• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ELIDORKalendarium - zajímavé události a výročí - bez ohledu na datum
    PALEONTOLOG
    PALEONTOLOG --- ---
    ELIDOR: pekne upresneni, respektive revize. tyhlety NEJ- jsou poplatny svy dobe a bud nemaji trvani nebo stoji na urcitych premisach, ktery muzou bejt dost sporny, nebo jsou opet poplatny dobe. vis wankel a halstatsky pohreb v byci skale, takze pro me je to naprosto okrajova vec. ale chapu, ze z hkediska popuarizace vedy je poteeba delat takovyhle achievementy.
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    PALEONTOLOG: no pro jistotu jsem se snazil najit chybu v dalsich bodech clanku
    otaznik muze byt u trojrobu, kde neni jiste, ze slo o ucel, ale protoze to nejde vyvratit tak se to povazuje za platný a otazník může být u (schématické) mapy.

    Nejstarší soška tváře: Zatím nejsou známy žádné rytiny ani figurky s vyobrazením lidské tváře, které by byly starší než soška z hrobu šamanky v Dolních Věstonicích, datovaná na přibližně 27 000 let. Takže platí.

    Nejstarší mapa: Kel z Pavlova, datovaný na stáří cca 25 000 let, je obecně považován za nejstarší dochovanou mapu na světě. Nejbližší mladší nálezy jsou rytiny z Abauntz (Španělsko, cca 13 000 let), které připomínají mapy krajiny, a malby z Lascaux (Francie, cca 17 000 let), ale ani zde není jisté, zda jde o mapy. U klu z Pavlova se předpokládá, že jde o schematickou mapu okolí, takže zůstává prostor i pro jiné interpretace.

    Použití černého uhlí: Platí. Landek (cca 25 000 let) opravdu představuje nejstarší doložené použití černého uhlí jako paliva. Starší nález pochází z Francie, kde bylo použito hnědé uhlí před cca 30 000 lety.

    První loutka: Loutka šamana z Brna, datovaná na 27 000 let, je považována za nejstarší loutku na světě. Nejbližší mladší nálezy zahrnují různé figurky, jako je Maska z Brassempouy (cca 25 000 let, Francie) nebo figurky z Pavlova a Dolních Věstonic, ale ty nejsou pohyblivé ani technicky tak propracované.

    je potřeba si přiznat, že u nejstarších (datovaných) nálezů je to často o interpretaci a určení tak může být spekulativní.
    příkladem mohou být kresby zvířat v jeskyni Lascaux, kde za tím někdo vidí i zobrazení souhvězdí, díky uspořádání do geometrických vzorů.
    Nebo kresby býků a koní v jeskyni Altamira, kde za tím někdo vidí vyobrazené lunární cykly.
    atd ..

    btw podle tvého nicku, tuším, že by ses mohl odborně rozepsat a dát sem spoustu zajímavostí
    PALEONTOLOG
    PALEONTOLOG --- ---
    ELIDOR: je to tak, celkove mi pri cteni prislo, ze to cerpa z hodne starejch textu. dnes je spousta novejch objevu a redefinic. myslim ze z kresby palavskych vrchu na kosti taky neudelame mapu, nejstarsi co by ji pripominala je z ukrajiny 11-12k bp

    http://www.infoukes.com/history/images/inventions/figure02.gif
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    PALEONTOLOG: Máš pravdu, v článku chybí důležitá informace: že nejstarší objevená byla v době objevu. Teprve později se našly starší. V roce 1925 byly známy podobně staré jen Willendorfská venuše a Venuše z Lespugue (obě mladší).
    Tak jak je to napsané, je to chybné a zavádějící.

    ty starší byly objeveny až poté
    Venuše z Kostenki (1936)
    Moravanská venuše (1938)
    Venuše z Galgenbergu (1988)
    Venuše z Hohle Fels (2008)

