zkoumání spouštěčů Alzheimerovy choroby, případně využití fotokatalýzy pro likvidaci nečistot v životním prostředí a při ochraně památek,“ uzavírají přehled příkladů svých aktivit vědci z Heyrovského ústavu.

Jaroslav Heyrovský

Jaroslav Heyrovský se narodil 20. prosince 1890 v Praze v rodině profesora římského práva na české univerzitě Leopolda Heyrovského. Vědecky zvídavý byl už jako dítě; později vzpomínal, jak v dětském věku omylem zamořil letenskou ulici, kde bydlel, chloridem amonným. Kromě chemických pokusů a snímkování vyřazenou rentgenkou ho zajímaly například i zkameněliny.

Zájem o fyziku a chemii u Heyrovského převážil až na Akademickém gymnáziu. Fyzikální chemie se však v Praze tehdy nevyučovala, a tak po roce na univerzitě odešel v roce 1910 do Londýna. Studoval u laureáta Nobelovy ceny Williama Ramsaye a u jeho nástupce, elektrochemika Fredericka Donnana.

Po válce Heyrovský složil zkoušky na pražské Univerzitě Karlově, kde byl v roce 1922 ve svých dvaatřiceti letech jmenován prvním mimořádným a v roce 1926 řádným profesorem fyzikální chemie. V roce 1950 byl Heyrovský jmenován ředitelem nově vzniklého Polarografického ústavu (dnešního Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR), který řídil do svých 73 let.

V manželství s Marií Kořánovou se Heyrovskému narodily dvě děti. Obě se později věnovaly přírodním vědám, dcera Jitka jako biochemička a syn Michael jako pokračovatel polarografické tradice v ústavu nesoucím později otcovo jméno. Po význačném vědci byla v roce 1982 pojmenována planetka 3069 Heyrovský a také kráter na odvrácené straně Měsíce (1985).

zdroj: idnes

Když Čechoslováci hájili Singapur

V Malajsku a Singapuru byla před druhou světovou válkou po Šanghaji druhá největší československá kolonie na Dálném východě s téměř 140 členy, především baťovci. Mnozí z nich se po zahájení války v Pacifiku zapojili do bojů proti Japoncům. Sedm jich zahynulo, ať už v bojích, při evakuaci, nebo v zajateckých táborech, kde jich skončilo na 40. Řada z nich musela vykonávat otrocké práce, Josef Vyhnálek dokonce musel pomáhat budovat v barmské džungli nechvalně proslulou železnici s mostem přes řeku Kwai.

Začátek války v Pacifiku symbolizuje útok na Pearl Harbor zahájený 7. prosince 1941 v 7:55 místního času. Už o více než hodinu dříve bylo napadeno Malajsko, jenže protože leželo za datovou hranicí, v době útoku tam měli už 8. prosinec.

Malajsko bylo jedním z cílů japonského tažení na jih za surovinami, protože v něm byly velké cínové doly a též se tam získával přírodní kaučuk. Proto se také stalo centrem působení firmy Baťa v oblasti, která tam nejen prodávala své boty, ale rovněž si tam zajišťovala kaučuk potřebný nejen na podrážky, ale i pro výrobu pneumatik.

Singapur stál v cestě Japoncům, protože kontroloval přístup do Malackého průlivu, oddělujícího Malajsko od Sumatry, s bohatými ropnými poli. Vedla jím i námořní cesta do Barmy.

Baťa zřídil první prodejnu v Singapuru v roce 1927, z města se později řídily aktivity firmy v Hongkongu, Šanghaji nebo na Filipínách. První továrnu ve městě společnost otevřela v roce 1939, což vedlo k dalšímu nárůstu počtu baťovců.

Dvacítka schopných vojenské služby působila od počátku roku 1941 v oddílech místní domobrany SSVS (Straits Settlements Volunteer Forces). Cvičili jeden večer týdně a o víkendech a nedělích, protože ve všední dny pracovali.

„Matuš, Bohman, Kožušníček, Ambrož a Jedovnický byli u kulometné jednotky, Vítek, Janeček, Vyhnálek, Němec, Čepka a Mráz byli zařazeni ke střelecké jednotce. Zamara a další pak k jiným složkám. Tyto jednotky byly rozmístěny k obraně pláží podél celého pobřeží,“ uvedl článek v Batanagar News vydaný v roce 1945.

