Wladyslaw Kozakiewicz byl polský skokan o tyči, který závodil v 70. a 80. letech 20. století. Jeho nejslavnější okamžik přišel během letních olympijských her v Moskvě v roce 1980. Ve finále Kozakiewicz soupeřil před nepřátelským publikem (které narušovalo soustavně pískotem soustředění nesovětskcýh sportovců) s výrazně favorizovaným sovětským atletem Konstantinem Volkovem.

Když Kozakiewicz překonal výšku 5,78 metru, čímž překonal olympijský rekord, sovětské publikum reagovalo bučením a posměchem. V reakci na nepřátelskou atmosféru Kozakiewicz zvedl ruku s hrubým gestem známým jako "Kozakiewiczovo gesto" směrem k davu. Toto gesto bylo vnímáno jako vyzývavá a odvážná reakce na nesportovní chování davu.

Jeho gesto ještě více podnítilo napětí a udělalo z něj v Polsku ještě většího hrdinu, zároveň se však stal terčem kritiky sovětských médií a úředníků. Po olympiádě sovětský velvyslanec v Polsku požadoval, aby byla Kozakiewiczovi odebrána medaile kvůli jeho "urážce sovětského lidu". Oficiální odpověď polské vlády zněla, že gesto bylo mimovolnou svalovou křečí způsobenou jeho námahou.


Bras d'honneur - Wikipedia
https://en.wikipedia.org/wiki/Bras_d%27honneur

text z isport:
Ani filmový Rocky Balboa si k moskevskému publiku nedovolil gesto, jaké ukázal tyčkař Wladyslaw Kozakiewicz zaplněným Lužnikám 30. července 1980. Olympijské zlato oslavil tím, že zaťal pravou ruku a plácl do ní levou dlaní. „Nemám vás rád,“ dal by se pozdrav slušně přeložit. Polský bouřlivák se tímto skandálem proslavil víc než svými rekordy a tituly.



Pokud se polského sportovního fanouška zeptáte na „gest Kozakiewicza“, jistě bude vědět, o čem je řeč. Neuctivý pozdrav tyčkaře Wladyslawa Kozakiewicze moskevským divákům v závěru olympijského závodu v roce 1980 vstoupil do národní mytologie. Snad ještě víc, než u nás přelepení hvězdiček na hokejových dresech v zápase proti Sovětům na MS 1969.

Ale jeden rozdíl tady je. Zatímco hokejové gesto bylo jednoznačně politické, připravené předem, Kozakiewicz reagoval spontánně. Naštvalo ho, že většina ze 70 tisíc fanoušků na tribunách se pískotem a bučením vymezuje vůči soupeřům domácího Konstantina Volkova. „Jsem první sportovec na světě, který byl vypískaný, když překonal světový rekord,“ postěžoval si.

Tehdy sedmadvacetiletý tyčkař vstupoval do závodu jako jeden z favoritů. Však ještě v květnu mu patřil světový rekord (572 cm), který v následujících týdnech dvakrát vylepšil Thierry Vigneron a jednou Philippe Houvion. Oba Francouzi, navzdory olympijskému bojkotu většiny západních zemí, závodili i v Moskvě.

Ale bez šance na medaili jenom sledovali Kozakiewiczovu cestu za zlatem. Polák neudělal jedinou chybu, a to se pořadatelé hodně snažili. Třeba tím, že otvírali bránu stadionu, kdykoli potřebovali, aby vítr rozhodil některého ze zahraničních závodníků.

Pokud skákal on nebo krajan Tadeusz Slusarski, obhájce zlata z Montrealu, diváci naštvaně bouřili. Psal se totiž rok 1980, v Polsku už se formovalo opoziční hnutí Solidarita a vztahy mezi oběma zeměmi byly napjaté.

Proto když přeskočil 570 cm, což byl nový olympijský rekord a výška, kde Volkov už dvakrát zaváhal, otočil se k tribunám a poslal jim obscénní pozdrav, který je mírně slušnější verzí vztyčeného prostředníčku. Gesto zopakoval i po překonání 575 cm. Tam Volkov s odloženým pokusem neuspěl a bylo jasné, že Polák má zlato.