    Ono obecně by se imho v článcích o archeologii a třeba i astronomii mělo používat slovo "dosud / k dnešnímu dni" .. ty objevy se tak posouvají, že co bylo platné před rokem, dnes platit nemusí.
    PALEONTOLOG
    PALEONTOLOG --- ---
    ELIDOR: tam jsou nektery udaje dost prezity, treba vestonicka venuse neni nejstarsi apod.
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    První mapa, loutka, ale i použití černého uhlí na světě. Morava byla kolébkou pravěkých vynálezů | iROZHLAS - spolehlivé zprávy
    https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/prvni-mapa-loutka-ale-i-pouziti-cerneho-uhli-na-svete-morava-byla-kolebkou_2412281106_tkz
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Po půl století vypátrali, kdo dal bombu do letounu zříceného na Děčínsku - iDNES.cz
    https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/pad-letadla-atentat-decinsko-vinik.A241112_083842_domaci_mul#cxrecs_s
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Co způsobilo rozkvět života na Zemi? Planetka o velikosti čtyř Everestů - Novinky
    https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-co-zpusobilo-rozkvet-zivota-na-zemi-planetka-o-velikosti-ctyr-everestu-40494733
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Vědci hodiny vrhali oštěpy. Prokázali, proč je moderní zbraně nemohly nahradit — ČT24 — Česká televize
    https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/vedci-hodiny-vrhali-ostepy-prokazali-proc-je-moderni-zbrane-nemohly-nahradit-354080
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Ostrava si 18. října připomene smutné evropské prvenství. V tento den před 85 lety z vlakového nádraží v ostravském Přívoze vyjel první evropský transport Židů do koncentračního tábora v polském Nisku nad Sanem. Vlakem odjelo 900 židovských mužů. Poté do Niska následovaly z Ostravy ještě dva transporty Židů.

    První transport Židů v dějinách Evropy odjel do koncentračního tábora z Ostravy - Novinky
    https://www.novinky.cz/clanek/historie-prvni-transport-zidu-v-dejinach-evropy-odjel-do-koncentracniho-tabora-z-ostravy-40493307
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    zatím jen url
    Praotec kefír ležel na tělech mumií. Vědci popsali, jak si ho lidé ochočili — ČT24 — Česká televize
    https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/praotec-kefir-lezel-na-telech-mumii-vedci-popsali-jak-si-ho-lide-ochocili-353382
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Pravěcí lidé lovili jeskynní medvědy už před 300 tisíci lety. Vědci popsali, kdy se z loveného stal lovec

    Jeskynní medvěd byl pro pravěkého člověka hrozivým nepřítelem. Jenže nový výzkum ukázal, že naši prapředkové dokázali být těmto predátorům i důstojnými protivníky. A zabíjení jim opláceli zabíjením.

    Tři metry velké zvíře, 750 kilogramů svalů, drápů a zubů. Jeskynní medvědi žijící v pravěké Evropě představovali pro člověka vybaveného primitivními dřevěnými a kostěnými zbraněmi smrtící hrozbu. Nový rozsáhlý výzkum teď ale prokázal, že naši prapředkové dokázali tyto predátory lovit stejně často, jako se sami stávali jejich kořistí.

    Teprve před dvaceti lety se podařilo najít první důkaz, že pravěký člověk byl schopný zabít jeskynního medvěda. Povedlo se to německé paleozooložce Susanne Münzelové, která našla nedaleko Ulmu kamenný hrot kopí zaražený do medvědího obratle. Tento boj na život a na smrt, jenž skončil vítězstvím člověka, se odehrál asi před 29 tisíci lety. Vědkyně v tomto výzkumu pokračovala, rozhodla se najít více důkazů o stejných soubojích. A povedlo se jí to.

    Na území dnešního Německa jich objevila obrovské množství. Nejčastěji se jednalo o podobná poškození – na tlapách a lebkách se vyskytovala zranění, která naznačují, že tam byla odstraněná kůže a kosti byly nalomené, aby se z nich dal dostat morek. Kostní dřeň totiž obsahuje spoustu živin a je energeticky velmi bohatá. Další škrábance na dlouhých kostech zase naznačují, že z nich pralidé odstranili všechno maso.

    Vědci u většiny nálezů nejsou schopní prokázat, že medvědi byli lidmi vysloveně zabiti. Je možné, že mnoho zvířat našli až po jejich smrti a teprve potom je zpracovali na maso a další zdroje.

    Řada náznaků ale paleozoologům říká, že k lovu opravdu docházelo. Jedním z nich je chování současných loveckých skupin, které se ještě medvědy živí: medvědí mršiny jsou totiž typické tím, že už den po smrti nesnesitelně páchnou a lidé se jim vyhýbají. Profesorka Münzelová v rozhovoru pro odborný časopis Science uvedla, že podobných nepřímých důkazů je více.

