https://www.idnes.cz/oh/olympismus/slavne-fotografie-melbournska-krvava-lazen-madarsko-sssr.A231205_161733_sport_oh_tm2#cxrecs_s
Násilné potlačení povstání v Maďarsku má olympijskou dohru v podobě „Melbournské krvavé lázně“, jak se přezdívá zápasu Maďarsko – SSSR ve vodním pólu. Pár set maďarských emigrantů v publiku mává vlajkami s vystřiženým Rákosiho znakem, při nástupu sovětského mužstva se otáčí zády a pískáním a dupáním přehluší sovětskou hymnu. Maďaři se ujmou vedení a Sověti přitvrdí hru. Minutu před koncem zápasu za stavu 4:0 pro Maďary Valentin Prokopov udeří do obličeje střelce dvou maďarských branek Ervina Zádora a způsobí mu tržnou ránu pod okem. Rozzlobení diváci obklopí bazén, hrozí sovětským hráčům, nadávají jim a plivou na ně. Rozhodčí předčasně ukončí utkání, zasahuje policie a hráči SSSR stěží proklouznou policejním kordonem do šaten. Fotografii Zádorovy opuchlé tváře sešité třinácti stehy převezmou všechny světové deníky, novinářskou nadsázkou je už ovšem tvrzení, že voda v bazénu v průběhu zápasu postupně rudla krví. V následném utkání porazí maďarský tým Jugoslávii a Maďaři získají zlaté olympijské medaile. Většina z vítězného mužstva se už domů do Maďarska nikdy nevrátí...
Zádorova fotografie záhy obletí svět. Dnes je tomu přesně 67 let, kdy se zrodila.
Co vše tomu předcházelo?
Třiadvacátého října 1956 pořádali budapešťští studenti zprvu poklidnou demonstraci, která přerostla ve spontánní výbuch nevole obyvatelstva proti autoritářskému režimu. Požadovali konec sovětské okupace a politických represí. Svrhli sochy Stalina, obklíčili státní rozhlas a domáhali se přečtení jejich prohlášení v éteru.
Ve večerních hodinách padly u budovy rozhlasu první výstřely. O druhé hodině ranní vyrazila sovětská vojska do budapešťských ulic. Palbu na demonstranty zahájila i státní tajná policie.
Protest rychle eskaloval v ozbrojenou revoluci s příznivci po celé zemi. Třicátého října se sovětská vojska umístěná v Maďarsku začala stahovat z hlavního města. Zároveň však Nikita Chruščov tajně nařídil přípravu násilného potlačení revoluce. Když byl její vůdce Imre Nagy informován o nové aktivizaci Rudé armády, žádal OSN o pomoc. Prvního listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavské smlouvy.
Čtvrtého listopadu Rudá armáda zaútočila na Budapešť s ohromující palebnou silou – stovkami tanků, tisíci vojáků a leteckou podporou. Zuřivý odpor povstalců neměl naději na úspěch. Sedmého listopadu byl Kremlem do čela kolaborantské promoskevské vlády dosazen János Kádar.
„Studenti a tovární dělníci s Molotovovými koktejly stáli proti tankovým kolonám a bojovým letadlům. Konzervativní odhady tvrdí, že při této sovětské invazi bylo zmasakrováno 2500 až 3000 Maďarů a celkové maďarské oběti včetně následných čistek dosáhly až 20 tisíc osob,“ říká Colin Gray, filmař, jenž natočil dokument o inkriminovaném zápase ve vodním pólu pod názvem Zuřivost svobody.
Demonstranti byli stříleni na ulici, tisíce lidí Sověti a Kádárovci uvěznili a v následujících měsících popravili, včetně Imre Nagye.
Hry v Melbourne se tehdy konaly až na přelomu listopadu a prosince, aby se shodovaly s australským létem.
V době, kdy začala sovětská ofenzíva, pobývali maďarští vodní pólisté na soustředění ve Visegradských horách. Až tam bylo slyšet střelbu a vidět kouř z hořících budov v Budapešti. Ale dřív než mohli zjistit, co se vlastně děje, odeslali je přes Československo do dějiště her v Melbourne.
Odlétali na hry s obavami o osud své země. Přesto věřili, že v Austrálii budou moci reprezentovat svobodné Maďarsko.
Jejich cesta se natáhla na déle než týden kvůli souběžně probíhající Suezské krizi. Až v Austrálii se dozvěděli o rozsahu násilí ve své zemi. „Jediný hráč, který z našeho týmu uměl anglicky, koupil při mezipřistání v Darwinu místní noviny a užasle četl ostatním zprávy,“ vzpomínal Ervin Zádor. „Řekl nám: Rusové se vrátili, vybombardovali Budapešť a revoluce skončila, v zemi jsou rozsáhlé represálie. Tehdy jsem se rozhodl: O.K., do takové země se už nevrátím.“
Nizozemsko, Španělsko a Švýcarsko se na protrest proti sovětské invazi v Maďarsku rozhodly melbournskou olympiádu bojkotovat.
Hned na začátku her byla rudá hvězda uprostřed komunistické maďarské vlajky, která vlála nad olympijskou vesnicí, kýmsi vystřižena a nahrazena Košutovým symbolem maďarské nezávislosti.
Ve finálové skupině pak maďarský tým, největší favorit na zlato, narazil na pólisty SSSR. „Pro maďarské sportovce to byla jasná výzva,“ poukazuje filmař Gray. „Najednou se mohli utkat se Sověty na jiném, spravedlivějším hřišti. Žádné tanky ani letadla, jen souboj muže proti muži ve vodě.“
Oba týmy si ani zdaleka nebyly cizí. Poté, co Maďaři ovládli ve vodním pólu olympiádu v Heslinkách 1952, zatímco tým SSSR tam nedosáhl na medaili, nařídili moskevští funkcionáři, že maďarští trenéři budou na turnaj v roce 1956 připravovat i sovětské hráče. Ti pravidelně cestovali na kempy do Budapešti a někteří navázali se svými soupeři přátelské vztahy.
Jedno z těchto přátelství se zrodilo mezi maďarským kapitánem Dezsöm Gyarmatim a sovětským kapitánem Pjotrem Mšveněradzem, hromotlukem s přezdívkou Petr Veliký, jehož obří záda přirovnávali k pingpongovému stolu. Mšveněradze často pobýval i u Gyarmatiho doma.
Ovšem to neznamenalo, že v bazénu budou k sobě ohleduplní.
„Nic se sovětským satelitním zemím, jakou bylo i Maďarsko, nelíbilo víc než porážet Rusy,“ uvedl Harry Blutstein, australský novinář a autor knihy Studená válka: Špióni, úskoky a tajné operace na olympijských hrách v roce 1956.
Gyarmatiho manželka, sama reprezentantka v plavání, s ním odletěla do Melbourne, jejich tříletá dcera zůstala doma v Budapešti u prarodičů. Po přistání v Austrálii neměli žádné zprávy, co se s ní děje.
Stejně tak další hráči netušili, co se stalo s jejich rodinami.
Před mačem proti Sovětskému svazu se početná enkláva maďarských emigrantů žijících v Austrálii v hledišti otočila zády k bazénu, když tým SSSR nastupoval a křikem a pískotem přehlušili sovětskou hymnu.
„Byli jsme připraveni verbálně atakovat Sověty,“ vyprávěl Zádor. „Říkali jsme si: Když se rozzlobí, začnou se prát. Čímž se rozruší a nebudou hrát dobře. Pokud nebudou hrát dobře, porazíme je - a když se nám to povede, vyhrajeme olympiádu.“
Pro Maďary, všechny vzdělané v sovětském systému s drilem ruštiny na školách, nebylo těžké být v jazyku soupeřů hrubý.
„Od deseti let jsem se musel ruštinu učit,“ vzpomínal Zádor. „Takže si dokážete představit, že v jednadvaceti jsem v ní byl natolik zběhlý, abych uměl i nejrůznější nadávky. Ano, v zápalu zuřivosti za ruskou invazi jsme chystali také verbální útoky.“
Ty brzy přerostly ve fyzické násilí z obou stran, do série kopů a úderů pod vodou, mimo dohled diváků a televizních kamer.
„K takovým kopům dochází v každém zápase ve vodním pólu. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát k nim docházelo nepřetržitě - a bylo to osobní,“ uvedl Blutstein. „Nebylo divu. V bazénu se nacházelo několik velmi naštvaných Maďarů.“
Pět hráčů rozhodčí postupně vykázal z bazénu. Ke konfliktu došlo i mezi Gyarmatim a Mšveněradzem, který si stěžoval, že mu protivník zlomil nos.
Minutu před koncem Maďaři vedli jasně 4:0. Zádor vstřelil dva góly. Navíc měl za úkol hlídat Valentina Prokopova, který právě prorazil ušní bubínek jinému maďarskému hráči. Na sovětského pólistu spustil další proud nadávek.
Rozhodčí zapískal do píšťalky a Zádor se k němu otočil. „Pomyslel jsem si: Proč píská? Zvedl jsem k sudímu oči. Ale ve chvíli, kdy jsem tak učinil, jsem pochopil, že jsem udělal hroznou chybu.“
Prokopov využil ztráty soupeřovy pozornosti a pěstí jej tvrdě udeřil do obličeje.
„Rázem jsem viděl asi čtyři tisíce hvězdiček,“ popisoval Zádor. „Sáhl jsem si na obličej a cítil, jak se mi po něm valí teplá krev.“
Kameramani a fotografové jej zachytili, jak vylezl z vody, stojí u bazénu a krev mu stéká z rány pod pravým okem. Hrnuli se k němu maďarští funkcionáři a fanoušci, kteří přeskočili bariéru, hrozili Sovětům a plivali na ně.
Rozhodčí zápas předčasně ukončil. Vzhledem k jednoznačnému stavu těsně před koncem bylo vítězství přiznáno Maďarům. Australští policisté eskortovali hráče zpět do šaten, aby se vyhnuli rvačce.
Na ošetřovně Zádorovi třinácti stehy sešili tržnou ránu. K poslednímu, rozhodujícímu zápasu o zlato proti Jugoslávii mu však lékaři zakázali nastoupit. Maďaři ho vyhráli 2:1 a obhájili olympijský titul.
„Chtělo se mi brečet, že jsem nemohl být ve vodě u toho,“ vyprávěl Zádor. „Ano, měl jsem zlatou medaili. Po pěti letech tvrdého tréninku se mi povedlo dosáhnout cíle, o němž jsem snil. Ale právě za těchto speciálních okolností jsem nesměl hrát poslední zápas a na stupních vítězů jsem stál jen v civilu. Bylo to velmi emotivní.“
Žádný další zápas už v maďarských barvách neodehrál.
Přestože australské úřady zakázaly americké CIA přítomnost na hrách, vyskytovali se zde američtí špioni s novinářskými akreditacemi. Ti následně zařídili víza pro všechny sportovce, kteří se rozhodli emigrovat na Západ.
Šestačtyřicet olympioniků a mezi nimi i někteří členové maďarské reprezentace vodních pólistů se pro emigraci rozhodlo. Včetně kapitána Gyarmatiho a Zádora.
Gyarmati žil krátce ve Spojených státech, po amnestii pro emigranty se nicméně v roce 1958 vrátil zpět do Maďarska. Dokonce znovu nastoupil za olympijský tým a získal s ním na následujících dvou hrách v Římě a Tokiu další bronz a zlato. Po hráčské kariéře se stal jedním z nejúspěšnějších koučů v historii vodního póla i poslancem maďarského parlamentu. Jeho dcera Andrea reprezentovala zemi v plavání.
Zádor se usadil v severní Kalifornii, kde pracoval coby trenér plavání a rozjel vlastní byznys. Jedním z jeho hvězdných žáků se stal mladý Mark Spitz, pozdější sedminásobný olympijský šampion v Mnichově 1972.
Do Maďarska se Zádor nevrátil. Dvě z jeho dětí později v kalifornském Riponu trénovaly vodní pólo.
V roce 2012 ve věku 77 let zemřel. O rok později opustil tento svět rovněž 85letý Gyarmati.
Výkonnými producenty dokumentu Zuřivost svobody o jejich památné melbournské bitvě se stali Quentin Tarantino a Lucy Liu.
Po nástupu maďarské normalizace v 50. letech emigrovalo podle historiků ze země až 300 tisíc obyvatel. Stovky až tisíce těch, kterým se to nepovedlo, byly naopak komunistickou vládou mučeny a popraveny.
Sedmašedesát let po takto krvavém potlačení maďarské touhy po svobodě odmítá současná maďarská vláda v čele s Viktorem Orbánem vojenskou pomoc napadené a okupované Ukrajině v jejím boji proti ruským agresorům a navrch ostře kritizuje protiruské sankce Evropské unie. Orbán si na summitu v Číně potřásá rukou s Vladimirem Putinem a ministr zahraničí Péter Szijjártó se vydává opakovaně do Moskvy a na „konzultace“ se svým protějškem Sergejem Lavrovem.