Velký den pak zakončil světovým rekordem na výšce 578 cm.

Fotka Kozakiewiczova gesta obletěla celý svět, tedy s výjimkou východní Evropy. V Sovětském svazu a jeho satelitech se totiž moskevská olympiáda prezentovala jako mimořádný svátek míru a porozumění. Bylo tedy nepřípustné psát o tom, jak socialistický sportovec dráždí fanoušky jiné socialistické země.

Kdo si gesta rozhodně všiml, byli sovětští funkcionáři. Dokonce požadovali Kozakiewiczovu diskvalifikaci a odebrání zlaté medaile. Poláci se s vážnou tváří bránili, že tyčkař pouze dvakrát dostal svalovou křeč. Hlavní však bylo, že se za něj postavil nový šéf MOV Juan Antonio Samaranch. A bylo po skandálu.

Ironií osudu je, že Kozakiewicz se narodil v SSSR. Přesněji v litevském Šalčininkai, kde Poláci tvoří většinu obyvatel. V roce 1957 se rodina přestěhovala do Gdyně, v rámci poválečné repatriace.

Dětství v Polsku bylo všelijaké, jen ne šťastné. Jak přiznal v nedávno vydané autobiografii, jeho otec byl alkoholik a sadista, který týral manželku i čtyři děti. Běžně se stávalo, že po výprasku zůstávala krev na zdech. „A krev jako by ho vždycky vybudila ještě k většímu násilí,“ přiznal Kozakiewicz. „Ale žili jsme v malém bytě, nebylo kam utéct.“

Sport znamenal únik z drsné reality a svět, kde si o svém osudu mohl rozhodovat sám. Byť to v podmínkách socialistického sportu nebylo snadné. Často dostával distanc, třeba když odmítal závodit ve svazových adidaskách nebo se jinak znelíbil funkcionářům.

Kozakiewicz se netajil ani tím, že mu chutná alkohol. Však v roce 1977 překonal evropský rekord s regulérní kocovinou. V noci před závodem ve Varšavě si pořádně přihnul s kamarádem, výškařem Jackem Wszolou, ráno ho z nejhoršího dostaly dva aspiriny a na stadionu dokonce usnul. I tak skočil 566 cm a byl za hrdinu.

Další průšvih udělal v roce 1984. Věřil si na obhajobu olympijského zlata, ale místo cesty do Los Angeles ho jako další atlety ze socialistických zemí čekala cesta na závody Družba. Kozakiewicz tam skočil základní výšku a pak kvůli fingovanému zranění odstoupil.

Výsledek? Další trest.

O rok později už neviděl jiné řešení než emigraci. Nevrátil se ze Západního Německa a usadil se v Hannoveru. Díky manželčiným německým prarodičům brzy získal občanství, dokonce vytvořil národní rekord (570 cm). Třikrát získal titul a těšil se na olympiádu do Soulu. Jenže podle tehdejších pravidel potřeboval souhlas polských funkcionářů – a ten nedostal.

„Nejvíc mi vadily řeči, že jsem zradil Polsko. Jak? Že jsem se přestěhoval do Německa? Dneska Lewandowski září v bundeslize, a všichni mu za to tleskají,“ říká trpce.

Atletice dal sbohem v roce 1989. Po změně politických poměrů se začal stále častěji vracet do Polska, dokonce před časem kandidoval do parlamentu. Neúspěšně.

Ale to mu na popularitě neubralo. Stále je hrdina z Moskvy, který se nebál Rusům ukázat, co si o nich myslí. „Jenom mě mrzí, že to gesto si pamatuje každý, ale málokdo už dneska ví, že jsem tenkrát skočil i světový rekord.“

30. června 1918, tedy před 105 lety několik tisíc československých legionářů střelecké brigády složilo u francouzského Darney vojenskou přísahu do rukou prezidenta Francie Raymonda Poincarého a tajemníka Československé národní rady Edvarda Beneše.
21. československý střelecký pluk pak obdržel z rukou Poincarého prapor. Tím Francie jako vůbec první mocnost potvrdila právo Čechů a Slováků na samostatnost a vlastní stát se svou armádou.