    Čas změnil vztah mezi medvědem a člověkem

    Zoologové se podívali i na to, jestli lidé dokázali vůči medvědům nějak získávat převahu – a také, kdy se jim to povedlo a co jim k tomu mohlo pomoci. V nejstarších nálezech, které se týkaly ještě neandertálců a člověka heidelberského, byla většina medvědích kostí nepoškozených. Tato zvířata tedy zemřela přirozenou smrtí a lidé je lovili jen výjimečně. To trvalo víc než čtvrt milionu let. Ale pak se něco změnilo.

    Asi před 40 tisíci lety se stalo něco, co způsobilo, že prakticky všechny medvědí kosti z té doby už byly poškozené řezáním a rýpáním. Většina medvědů v této době už tedy asi byla lidmi ulovena. Co tento přelom způsobilo, není jasné.

    Když nastoupila poslední doba ledová, stal se jejich lov už zřejmě systematickým. Během sedmi tisíc let lidé jeskynní medvědy vyhubili (byť asi nebyli jedinou příčinou jejich vyhynutí). Stali se až příliš snadnou kořistí, protože přežívali nesnesitelně chladné zimy spánkem v jeskyních. Tam je mohli lidé bez většího rizika pobíjet a získávat tak maso, kožešiny a další materiály, které by jinak nedostali.

    Právě z této doby také pocházejí archeologické důkazy o tom, že člověk si oblíbil části medvědích těl pro výrobu nejrůznějších kulturních artefaktů. Z obávaného nepřítele se tak stal pouhý zdroj.


    Zdroj: ČT24
    autor článku Tomáš Karlík
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    První barevná fotka zmizela v hlubinách času. Už ji nikdy nikdo neuvidí

    Je to jen pruhovaná stuha na tmavém pozadí, přesto představuje zásadní moment ve vývoji barevné fotografie. Z experimentu skotského fyzika Jamese Clerka Maxwella a Thomase Suttona se zrodila první barevná fotka v dějinách. Její příběh vám přinášíme v pokračování seriálu Slavné fotografie.

    Jak už to tak u přelomových objevů bývá, nezřídkakdy vzniknou náhodou nebo jako vedlejší produkt jiné činnosti. Podobně tomu je i u první barevné fotografie. Muž, který je za ni zodpovědný, se totiž fotografováním vůbec nezabýval.
    V polovině 19. století skotský vědec James Clerk Maxwell mnohem více energie investoval do zkoumání elektromagnetismu, určoval složení Saturnových prstenců a formuloval rovnice, které nakonec vedly ke speciální teorii relativity Alberta Einsteina. Maxwell byl taktéž velkým milovníkem britské poezie a dokonce skládal vlastní verše.

    Stejně tak ho ale fascinovaly barvy. V roce 1855 vyslovil teorii, že každý odstín duhy lze vytvořit různými kombinacemi červeného, zeleného a modrého světla.
    O pět let později přijal místo profesora na londýnské King’s College, kde pokračoval ve svých experimentech. Za asistence své ženy Katherine Mary Dewarové zřídil na půdě svého domu vysokou dřevěnou „barevnou skříňku“, která umožňovala přesnější míchání tří základních barev a vytváření dalších odstínů.

    Podle dochovaných spisů ho sousedé považovali za blázna, protože trávil spoustu hodin „zíráním do truhly“. Maxwell ale začínal tušit, že jeho hypotéza by mohla světu poskytnout něco zcela přelomového – první barevnou fotografii.

    Hra barev a filtrů

    Dne 17. května 1861 vedl Maxwell v Londýně přednášku o teorii barev. První barevný snímek svého druhu s ním při této příležitosti vytvořil vynálezce zrcadlovky Thomas Sutton. Někteří odborníci upozorňují, že se nejednalo o fotografii v moderním slova smyslu. Byla to spíš reprodukce reality, která vznikla složením třech černobílých diapozitivů promítaných přes barevné filtry.

