Datum narození: 12. března 1895, Rakousko-Uhersko
Úmrtí: 13. února 1942, Koncentrační tábor Mauthausen
Ocenění: Československý válečný kříž 1939
Místo pohřbení: Vinohradský hřbitov

Dobrodruh Otakar Batlička: Zavražděn nacisty injekcí do srdce

Z domova utekl ve čtrnácti letech. Procestoval jihoamerické pralesy, kde objevil opuštěné incké město. Byl gaučem v pampách, kovbojem na Havaji, majitelem prádelny v San Francisku, řidičem metra v New Yorku, nosičem v Alexandrii, hledačem zlata v Austrálii…

Tolik k těm serióznějším zaměstnáním. Kromě toho také surfoval na hřbetech obřích želv ledovým Labradorským mořem. U Dakaru mu štěkající ryba spolkla lodní rychloměr. Coby policista honil v Šanghaji pašeráky opia. Když byl filatelistou v Londýně, dostal se mu do rukou modrý mauritius. Z britského zajateckého tábora na ostrově Man se pokusil uprchnout přestrojen v ženských šatech…

Pokoj si nedal ani po návratu do vlasti. Vlastnil boxerskou školu. Na pouťové střelnici přestřílel nejlepšího československého armádního střelce Rudolfa Brachtla. Závodil na motorkách a při závodech v Plzni už měl vítězství na dosah ruky – kdyby mu těsně před cílem nedošlo palivo: speciální, jím vynalezená pohonná směs, třikrát levnější než benzin, jejíž složení se bohužel nedochovalo…

Jako první český radioamatér sestavil stanici, jejímž prostřednictvím hovořil mimo jiné s Nobileho vzducholodí. Zabýval se sugescí a hypnózou, pracoval na zdokonalení telefonu, pokoušel se o rádiové řízení pražských tramvají a užití rádia při záchranných pracích v dolech…

Co z toho je pravda a co pouhý mýtus? Oddělit legendy od reality se pokusil spisovatel Jaroslav Čvančara na webu Paměť a dějiny v článku Otakar Batlička a jeho cesta rájem a peklem.

Neposedný rošťák

Nezkrotný živel, jemuž by mohl závidět fantazii i baron Prášil, přišel na svět 12. března 1895. Kdo ví, po kom zdědil ty dobrodružné geny. Po otci Antonínovi Batličkovi, seriózním úředníkovi pražských plynáren, určitě ne. Možná po mamince Božence, která zemřela, když mu byly tři roky.

Učil by se dobře, jen kdyby se mu aspoň trochu chtělo… Ale nechtělo! Raději chodil za školu a lítal s partou kluků. Říkali si „Tarantule – slíďák“, a nebyly to zrovna Rychlé šípy. Spíš Bratrstvo kočičí pracky. K jejich oblíbené zábavě patřilo střílet prakem z vyšehradské skály dolů na voraře kozí bobky.

„Bez maturity to nikam nepřivedeš!“ láteřil přísný otec, když syn nedokončil studia na reálném gymnáziu. S divokým klukem však nic nezmohl – syn poprvé utekl z domova ve dvanácti letech. Podruhé to zkusil v šestnácti. O měsíc později přišel otci lístek z Argentiny: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně. Ota.“

A jsme znovu u batličkovských legend… „Ve skutečnosti podnikl cestu za oceán až v dospělosti,“ konstatuje Jaroslav Čvančara. Otakar sice v prosinci 1911 požádal o vystavení cestovního pasu, jako cíl cesty tehdy uvedl Itálii, pár týdnů poté byl však zadržen v Německu při pokusu propašovat se na loď plující do Ameriky. Eskortovali ho zpět do Prahy a vyfasoval tříměsíční podmíněný trest.

Lásku k dalekým krajům to v něm ale neuhasilo. O dva roky později odjel do Drážďan, kde byl přijat jako pomocník v cirkusu Sarassani. Došel s ním po jednotlivých štacích až do Hamburku, kde se konečně nechal najmout jako plavčík na loď plující do Jižní Ameriky.

Amerika – a co dál?

Neuměl ani slovo španělsky, natož portugalsky, a živil se příležitostnou prací. Přidal se k výpravě do brazilského státu Mato Grosso, kde poznal nedotčenou divokou amazonskou džungli a přirozený způsob života indiánů. Ze svých zážitků i z vyprávění, která na toulkách vyslechl, čerpal později materiál na povídky.

Když vypukla první světová válka, žil v Buenos Aires. Jako občan Rakousko-Uherska se měl přihlásit na konzulátu a narukovat do boje za habsburskou monarchii. Místo toho se nechal v lednu 1915 najmout na loď Olaf. Vzápětí ovšem zjistil, že pod neutrální norskou vlajkou pašuje do Německa strategické suroviny: měď a ledek. Zjistili to však i Angličané, kteří Olafa poslali ke dnu.

Otakar Batlička byl jedním z mála, jež se podařilo z ledových vod Severního moře vytáhnout včas. Na nějakou dobu skončil v zajateckém táboře na ostrově Man, po propuštění se potloukal po Londýně, až koncem roku 1917 vstoupil do britské armády. Narukoval k 30. praporu pěšího pluku vévody z Cambridge. Přísná vojenská služba mu však nevoněla, takže byl po pár týdnech zadržen při pokusu o dezerci.

Koncem října 1918 se přihlásil jako branec novým československým úřadům v Praze, vzápětí ale zmizel do New Yorku. Domů se vrátil o dva roky později. Na cestách strávil asi šest let, a kdybychom měli věřit předmluvám jeho povídek, stihl procestovat nejen Jižní, Střední a Severní Ameriku, ale také Indii a značnou část Afriky…

Když se Otakar v lednu 1920 definitivně usadil ve vlasti, došlo na tátova slova. Uměl sice anglicky, francouzsky a španělsky – podle některých zdrojů také severské jazyky, ruštinu, portugalštinu, němčinu a indiánský jazyk guaraní – a skvěle jezdil na koni a střílel, neměl však maturitu ani čistý trestní rejstřík, a tak si práci hledal jen těžko.

Ach, ta láska…

Střídal nejrůznější zaměstnání: pojišťoval psy a vyráběl čisticí prášky. Chvíli tlumočil v ústředí pražské mládežnické organizace YMCA. Otevřel si soukromou školu boxu, v níž byl jediným učitelem. Jako komparzista si párkrát zahrál ve filmu.

Závodil také na motorce, což potvrzují novinové zprávy, zmiňující „Ot. Batličku z Nuslí na stroji DKW“ jako účastníka nejrůznějších soutěží. Jako vynikající střelec dokázal čistě proděravět minci hozenou do vzduchu nebo trefit cíl za zády mířením podle zrcátka… „Víš, to byla často otázka života a smrti. Hadi, aligátoři, dravci. Jednou rukou pádlovat a druhou střílet,“ vysvětloval skromně.

Dokonce i manželku si vystřílel. To takhle jednoho krásného dne čistil u okna malorážku, když zahlédl dole na ulici krásnou brunetku. Jen aby mu neutekla! V rychlosti popadl zbraň a prostřelil jí podpatek – v drsnější verzi klobouk –, aby vzápětí s mnohými omluvami vyběhl ven. Neortodoxní strategie námluv se vydařila a čtyřiadvacetiletá úřednice Červeného kříže Marta Špačková se za něj v dubnu 1920 provdala.

„Když už byli s Martou svoji, bavívali se tak, že jí napíchal do drdolu sirky a jednu po druhé odstřeloval. Nebo si hráli na Viléma Tella – sestřeloval jí z hlavy jablko,“ popisuje radioamatér Matěj OK1TEH na webu OK2KKW. To je ovšem jen další z batličkovských bájí. Svatbou totiž Otova divoká léta definitivně skončila. Vybouřený rebel nastoupil jako úředník k dopravní námořní společnosti United American Lines a sekal dobrotu.

Tetovaný, leč talentovaný

V roce 1927 získal trvalé zaměstnání u pražských elektrických podniků – nejdříve jako dopravní zřízenec a výhybkář, poté jako průvodčí a řidič tramvaje, v sezoně jako průvodce cizinců při jízdách ve vyhlídkovém autokaru. Nakonec přece jen povýšil do kanceláře. Ze světoběžníka se stal usedlý úředník – a spisovatel dobrodružné literatury pro mládež.

Ke psaní, které ho nakonec proslavilo, přišel Batlička jako slepý k houslím – odpovědný redaktor časopisu Mladý hlasatel Karel Bureš hledal autora povídek a přátelé mu doporučili jakéhosi Batličku, který zcestoval svět a je skvělý vypravěč…

„A tak se jednoho dne v redakci Mladého hlasatele na pražském Václavském náměstí ocitl mohutný a charismatický člověk tmavomodrých očí a výrazného nosu, s širokou bradou a energickými ústy. Jako námořník či kriminálník tetovaný na levé ruce. Žádný mladík, ale mírně obézní prošedivělý muž, trpící chronickou rýmou a žaludečními vředy,“ popsal Jaroslav Čvančara, který jako člen Foglarova oddílu o Batličkovi slýchal přímo od Jaroslava Foglara a Karla Bureše.

Pan Bureš měl šťastnou ruku – texty od nového autora byly sice zpočátku neumělé a s řadou pravopisných chyb, ale „autentické, syrové, ukrutně dobrodružné, měly fantastický spád a zpravidla dobrou pointu“.

Od prvního slova vtáhly do děje a přesvědčily, že autor vše prožil na vlastní kůži a viděl na vlastní oči, ať už šlo o živou řeku mravenců, pohyblivé písky, nebezpečné chobotnice, obří úhoře, či svítící brouky věštící smrt…

Čtenáři hltali Batličkovy texty stejně jako Foglarovy Rychlé šípy. Za tři roky – než v květnu 1941 Němci časopis zakázali – napsal okolo sto padesáti povídek, z nich byla většina publikována v Mladém hlasateli.

Pod značkou OK1CB

Velkou Batličkovou vášní byla radiotelegrafie. „Jeho stanice byla dokonalejší než státní rozhlas. V roce 1925 jej v Sámově ulici navštívil perský šach, který chtěl na vlastní oči spatřit přístroj, jímž bylo dosaženo spojení s Blízkým východem. Hovořil… s Nobilovou výpravou. Zachytil volání potápějící se japonské lodi, a tak dlouho vysílal do éteru její polohu, až přivolal pomoc. Obdržel za to poděkování od japonského velvyslanectví,“ tvrdí předmluva v Batličkově knize Tanec na stožáru.

Pravda je, že Batlička si pořídil první radiostanici až v roce 1929, tedy čtyři roky po „návštěvě perského šacha“. A rok před ztroskotáním Nobileho vzducholodi Italia v květnu 1928. To ovšem nic nemění na faktu, že skutečně byl zapáleným radioamatérem a ke své radiostanici usedal skoro každý večer.

První tři roky „černil“, tedy vysílal načerno, až v březnu 1932 získal koncesi pod volací značkou OK1CB. Mohl konverzovat v cizích jazycích, takže brzy získal od světové asociace radioamatérů certifikát WAC, potvrzující, že se mu podařilo navázat spojení na všech světových kontinentech. Pořádal dokonce kurzy radiotelegrafie pro mládež.

A vynalézal. Sestrojil malé krátkovlnné radiovysílače a přijímače určené ke komunikaci při záchranných pracích v dolech. A navrhl systém hlášení stanic, který využíval mikrofon u řidiče a tlampače ve vozech. Radostná doba objevů skončila s Mnichovem, který znamenal zrušení koncesí a zabavení vysílaček. Okupace a druhá světová válka pak z vysílání učinily zradu, za kterou se platilo životem.

Postarej se o Martu!

Do odboje se Otakar Batlička zapojil od začátku okupace jako radiotelegrafista. Patřil do skupiny Obrana národa-Východ, která pod vedením bývalého majora letectva Josefa Jedličky udržovala rádiové spojení se sovětskou vojenskou zpravodajskou službou a zároveň kontakty na plukovníka Františka Moravce, zpravodajce exilové vlády v Londýně. Obsluhu ilegální vysílačky zajišťovali čtyři radiotelegrafisté, mezi nimi pod krycím jménem Svoboda i Otakar Batlička.

V červnu 1941 přepadlo Německo Sovětský svaz a o měsíc později byla v Londýně mezinárodně uznána československá exilová vláda. Československo se stalo oficiálním nepřítelem říše, a domácímu odboji tak začala být věnována daleko větší pozornost, zejména když se zastupujícím říšským protektorem stal Reinhard Heydrich.

Dohledat odbojáře v seznamech československé armády nebylo těžké. Následovala zatýkací smršť a vlna brutálních výslechů, které umožnily rozkrýt mnohé ilegální sítě. Ráno 14. října 1941 odvedlo čtyřčlenné zatýkací komando i spisovatele Batličku.

V Petschkově paláci ho vyslýchal brutalitou proslulý gestapák Oskar Fleischer, přezdívaný Řezník. Z výslechu odnesli vězně v bezvědomí. Krátce nato byl převezen do terezínské Malé pevnosti. Jeho poslední vzkaz, propašovaný příteli Emilu Jirátovi, zněl: „Postarej se o Martu!“

V únoru 1942 byl Otakar Batlička odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen, určeného k likvidaci vězňů těžkou prací. Popravili ho pouhých osm dní po transportu, v pátek 13. února 1942.

Smrtící špric

Nebyl by to Batlička, aby okolo jeho smrti nevznikly další legendy: Podařilo se mu uprchnout a byl zastřelen na útěku. Ubili ho esesáci v podzemním bunkru. Podlehl tyfu či zápalu plic. Spolu s dalšími deseti odbojáři byl popraven na střelnici – což uvádí jmenný seznam v táborové knize úmrtí.

Jaroslav Čvančara však má jinou hypotézu: „Celá skupina odbojářů, která zahrnovala i Otakara Batličku, byla 13. února 1942 zlikvidována SS sturmbannführerem doktorem Krebschbachem, který je usmrtil benzenovou injekcí do srdce… Odpovídají tomu tříminutové intervaly uvedené na úmrtních listech.“

Zní to pravděpodobně – podle vzpomínek přeživších vězňů byly smrtící injekce fenolu (který se vyrábí částečnou oxidací benzenu), takzvané špricy, Krebsbachovou oblíbenou metodou popravy. Vysloužily mu přezdívku Špricbach…

Otakara Batličku, po válce téměř zapomenutého, objevil v šedesátých letech student FAMU Petr Sadecký. Po domluvě s vdovou a ve spolupráci s editorem volně přepracoval původní povídky a výsledkem byla kniha Na vlně 57 metrů. Po jejím úspěchu následovaly další tituly: Tanec na stožáru, Na vlnách odvahy a dobrodružství, Tábor ztracených…

Sadecký splétal fikce o Batličkově životě tak dovedně, že jsme fakta od mystifikací nedokázali s naprostou jistotou rozlišit ani my. Ale – záleží na tom? Otakar Batlička sice nezabíjel holýma rukama levharty ani nerdousil krajty jako jeho hrdinové, nicméně bez váhání vstoupil do odboje a položil život za vlast.

# Zdroj: Novinky
# Autor: Monika Kuncová

Na minci 2kč, je něco co člověk běžně nezkoumá, prostě cosi kulatého ...
to cosi je "gombík" knoflík či šperk typický pro oblast Velké Moravy v období 9. a 10. století.

Zejména na archeologických nalezištích Moravy (např. Staré Město, Uherské Hradiště – Sady, Mikulčice) se gombíky vyskytují v párech po stranách pod krkem. Podle polohy jejich nálezů v oblasti klíčních kostí či horní části trupu, popř. lebky v kostrových hrobech nobility velkomoravské společnosti, a to jak žen, tak i mužů, se usuzuje, že jde o okrasná spínadla oděvu, jimiž se zapínala horní část svrchního oděvu s poutky, nejspíše pláště či kabátce.

O skutečné funkci spínadla svědčí nález gombíku v Chorvatsku, kdy hustou granulací je patrně záměrně pokryta jen spodní polovina a horní polovina s poutkem je ponechána hladká, aby se jemná zrníčka neničila při kontaktu s poutkem oděvu. Za archeologicky zachycené způsoby nošení z území Moravy je možno považovat částečně zachovalé zbytky poutka na gombících z hrobu č. 498 ve III. kostele a hrobu č. 888 na Klášteřisku v lokalitě Valy u Mikulčic. Podle ojedinělých, ne příliš upřednostňovaných názorů některých badatelů nejhonosnější gombíky mohly plnit funkci ozdobné nášivky na oděv, případně být součástí náhrdelníku, čelenky či slavnostní pokrývky hlavy. Některé gombíky z plechu drahého kovu totiž dosahovaly v průměru až 3,5 cm a byly tak křehké, že spíše než jako užitkový předmět sloužily jako šperk vysoké umělecké hodnoty. Mohly však být použity např. jako spínadlo pohřebního rubáše, jak se předpokládá u hrobu č. 12/59 významného velmože – křesťana na samém vrcholu velkomoravské společnosti, pochovaného v pohřební kapli, která je součástí sakrálního komplexu na tzv. metropolitní výšině v Uherském Hradišti - Sadech. Dva stříbrné, silně pozlacené gombíky, na hladkém povrchu zdobené filigránním drátkem, byly nalezeny v místě hrudi. Na archeologických lokalitách Čech se gombíky vyskytují i jednotlivě. To může být vysvětlováno jejich odlišným používáním na území dnešní Moravy a Čech. Na Moravě mohly například sloužit ke spínání oděvů, zatímco v Čechách sloužily například jako přívěsky. Není však vyloučeno ani prozaičtější vysvětlení, že v průběhu věků se gombík prostě z důvodu ztráty nezachoval. Pozdější ikonografie však naznačuje i možné použití jednoho gombíku pro plášť s jedním zapínáním pomocí gombíku a poutka na cípu pláště. V ojedinělých případech byl gombík použit jako závěsek náhrdelníku (hrob 393/55 Dolní Věstonice a minimálně tři hroby ve Starém Městě v lokalitě Na Valách). Protože gombíky byly v hrobech nacházeny povětšinou ve spojitosti s dalšími honosnými šperky, zbraněmi či jinými atributy moci, je možné je interpretovat zároveň jako určitý znak příslušnosti k velkomoravské nobilitě.

Gombíky byly zhotoveny převážně ze zlata, stříbra, bronzu a mědi. Gombíky z bronzu a mědi byly zpravidla pozlacené a zastupovaly luxusnější exempláře ze zlata a stříbra. V menším množství byly nalézány i gombíky skleněné. Ty pocházejí převážně z dětských hrobů. V jednom případě byl skleněný gombík nalezen v hrobu ženy. Nálezy skleněných gombíků v dětských hrobech se vysvětluje značnou výrobní náročností a tím i vysokou cenou bohatě zdobených kovových gombíků. Nalezené skleněné gombíky jsou obvykle kulovitého, mírně zploštělého tvaru, o průměru okolo 1,5 cm. Jsou vyrobené obvykle ze zeleného či modrého průhledného nebo průsvitného skla. Většinou jsou jednobarevné, vzácněji bývají zdobené barevnými oky. Materiál úchytných oušek bývá obvykle železný nebo bronzový. Menší kulovitá spínadla ze skla či bronzu se už dnes mezi gombíky často vůbec neřadí, protože jsou nejspíš odrazem odlišné řemeslné techniky a tradice, která souvisí s domácím šperkařstvím v jižním Podunají.

Máš to super.
Děkuji.

Papírové formáty dnes (18. 8. 1918) slaví 100 let. Německý institut pro normy, Deutsches Institut für Normung (DIN) navrhl rozměry papírů pro kanceláře a školy. A4, A3, A2 a tak dále. Dnes se používají ve všech evropských zemích.


a wiki:
Nejběžnější formáty papíru v Česku i jinde ve světě, s výjimkou USA, Kanady, Mexika a některých jihoamerických zemí, splňují mezinárodní standard ISO 216. Tento standard byl původně (roku 1922) přijat v Německu jako DIN 476 (ovšem některé z formátů byly definovány už za francouzské revoluce v rámci přechodu na metrický systém, tyto formáty však časem upadly v zapomnění). Československo přijalo tento standard v roce 1953. Dnes platí v Česku norma „ČSN EN ISO 216“, která tyto formáty přejímá.

Poměr stran 1:√2 je označován jako „Brána harmonie“. Poměr délek stran je zachován při každém přeložení delší strany archu na polovinu.

Označení formátu sestává z písmene následovaného číslem, např. A4. Standardy definují tři nejdůležitější řady formátů: A, B, C. Z nich je řada A základní; řada B je rozšiřující, pro případy, kdy formáty řady A nevyhovují; řada C je navržena pro obálky. Délky stran jsou zaokrouhleny na celé milimetry směrem dolů, neboť při řezání papíru není možný velikostní přebytek.

Řada A má poměr délek stran oříznutého snímku 1:√2 (tj. přibližně 1:1,414). Délky stran jsou zaokrouhleny na celé milimetry dolů. Základní formát A0 je definován stranami oříznutého snímku 1189 x 841 mm a plochou 1 m². Další formáty této řady (A1, A2, A3, …) vznikají postupným půlením delší strany. Všechny formáty jsou ležaté s výjimkou A4, který je stojatý. Rozměry jsou definovány pro Oříznutý snímek. Oříznutý originál má rozměry větší o 10 mm (tj. okraje šířky 5 mm). Kreslicí list originálu mívá rozměry větší o dalších 30 mm (přibližně). Kreslící plocha bývá 10 mm od okraje oříznutého snímku. Technické výkresy mají formát A0 až A4. Formát A5 není doporučen k použití. Menší formáty výkresů nejsou použitelné, protože se na ně nevejde rohové razítko. Nejčastěji používaný formát A4 má rozměry 210 × 297 mm. V některých případech jsou používány "Prodloužené formáty" velikosti A0 až A3.

Řada B má poměr délek stran oříznutého snímku 1:√2 (tj. přibližně 1:1,414). Délky stran jsou zaokrouhleny na celé milimetry dolů. Základní formát B0 je definován stranami oříznutého snímku 1414 x 1000 mm a plochou 1,414 m². Další formáty této řady (B1, B2, B3, …) vznikají postupným půlením delší strany. Všechny formáty jsou ležaté s výjimkou B4, který je stojatý. Často používaný formát B4 má rozměry 250 × 353 mm.