• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ELIDORKalendarium - zajímavé události a výročí - bez ohledu na datum
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    zatím jen url
    Praotec kefír ležel na tělech mumií. Vědci popsali, jak si ho lidé ochočili — ČT24 — Česká televize
    https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/praotec-kefir-lezel-na-telech-mumii-vedci-popsali-jak-si-ho-lide-ochocili-353382
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Pravěcí lidé lovili jeskynní medvědy už před 300 tisíci lety. Vědci popsali, kdy se z loveného stal lovec

    Jeskynní medvěd byl pro pravěkého člověka hrozivým nepřítelem. Jenže nový výzkum ukázal, že naši prapředkové dokázali být těmto predátorům i důstojnými protivníky. A zabíjení jim opláceli zabíjením.

    Tři metry velké zvíře, 750 kilogramů svalů, drápů a zubů. Jeskynní medvědi žijící v pravěké Evropě představovali pro člověka vybaveného primitivními dřevěnými a kostěnými zbraněmi smrtící hrozbu. Nový rozsáhlý výzkum teď ale prokázal, že naši prapředkové dokázali tyto predátory lovit stejně často, jako se sami stávali jejich kořistí.

    Teprve před dvaceti lety se podařilo najít první důkaz, že pravěký člověk byl schopný zabít jeskynního medvěda. Povedlo se to německé paleozooložce Susanne Münzelové, která našla nedaleko Ulmu kamenný hrot kopí zaražený do medvědího obratle. Tento boj na život a na smrt, jenž skončil vítězstvím člověka, se odehrál asi před 29 tisíci lety. Vědkyně v tomto výzkumu pokračovala, rozhodla se najít více důkazů o stejných soubojích. A povedlo se jí to.

    Na území dnešního Německa jich objevila obrovské množství. Nejčastěji se jednalo o podobná poškození – na tlapách a lebkách se vyskytovala zranění, která naznačují, že tam byla odstraněná kůže a kosti byly nalomené, aby se z nich dal dostat morek. Kostní dřeň totiž obsahuje spoustu živin a je energeticky velmi bohatá. Další škrábance na dlouhých kostech zase naznačují, že z nich pralidé odstranili všechno maso.

    Vědci u většiny nálezů nejsou schopní prokázat, že medvědi byli lidmi vysloveně zabiti. Je možné, že mnoho zvířat našli až po jejich smrti a teprve potom je zpracovali na maso a další zdroje.

    Řada náznaků ale paleozoologům říká, že k lovu opravdu docházelo. Jedním z nich je chování současných loveckých skupin, které se ještě medvědy živí: medvědí mršiny jsou totiž typické tím, že už den po smrti nesnesitelně páchnou a lidé se jim vyhýbají. Profesorka Münzelová v rozhovoru pro odborný časopis Science uvedla, že podobných nepřímých důkazů je více.

    Čas změnil vztah mezi medvědem a člověkem

    Zoologové se podívali i na to, jestli lidé dokázali vůči medvědům nějak získávat převahu – a také, kdy se jim to povedlo a co jim k tomu mohlo pomoci. V nejstarších nálezech, které se týkaly ještě neandertálců a člověka heidelberského, byla většina medvědích kostí nepoškozených. Tato zvířata tedy zemřela přirozenou smrtí a lidé je lovili jen výjimečně. To trvalo víc než čtvrt milionu let. Ale pak se něco změnilo.

    Asi před 40 tisíci lety se stalo něco, co způsobilo, že prakticky všechny medvědí kosti z té doby už byly poškozené řezáním a rýpáním. Většina medvědů v této době už tedy asi byla lidmi ulovena. Co tento přelom způsobilo, není jasné.

    Když nastoupila poslední doba ledová, stal se jejich lov už zřejmě systematickým. Během sedmi tisíc let lidé jeskynní medvědy vyhubili (byť asi nebyli jedinou příčinou jejich vyhynutí). Stali se až příliš snadnou kořistí, protože přežívali nesnesitelně chladné zimy spánkem v jeskyních. Tam je mohli lidé bez většího rizika pobíjet a získávat tak maso, kožešiny a další materiály, které by jinak nedostali.

    Právě z této doby také pocházejí archeologické důkazy o tom, že člověk si oblíbil části medvědích těl pro výrobu nejrůznějších kulturních artefaktů. Z obávaného nepřítele se tak stal pouhý zdroj.


    Zdroj: ČT24
    autor článku Tomáš Karlík
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    První barevná fotka zmizela v hlubinách času. Už ji nikdy nikdo neuvidí

    Je to jen pruhovaná stuha na tmavém pozadí, přesto představuje zásadní moment ve vývoji barevné fotografie. Z experimentu skotského fyzika Jamese Clerka Maxwella a Thomase Suttona se zrodila první barevná fotka v dějinách. Její příběh vám přinášíme v pokračování seriálu Slavné fotografie.

    Jak už to tak u přelomových objevů bývá, nezřídkakdy vzniknou náhodou nebo jako vedlejší produkt jiné činnosti. Podobně tomu je i u první barevné fotografie. Muž, který je za ni zodpovědný, se totiž fotografováním vůbec nezabýval.
    V polovině 19. století skotský vědec James Clerk Maxwell mnohem více energie investoval do zkoumání elektromagnetismu, určoval složení Saturnových prstenců a formuloval rovnice, které nakonec vedly ke speciální teorii relativity Alberta Einsteina. Maxwell byl taktéž velkým milovníkem britské poezie a dokonce skládal vlastní verše.

    Stejně tak ho ale fascinovaly barvy. V roce 1855 vyslovil teorii, že každý odstín duhy lze vytvořit různými kombinacemi červeného, zeleného a modrého světla.
    O pět let později přijal místo profesora na londýnské King’s College, kde pokračoval ve svých experimentech. Za asistence své ženy Katherine Mary Dewarové zřídil na půdě svého domu vysokou dřevěnou „barevnou skříňku“, která umožňovala přesnější míchání tří základních barev a vytváření dalších odstínů.

    Podle dochovaných spisů ho sousedé považovali za blázna, protože trávil spoustu hodin „zíráním do truhly“. Maxwell ale začínal tušit, že jeho hypotéza by mohla světu poskytnout něco zcela přelomového – první barevnou fotografii.