    Pro svůj pokus si vybrali stuhu z tartanu, což měla být pocta Maxwellově původu. Vyfotografovali ji třikrát – jednou s červeným filtrem, podruhé se zeleným a potřetí s modrým. Sutton fotky exponoval na sklo a poté promítl na plátno třemi různými projektory, z nichž každý byl vybaven stejným barevným filtrem jako při fotografování.

    Když se obrazy překryly, vytvořily plnobarevný obraz. Maxwell tak rafinovaně napodobil způsob, jakým lidské oko zpracovává barvy. Tyto procesy jsou dnes známé jako „aditivní“ neboli RGB barevný model.

    Před návštěvníky přednášky se tak na projekčním plátně vynořila první barevná fotografie. Ovšem pouze na jediný okamžik. Když projektor zhasl, zmizela. A my dnes nemáme možnost přesně rekonstruovat, jak skutečně vypadala.
    „Protože neznáme přesně množství, kvalitu ani hustotu barevných chemikálií, které Sutton použil při fotografování stuhy, a nemůžeme znát přesné podmínky pro promítání, nemůžeme nikdy skutečně zjistit, jak promítaný obraz během Maxwellovy přednášky v roce 1861 vypadal,“ píše kanadský fotograf Paul Elter.

    A co tedy fotografie, kterou vidíme v úvodu tohoto článku? Je to jen nápodoba Suttonova a Maxwellova experimentu z roku 1937. Fandové fotografie si ho mohou zopakovat díky třem černobílým snímkům na skle, které jsou uloženy v Cavendishově laboratoři na Univerzitě v Cambridge. Nikdy se však nedozví, jestli se přiblíží k originálu.
    „Nemůžeme ani provést moderní rekonstrukci se stuhou z roku 1861, protože je dávno ztracená. Nikdy se empiricky nedozvíme, jaký přesně předmět Maxwell zachytil, a jak vypadal při promítání... Sice máme ty tři snímky, ale skutečná první fotka neexistuje a ani nemůže. Byl to jednorázový jev – stejně jako koncert Clash z 1. ledna 1977 v The Roxy v Covent Garden. Jenom ti, kteří tam byli, ví, jaké to bylo,“ vysvětluje Elter.

    Ostatně to samé si uvědomoval i Thomas Sutton. „Je nemožné slovy popsat přesné odstíny barev nebo intenzitu roztoků. Totéž lze říci i o samotné stuze. Takže i když máme tři skutečné snímky, první barevná fotografie vlastně neexistuje. Jen přítomní budou vědět, jak doopravdy vypadala,“ napsal si.

    Sám Maxwell byl z pokusu zklamaný. Během své přednášky, která se týkala hlavně fyziky, prohlásil, že by pro příští pokus potřeboval materiál citlivější na červené a zelené světlo. „Kdyby byly červené a zelené obrazy vyfotografovány stejně plně jako modré, jednalo by se o skutečně barevný obraz stuhy,“ stojí v záznamu z přednášky.

    Zajímal se především o demonstraci teorie barev, nikoli její využití ve fotografii. Sám o tomto „objevu“ hovořil jen stroze, ve svých vlastních spisech ho často umisťoval do poznámky pod čarou. Průkopnický úspěch na poli barevné fotografie se výrazně nepromítl ani do tehdejšího tisku. Maxwellův přínos vědě ale zůstává nesporný. Skotskému velikánovi ostatně vysekl poklonu i Albert Einstein: „S Jamesem Clerkem Maxwellem skončila jedna epocha vědy a začala nová.“

    Autor: Veronika Pitthardová
    Zdroj: https://www.idnes.cz/
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Jméno Rohanského ostrova představuje zvláštní mimikry. Už dávno to není ostrov, byť v rámci pražského Karlína zůstává ostrovem mentálním. Adjektivum „rohanský“ evokuje starobylý bretaňský knížecí rod Rohanů, usazený počátkem 19. století v Čechách, stejně jako království Rohan z Tolkienovy ságy Pán prstenů. Jenže název je českého původu a souvisí s příjmením Rohan, které označuje člověka neústupného a paličatého.

    Ačkoliv svým jménem ostrov evokuje jakousi insulární vznešenost, je velmi úzce spjat s českými a pražskými dějinami. Zároveň voní aristokratičností a nám, středoevropským suchozemcům, též exotikou, vzdálenými oceány a moři, které si můžeme při pohledu do vln meandrující Vltavy představovat.