Mimořádný význam zdánlivě čistě vojenského aktu, jakým je vojenská přísaha, byl podtržen účastí předsedy parlamentní komise pro zahraniční záležitosti H. Fraklin-Bouillona, členů francouzské vlády, vojenských zástupců spojeneckých velmocí (za USA např. vrchní velitel amerických expedičních sil v Evropě gen. John J. Pershing) a prvního vrchního velitele čs. armády gen. M. Janina, ale i přítomností samotného prezidenta Francie Raymonda Poincaré. Za Česko-slovenskou národní radu (ČSNR) byli kromě E. Beneše přítomni L. Strimpl, M. Plesinger-Božinov, kapitán O. Husák a poručík V. Chalupa, českou kolonii ve Francii zastupoval její předseda Boža Umirov.

Jako první promluvil francouzsky E. Beneš k prezidentu R. Poincaré. V projevu poděkoval jemu a Francii za velkou podporu, které se od Francie dostalo aspiracím Čechů a Slováků. „První ve velké rodině svobodných národů nám porozuměla a podala ruku. První před čtyřmi lety nás laskavě přijala, nás nešťastné vyhnance, a první projevila své sympatie pro naše politické snahy. Podnikla první kroky, aby usnadnila zřízení naší národní armády, symbolu to naší neodvislosti.“ Poté E. Beneš promluvil česky k vojákům a zdůraznil, že už samotná přítomnost zástupců všech spojeneckých národů je důkazem, „že Spojenci uznávají naše národní aspirace.“ Projev pak zakončil slavnostním „Na Zdar!“. Čestná stráž pak předala nový prapor, který byl nedávno vytvořen v Paříži a na jehož návrhu se podílel i malíř František Kupka, do rukou ČSNR.

Poté promluvil prezident R. Poincaré (projev tlumočil poručík V. Chalupa). V projevu postavil Čechy a Slováky na roveň ostatních Spojenců. Připomněl odvahu čs. legionářů na Sibiři a tím uznal obrovské zásluhy Čechů a Slováků na poli vojenském, rovněž vyjádřil naději, že i oni se brzy přidají k československé armádě ve Francii. Následně byl prapor za zvuku fanfár slavnostně předán prvnímu veliteli 21. pluku plukovníku Armandu Ch. Phillipovi, který ho pak předal do rukou praporečníka poručíka Kleinberka, velícího čestné stráži praporu. Na závěr vyzval gen. M. Janin vojáky k přísaze. Kapitán O. Husák přečetl její text, načež vojáci hromadně odpověděli „Přísaháme“. Poté všichni zapěli píseň „Bývali Čechové“. Rota vybraných vojáků nakonec zazpívala hymny Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska, Marseillaisu a husitský chorál Kdož jste Boží bojovníci. Celý akt byl ukončen slavnostním defilé celého pluku před přítomnými čestnými hosty a podle pamětí O. Husáka, pozdějšího československého ministra obrany (1920 – 1921), se ani hosté, ani vojáci neubránili dojetí. 21. pluk se tak stal základem samostatné československé armády ve Francii a už zanedlouho odjel na frontu.

O významu, jaký byl a je tomuto aktu historicky přisuzován, svědčí i skutečnost, že rozkazem prezidenta České republiky ze dne 7. února 2002 se 30. červen stal Dnem ozbrojených sil České republiky. Avšak neméně významná, ba z hlediska politického a právního dokonce významnější je nóta (obr. 1), kterou den předtím zaslal E. Benešovi ministr zahraničí Francie Stéphen Pichon. V ní se totiž výslovně uvádí, že francouzská vláda (jako první ze všech velmocí, oficiálně a zcela jasně) uznává právo Čechů a Slováků na nezávislost a současně Česko-slovenskou národní radu v Paříži za základ budoucí česko-slovenské vlády. V nótě se uvádí, že francouzská vláda považuje nároky česko-slovenského národa za „spravedlivé a odůvodněné“ a vynasnaží se „nanejvýš usilovně“, aby uplatnila tužby Čechů a Slováků po samostatnosti. Jedná se o vůbec první mezinárodní dokument, který tímto oficiálním způsobem uznává právo Čechů a Slováků na samostatnost a mluví už o československé vládě, tj. lze mluvit o plném uznání národní suverenity Čechů a Slováků.

Datum narození: 12. března 1895, Rakousko-Uhersko
Úmrtí: 13. února 1942, Koncentrační tábor Mauthausen
Ocenění: Československý válečný kříž 1939
Místo pohřbení: Vinohradský hřbitov

Dobrodruh Otakar Batlička: Zavražděn nacisty injekcí do srdce

Z domova utekl ve čtrnácti letech. Procestoval jihoamerické pralesy, kde objevil opuštěné incké město. Byl gaučem v pampách, kovbojem na Havaji, majitelem prádelny v San Francisku, řidičem metra v New Yorku, nosičem v Alexandrii, hledačem zlata v Austrálii…

Tolik k těm serióznějším zaměstnáním. Kromě toho také surfoval na hřbetech obřích želv ledovým Labradorským mořem. U Dakaru mu štěkající ryba spolkla lodní rychloměr. Coby policista honil v Šanghaji pašeráky opia. Když byl filatelistou v Londýně, dostal se mu do rukou modrý mauritius. Z britského zajateckého tábora na ostrově Man se pokusil uprchnout přestrojen v ženských šatech…

Pokoj si nedal ani po návratu do vlasti. Vlastnil boxerskou školu. Na pouťové střelnici přestřílel nejlepšího československého armádního střelce Rudolfa Brachtla. Závodil na motorkách a při závodech v Plzni už měl vítězství na dosah ruky – kdyby mu těsně před cílem nedošlo palivo: speciální, jím vynalezená pohonná směs, třikrát levnější než benzin, jejíž složení se bohužel nedochovalo…

Jako první český radioamatér sestavil stanici, jejímž prostřednictvím hovořil mimo jiné s Nobileho vzducholodí. Zabýval se sugescí a hypnózou, pracoval na zdokonalení telefonu, pokoušel se o rádiové řízení pražských tramvají a užití rádia při záchranných pracích v dolech…

Co z toho je pravda a co pouhý mýtus? Oddělit legendy od reality se pokusil spisovatel Jaroslav Čvančara na webu Paměť a dějiny v článku Otakar Batlička a jeho cesta rájem a peklem.

Neposedný rošťák

Nezkrotný živel, jemuž by mohl závidět fantazii i baron Prášil, přišel na svět 12. března 1895. Kdo ví, po kom zdědil ty dobrodružné geny. Po otci Antonínovi Batličkovi, seriózním úředníkovi pražských plynáren, určitě ne. Možná po mamince Božence, která zemřela, když mu byly tři roky.

Učil by se dobře, jen kdyby se mu aspoň trochu chtělo… Ale nechtělo! Raději chodil za školu a lítal s partou kluků. Říkali si „Tarantule – slíďák“, a nebyly to zrovna Rychlé šípy. Spíš Bratrstvo kočičí pracky. K jejich oblíbené zábavě patřilo střílet prakem z vyšehradské skály dolů na voraře kozí bobky.

„Bez maturity to nikam nepřivedeš!“ láteřil přísný otec, když syn nedokončil studia na reálném gymnáziu. S divokým klukem však nic nezmohl – syn poprvé utekl z domova ve dvanácti letech. Podruhé to zkusil v šestnácti. O měsíc později přišel otci lístek z Argentiny: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně. Ota.“

A jsme znovu u batličkovských legend… „Ve skutečnosti podnikl cestu za oceán až v dospělosti,“ konstatuje Jaroslav Čvančara. Otakar sice v prosinci 1911 požádal o vystavení cestovního pasu, jako cíl cesty tehdy uvedl Itálii, pár týdnů poté byl však zadržen v Německu při pokusu propašovat se na loď plující do Ameriky. Eskortovali ho zpět do Prahy a vyfasoval tříměsíční podmíněný trest.

Lásku k dalekým krajům to v něm ale neuhasilo. O dva roky později odjel do Drážďan, kde byl přijat jako pomocník v cirkusu Sarassani. Došel s ním po jednotlivých štacích až do Hamburku, kde se konečně nechal najmout jako plavčík na loď plující do Jižní Ameriky.

Amerika – a co dál?

Neuměl ani slovo španělsky, natož portugalsky, a živil se příležitostnou prací. Přidal se k výpravě do brazilského státu Mato Grosso, kde poznal nedotčenou divokou amazonskou džungli a přirozený způsob života indiánů. Ze svých zážitků i z vyprávění, která na toulkách vyslechl, čerpal později materiál na povídky.

Když vypukla první světová válka, žil v Buenos Aires. Jako občan Rakousko-Uherska se měl přihlásit na konzulátu a narukovat do boje za habsburskou monarchii. Místo toho se nechal v lednu 1915 najmout na loď Olaf. Vzápětí ovšem zjistil, že pod neutrální norskou vlajkou pašuje do Německa strategické suroviny: měď a ledek. Zjistili to však i Angličané, kteří Olafa poslali ke dnu.

Otakar Batlička byl jedním z mála, jež se podařilo z ledových vod Severního moře vytáhnout včas. Na nějakou dobu skončil v zajateckém táboře na ostrově Man, po propuštění se potloukal po Londýně, až koncem roku 1917 vstoupil do britské armády. Narukoval k 30. praporu pěšího pluku vévody z Cambridge. Přísná vojenská služba mu však nevoněla, takže byl po pár týdnech zadržen při pokusu o dezerci.

Koncem října 1918 se přihlásil jako branec novým československým úřadům v Praze, vzápětí ale zmizel do New Yorku. Domů se vrátil o dva roky později. Na cestách strávil asi šest let, a kdybychom měli věřit předmluvám jeho povídek, stihl procestovat nejen Jižní, Střední a Severní Ameriku, ale také Indii a značnou část Afriky…

Když se Otakar v lednu 1920 definitivně usadil ve vlasti, došlo na tátova slova. Uměl sice anglicky, francouzsky a španělsky – podle některých zdrojů také severské jazyky, ruštinu, portugalštinu, němčinu a indiánský jazyk guaraní – a skvěle jezdil na koni a střílel, neměl však maturitu ani čistý trestní rejstřík, a tak si práci hledal jen těžko.

Ach, ta láska…

Střídal nejrůznější zaměstnání: pojišťoval psy a vyráběl čisticí prášky. Chvíli tlumočil v ústředí pražské mládežnické organizace YMCA. Otevřel si soukromou školu boxu, v níž byl jediným učitelem. Jako komparzista si párkrát zahrál ve filmu.

Závodil také na motorce, což potvrzují novinové zprávy, zmiňující „Ot. Batličku z Nuslí na stroji DKW“ jako účastníka nejrůznějších soutěží. Jako vynikající střelec dokázal čistě proděravět minci hozenou do vzduchu nebo trefit cíl za zády mířením podle zrcátka… „Víš, to byla často otázka života a smrti. Hadi, aligátoři, dravci. Jednou rukou pádlovat a druhou střílet,“ vysvětloval skromně.

Dokonce i manželku si vystřílel. To takhle jednoho krásného dne čistil u okna malorážku, když zahlédl dole na ulici krásnou brunetku. Jen aby mu neutekla! V rychlosti popadl zbraň a prostřelil jí podpatek – v drsnější verzi klobouk –, aby vzápětí s mnohými omluvami vyběhl ven. Neortodoxní strategie námluv se vydařila a čtyřiadvacetiletá úřednice Červeného kříže Marta Špačková se za něj v dubnu 1920 provdala.

„Když už byli s Martou svoji, bavívali se tak, že jí napíchal do drdolu sirky a jednu po druhé odstřeloval. Nebo si hráli na Viléma Tella – sestřeloval jí z hlavy jablko,“ popisuje radioamatér Matěj OK1TEH na webu OK2KKW. To je ovšem jen další z batličkovských bájí. Svatbou totiž Otova divoká léta definitivně skončila. Vybouřený rebel nastoupil jako úředník k dopravní námořní společnosti United American Lines a sekal dobrotu.

Tetovaný, leč talentovaný

V roce 1927 získal trvalé zaměstnání u pražských elektrických podniků – nejdříve jako dopravní zřízenec a výhybkář, poté jako průvodčí a řidič tramvaje, v sezoně jako průvodce cizinců při jízdách ve vyhlídkovém autokaru. Nakonec přece jen povýšil do kanceláře. Ze světoběžníka se stal usedlý úředník – a spisovatel dobrodružné literatury pro mládež.

Ke psaní, které ho nakonec proslavilo, přišel Batlička jako slepý k houslím – odpovědný redaktor časopisu Mladý hlasatel Karel Bureš hledal autora povídek a přátelé mu doporučili jakéhosi Batličku, který zcestoval svět a je skvělý vypravěč…

„A tak se jednoho dne v redakci Mladého hlasatele na pražském Václavském náměstí ocitl mohutný a charismatický člověk tmavomodrých očí a výrazného nosu, s širokou bradou a energickými ústy. Jako námořník či kriminálník tetovaný na levé ruce. Žádný mladík, ale mírně obézní prošedivělý muž, trpící chronickou rýmou a žaludečními vředy,“ popsal Jaroslav Čvančara, který jako člen Foglarova oddílu o Batličkovi slýchal přímo od Jaroslava Foglara a Karla Bureše.

Pan Bureš měl šťastnou ruku – texty od nového autora byly sice zpočátku neumělé a s řadou pravopisných chyb, ale „autentické, syrové, ukrutně dobrodružné, měly fantastický spád a zpravidla dobrou pointu“.

Od prvního slova vtáhly do děje a přesvědčily, že autor vše prožil na vlastní kůži a viděl na vlastní oči, ať už šlo o živou řeku mravenců, pohyblivé písky, nebezpečné chobotnice, obří úhoře, či svítící brouky věštící smrt…

Čtenáři hltali Batličkovy texty stejně jako Foglarovy Rychlé šípy. Za tři roky – než v květnu 1941 Němci časopis zakázali – napsal okolo sto padesáti povídek, z nich byla většina publikována v Mladém hlasateli.

Pod značkou OK1CB

Velkou Batličkovou vášní byla radiotelegrafie. „Jeho stanice byla dokonalejší než státní rozhlas. V roce 1925 jej v Sámově ulici navštívil perský šach, který chtěl na vlastní oči spatřit přístroj, jímž bylo dosaženo spojení s Blízkým východem. Hovořil… s Nobilovou výpravou. Zachytil volání potápějící se japonské lodi, a tak dlouho vysílal do éteru její polohu, až přivolal pomoc. Obdržel za to poděkování od japonského velvyslanectví,“ tvrdí předmluva v Batličkově knize Tanec na stožáru.

Pravda je, že Batlička si pořídil první radiostanici až v roce 1929, tedy čtyři roky po „návštěvě perského šacha“. A rok před ztroskotáním Nobileho vzducholodi Italia v květnu 1928. To ovšem nic nemění na faktu, že skutečně byl zapáleným radioamatérem a ke své radiostanici usedal skoro každý večer.

První tři roky „černil“, tedy vysílal načerno, až v březnu 1932 získal koncesi pod volací značkou OK1CB. Mohl konverzovat v cizích jazycích, takže brzy získal od světové asociace radioamatérů certifikát WAC, potvrzující, že se mu podařilo navázat spojení na všech světových kontinentech. Pořádal dokonce kurzy radiotelegrafie pro mládež.

A vynalézal. Sestrojil malé krátkovlnné radiovysílače a přijímače určené ke komunikaci při záchranných pracích v dolech. A navrhl systém hlášení stanic, který využíval mikrofon u řidiče a tlampače ve vozech. Radostná doba objevů skončila s Mnichovem, který znamenal zrušení koncesí a zabavení vysílaček. Okupace a druhá světová válka pak z vysílání učinily zradu, za kterou se platilo životem.

Postarej se o Martu!

Do odboje se Otakar Batlička zapojil od začátku okupace jako radiotelegrafista. Patřil do skupiny Obrana národa-Východ, která pod vedením bývalého majora letectva Josefa Jedličky udržovala rádiové spojení se sovětskou vojenskou zpravodajskou službou a zároveň kontakty na plukovníka Františka Moravce, zpravodajce exilové vlády v Londýně. Obsluhu ilegální vysílačky zajišťovali čtyři radiotelegrafisté, mezi nimi pod krycím jménem Svoboda i Otakar Batlička.

V červnu 1941 přepadlo Německo Sovětský svaz a o měsíc později byla v Londýně mezinárodně uznána československá exilová vláda. Československo se stalo oficiálním nepřítelem říše, a domácímu odboji tak začala být věnována daleko větší pozornost, zejména když se zastupujícím říšským protektorem stal Reinhard Heydrich.

Dohledat odbojáře v seznamech československé armády nebylo těžké. Následovala zatýkací smršť a vlna brutálních výslechů, které umožnily rozkrýt mnohé ilegální sítě. Ráno 14. října 1941 odvedlo čtyřčlenné zatýkací komando i spisovatele Batličku.

V Petschkově paláci ho vyslýchal brutalitou proslulý gestapák Oskar Fleischer, přezdívaný Řezník. Z výslechu odnesli vězně v bezvědomí. Krátce nato byl převezen do terezínské Malé pevnosti. Jeho poslední vzkaz, propašovaný příteli Emilu Jirátovi, zněl: „Postarej se o Martu!“

V únoru 1942 byl Otakar Batlička odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen, určeného k likvidaci vězňů těžkou prací. Popravili ho pouhých osm dní po transportu, v pátek 13. února 1942.

Smrtící špric

Nebyl by to Batlička, aby okolo jeho smrti nevznikly další legendy: Podařilo se mu uprchnout a byl zastřelen na útěku. Ubili ho esesáci v podzemním bunkru. Podlehl tyfu či zápalu plic. Spolu s dalšími deseti odbojáři byl popraven na střelnici – což uvádí jmenný seznam v táborové knize úmrtí.

Jaroslav Čvančara však má jinou hypotézu: „Celá skupina odbojářů, která zahrnovala i Otakara Batličku, byla 13. února 1942 zlikvidována SS sturmbannführerem doktorem Krebschbachem, který je usmrtil benzenovou injekcí do srdce… Odpovídají tomu tříminutové intervaly uvedené na úmrtních listech.“

Zní to pravděpodobně – podle vzpomínek přeživších vězňů byly smrtící injekce fenolu (který se vyrábí částečnou oxidací benzenu), takzvané špricy, Krebsbachovou oblíbenou metodou popravy. Vysloužily mu přezdívku Špricbach…

Otakara Batličku, po válce téměř zapomenutého, objevil v šedesátých letech student FAMU Petr Sadecký. Po domluvě s vdovou a ve spolupráci s editorem volně přepracoval původní povídky a výsledkem byla kniha Na vlně 57 metrů. Po jejím úspěchu následovaly další tituly: Tanec na stožáru, Na vlnách odvahy a dobrodružství, Tábor ztracených…

Sadecký splétal fikce o Batličkově životě tak dovedně, že jsme fakta od mystifikací nedokázali s naprostou jistotou rozlišit ani my. Ale – záleží na tom? Otakar Batlička sice nezabíjel holýma rukama levharty ani nerdousil krajty jako jeho hrdinové, nicméně bez váhání vstoupil do odboje a položil život za vlast.

# Zdroj: Novinky
# Autor: Monika Kuncová

Na minci 2kč, je něco co člověk běžně nezkoumá, prostě cosi kulatého ...
to cosi je "gombík" knoflík či šperk typický pro oblast Velké Moravy v období 9. a 10. století.

Zejména na archeologických nalezištích Moravy (např. Staré Město, Uherské Hradiště – Sady, Mikulčice) se gombíky vyskytují v párech po stranách pod krkem. Podle polohy jejich nálezů v oblasti klíčních kostí či horní části trupu, popř. lebky v kostrových hrobech nobility velkomoravské společnosti, a to jak žen, tak i mužů, se usuzuje, že jde o okrasná spínadla oděvu, jimiž se zapínala horní část svrchního oděvu s poutky, nejspíše pláště či kabátce.

O skutečné funkci spínadla svědčí nález gombíku v Chorvatsku, kdy hustou granulací je patrně záměrně pokryta jen spodní polovina a horní polovina s poutkem je ponechána hladká, aby se jemná zrníčka neničila při kontaktu s poutkem oděvu. Za archeologicky zachycené způsoby nošení z území Moravy je možno považovat částečně zachovalé zbytky poutka na gombících z hrobu č. 498 ve III. kostele a hrobu č. 888 na Klášteřisku v lokalitě Valy u Mikulčic. Podle ojedinělých, ne příliš upřednostňovaných názorů některých badatelů nejhonosnější gombíky mohly plnit funkci ozdobné nášivky na oděv, případně být součástí náhrdelníku, čelenky či slavnostní pokrývky hlavy. Některé gombíky z plechu drahého kovu totiž dosahovaly v průměru až 3,5 cm a byly tak křehké, že spíše než jako užitkový předmět sloužily jako šperk vysoké umělecké hodnoty. Mohly však být použity např. jako spínadlo pohřebního rubáše, jak se předpokládá u hrobu č. 12/59 významného velmože – křesťana na samém vrcholu velkomoravské společnosti, pochovaného v pohřební kapli, která je součástí sakrálního komplexu na tzv. metropolitní výšině v Uherském Hradišti - Sadech. Dva stříbrné, silně pozlacené gombíky, na hladkém povrchu zdobené filigránním drátkem, byly nalezeny v místě hrudi. Na archeologických lokalitách Čech se gombíky vyskytují i jednotlivě. To může být vysvětlováno jejich odlišným používáním na území dnešní Moravy a Čech. Na Moravě mohly například sloužit ke spínání oděvů, zatímco v Čechách sloužily například jako přívěsky. Není však vyloučeno ani prozaičtější vysvětlení, že v průběhu věků se gombík prostě z důvodu ztráty nezachoval. Pozdější ikonografie však naznačuje i možné použití jednoho gombíku pro plášť s jedním zapínáním pomocí gombíku a poutka na cípu pláště. V ojedinělých případech byl gombík použit jako závěsek náhrdelníku (hrob 393/55 Dolní Věstonice a minimálně tři hroby ve Starém Městě v lokalitě Na Valách). Protože gombíky byly v hrobech nacházeny povětšinou ve spojitosti s dalšími honosnými šperky, zbraněmi či jinými atributy moci, je možné je interpretovat zároveň jako určitý znak příslušnosti k velkomoravské nobilitě.

Gombíky byly zhotoveny převážně ze zlata, stříbra, bronzu a mědi. Gombíky z bronzu a mědi byly zpravidla pozlacené a zastupovaly luxusnější exempláře ze zlata a stříbra. V menším množství byly nalézány i gombíky skleněné. Ty pocházejí převážně z dětských hrobů. V jednom případě byl skleněný gombík nalezen v hrobu ženy. Nálezy skleněných gombíků v dětských hrobech se vysvětluje značnou výrobní náročností a tím i vysokou cenou bohatě zdobených kovových gombíků. Nalezené skleněné gombíky jsou obvykle kulovitého, mírně zploštělého tvaru, o průměru okolo 1,5 cm. Jsou vyrobené obvykle ze zeleného či modrého průhledného nebo průsvitného skla. Většinou jsou jednobarevné, vzácněji bývají zdobené barevnými oky. Materiál úchytných oušek bývá obvykle železný nebo bronzový. Menší kulovitá spínadla ze skla či bronzu se už dnes mezi gombíky často vůbec neřadí, protože jsou nejspíš odrazem odlišné řemeslné techniky a tradice, která souvisí s domácím šperkařstvím v jižním Podunají.