    Hra barev a filtrů

    Dne 17. května 1861 vedl Maxwell v Londýně přednášku o teorii barev. První barevný snímek svého druhu s ním při této příležitosti vytvořil vynálezce zrcadlovky Thomas Sutton. Někteří odborníci upozorňují, že se nejednalo o fotografii v moderním slova smyslu. Byla to spíš reprodukce reality, která vznikla složením třech černobílých diapozitivů promítaných přes barevné filtry.

    Pro svůj pokus si vybrali stuhu z tartanu, což měla být pocta Maxwellově původu. Vyfotografovali ji třikrát – jednou s červeným filtrem, podruhé se zeleným a potřetí s modrým. Sutton fotky exponoval na sklo a poté promítl na plátno třemi různými projektory, z nichž každý byl vybaven stejným barevným filtrem jako při fotografování.

    Když se obrazy překryly, vytvořily plnobarevný obraz. Maxwell tak rafinovaně napodobil způsob, jakým lidské oko zpracovává barvy. Tyto procesy jsou dnes známé jako „aditivní“ neboli RGB barevný model.

    Před návštěvníky přednášky se tak na projekčním plátně vynořila první barevná fotografie. Ovšem pouze na jediný okamžik. Když projektor zhasl, zmizela. A my dnes nemáme možnost přesně rekonstruovat, jak skutečně vypadala.
    „Protože neznáme přesně množství, kvalitu ani hustotu barevných chemikálií, které Sutton použil při fotografování stuhy, a nemůžeme znát přesné podmínky pro promítání, nemůžeme nikdy skutečně zjistit, jak promítaný obraz během Maxwellovy přednášky v roce 1861 vypadal,“ píše kanadský fotograf Paul Elter.

    A co tedy fotografie, kterou vidíme v úvodu tohoto článku? Je to jen nápodoba Suttonova a Maxwellova experimentu z roku 1937. Fandové fotografie si ho mohou zopakovat díky třem černobílým snímkům na skle, které jsou uloženy v Cavendishově laboratoři na Univerzitě v Cambridge. Nikdy se však nedozví, jestli se přiblíží k originálu.
    „Nemůžeme ani provést moderní rekonstrukci se stuhou z roku 1861, protože je dávno ztracená. Nikdy se empiricky nedozvíme, jaký přesně předmět Maxwell zachytil, a jak vypadal při promítání... Sice máme ty tři snímky, ale skutečná první fotka neexistuje a ani nemůže. Byl to jednorázový jev – stejně jako koncert Clash z 1. ledna 1977 v The Roxy v Covent Garden. Jenom ti, kteří tam byli, ví, jaké to bylo,“ vysvětluje Elter.

    Ostatně to samé si uvědomoval i Thomas Sutton. „Je nemožné slovy popsat přesné odstíny barev nebo intenzitu roztoků. Totéž lze říci i o samotné stuze. Takže i když máme tři skutečné snímky, první barevná fotografie vlastně neexistuje. Jen přítomní budou vědět, jak doopravdy vypadala,“ napsal si.

    Sám Maxwell byl z pokusu zklamaný. Během své přednášky, která se týkala hlavně fyziky, prohlásil, že by pro příští pokus potřeboval materiál citlivější na červené a zelené světlo. „Kdyby byly červené a zelené obrazy vyfotografovány stejně plně jako modré, jednalo by se o skutečně barevný obraz stuhy,“ stojí v záznamu z přednášky.

    Zajímal se především o demonstraci teorie barev, nikoli její využití ve fotografii. Sám o tomto „objevu“ hovořil jen stroze, ve svých vlastních spisech ho často umisťoval do poznámky pod čarou. Průkopnický úspěch na poli barevné fotografie se výrazně nepromítl ani do tehdejšího tisku. Maxwellův přínos vědě ale zůstává nesporný. Skotskému velikánovi ostatně vysekl poklonu i Albert Einstein: „S Jamesem Clerkem Maxwellem skončila jedna epocha vědy a začala nová.“

    Autor: Veronika Pitthardová
    Zdroj: https://www.idnes.cz/
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Jméno Rohanského ostrova představuje zvláštní mimikry. Už dávno to není ostrov, byť v rámci pražského Karlína zůstává ostrovem mentálním. Adjektivum „rohanský“ evokuje starobylý bretaňský knížecí rod Rohanů, usazený počátkem 19. století v Čechách, stejně jako království Rohan z Tolkienovy ságy Pán prstenů. Jenže název je českého původu a souvisí s příjmením Rohan, které označuje člověka neústupného a paličatého.

    Ačkoliv svým jménem ostrov evokuje jakousi insulární vznešenost, je velmi úzce spjat s českými a pražskými dějinami. Zároveň voní aristokratičností a nám, středoevropským suchozemcům, též exotikou, vzdálenými oceány a moři, které si můžeme při pohledu do vln meandrující Vltavy představovat.

    Rohanský ostrov, kdysi obklopený Vltavou a nyní tvořící její širší nábřeží, tu není od nepaměti, nýbrž se právě díky řece „objevil“ a byl následně dotvořen člověkem. Pražské vltavské ostrovy se pravidelně objevovaly a mizely v souvislosti s povodněmi. Původní vltavská niva zvaná Špitálské pole (území dnešního Karlína) se rozkládala před Poříčskou bránou v předpolí Starého Města pražského a její charakter určovala blízkost špitálu (vlastně chudobince) s kostelem Obrácení sv. Pavla.

    Řada malých ostrůvků tu zůstala už po velké vodě z roku 1432. Základ Rohanského ostrova se objevil na počátku 16. století poblíž jezu zvaného Na Kameni, nejprve v podobě malé písčiny, která se po povodni v roce 1537 změnila ve skutečný ostrov. Rybáři a košíkáři tu vysadili vrby a vyseli trávu, přičemž zejména vrbové proutí používali pro svou živnost.

    Zdejší prastarý Kamenský mlýn koupil roku 1544 mlynář Martin Šašek. Zatímco Vltavu můžeme považovat za přírodní zakladatelku ostrova, mlynář Šašek byl jeho lidským spolutvůrcem. V roce 1550 jej zvětšil a zpevnil navezením zeminy, vysazením topolů a ovocných stromů, zřídil také plot.

    Přesto Staré Město dalo ostrov roku 1551 formálně rybářskému cechu do nájmu. Ten byl však již roku 1555/56 zrušen a mlynář Martin Šašek se zavázal, že bude z užívání ostrova, nyní již zvaného Šaškovský, odvádět plat špitálu Obrácení sv. Pavla před Poříčskou bránou, k čemuž ovšem nakonec nedošlo.

    Rybáři považovali Šaškův zábor ostrova za neoprávněný, takže se roku 1570, zastoupení rybářem Janem Bruncvíkem, neúspěšně s mlynářem Martinem Šaškem soudili. Spisovatelka Popelka Biliánová v knize Z tajů pražských pověstí (1904) zmiňuje, že se rybář Bruncvík smluvil s vodníkem, aby mlynáře Šaška strašil.

    Spory dále pokračovaly a roku 1586 koupila staroměstská obec od Šaškových potomků mlýn i s ostrovem, aby sloužil k podpoře chudých ve zmíněném špitále. Přesto se i v dalších letech podle „zakladatele ostrova“ užívalo pojmenování Šaškovský ostrov.

    V 17.–18. století se ostrov jakožto obecní majetek Starého Města pražského, často užívaný tamějšími primátory, označoval jako Staroměstský či Primátorský. Mezi léty 1777–1830 jej vlastnili hrabě Jindřich František z Rottenhanu, nejvyšší purkrabí Českého království, a jeho potomci, proto se mu říkalo Rottenhanský.

    Poté byl v letech 1830–1850 majitelem pražský staroměstský měšťan Jan Jiří Köppl, říkalo se mu tudíž Köpplovský ostrov. Klíčovou osobností pro dějiny lokality je však pražský měšťan a tesařský mistr Josef Rohan (1812–1892), který jej získal roku 1850 do vlastnictví a dal mu tím natrvalo své jméno: Rohanský ostrov.

    Až do 19. století byl náš ostrov jakoby „ztracený“, jeho význam ovšem rostl, ať už díky duchu romantismu, občanské a národní emancipaci nebo všeobecné industrializaci.

    V roce 1817 bylo na Špitálském poli založeno nové pražské předměstí Karlín. A již roku 1822 vznikl Karlínský přístav, který byl skrze vltavsko-labskou cestu propojen s Hamburkem, a tudíž se Severním mořem a vlastně i celým světem.

    Byl to již zmíněný Josef Rohan, jenž roku 1861 získal další část vltavského řečiště, zpevnil břehy, ostrov rozšířil a vybudoval ochranu před povodněmi. Díky blízkému Karlínskému přístavu, kam plachetnice a později parníky přivážely i tzv. koloniální zboží (kávu, rýži, koření…), se Rohanský ostrov stal též místem snění o vzdálených exotických zemích, neboť představoval důležitou spojnici Prahy s velkým (zámořským) světem.

    Zároveň se – s využitím dosavadní vegetace a skrze decentní parkovou úpravu – proměnil ve výletní cíl Pražanů, v jakési nedělní korzo a pražský Hyde Park sloužící k vycházkám, dětským hrám, sportu, dobročinnosti i politickým demonstracím. Stal se tehdy svou oblíbeností i konkurentem nedalekého ostrova Štvanice.

    Rohanský ostrov v Praze: objevený, ztracený a znovunalézaný | FORUM 24
    https://www.forum24.cz/rohansky-ostrov-v-praze-objeveny-ztraceny-a-znovunalezany
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Nejstarší megastruktura v Evropě. Na dně Baltu našli kilometrový pravěký val - iDNES.cz
    https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/baltske-more-meklenbursky-zaliv-zed-arecheologove.A240213_090934_zahranicni_ikro

    11,000-year-old Underwater Stone Wall Found in Baltic Sea Near Germany; Structure Could Have Been Used For Hunting Reindeers | Science Times
    https://www.sciencetimes.com/articles/48682/20240212/11-000-year-old-underwater-stone-wall-found-baltic-sea.htm

    Vědci objevili v Baltském moři nedaleko Německa podmořskou kamennou zeď starou 11 000 let, zřejmě určenou k lovu sobů.
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Umělá inteligence rozluštila zuhelnatělé svitky zpod Vesuvu | iROZHLAS - spolehlivé zprávy
    https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/umela-inteligence-herculaneum-papyrus-svitky-rozlusteni_2402091345_ako

    Antické svitky z Herculanea náhodně objevil začátkem 18. století dělník, který v místě někdejšího města zničeného po erupci sopky Vesuv v roce 79 našeho letopočtu kopal studnu.

    Našlo se přibližně 1100 zuhelnatělých dokumentů, které podle všeho pocházejí ze starověké knihovny luxusní vily některého z římských politiků. V domě zřejmě žil Lucius Calpurnius Piso Caesoninus, tchán slavného Julia Caesara. A sbírka je jedinou dochovanou rozsáhlejší knihovnou z antických časů.

    Od té doby se mnoho lidí pokoušelo svitky rozvinout, ale většina snah o přečtení zuhelnatělých dokumentů, které zůstaly po staletí srolované pod zemí, skončila jejich poničením.

    Nyní ale nastal průlom. Tři mladí vědci získali hlavní cenu v soutěži Vesuvská výzva za rozluštění prvních pasáží z extrémně křehkých dokumentů, který nikdo po téměř 2000 let nerozbalil, popsuje Deutsche Welle.

    AI helps scientists read 'unreadable' Herculaneum scrolls – DW – 02/07/2024
    https://www.dw.com/en/ai-helps-scientists-read-unreadable-herculaneum-scrolls/a-68193293

    Papyrový svitek z Herculanea | Foto: Digital Restoration Team at the University of Kentucky/Vesuvius Challenge/Cover Images | Zdroj: Reuters
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Armádní generál Heliodor Píka zachránil za druhé světové války životy mnoha českých uprchlíků, internovaných zajatců a československých Židů. Legionáře a respektovaného diplomata nezlomila válka ani komunistický režim. Musel za to však zaplatit daň nejvyšší. Několik týdnů poté, co se komunisté chopili moci, byl ve vykonstruovaném procesu před 75 lety 28. ledna 1949 uznán vinným ze špionáže a vlastizrady.