    Rohanský ostrov, kdysi obklopený Vltavou a nyní tvořící její širší nábřeží, tu není od nepaměti, nýbrž se právě díky řece „objevil“ a byl následně dotvořen člověkem. Pražské vltavské ostrovy se pravidelně objevovaly a mizely v souvislosti s povodněmi. Původní vltavská niva zvaná Špitálské pole (území dnešního Karlína) se rozkládala před Poříčskou bránou v předpolí Starého Města pražského a její charakter určovala blízkost špitálu (vlastně chudobince) s kostelem Obrácení sv. Pavla.

    Řada malých ostrůvků tu zůstala už po velké vodě z roku 1432. Základ Rohanského ostrova se objevil na počátku 16. století poblíž jezu zvaného Na Kameni, nejprve v podobě malé písčiny, která se po povodni v roce 1537 změnila ve skutečný ostrov. Rybáři a košíkáři tu vysadili vrby a vyseli trávu, přičemž zejména vrbové proutí používali pro svou živnost.

    Zdejší prastarý Kamenský mlýn koupil roku 1544 mlynář Martin Šašek. Zatímco Vltavu můžeme považovat za přírodní zakladatelku ostrova, mlynář Šašek byl jeho lidským spolutvůrcem. V roce 1550 jej zvětšil a zpevnil navezením zeminy, vysazením topolů a ovocných stromů, zřídil také plot.

    Přesto Staré Město dalo ostrov roku 1551 formálně rybářskému cechu do nájmu. Ten byl však již roku 1555/56 zrušen a mlynář Martin Šašek se zavázal, že bude z užívání ostrova, nyní již zvaného Šaškovský, odvádět plat špitálu Obrácení sv. Pavla před Poříčskou bránou, k čemuž ovšem nakonec nedošlo.

    Rybáři považovali Šaškův zábor ostrova za neoprávněný, takže se roku 1570, zastoupení rybářem Janem Bruncvíkem, neúspěšně s mlynářem Martinem Šaškem soudili. Spisovatelka Popelka Biliánová v knize Z tajů pražských pověstí (1904) zmiňuje, že se rybář Bruncvík smluvil s vodníkem, aby mlynáře Šaška strašil.

    Spory dále pokračovaly a roku 1586 koupila staroměstská obec od Šaškových potomků mlýn i s ostrovem, aby sloužil k podpoře chudých ve zmíněném špitále. Přesto se i v dalších letech podle „zakladatele ostrova“ užívalo pojmenování Šaškovský ostrov.

    V 17.–18. století se ostrov jakožto obecní majetek Starého Města pražského, často užívaný tamějšími primátory, označoval jako Staroměstský či Primátorský. Mezi léty 1777–1830 jej vlastnili hrabě Jindřich František z Rottenhanu, nejvyšší purkrabí Českého království, a jeho potomci, proto se mu říkalo Rottenhanský.

    Poté byl v letech 1830–1850 majitelem pražský staroměstský měšťan Jan Jiří Köppl, říkalo se mu tudíž Köpplovský ostrov. Klíčovou osobností pro dějiny lokality je však pražský měšťan a tesařský mistr Josef Rohan (1812–1892), který jej získal roku 1850 do vlastnictví a dal mu tím natrvalo své jméno: Rohanský ostrov.

    Až do 19. století byl náš ostrov jakoby „ztracený“, jeho význam ovšem rostl, ať už díky duchu romantismu, občanské a národní emancipaci nebo všeobecné industrializaci.

    V roce 1817 bylo na Špitálském poli založeno nové pražské předměstí Karlín. A již roku 1822 vznikl Karlínský přístav, který byl skrze vltavsko-labskou cestu propojen s Hamburkem, a tudíž se Severním mořem a vlastně i celým světem.

    Byl to již zmíněný Josef Rohan, jenž roku 1861 získal další část vltavského řečiště, zpevnil břehy, ostrov rozšířil a vybudoval ochranu před povodněmi. Díky blízkému Karlínskému přístavu, kam plachetnice a později parníky přivážely i tzv. koloniální zboží (kávu, rýži, koření…), se Rohanský ostrov stal též místem snění o vzdálených exotických zemích, neboť představoval důležitou spojnici Prahy s velkým (zámořským) světem.

    Zároveň se – s využitím dosavadní vegetace a skrze decentní parkovou úpravu – proměnil ve výletní cíl Pražanů, v jakési nedělní korzo a pražský Hyde Park sloužící k vycházkám, dětským hrám, sportu, dobročinnosti i politickým demonstracím. Stal se tehdy svou oblíbeností i konkurentem nedalekého ostrova Štvanice.

    Rohanský ostrov v Praze: objevený, ztracený a znovunalézaný | FORUM 24
    https://www.forum24.cz/rohansky-ostrov-v-praze-objeveny-ztraceny-a-znovunalezany
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Nejstarší megastruktura v Evropě. Na dně Baltu našli kilometrový pravěký val - iDNES.cz
    https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/baltske-more-meklenbursky-zaliv-zed-arecheologove.A240213_090934_zahranicni_ikro

    11,000-year-old Underwater Stone Wall Found in Baltic Sea Near Germany; Structure Could Have Been Used For Hunting Reindeers | Science Times
    https://www.sciencetimes.com/articles/48682/20240212/11-000-year-old-underwater-stone-wall-found-baltic-sea.htm

    Vědci objevili v Baltském moři nedaleko Německa podmořskou kamennou zeď starou 11 000 let, zřejmě určenou k lovu sobů.
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Umělá inteligence rozluštila zuhelnatělé svitky zpod Vesuvu | iROZHLAS - spolehlivé zprávy
    https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/umela-inteligence-herculaneum-papyrus-svitky-rozlusteni_2402091345_ako

    Antické svitky z Herculanea náhodně objevil začátkem 18. století dělník, který v místě někdejšího města zničeného po erupci sopky Vesuv v roce 79 našeho letopočtu kopal studnu.

    Našlo se přibližně 1100 zuhelnatělých dokumentů, které podle všeho pocházejí ze starověké knihovny luxusní vily některého z římských politiků. V domě zřejmě žil Lucius Calpurnius Piso Caesoninus, tchán slavného Julia Caesara. A sbírka je jedinou dochovanou rozsáhlejší knihovnou z antických časů.

    Od té doby se mnoho lidí pokoušelo svitky rozvinout, ale většina snah o přečtení zuhelnatělých dokumentů, které zůstaly po staletí srolované pod zemí, skončila jejich poničením.

    Nyní ale nastal průlom. Tři mladí vědci získali hlavní cenu v soutěži Vesuvská výzva za rozluštění prvních pasáží z extrémně křehkých dokumentů, který nikdo po téměř 2000 let nerozbalil, popsuje Deutsche Welle.

    AI helps scientists read 'unreadable' Herculaneum scrolls – DW – 02/07/2024
    https://www.dw.com/en/ai-helps-scientists-read-unreadable-herculaneum-scrolls/a-68193293

    Papyrový svitek z Herculanea | Foto: Digital Restoration Team at the University of Kentucky/Vesuvius Challenge/Cover Images | Zdroj: Reuters
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Armádní generál Heliodor Píka zachránil za druhé světové války životy mnoha českých uprchlíků, internovaných zajatců a československých Židů. Legionáře a respektovaného diplomata nezlomila válka ani komunistický režim. Musel za to však zaplatit daň nejvyšší. Několik týdnů poté, co se komunisté chopili moci, byl ve vykonstruovaném procesu před 75 lety 28. ledna 1949 uznán vinným ze špionáže a vlastizrady.

    Před následnou popravou (popraven byl v Plzni 21. června 1949) ho neuchránila ani řada vysokých vyznamenání včetně sovětských.
    Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti… studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost.
    Heliodor Píka

    „Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti… studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost,“ napsal Píka noc před smrtí v plzeňské věznici na Borech. Smířený generál také požádal svého syna Milana, aby očistil jeho jméno.

    Zinscenovaný soud s Píkou patří spolu s případem Milady Horákové k nejznámějším politickým procesům v komunistickém Československu. Důvody, proč inteligentní, zkušený a poměrů znalý Píka komunistům vadil, jsou zřejmé.