Těmi dalšími byli František Koblížek, Josef Štásek, který podlehl ještě před začátkem války tyfu, a Josef Ambrož. Zařazení se však měnilo – baťovci, kteří působili u obrněných automobilů, skončili u střelecké roty.

Do obrany se však zapojili i další, v říjnu 1940 byla zřízena místní domobrana Local Defence Corps (LDC) určená pro otce a muže nad 40 let, kam mohli od března 1941 vstupovat i cizinci. „Členy LDC jsme byli všichni evropští zaměstnanci, mimo dvou nebo tří,“ uvedl ve svém deníku jeden z nich Viktor Koš.

V LDC dále působili Stanislav Chudárek, Antonín Jugas, Alfred Mizia, Oldřich Lebloch, Břetislav Martinec, Břetislav Sokol, Karel Pospíšil a Josef Varmuža.

Když USA na podzim 1941 odmítly japonský požadavek na garantované dodávky ropy, bylo stále jasnější, že Tokio sáhne k použití síly. Proto byla 1. prosince 1941 vyhlášena v Singapuru mobilizace domobrany, což zmínil v deníku také Koš:

„Několik dní před 8. prosincem byli zmobilizováni dobrovolníci, mezi nimiž bylo sedm našich zaměstnanců a čtyři bývalí zaměstnanci. Odpoledne po nastoupení služby jsme ihned byli vybaveni vším možným, včetně vojenské pušky a 40 kusy ostrých nábojů. Různé skupiny byly rozděleny na hlídání elektrárny, vysílačky, plynárny apod... Od té doby jsme museli stále nosit plnou výzbroj, ať jsme šli kamkoliv.“

Tažení malajského tygra

Útok se čekal každým dnem, protože 6. prosince odhalil australský průzkumný Lockheed Hudson velkou japonskou flotilu mířící k Malajsku, která vyplula 4. prosince ze San-ja na Japonci ovládaném ostrově Chaj-nan. Sledovat její pohyb se však nedařilo, protože australskou průzkumnou catalinu sestřelila následující den japonská stíhačka dříve, než její posádka odvysílala zprávu o pozici lodí císařského námořnictva.

Japonci se 8. prosince vylodili na třech místech, u Signory a Pattani v neutrálním Thajsku a u Kota Bharu na severozápadě Malajska.

Britové sice plánovali preventivně obsadit thajské pobřeží, aby je Japonci nemohli využít, ale operaci Matador nespustili, aby nevyprovokovali Tokio, takže císařští vojáci získali bez problémů na jihozápadě Thajska opěrné body.

Bombardování malajského Kota Bharu začalo 8. prosince třicet minut po půlnoci, tedy o hodinu a čtvrt dříve než útok na Pearl Harbor. Čtvrt hodiny po náletu se vylodili první japonští vojáci. Čelili tvrdému britskému odporu, palbu spustila pobřežní děla a na vyloďující se vojáky nalétávaly australské hudsony, přičemž jeden narazil do lodi plné japonských vojáků a 60 jich zabil. Přesto se dopoledne dokázaly tři japonské prapory dostat na pobřeží. Britské protiútoky neuspěly a Japonci ovládli Kota Bharu i s letištěm 9. prosince.

Současně s vyloděním zahájili Japonci nálety na celé Malajsko. Singapur byl poprvé bombardován hned první den války ještě před svítáním.

„V noci ze 7. na 8. prosince 1941 asi ve čtyři hodiny ráno probudil mne nějaký hluk a pak jsem slyšel výbuchy. Z okna jsme viděli, jak ve městě po každém výbuchu vyletěl do výšky oheň a nad hlavami jsme slyšeli hukot letadel,“ uvedl v deníku Koš a popsal absurdní situaci: „Světla všude na ulicích svítila, reflektory na obloze nebylo vidět, protiletadlová střelba žádná, sirény nehoukaly – nerozuměl jsem tomu.“

„Brzy ráno mně telefonoval pan Jugas, že to byla japonská letadla a bomby prý spadly přímo do středu města. Teprve při příjezdu do kanceláře jsem se dověděl, že Japonsko vyhlásilo válku Anglii a Americe,“ poznamenal si do deníku Koš s dovětkem, že „bombardování pak stále pokračovalo několikrát přes den a i v noci“.

Hlavním terčem japonských náletů byla britská letiště, na nichž bylo zničeno na 60 strojů. Císařští orli rychle ovládli vzdušný prostor. Ze vzduchu pak mohli podporovat rychle postupující japonské vojáky generála Tomojukiho Jamašity, kteří využívali k přesunům zabavených bicyklů. Jamašita, který byl po úspěšném tažení nazýván malajským tygrem, zvolil účinnou taktiku, do čela útoku nasadil lehké tanky. Britské jednotky, které se jim postavily, pak napadl z boku, protože japonští vojáci dokázali projít džunglí, kterou Britové považovali za neprostupnou, a obráncům nezbylo než se stáhnout, aby nebyli obklíčeni.

Velkou ránu utrpěli Britové 10. prosince, když japonské bombardéry potopily bitevní loď HMS Prince of Wales a bitevní křižník HMS Repulse, protože obě lodě nechránila žádná letadla.

Japonci postupovali po obou stranách Malajského poloostrova, protože 11. prosince jednotky vyloděné v Thajsku prorazily u Jitry a podařilo se jim ovládnout druhé velké britské letiště v Alor Setaru na severozápadě země.

„Ze severu Malajska docházely divoké zprávy a noviny musely přiznat postup japonské armády. Stejně jsme to mohli pozorovat podle toho, jak každý den přijížděli do Singapuru lidé, kteří před Japonci utíkali,“ zapsal si Koš.

Japonský postup sice na přelomu roku zdržela 11. indická divize u Kamparu, jenže se musela stáhnout, když se jižně od ní vylodili další Japonci. Rozprášena byla 7. ledna na řece Slim. Japonci pak mohli 11. ledna vstoupit do Kuala Lumpuru. Prchnout museli baťovci z nedaleké továrny v Klangu, kterou Britové nařídili zničit.

Poslední překážku na při tažení do Singapuru představovala řeka Muar, bitva o ni trvala od 14. do 22. ledna. I když při ní Japonci utrpěli velké ztráty z řad pěšáků a přišli o značné množství tanků, prorazili.

Obrana Singapuru

Velitel britských sil Arthur Percival rozhodl stáhnout zbylé síly k obraně Singapuru, který byl ale celou dobu koncipován na obranu před útokem od moře, a ne z Malajského poloostrova.

Percival vytvořil obrannou linii na severu ostrova na březích úzkého Johorského průlivu, který odděluje město od pevniny a nechal 31. ledna zničit i umělou hráz spojující Singapur s pevninou.

„Jednou jsme slyšeli těžké výbuchy a druhý den pak noviny psaly, že cesta mezi Singapurským ostrovem a hlavní pevninou Malajska byla úspěšně vyhozena do povětří. Tento umělý násep, pořízený obrovským nákladem před několika lety, byl dlouhý asi kilometr. Přes něj šla silnice, železnice a vodovod,“ poznamenal si do deníku Koš.

Ten den také odplula loď Empress Of Japan, na jejíž palubě bylo na 3000 žen a dětí včetně 18 žen baťovců s dětmi. Loď byla cestou bombardována, ale podařilo se jí doplout až do Indie.

Do obrany Singapuru se zapojili i baťovci. „2. února 1942 velitelství dobrovolnických sborů, u kterých sloužili baťovci, vyslalo všechny oddíly proti Japoncům. Bylo to peklo. Dunění děl, střelba z kulometů a svištící střely kolem hlavy, nízko nalétávající letadla. Prostě všechny zvuky spojené s hudbou destrukce,“ popsal dění článek The Story of Batamen in Malaya vytištěný v Batanagar News 6. října 1945.

Ostřelování města před závěrečnou ofenzívou začalo 7. února 1942. „Naše obranné postavení bylo umístěno na dohled od Singapuru, na přímořské straně,“ uvedl Stanislav Jedovnický z kulometné roty 1. praporu SSVF. U té dále sloužili Emil Matuš, Matěj Bohman a Rudolf Kožušníček.

„Naše obranné postavení bylo umístěno na dohled od Singapuru, na přímořské straně. Nepřítele jsme nezahlídli, protože nepřišel z moře, jak se předpokládalo, ale z Malajska. Neviděli jsme ho, ale japonské dělostřelecké granáty nám každou chvíli létaly přes hlavy přímo do města. Několik jich dopadlo do našich postavení a jedna střepinka mě lehce zranila na noze,“ dodal Jedovnický. „Raněni byli Kožušníček, Vítek a Silvestr Němec,“ doplnil článek v Batanagar News vydaný po válce.

Bylo stále jasnější, že se město ubránit nepodaří. V noci z 8. na 9. února 1942 zaútočily dvě japonské divize přímo na Singapur. Po přechodu průlivu prolomily obrannou linii.

„Pan Jugas, vedoucí singapurské pobočky, svolal poradu baťovců do své kanceláře a oznámil jim: Situace je každým dnem horší a vůbec není jasné, jak se bude dále vyvíjet. Je zcela možné, že celý Singapur padne do japonských rukou. Naše firma i naše životy jsou v sázce. Máme pouze dvě možnosti. Buď zůstaneme zde, nebo se pokusíme o evakuaci, když to bude jen trochu možné. Nebudu nikoho z vás přemlouvat, nikoho varovat. Svobodně se můžete rozhodnout, co je podle vašeho názoru nejlepší. Můžete se evakuovat a snad bezpečně dosáhnout Indie. Během plavby však lodě mohou být bombardovány a potopeny. Můžete zůstat i zde a být možná zabiti Japonci. V této situaci vám nemohu nic přikazovat, ani radit, co dělat. V budoucnu mně nic nevyčítejte, ať se vám stane cokoliv. Jak je vám známo, já jsem rodinu poslal pryč a rozhodl jsem se zůstat zde. Odpovědnost za firmu byla svěřena do mých rukou a chci nést tuto zodpovědnost v každé době, i kdybych měl ztratit život,“ zapsal si Koš.

Muži se rozhodli zůstat s ním tak dlouho, jak to jen bude možné.

Osmnáct baťovců se podle Koše pokusilo odplout až mezi 11. a 13. únorem, kdy přístav opustilo 44 lodí. Nejméně pět jich plulo na lodi SS Redang, která vyrazila 12. února. Napadena byla japonskými torpédoborci.

Při útoku zahynuli Bedřich Heim, Klement Plhoň, Oldřich Smržák a Eugen Sträussler, který byl krátce předtím zraněn při náletu, když v LDC střežil telegrafní ústřednu.

Potopení zabavené dánské lodi o výtlaku 500 tun si však vyžádalo ještě jednu československou oběť. „Zemřel i obchodní ředitel a organizační pracovník Josef Strangfeld. V úžinách mezi Sumatrou a ostrovem Bangka byla loď napadena japonskými letadly a potopena. Strangfeld při bombardování ztratil nohu. Dostal se do záchranného člunu, ale krátce na to zemřel. Muži rychle vyhodili jeho tělo z člunu, aby se uvolnilo místo pro jednoho z trosečníků, kteří zoufale plavali okolo v moři plném žraloků a ostřelovaném japonskými letadly. Ve stejném člunu byli také Viktor Koš a Hynek Červinka. Byli zajati,“ uvedl článek v Batanagar News.

Z vody je vytáhla HMS Tapah, na jejíž palubě už byli lidé z potopené lodi HMS Giant Bee. Loď však napadli Japonci a lidé na její palubě skončili v zajateckém táboře na Sumatře.



Zdroje:
Jan Beránek: Pátrání po Silvestrovi, Mystery Press 2020
Ivan Procházka: Krajané na Dálném východě během 2. světové války (Historie a vojenství 1996, roč. 45, číslo 6)
Novinky

obrázek: kapitulace a zajetí spojeneckých jednotek

Poláci našli v Ománu 4 000 let starou deskovku. Lidé pařili „Člověče, nezlob se“ už ve starověku

Deskovky jsou věčné. Zatímco dnes Češi po večerech paří Desítku a boomeři alespoň staré dobré Člověče, nezlob se, naši předci před mnoha tisíci let hráli v podstatě to samé. Házeli kostkami a cílem bylo dostat figurky do domečku – respektive mimo herní desku.

Zhruba taková byla pravidla Královské hry z Uru, jejíž kořeny sahají nejméně do roku 2 500 př. n. l. Polští archeologové z Varšavské univerzity nyní objevili něco podobného na starověkém nalezišti v severním Ománu.

Laik by podobný nález snadno přehlédl, na fotografii je ale kus kamene s patrnou maticí důlků. Je to část herní desky a hry, která se podobá té z Uru a v době bronzové se vyskytovala v různých variacích na celém Středním východě.

Podle polských expertů je naleziště, ve kterém objevili i měděné relikty dokládající tehdejší čilý obchod, nejméně 4 000 let staré.

Před padesáti lety se začalo krátce po páté hodině odpoledne stmívat, když zmizel z obrazovky radaru letištní věže letoun Douglas DC-9 jugoslávských aerolinek JAT. Ve středu 26. ledna 1972 totiž letadlo rozervalo nad územím Československa exploze. Pád z desetikilometrové výšky jako zázrakem přežila z 28 lidí na palubě 22letá letuška Vesna Vulovičová.

Dvoumotorový Douglas DC-9-32 s imatrikulací YU-AHT letěl na lince Stockholm - Kodaň - Záhřeb. Ze švédského hlavního města odstartoval ve 14:30. O hodinu později přistál v Kodani, kde se vyměnila posádka.
Za kniply usedli zkušený kapitán Ludvig Razdrih a druhý pilot Ratko Mihić, do stroje nastoupil i mechanik a mezi palubními průvodčími byla také Vulovičová, která původně letět neměla.
Z dánského hlavního města odlétl stroj v 16:15 a postupně nabíral výšku, až dosáhl plánované letové hladiny 10 050 metrů.
Přes Berlín mířil na Prahu, kde měl změnit kurz na jihovýchod na Vídeň. Let byl klidný, meteorologické podmínky byly příznivé, do zad foukal mírný severní vítr.

V 16:47 se posádka ozvala řídícímu středisku v Chotěbuzi s tím, že právě přeletěla nad Fürstenwalde.
O čtyři minuty později navázala spojení s řízením letového provozu v Praze. „Yugoslav 367. Dobrý den. Žádáme o vstupní povolení, udržujeme letovou hladinu 10 050.”

Dispečer posádce odpověděl, aby dál udržovala výšku letu a ohlásila se, až překročí radiomaják HD v Hermsdorfu u hranic s ČSSR.
V 16:56 piloti oznámili chotěbuzskému středisku, že letí nad Boxbergem s tím, že se znovu ohlásí, až budou nad hermsdorsfkým radiomajákem. O jeho přeletu informovali Chotěbuz v 16:00.

Německý dispečer posádku vyzval, ať se naladí na pražské středisko. Piloti se rozloučili slovy „auf Wiederhören”, na slyšenou. Byla to poslední slova, která od nich byla slyšet.

V 17:01 roztrhla stroj mohutná exploze, která narušila spodní část trupu i podlahu kabiny od náběžné hrany křídel až ke kabině pilotů. Krátce poté se odlomila přední část trupu s pilotní kabinou. Z rotující zádi trupu se také utrhl levý motor.

S posádkou stroje jugoslávských aerolinek se marně pokoušeli spojit piloti nedaleko letícího bulharského stroje i řídící středisko v Chotěbuzi, které let monitorovalo i po opuštění vzdušného prostoru NDR.


Z nebe „pršela” těla
Jugoslávský stroj se marně pokoušeli kontaktovat také dispečeři v Praze. Obrátili se na Němce, protože stroj zmizel i z vojenského radaru. Nakonec vyhlásili pohotovost, neboť se s osádkou douglasu nedokázala spojit ani Vídeň.
Panovaly obavy z nejhoršího. V 17:25 byla spuštěna záchranná operace. To už volali záchranou službu v Srbské Kamenici svědci, kteří nejprve uslyšeli výbuch. O několik minut později začaly z nebe padat trosky i těla cestujících.
K Srbské Kamenici byly vyslány všechny dostupné sanitky. Do rozsáhlé oblasti o rozloze přes 20 kilometrů čtverečných bylo vysláno pět set příslušníků různých složek ozbrojených sil.
Do večera bylo nalezeno jedenáct těl obětí a levý motor, který dopadl na břeh Olešského rybníka, zadní část trupu se pak našla v sousední Růžové. Tu našla skupina lidí, která z trupu slyšela nářek.
O pomoc volala těžce zraněná Vulovičová. Modrou uniformu měla zakrvácenou, horní polovina jejího těla visela ven z vraku, dolní byla pod tělem další letušky a vozíkem na jídlo.
Lesník Bruno Henke, který za války sloužil jako zdravotník, ji udržoval při životě do příjezdu zdravotníků. Vulovičovou převezli do nemocnice v České Kamenici.
Záchranné práce komplikovaly tma a nepřístupný terén. Po rozednění začalo hustě sněžit a rozfoukal se vítr, takže do pátrání nebylo po většinu doby možné nasadit přivolaný vrtulník Mi-8.
Přední část trupu douglasu s pilotní kabinou a oběma piloty zaklíněnými v sedačkách byla z vrcholu kopce u Lužné vyzvednuta až 28. ledna. Poslední dvě těla byla nalezena 29. ledna.

Vulovičová zůstala u aerolinek
Vulovičová byla jedinou přeživší z 28 lidí na palubě, utrpěla však mimořádně těžká zranění.
Měla frakturu spodiny lebeční a s ní související otok mozku, zlomeniny dvou obratlů, kvůli nimž měla nějakou dobu ochrnutou spodní část těla, zlomeniny žeber, bérce a předloktí i pohmožděná játra a ledviny.
V kómatu byla 27 dní. Napřed ji léčili v České Kamenici, ale pak ji přepravil vrtulník do vojenské nemocnice v pražských Střešovicích.
Nakonec se ji podařilo i rozchodit, rehabilitace, které pokračovaly po jejím návratu do vlasti v březnu 1972, však zabíraly několik hodin denně.
Život jí zřejmě zachránilo místo, kde se nacházela. Sice uváděla, že byla v prostřední části trupu, ale zřejmě byla v kuchyňce vzadu u toalety a přibouchly se dveře, takže na ni nezapůsobila tak silně dekomprese, k čemuž přispělo i to, že měla nízký krevní tlak.
Měla štěstí i v tom, že zadní část trupu dopadla ocasními plochami napřed, navíc tvrdost dopadu zmírnily stromy.
Vulovičová se po vyléčení chtěla vrátit k létání, ale aerolinky ji přeřadily na místo organizátorky letecké přepravy. U JAT pracovala ještě 18 let, než odešla v roce 1992 do důchodu. Zemřela v prosinci 2016 ve věku 66 let.

Akce ustašovců?
Současně s léčením letušky se také rozběhlo vyšetřování příčin pádu stroje, který byl zánovní; JAT si ho pořídily jen o rok dříve a měl nalétáno pouze 2100 hodin.
Ani černé skřínky nezachytily nic divného, v 17:01:29 však záznam letových zapisovačů zachycující klíčové údaje i hlasy v pilotní kabině končil. Přerušila se dodávka energie.
Analýza rozptylu trosek ukázala, že nejprve odpadly části potahu z místa, kde se nacházel přední zavazadlový prostor.
Na ten se soustředili i vyšetřovatelé a zjistili, že byl silně poškozen jeden z panelů vnitřních dveří zavazadlového prostoru, v němž se nacházely kusy hnědého kufru, který byl roztržen silou zevnitř.
Vybuchla v něm nálož, kterou, jak ukázala analýza, tvořily trinitrotoluen, dinitrotoluen a dusičnan amonný. Nálož byla obalena ještě směsí práškového uhlí a pyroluzitu, což je oxid manganičitý, který se používá pro vytváření patiny na keramice.
Jde o silné okysličovadlo. Směs, která měla vyvolat požár, však byla rozmetána, takže se nerozhořela, letadlo zničila exploze samotné nálože.
Podle závěrů vyšetřování se letoun stal obětí teroristického útoku. Po jeho pachateli však českoslovenští vyšetřovatelé nepátrali. Útok se připisuje nacionalistickým chorvatským ustašovcům.

Den po pádu, ráno 27. ledna, zavolal do švédských novin Kvällsposten anonym a špatnou švédštinou se představil jako člen Chorvatského národního oporu. Prohlásil, že tato organizace stála za útokem.
Ve stejný den také vybuchla bomba ve vlaku z Vídně do Záhřebu, která zranila šest lidí. Chorvatští nacionalisté podnikli mezi lety 1962 až 1982 přes 120 útoků na jugoslávské civilní a vojenské cíle.
Jugoslávské úřady údajně znaly jméno člověka, který bombu na palubu propašoval.
Vulovičová si sice z letu a výbuchu nic nepamatovala, trpěla amnézií, ale uvedla, že si v Kodani stejně jako další členové posádky všimla cestujícího, který se choval podezřele a působil velmi nervózně.
Zřejmě v dánské metropoli vystoupil a dál nepokračoval.

Spekulace o sestřelu
Protože se nikdy nepodařilo dopadnout pachatele, vznikl prostor pro spekulace, že vše mohlo být jinak a že byl letoun sestřelen. Tato verze, pro kterou se nenašly přímé důkazy, se opět objevila třeba v roce 2009.
Douglas prý měly zasáhnout dvě rakety země vzduch S-75 Volchov, které obsluha odpálila, když si operátor radaru spletl relativně malý odraz DC-9 s nepřátelskou stíhačkou.
Důvodem jeho unáhleného činu mělo být, že poblíž letěl stroj s vysoce postaveným komunistickým funkcionářem. Jasné důkazy však chybějí.

Podle nikdy nepotvrzených spekulací měla první raketa stroj poškodit ve výši deseti kilometrů a druhá, až když poškozený stroj klesal a byl ve výši něco přes tisíc metrů. Důkazy pro to se však nenašly.
Černé skříňky se zkoumaly v centrále KLM v Amsterdamu a byli u toho Američané z Douglasu i švédští experti, protože na palubě bylo několik švédských občanů.
Závěry vyšetřování nikdo z nich nezpochybnil. I pojišťovny, které vyplácely odškodné, se přiklonily k závěru, že šlo o atentát.

zdroj: novinky
info: https://cs.wikipedia.org/wiki/Let_JAT_367

Před 100 lety si nechal dánský imigrant v USA Nelson patentovat nanuk


Nanuk, neboli mražený smetanový krém v čokoládě na dřevěném držátku, zná asi každý milovník zmrzlinových pochoutek. Zmrzlinu tohoto typu s názvem Eskimo Pie (eskymácký koláč) si 24. ledna 1922 nechal patentovat dánský imigrant ve Spojených státech Christian Kent Nelson. K nápadu na vyrobení zmrzliny obalené v čokoládě přiměl učitele a cukráře Nelsona z města Onawa v americkém státě Iowa zážitek z jeho vlastní cukrárny.
Do Nelsonova obchodu jednoho dne zavítal chlapec, který se dlouho nemohl rozhodnout, zda si za své drobné peníze koupí spíš zmrzlinu nebo čokoládovou tyčinku. Nelsona tedy napadlo obě pochutiny spojit a po několika pokusech přišel se zmrzlinou v čokoládě, kterou nazval I-Scream Bar. V roce 1921 se dohodl s místním výrobcem čokolády Russellem C. Stoverem na její masové výrobě pod novým obchodním názvem Eskimo Pie a na založení stejnojmenné firmy. S novým výrobkem zaznamenal Nelson se Stoverem značný úspěch, již během roku 1922 prodávali až milion kusů této zmrzliny denně.

Zakladatelé firmy ještě ve 20. letech svůj podíl prodali a americké soudy v roce 1928 patent na Eskimo Pie zrušily. Ve 20. letech byla ve Francii založena společnost Esquimo-Brix, která vyráběla tuto zmrzlinu bez dřevěného držátka a v Rakousku se od roku 1927 prodávalo eskimo na dubovém dřívku. Stover v USA založil další továrny na cukrovinky a Nelson po několikaleté pauze, kdy si užíval vydělaných peněz, začal pracovat pro obalovou firmu Reynolds Metals. Nelson zemřel v roce 1992 ve věku 99 let.
"Je to malý, geometricky řečeno, hranol, asi tak 9 cm x 4 cm x 3 cm, politý ztuhlou čokoládou, a z čeho myslíte, že ten hranol je? Zmrzlina, samá zmrzlina, a přes ní kolem dokola čokoláda. Jeden člověk to tu vynašel před třemi roky, patentoval, patent prodal a dnes — samozřejmě — je milionářem," napsali o eskimu v roce 1925 československé Národní listy. V roce 1934 požádal židovský obchodník Emil Probst v Praze o povolení živnosti na výrobu a velkoprodej cukrovinek a také zmrzliny v čokoládě nazvané Eskimo. Jeho podnikání skončilo o pět let později, kdy byla celá Probstova rodina deportována do koncentračního tábora v Terezíně.
V roce 1938 představila pražská firma Vašata a spol. ve svém automatu na Václavském náměstí vlastní zmrzlinu v čokoládě pod názvem Nanuk. Její receptura vycházela z americké zmrzliny Eskimo-Pie a její název odkazoval k inuitskému lovci Nanukovi, hlavnímu protagonistovi stejnojmenného filmu Roberta Flahertyho z roku 1922. V Československu vyráběl zmrzlinu pod názvem Eskymo i Nanuk po roce 1948 Laktos a velkou popularitu si také získal od roku 1962 dodnes vyráběný tvarohový Míša.
Americká společnost Dreyer´s Grand Ice Cream, která je současným výrobcem slavného výrobku, před nedávnem jeho název změnila. Označení Eskimo Pie totiž podle některých kritiků uráželo původní kmen Inuitů žijících na Aljašce, neboť "eskymák" je chápán jako pohrdavé označení těchto původních obyvatel. "Jsme zavázáni být součástí řešení rasové nerovnosti a uznáváme, že název je nevhodný," sdělila společnost v tiskové zprávě. Od roku 2021 se tak zmrzlina jmenuje Edy´s Pie podle Josepha Edyho, jednoho ze zakladatelů firmy Dreyer´s. (ČTK)

denik.cz: Důkazy o lidském druhu mohou být starší, než se myslelo.
Důkazy o lidském druhu mohou být starší, než se myslelo - Deník.cz
https://www.denik.cz/veda-a-technika/archeologie-palentologie-lidsky-druh.html

mohlo by vás zaujmout
Staročeské názvy savců. Jejich původ a vývoj v nové češtině. https://is.muni.cz/th/s46k1/Diplomova_prace.pdf

iDNES.cz: Zemřel novinář, který svou otázkou odstartoval pád Berlínské zdi.
Zemřel novinář, který svou otázkou odstartoval pád Berlínské zdi - iDNES.cz
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/berlinska-zed-riccardo-ehrman-umrti.A211215_061843_zahranicni_bur#utm_source=rss&utm_medium=feed&utm_campaign=zpravodaj%7Cekonomikah%7Ckultura%7Cfincentrum&utm_content=main

Roald Amundsen chtěl vždy vyhrát. Před 110 lety stanul na jižním pólu - Novinky.cz
https://www.novinky.cz/historie/clanek/roald-amundsen-chtel-vzdy-vyhrat-pred-110-lety-stanul-na-jiznim-polu-40381044

iDNES.cz: STO OBJEVŮ: Einsteinova teorie relativity se cizelovala u břehů Vltavy.
STO OBJEVŮ: Einsteinova teorie relativity se cizelovala u břehů Vltavy - iDNES.cz
https://www.idnes.cz/technet/veda/sto-objevu-sveta-serial-vikend-technet-teorie-relativity-albert-einstein-praha.A210916_193706_veda_taj#utm_source=rss&utm_medium=feed&utm_campaign=technet&utm_content=main

Záhadné stopy z Tanzanie, staré takřka 3,7 milionu let, nepatřily zřejmě medvědovi, jak se po několik desetiletí vědci domnívali, ale dávnému předchůdci člověka. Otisky byly v africkém státě objeveny v 70. letech minulého století, avšak v současnosti byly znovu analyzovány. Výzkum naznačuje, že již tak dávno chodil náš neznámý prapředek po dvou nohách.