    Před následnou popravou (popraven byl v Plzni 21. června 1949) ho neuchránila ani řada vysokých vyznamenání včetně sovětských.
    Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti… studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost.
    Heliodor Píka

    „Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti… studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost,“ napsal Píka noc před smrtí v plzeňské věznici na Borech. Smířený generál také požádal svého syna Milana, aby očistil jeho jméno.

    Zinscenovaný soud s Píkou patří spolu s případem Milady Horákové k nejznámějším politickým procesům v komunistickém Československu. Důvody, proč inteligentní, zkušený a poměrů znalý Píka komunistům vadil, jsou zřejmé.

    Během druhé světové války byl Píka náčelníkem československé vojenské mise v Sovětském svazu, kde prosazoval politiku londýnské exilové vlády Edvarda Beneše, a dostával se tak do konfliktů se sovětskými orgány i s vedením čs. komunistické strany sídlícím během války v Moskvě. Věděl také příliš mnoho o fungování sovětských tajných služeb a o plánech sovětského vedení na zavedení diktatury proletariátu na osvobozených územích.

    U soudu mu nepomohl ani fakt, že během války organizoval přechody československých i maďarských občanů do emigrace, že vymohl u sovětských orgánů propuštění asi 20 tisíc čs. občanů uprchlých z Podkarpatské Rusi a uvězněných v sovětských gulazích, kteří poté výrazně posílili vznikající jednotku v Buzuluku, či že byl nositelem celé řady československých i zahraničních vyznamenání, mezi nimi také pěti vysokých sovětských.

    Píka byl zatčen v květnu 1948 z příkazu tehdejšího náčelníka obranného zpravodajství ministerstva obrany Bedřicha Reicina. Z nemocnice, kde se zotavoval z operace žlučníku, byl odvezen přímo do pankrácké věznice.

    Neveřejný soudní proces začal až v lednu 1949 a trval tři dny. Soud dospěl k předem připravenému rozsudku, že Píka je vinen ze špionáže a vlastizrady, a odsoudil jej k trestu smrti. Prezident Klement Gottwald mu odmítl udělit milost.

    Píka se stal jediným vězněm, který byl kdy popraven přímo v areálu věznice na Borech. Jak píše v knize Věznice borská autor Lukáš Paleček, ostatky nesměly být vydány rodině a byly převezeny do Patologického ústavu v Plzni ke zpopelnění.

    Zdejší vlastenci však tělo nabalzamovali a uložili k pozdějšímu řádnému obřadu. Zpopelněn byl jiný zemřelý. Politická situace se však neměnila a generálovo tělo bylo nakonec zpopelněno kvůli obavám z odhalení. Dodnes není plně objasněno, kde je Píkův popel na plzeňském hřbitově uložen.



    Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v obci Štítina na Opavsku. Studijní plány mu překazila první světová válka. Jako velitel roty odjel na frontu do Haliče a v létě 1916 přešel dobrovolně do ruského zajetí. Tam se přihlásil do vznikajících čs. legií, s nimž se zúčastnil mj. bitvy u Zborova.

    Jako legionář se Píka později dostal do Francie, z níž se po válce vrátil do vlasti v hodnosti poručíka. Ve Francii posléze vystudoval prestižní École Militaire v Paříži.

    Ve 30. letech Píka působil v Bukurešti jako vojenský atašé pro Rumunsko a Turecko. Na jaře 1939 odešel do Londýna. Odtud byl československými exilovými orgány opět vyslán do Rumunska, kde pomáhal Čechům, kterým se podařilo uprchnout do zahraničí. Poté co v Rumunsku proběhl fašistický převrat, uprchl Píka za dramatických okolností do Istanbulu. Později se stal velitelem československé vojenské mise v Rusku. V květnu 1945 se vrátil do osvobozené vlasti, kde jej čekalo povýšení do hodnosti divizního generála.

    Píkův syn Milan (1922 až 2019), brigádní generál, člen zahraničního odboje a příslušník RAF, v 50. letech sám pronásledovaný, měl zásluhu na tom, že v roce 1968 bylo obnoveno hlavní líčení, které jeho otce rehabilitovalo. Tehdy také vyšla najevo nová fakta o odpovědnosti žalobce Karla Vaše v souvislosti s Píkovou justiční vraždou. Jeho možné stíhání ale zastavila okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

    Po pádu komunismu stanul Vaš před soudem. V roce 2001 byl odsouzen k sedmi letům vězení, vrchní soud ale rozsudek následně zrušil s tím, že věc již byla promlčena.

    Prezident Václav Havel v roce 1991 udělil generálu Píkovi in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války. Prezident Miloš Zeman v roce 2020 Píkovi in memoriam udělil nejvyšší státní vyznamenání – Řád bílého lva. Posmrtně se dočkal řady dalších poct, Píkovi byl odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině, jeho jméno nese 53. pluk průzkumu a elektronického boje Armády ČR v Opavě a řada ulic, náměstí či škola ve Štítině.

    zdroj: novinky
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Kdy začali pravěcí lidé používat oblečení? Nejnovější objev přepisuje dějiny - Deník.cz
    https://www.denik.cz/objevy/praclovek-oblekani-odevy-objev-pravek.html
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Co jedli teenageři v době kamenné? K vyřešení hádanky pomohly pravěké žvýkačky - Deník.cz
    https://www.denik.cz/objevy/zvykacka-doba-kamena-strava.html
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    zvažoval jsem vytah článku a fotku toho syfilitika, ale nechci vám kazit den, tím, že první co uvidíte je tenhle šílenec.
    tedy jen odkazem

    Šílený pohled syfilitika. Co skrývá poslední Leninova fotka - iDNES.cz
    https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/slavne-fotografie-1924-vladimir-iljic-lenin.A240122_103634_zahranicni_aha
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Had a žába. Kování opasku z 8. století od Břeclavi odkazuje k neznámému kultu - Novinky
    https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-had-a-zaba-kovani-opasku-z-8-stoleti-od-breclavi-odkazuje-k-neznamemu-kultu-40453627


    Archeologové z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (MU) v Brně našli v lokalitě Lány u Břeclavi bronzové kování opasku odkazující k neznámému pohanskému kultu. Pochází z 8. století našeho letopočtu a je na něm vyobrazen had požírající tvora podobného žábě.
    Archeologové z Masarykovy univerzity objevili bronzové kování opasku odkazující k neznámému pohanskému kultu | Masarykova univerzita
    https://www.muni.cz/pro-media/tiskove-zpravy/archeologove-z-masarykovy-univerzity-objevili-bronzove-kovani-opasku-odkazujici-k-neznamemu-pohanskemu-kultu

    Boj s drakem nebo hadem je jedním ze základních motivů kosmogonického mýtu o stvoření světa. Interakci žáby a hada lze spojovat i s kultem plodnosti. Artefakty s identickým vyobrazením byly identifikovány na různých místech střední Evropy, vzdálených od sebe stovky kilometrů.

    Podle vědců dokládají existenci dosud neznámého pohanského kultu, který na počátku středověku propojoval populace různého původu.

    „Když bylo kování opasku s motivem hada požírajícího žábu s pomocí detektorů kovu v jihomoravské lokalitě u Břeclavi objeveno, domnívali jsme se, že jde o jedinečný nález s unikátní výzdobou. Později jsme však zjistili, že se další takřka identické artefakty nacházejí i na území Německa, Maďarska a Čech,“ přiblížil objev vedoucí Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty MU Jiří Macháček.

    „Uvědomil jsem si, že jsme na stopě dosud neznámého pohanského kultu, který na počátku středověku před příchodem křesťanství propojoval různé regiony střední Evropy. Zorganizovali jsme proto mezinárodní vědecký tým, který se začal nálezy detailně zabývat,“ pokračoval.

    „Motiv hada či hada požírajícího svoji oběť se objevuje v germánské i avarské či slovanské mytologii. Byl to všeobecně pochopitelný a důležitý ideogram. Dnes už jeho významu přesně nerozumíme, ale na počátku středověku propojoval v duchovní rovině různé národy žijící ve střední Evropě,“ doplnil Macháček.

    Avarská opasková kování
    Podle odborníků patří lánský nález do skupiny tzv. avarských opaskových kování, která se ve střední Evropě vyráběla v 7. a 8. století našeho letopočtu a byla součástí kroje Avarů, původně nomádského národa, který se usadil v Karpatské kotlině, tedy v oblasti dnešního Maďarska. Jejich módu přebíraly i okolní národy, např. Slované.

    O nálezu publikovali archeologové z MU článek ve významném světovém archeologickém časopise Journal of Archaeological Science. Výzkum se ve zmíněné lokalitě uskutečnil díky projektu EXPRO financovanému Grantovou agenturou ČR.

    Lokalita se již v minulosti proslavila nálezem zvířecího žebra s vyrytým nápisem ve starobylých germánských runách.
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    odemčeno

    Dvě stě let starý dopis líčí Vánoce na zámku, je to první doklad dnešních oslav - iDNES.cz
    https://www.idnes.cz/ostrava/zpravy/dopis-knize-lichnovsky-vanoce-zamek-hradec-nad-moravici.A231205_074607_ostrava-zpravy_palj?h=5499C6155F56604AC459C1B7256E44EE
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    https://www.idnes.cz/oh/olympismus/slavne-fotografie-melbournska-krvava-lazen-madarsko-sssr.A231205_161733_sport_oh_tm2#cxrecs_s

    Násilné potlačení povstání v Maďarsku má olympijskou dohru v podobě „Melbournské krvavé lázně“, jak se přezdívá zápasu Maďarsko – SSSR ve vodním pólu. Pár set maďarských emigrantů v publiku mává vlajkami s vystřiženým Rákosiho znakem, při nástupu sovětského mužstva se otáčí zády a pískáním a dupáním přehluší sovětskou hymnu. Maďaři se ujmou vedení a Sověti přitvrdí hru. Minutu před koncem zápasu za stavu 4:0 pro Maďary Valentin Prokopov udeří do obličeje střelce dvou maďarských branek Ervina Zádora a způsobí mu tržnou ránu pod okem. Rozzlobení diváci obklopí bazén, hrozí sovětským hráčům, nadávají jim a plivou na ně. Rozhodčí předčasně ukončí utkání, zasahuje policie a hráči SSSR stěží proklouznou policejním kordonem do šaten. Fotografii Zádorovy opuchlé tváře sešité třinácti stehy převezmou všechny světové deníky, novinářskou nadsázkou je už ovšem tvrzení, že voda v bazénu v průběhu zápasu postupně rudla krví. V následném utkání porazí maďarský tým Jugoslávii a Maďaři získají zlaté olympijské medaile. Většina z vítězného mužstva se už domů do Maďarska nikdy nevrátí...

    Zádorova fotografie záhy obletí svět. Dnes je tomu přesně 67 let, kdy se zrodila.

    Co vše tomu předcházelo?

    Třiadvacátého října 1956 pořádali budapešťští studenti zprvu poklidnou demonstraci, která přerostla ve spontánní výbuch nevole obyvatelstva proti autoritářskému režimu. Požadovali konec sovětské okupace a politických represí. Svrhli sochy Stalina, obklíčili státní rozhlas a domáhali se přečtení jejich prohlášení v éteru.

    Ve večerních hodinách padly u budovy rozhlasu první výstřely. O druhé hodině ranní vyrazila sovětská vojska do budapešťských ulic. Palbu na demonstranty zahájila i státní tajná policie.

    Protest rychle eskaloval v ozbrojenou revoluci s příznivci po celé zemi. Třicátého října se sovětská vojska umístěná v Maďarsku začala stahovat z hlavního města. Zároveň však Nikita Chruščov tajně nařídil přípravu násilného potlačení revoluce. Když byl její vůdce Imre Nagy informován o nové aktivizaci Rudé armády, žádal OSN o pomoc. Prvního listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavské smlouvy.

    Čtvrtého listopadu Rudá armáda zaútočila na Budapešť s ohromující palebnou silou – stovkami tanků, tisíci vojáků a leteckou podporou. Zuřivý odpor povstalců neměl naději na úspěch. Sedmého listopadu byl Kremlem do čela kolaborantské promoskevské vlády dosazen János Kádar.

    „Studenti a tovární dělníci s Molotovovými koktejly stáli proti tankovým kolonám a bojovým letadlům. Konzervativní odhady tvrdí, že při této sovětské invazi bylo zmasakrováno 2500 až 3000 Maďarů a celkové maďarské oběti včetně následných čistek dosáhly až 20 tisíc osob,“ říká Colin Gray, filmař, jenž natočil dokument o inkriminovaném zápase ve vodním pólu pod názvem Zuřivost svobody.

    Demonstranti byli stříleni na ulici, tisíce lidí Sověti a Kádárovci uvěznili a v následujících měsících popravili, včetně Imre Nagye.

    Hry v Melbourne se tehdy konaly až na přelomu listopadu a prosince, aby se shodovaly s australským létem.

    V době, kdy začala sovětská ofenzíva, pobývali maďarští vodní pólisté na soustředění ve Visegradských horách. Až tam bylo slyšet střelbu a vidět kouř z hořících budov v Budapešti. Ale dřív než mohli zjistit, co se vlastně děje, odeslali je přes Československo do dějiště her v Melbourne.

    Odlétali na hry s obavami o osud své země. Přesto věřili, že v Austrálii budou moci reprezentovat svobodné Maďarsko.

    Jejich cesta se natáhla na déle než týden kvůli souběžně probíhající Suezské krizi. Až v Austrálii se dozvěděli o rozsahu násilí ve své zemi. „Jediný hráč, který z našeho týmu uměl anglicky, koupil při mezipřistání v Darwinu místní noviny a užasle četl ostatním zprávy,“ vzpomínal Ervin Zádor. „Řekl nám: Rusové se vrátili, vybombardovali Budapešť a revoluce skončila, v zemi jsou rozsáhlé represálie. Tehdy jsem se rozhodl: O.K., do takové země se už nevrátím.“

    Nizozemsko, Španělsko a Švýcarsko se na protrest proti sovětské invazi v Maďarsku rozhodly melbournskou olympiádu bojkotovat.

    Hned na začátku her byla rudá hvězda uprostřed komunistické maďarské vlajky, která vlála nad olympijskou vesnicí, kýmsi vystřižena a nahrazena Košutovým symbolem maďarské nezávislosti.

    Ve finálové skupině pak maďarský tým, největší favorit na zlato, narazil na pólisty SSSR. „Pro maďarské sportovce to byla jasná výzva,“ poukazuje filmař Gray. „Najednou se mohli utkat se Sověty na jiném, spravedlivějším hřišti. Žádné tanky ani letadla, jen souboj muže proti muži ve vodě.“

    Oba týmy si ani zdaleka nebyly cizí. Poté, co Maďaři ovládli ve vodním pólu olympiádu v Heslinkách 1952, zatímco tým SSSR tam nedosáhl na medaili, nařídili moskevští funkcionáři, že maďarští trenéři budou na turnaj v roce 1956 připravovat i sovětské hráče. Ti pravidelně cestovali na kempy do Budapešti a někteří navázali se svými soupeři přátelské vztahy.

    Jedno z těchto přátelství se zrodilo mezi maďarským kapitánem Dezsöm Gyarmatim a sovětským kapitánem Pjotrem Mšveněradzem, hromotlukem s přezdívkou Petr Veliký, jehož obří záda přirovnávali k pingpongovému stolu. Mšveněradze často pobýval i u Gyarmatiho doma.

    Ovšem to neznamenalo, že v bazénu budou k sobě ohleduplní.

    „Nic se sovětským satelitním zemím, jakou bylo i Maďarsko, nelíbilo víc než porážet Rusy,“ uvedl Harry Blutstein, australský novinář a autor knihy Studená válka: Špióni, úskoky a tajné operace na olympijských hrách v roce 1956.

    Gyarmatiho manželka, sama reprezentantka v plavání, s ním odletěla do Melbourne, jejich tříletá dcera zůstala doma v Budapešti u prarodičů. Po přistání v Austrálii neměli žádné zprávy, co se s ní děje.

    Stejně tak další hráči netušili, co se stalo s jejich rodinami.

    Před mačem proti Sovětskému svazu se početná enkláva maďarských emigrantů žijících v Austrálii v hledišti otočila zády k bazénu, když tým SSSR nastupoval a křikem a pískotem přehlušili sovětskou hymnu.

    „Byli jsme připraveni verbálně atakovat Sověty,“ vyprávěl Zádor. „Říkali jsme si: Když se rozzlobí, začnou se prát. Čímž se rozruší a nebudou hrát dobře. Pokud nebudou hrát dobře, porazíme je - a když se nám to povede, vyhrajeme olympiádu.“

    Pro Maďary, všechny vzdělané v sovětském systému s drilem ruštiny na školách, nebylo těžké být v jazyku soupeřů hrubý.

    „Od deseti let jsem se musel ruštinu učit,“ vzpomínal Zádor. „Takže si dokážete představit, že v jednadvaceti jsem v ní byl natolik zběhlý, abych uměl i nejrůznější nadávky. Ano, v zápalu zuřivosti za ruskou invazi jsme chystali také verbální útoky.“

    Ty brzy přerostly ve fyzické násilí z obou stran, do série kopů a úderů pod vodou, mimo dohled diváků a televizních kamer.

    „K takovým kopům dochází v každém zápase ve vodním pólu. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát k nim docházelo nepřetržitě - a bylo to osobní,“ uvedl Blutstein. „Nebylo divu. V bazénu se nacházelo několik velmi naštvaných Maďarů.“

    Pět hráčů rozhodčí postupně vykázal z bazénu. Ke konfliktu došlo i mezi Gyarmatim a Mšveněradzem, který si stěžoval, že mu protivník zlomil nos.

    Minutu před koncem Maďaři vedli jasně 4:0. Zádor vstřelil dva góly. Navíc měl za úkol hlídat Valentina Prokopova, který právě prorazil ušní bubínek jinému maďarskému hráči. Na sovětského pólistu spustil další proud nadávek.

    Rozhodčí zapískal do píšťalky a Zádor se k němu otočil. „Pomyslel jsem si: Proč píská? Zvedl jsem k sudímu oči. Ale ve chvíli, kdy jsem tak učinil, jsem pochopil, že jsem udělal hroznou chybu.“

    Prokopov využil ztráty soupeřovy pozornosti a pěstí jej tvrdě udeřil do obličeje.

    „Rázem jsem viděl asi čtyři tisíce hvězdiček,“ popisoval Zádor. „Sáhl jsem si na obličej a cítil, jak se mi po něm valí teplá krev.“

    Kameramani a fotografové jej zachytili, jak vylezl z vody, stojí u bazénu a krev mu stéká z rány pod pravým okem. Hrnuli se k němu maďarští funkcionáři a fanoušci, kteří přeskočili bariéru, hrozili Sovětům a plivali na ně.

    Rozhodčí zápas předčasně ukončil. Vzhledem k jednoznačnému stavu těsně před koncem bylo vítězství přiznáno Maďarům. Australští policisté eskortovali hráče zpět do šaten, aby se vyhnuli rvačce.

    Na ošetřovně Zádorovi třinácti stehy sešili tržnou ránu. K poslednímu, rozhodujícímu zápasu o zlato proti Jugoslávii mu však lékaři zakázali nastoupit. Maďaři ho vyhráli 2:1 a obhájili olympijský titul.

    „Chtělo se mi brečet, že jsem nemohl být ve vodě u toho,“ vyprávěl Zádor. „Ano, měl jsem zlatou medaili. Po pěti letech tvrdého tréninku se mi povedlo dosáhnout cíle, o němž jsem snil. Ale právě za těchto speciálních okolností jsem nesměl hrát poslední zápas a na stupních vítězů jsem stál jen v civilu. Bylo to velmi emotivní.“

    Žádný další zápas už v maďarských barvách neodehrál.

    Přestože australské úřady zakázaly americké CIA přítomnost na hrách, vyskytovali se zde američtí špioni s novinářskými akreditacemi. Ti následně zařídili víza pro všechny sportovce, kteří se rozhodli emigrovat na Západ.

    Šestačtyřicet olympioniků a mezi nimi i někteří členové maďarské reprezentace vodních pólistů se pro emigraci rozhodlo. Včetně kapitána Gyarmatiho a Zádora.

    Gyarmati žil krátce ve Spojených státech, po amnestii pro emigranty se nicméně v roce 1958 vrátil zpět do Maďarska. Dokonce znovu nastoupil za olympijský tým a získal s ním na následujících dvou hrách v Římě a Tokiu další bronz a zlato. Po hráčské kariéře se stal jedním z nejúspěšnějších koučů v historii vodního póla i poslancem maďarského parlamentu. Jeho dcera Andrea reprezentovala zemi v plavání.

    Zádor se usadil v severní Kalifornii, kde pracoval coby trenér plavání a rozjel vlastní byznys. Jedním z jeho hvězdných žáků se stal mladý Mark Spitz, pozdější sedminásobný olympijský šampion v Mnichově 1972.

    Do Maďarska se Zádor nevrátil. Dvě z jeho dětí později v kalifornském Riponu trénovaly vodní pólo.

    V roce 2012 ve věku 77 let zemřel. O rok později opustil tento svět rovněž 85letý Gyarmati.

    Výkonnými producenty dokumentu Zuřivost svobody o jejich památné melbournské bitvě se stali Quentin Tarantino a Lucy Liu.

    Po nástupu maďarské normalizace v 50. letech emigrovalo podle historiků ze země až 300 tisíc obyvatel. Stovky až tisíce těch, kterým se to nepovedlo, byly naopak komunistickou vládou mučeny a popraveny.

    Sedmašedesát let po takto krvavém potlačení maďarské touhy po svobodě odmítá současná maďarská vláda v čele s Viktorem Orbánem vojenskou pomoc napadené a okupované Ukrajině v jejím boji proti ruským agresorům a navrch ostře kritizuje protiruské sankce Evropské unie. Orbán si na summitu v Číně potřásá rukou s Vladimirem Putinem a ministr zahraničí Péter Szijjártó se vydává opakovaně do Moskvy a na „konzultace“ se svým protějškem Sergejem Lavrovem.
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Bojoval proti rudým Rusům a později zakládal Masarykovu leteckou ligu - iDNES.cz
    https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/general-stanislav-cecek-pilot-letectvo-armada-boje-rusko.A231127_125024_vojenstvi_erp
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Dnešním pijákům by pravěké pivo nechutnalo, mělo však vysokou výživnou hodnotu, říká archeolog - Novinky
    https://www.novinky.cz/clanek/muzi-dnesnim-pijakum-by-praveke-pivo-nechutnalo-melo-vsak-vysokou-vyzivnou-hodnotu-rika-archeolog-40450777
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Objev piltdownského člověka? Podvod prokázán před 70 lety - Novinky
    https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-objev-piltdownskeho-cloveka-podvod-prokazan-pred-70-lety-40451505
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    V Yale Peabody Museum of Natural History se nachází kostra želvy Archelon ischyros („vládnoucí želva“), objevené poprvé v roce 1895 paleontologem G. R. Wielandem, která je považována za jednu z největších želv, které kdy existovaly. Tento kolosální mořský tvor měl kosti ve tvaru ozubeného kola, které fungovaly jako žaludeční kostní desky, jež ho bránily před hrozbami zdola. Kostře chybí pravá zadní ploutev, vše nasvědčuje, že se tak stalo v důsledku nehody na počátku jejího života.
    K tomuto zranění mohlo dojít ve fázi líhnutí, buď když ji při cestě do moře napadl nějaký pták, nebo na něj zaútočil větší predátor, například mosasaurus nebo xiphactinus.

    Tento Archelon ischyros, jehož stáří se odhaduje na 100 let, měřil od hlavy k ocasu úctyhodných 15 stop (460 cm), od ploutve k ploutvi 13 stop (400 cm) a vážil pozoruhodných 4900 liber (2200 kg).

    Zkameněliny těchto velkolepých tvorů, kteří žili před 80 až 66 miliony let, byly objeveny v oblastech, které jsou dnes součástí Jižní Dakoty a Wyomingu a které byly kdysi v období pozdní křídy ponořeny pod hladinou mělkého moře. Jejich vyhynutí by mohlo souviset se zvýšenou predací jejich suchozemských vajec a vylíhnutých mláďat spolu s ochlazením klimatu, což jsou faktory, které jiné druhy želv dokázaly přežít díky svým adaptivním termoregulačním schopnostem.

    Vědecká klasifikace
    Říše živočichové (Animalia)
    Kmen strunatci (Chordata)
    Podkmen obratlovci (Vertebrata)
    Třída plazi (Sauropsida)
    Řád želvy (Testudines)
    Podřád Cryptodira
    Čeleď Protostegidae
    Rod Archelon

    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Před 123 lety se do rodiny zámečnického mistra v Olomouci narodila budoucí česká automobilová závodnice Eliška Junková, rozená jako Alžběta Pospíšilová (16.11.1900 – 5.1.1994), ve 20. letech nejrychlejší žena světa a první žena, která vyhrála mezinárodní automobilový závod.

    Již v r. 1921 se stala jednou z prvních žen v Československu s řidičským oprávněním, k závodění ji potom přivedl manžel, bankéř Vincenc "Čeněk" Junek. Když si ho v r. 1922 brala, změnila si nejen příjmení ale i jméno, neboť ji v zahraničí většina lidí oslovovala Eli či Eliza.

    Po boku manžela usedla v dubnu 1923 jako spolujezdkyně poprvé do závodního vozu a společně opanovali v automobilech Bugatti několik závodů. Že nebyla Eliška zdaleka jen pasivním spolujezdcem, dokládá jedna z pozdějších vzpomínek Čeňka Junka na závod v Plzni toho roku.

    V září 1924 se Eliška Junková poprvé sama posadila za volant závodního vozu Bugatti T30 na trati Lochotín – Třemošná a zatímco Čeněk vyhrál v kategorii závodních vozů s Bugatti T35, závod v kategorii cestovních vozů senzačně ovládla Eliška.

    Když v roce 1926 přesedlala do manželova vozu Bugatti T35 a nastoupila do 10. ročníku závodu Praha – Jíloviště, zajela v něm absolutně nejrychlejší čas, kdy porazila dokonce manžela jedoucího na výkonnějším Bugatti T35B.

    Jako první žena na světě tak 9. května 1926 vyhrála mezinárodní závod v absolutní klasifikaci. Zajímavostí je, že vzhledem ke své malé výšce 160 centimetrů si musela sedadlo vypodkládat polštáři, aby měla rozhled z vozu a dosáhla na pedály.

    Záhy začala sbírat vavříny také v zahraničí. V červenci 1927 zvítězila na Grand Prix Německa na okruhu v Nürburgringu v třídě vozů do 2 litrů, když v absolutním pořadí se silnějšími vozy skončila na čtvrtém místě.

    Největšího úspěchu Eliška Junková dosáhla v roce 1928 na Sicílii v závodě Targo Florio, který se jezdil na 5 okruhů po 108 kilometrech v těžkém horském terénu a byl ve své době považován za nejtěžší na světě.

    Při první účasti – účastnila se jako vůbec první žena – v roce 1927 musela sice ze závodu odstoupit kvůli poruše z průběžného druhého místa, v roce 1928 však závod dokončila a navzdory technickým potížím v posledním kole dojela na celkově páté pozici, první mezi amatéry.

    Po návratu domů byla oslavována jako královna volantu, na Wilsonově nádraží ji vítaly davy lidí, řadila se mezi nejpopulárnější osobnosti republiky. Slibně nastartovanou kariéru však záhy ukončila osobní tragédie. Rok poté, kdy vyjela na okruhu v Nürburgringu čtvrté místo, dostal zde vůz jejího manžela 15. července 1928 na rozměklém asfaltu v zatáčce smyk a Čeněk Junek tragicky zahynul. Po smrti manžela Eliška Junková závodní kariéru ukončila. („Závodila jsem s Čeňkem a pro Čeňka, bez něho to pro mě ztratilo smysl.“).

    Nejprve uskutečnila dlouho plánovanou cestu na Cejlon, sponzorovanou rodinným přítelem Ettorem Buggattim, který ji poskytl na cestu nový vůz. Po návratu se zapojila do organizace motoristického života v Československu.

    Ve 30. letech se podílela na přípravě brněnského Masarykova okruhu. Když začal Baťa v roce 1933 s výrobou pneumatik pro osobní automobily, Junková byla u toho. Začala pracovat ve vedení prodejního úseku a v oboru již zůstala až do důchodu.

    Přestože zůstávala ve světě respektovanou osobností motoristického sportu, její žádosti o vycestování po roce 1948 byly trvale zamítány, teprve v roce 1966 jí bylo povoleno vycestovat na vzpomínkovou jízdu na závod Targa Florio.

    V 60. letech psala sloupky do časopisu »Za volantem«, stala se také předsedkyní Prvního českého ženského automotoklubu. V r. 1972 vydala vzpomínkovou knihu »Má vzpomínka je Bugatti«. Zemřela v roce 1994 ve věku 93 let. V roce 2019 obdržela in memoriam medaili Za zásluhy.
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    odemčený článek

    Poslední z českých nebeských jezdců. Silný příběh letce RAF Kafky - iDNES.cz
    https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/pilot-raf-jiri-pavel-kafka-oceneni.A231029_191527_domaci_mejt?h=411D709DE01F27D7D2D065C9D07BF782
    ELIDOR
    ELIDOR --- ---
    Albert Tangora vytvořil před 100 lety rekord v psaní na stroji. Platí dodnes - iDNES.tv
    https://tv.idnes.cz/spolecnost/pred-100-lety-albert-tangora-psani-rychlostni-stroj-usa-amerika.V231020_123404_idnestv_vojt

    22. října 1923 padl světový rekord v rychlosti psaní na stroji. Výkon Američana Alberta Tangory platí jako rekord dodnes.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam