Jen chlad
a sten
a zápach kostí,
jen zachřestění
nevinnosti,
jen hlad
a hlen
a hlava těžká.
To ze zítřka.
A ze včerejška.

Jsem ztracená.
Trýzníš mě,
snad jen trochu.
Jsem ztracená,
vpletená do vrtochů,
trýzniš mě.
Trocha tvého těla,
jsem ztracená,
i když příliš bdělá.
Trýzníš mě.
V kokonu odpočítám ráno.
Ztracená.
Promiň. Zase je neustláno.

Dveře se zavřely.
Jen zmrzlé stromy tiše pějí.
Kdopak jsou? A co mi chtějí?
Kam až jsme to dospěli?

Dveře se zavřely.
Nad poli vítr zavál,
ten tam je a kde si hrával?
Ten tam je. Pryč,
chcete-li.

Jak jsi krásný, synu múz,
jak jsi krásný, krásný vskutku.
A teď bych - vzácně bez předsudků -
chtěla zhodnotit svůj vkus.

Ach jistě, v očích zlaté svíce
a Tvoje tělo, jaký jas!
A každou ze všech těch Tvých krás
Tvá mysl předčí dvakrát více.

Jsi svůdcem nejsladčího zrna,
jsi idolem - jsi divou zvěří!
A tak Tvé ego těžko věří,
že jaksi, chlapče, nejsem srna.

Viděla jsem volavku.

Měla polámaná křídla
- a ty oči -
bílá a modrá.
To hlavně.

Svlékáš mě
po dnech,
z řas černých
stuh.

Svlékáš mě,
ty, tvůj dech
na dlaních.
Bůh.

Rozdmýchaná,
v očích popraskané
střepy
škrtím,
křečí
zkamenělou žitím,
vzduchoprázdno.

Falešná,
rty ztvrdlé
agónií
a ty,
až zabušíš na známou strunu
staneš se tím
prázdnem
ve mně.

Mám strach -
každý večer, když zhasínám světlo
a stíny se plíží po koutech,
každý večer,
když, zlomená vodopády,
tisknu v dlaních prázdno,
ten strach,
že jsem starší.
Starší než se zdá.

Jsem tu sama
a nikdo sem nesmí
jen já
a tma za okny.

Jsem schovaná
a až vykoukne slunce,
zamávám mu
a pak zmizím,

schovaná,
jako pára
a krása pampelišek
a půlnoční stíny

jako ta noc.

Zpřelámaná
dopisy spletenými z trávy
tvými ústy,
slovo od slova,
když šeptáš
ozvěnou mých strachů
v bílých nocích

ale jen pro mě

Pás
cudnosti
z kvetoucího bolehlavu
rozetřít po stehnech.

Sražený dech
smýt z okenic,
těch našich.
zítřků

Krátká

Je-li vášeň hřích
a bolest požehnání,
pak nechci na očích

mít Boha.

Zvrácená
V touze
po ničem v tichu,
na prsou cejch
těch prastarých hříchů
pálících
polibky
v večerní kávě.
Ozvěna
cizích
slov

TAM!

V mojí hlavě.

Krčím se v koutě,
cihly mých snů
mě do hlavy bijí –
- jen v jedno už doufám.
Že to nepřežiji.

Opilá bolem ve smetí mé duše,
zabíjím oceán - krutě, jednoduše
zarývám jehlici černou jak leden...
Jsem vděčná jen za jedno:
Je pouze jeden.

Bývaly doby, kdy,
sobě světlastínem,
tančila jsem
a v tom světě jiném
tleskali duchové
do rytmu mého smíchu…
Je to pryč,
v dálce,
v šedošedém tichu,
kde přízraky mých strastí
kývají na pozdrav.

Deštivé oči
na mrtvém svatostánku,
bdění s ostruhami
zas brání mému spánku,
mám boky rozbodané.
"Můj! Pane?"
křičím Bezednu.
Z té rány krutě pod pás se
asi
jen tak nezvednu.

V kadeřích šediny vzpomínek
na nebe,
na slunce,
na opál v peřinách...
Všechno je ztraceno,
zůstává jenom
strach
strach
strach.
V sebe.

(Omlouvám se za ještě nižší kvalitu posledních básní než je obvyklé, ale hned příště se zkusím polepšit. ;)


Vlasy mi sahaj‘ po kolena,
už jsou to nejmíň stovky let,
co bolest, mrcha, byla němá
a já nechtěla zabíjet.

Svlíkáš se z kůže,
po sluncích,
po planetách,
v černotmě
hledám lež
ve tvých větách,
v úplňku tančím
pro doteky
novu.
Zpíváš svou píseň,
tak ohranou.

Znovu.