    Během druhé světové války byl Píka náčelníkem československé vojenské mise v Sovětském svazu, kde prosazoval politiku londýnské exilové vlády Edvarda Beneše, a dostával se tak do konfliktů se sovětskými orgány i s vedením čs. komunistické strany sídlícím během války v Moskvě. Věděl také příliš mnoho o fungování sovětských tajných služeb a o plánech sovětského vedení na zavedení diktatury proletariátu na osvobozených územích.

    U soudu mu nepomohl ani fakt, že během války organizoval přechody československých i maďarských občanů do emigrace, že vymohl u sovětských orgánů propuštění asi 20 tisíc čs. občanů uprchlých z Podkarpatské Rusi a uvězněných v sovětských gulazích, kteří poté výrazně posílili vznikající jednotku v Buzuluku, či že byl nositelem celé řady československých i zahraničních vyznamenání, mezi nimi také pěti vysokých sovětských.

    Píka byl zatčen v květnu 1948 z příkazu tehdejšího náčelníka obranného zpravodajství ministerstva obrany Bedřicha Reicina. Z nemocnice, kde se zotavoval z operace žlučníku, byl odvezen přímo do pankrácké věznice.

    Neveřejný soudní proces začal až v lednu 1949 a trval tři dny. Soud dospěl k předem připravenému rozsudku, že Píka je vinen ze špionáže a vlastizrady, a odsoudil jej k trestu smrti. Prezident Klement Gottwald mu odmítl udělit milost.

    Píka se stal jediným vězněm, který byl kdy popraven přímo v areálu věznice na Borech. Jak píše v knize Věznice borská autor Lukáš Paleček, ostatky nesměly být vydány rodině a byly převezeny do Patologického ústavu v Plzni ke zpopelnění.

    Zdejší vlastenci však tělo nabalzamovali a uložili k pozdějšímu řádnému obřadu. Zpopelněn byl jiný zemřelý. Politická situace se však neměnila a generálovo tělo bylo nakonec zpopelněno kvůli obavám z odhalení. Dodnes není plně objasněno, kde je Píkův popel na plzeňském hřbitově uložen.



    Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v obci Štítina na Opavsku. Studijní plány mu překazila první světová válka. Jako velitel roty odjel na frontu do Haliče a v létě 1916 přešel dobrovolně do ruského zajetí. Tam se přihlásil do vznikajících čs. legií, s nimž se zúčastnil mj. bitvy u Zborova.

    Jako legionář se Píka později dostal do Francie, z níž se po válce vrátil do vlasti v hodnosti poručíka. Ve Francii posléze vystudoval prestižní École Militaire v Paříži.

    Ve 30. letech Píka působil v Bukurešti jako vojenský atašé pro Rumunsko a Turecko. Na jaře 1939 odešel do Londýna. Odtud byl československými exilovými orgány opět vyslán do Rumunska, kde pomáhal Čechům, kterým se podařilo uprchnout do zahraničí. Poté co v Rumunsku proběhl fašistický převrat, uprchl Píka za dramatických okolností do Istanbulu. Později se stal velitelem československé vojenské mise v Rusku. V květnu 1945 se vrátil do osvobozené vlasti, kde jej čekalo povýšení do hodnosti divizního generála.

    Píkův syn Milan (1922 až 2019), brigádní generál, člen zahraničního odboje a příslušník RAF, v 50. letech sám pronásledovaný, měl zásluhu na tom, že v roce 1968 bylo obnoveno hlavní líčení, které jeho otce rehabilitovalo. Tehdy také vyšla najevo nová fakta o odpovědnosti žalobce Karla Vaše v souvislosti s Píkovou justiční vraždou. Jeho možné stíhání ale zastavila okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

    Po pádu komunismu stanul Vaš před soudem. V roce 2001 byl odsouzen k sedmi letům vězení, vrchní soud ale rozsudek následně zrušil s tím, že věc již byla promlčena.

    Prezident Václav Havel v roce 1991 udělil generálu Píkovi in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války. Prezident Miloš Zeman v roce 2020 Píkovi in memoriam udělil nejvyšší státní vyznamenání – Řád bílého lva. Posmrtně se dočkal řady dalších poct, Píkovi byl odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině, jeho jméno nese 53. pluk průzkumu a elektronického boje Armády ČR v Opavě a řada ulic, náměstí či škola ve Štítině.

    zdroj: novinky
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam