Tisknu tě. Všude prach.
Lidé už vychází -
jen stíny na cestách,
zkoucené obrazy,
štíři a pavouci.
Prožraní nemocí
svou známou pěšinkou
prchají do noci.

Jsme spolu spojeni.
Večer už šíří chlad.
Do mojí náruče
chtěl by ses zachumlat,
nemám už žádných sil,
svírám tě bez hlesu.
Život jsi promarnil
hledáním útesu.

Vlny se roztříští.
Lidé se ztrácejí.
Šinou se, komičtí
v absurdní naději,
ze strany na stranu.
Ze stínu do stínu.
Tváře jsou nafouklé
jak květy leknínů.

Prosíme o spásu
s rudými koleny.
Prostorem chrámu
se nese tón neměnný.
Jen hudba bez zvuku,
je v tobě samém.
Držím tě za ruku.
Splýváme s davem.

Jestli tě ještě uvidím,
jestli zas dotknu se tvé líce,
jestli mě opět vyslyšíš
a já tě dojmu do třetice,
jestli mě znovu políbíš,
na mně zas vystavíš svůj hrad.
Tvá volba. Dobře víš,
že budeš litovat.

Občas, když vstanu,
tíží se mi špatně dýchá.
Slova jsou tichá, tichá, tichá,
prázdná jsou slova takhle brzy k ránu.

Občas, když vstanu,
jen stěží lidem naslouchám
a není síla, není vůle na obranu.
Člověk je sám, sám, sám.
Člověk je sám.

Jen chlad
a sten
a zápach kostí,
jen zachřestění
nevinnosti,
jen hlad
a hlen
a hlava těžká.
To ze zítřka.
A ze včerejška.

Jsem ztracená.
Trýzníš mě,
snad jen trochu.
Jsem ztracená,
vpletená do vrtochů,
trýzniš mě.
Trocha tvého těla,
jsem ztracená,
i když příliš bdělá.
Trýzníš mě.
V kokonu odpočítám ráno.
Ztracená.
Promiň. Zase je neustláno.

Dveře se zavřely.
Jen zmrzlé stromy tiše pějí.
Kdopak jsou? A co mi chtějí?
Kam až jsme to dospěli?

Dveře se zavřely.
Nad poli vítr zavál,
ten tam je a kde si hrával?
Ten tam je. Pryč,
chcete-li.

Jak jsi krásný, synu múz,
jak jsi krásný, krásný vskutku.
A teď bych - vzácně bez předsudků -
chtěla zhodnotit svůj vkus.

Ach jistě, v očích zlaté svíce
a Tvoje tělo, jaký jas!
A každou ze všech těch Tvých krás
Tvá mysl předčí dvakrát více.

Jsi svůdcem nejsladčího zrna,
jsi idolem - jsi divou zvěří!
A tak Tvé ego těžko věří,
že jaksi, chlapče, nejsem srna.

Viděla jsem volavku.

Měla polámaná křídla
- a ty oči -
bílá a modrá.
To hlavně.

Svlékáš mě
po dnech,
z řas černých
stuh.

Svlékáš mě,
ty, tvůj dech
na dlaních.
Bůh.

Rozdmýchaná,
v očích popraskané
střepy
škrtím,
křečí
zkamenělou žitím,
vzduchoprázdno.

Falešná,
rty ztvrdlé
agónií
a ty,
až zabušíš na známou strunu
staneš se tím
prázdnem
ve mně.

Mám strach -
každý večer, když zhasínám světlo
a stíny se plíží po koutech,
každý večer,
když, zlomená vodopády,
tisknu v dlaních prázdno,
ten strach,
že jsem starší.
Starší než se zdá.

Jsem tu sama
a nikdo sem nesmí
jen já
a tma za okny.

Jsem schovaná
a až vykoukne slunce,
zamávám mu
a pak zmizím,

schovaná,
jako pára
a krása pampelišek
a půlnoční stíny

jako ta noc.

Zpřelámaná
dopisy spletenými z trávy
tvými ústy,
slovo od slova,
když šeptáš
ozvěnou mých strachů
v bílých nocích

ale jen pro mě

Pás
cudnosti
z kvetoucího bolehlavu
rozetřít po stehnech.

Sražený dech
smýt z okenic,
těch našich.
zítřků

Krátká

Je-li vášeň hřích
a bolest požehnání,
pak nechci na očích

mít Boha.

Zvrácená
V touze
po ničem v tichu,
na prsou cejch
těch prastarých hříchů
pálících
polibky
v večerní kávě.
Ozvěna
cizích
slov

TAM!

V mojí hlavě.

Krčím se v koutě,
cihly mých snů
mě do hlavy bijí –
- jen v jedno už doufám.
Že to nepřežiji.

Opilá bolem ve smetí mé duše,
zabíjím oceán - krutě, jednoduše
zarývám jehlici černou jak leden...
Jsem vděčná jen za jedno:
Je pouze jeden.

Bývaly doby, kdy,
sobě světlastínem,
tančila jsem
a v tom světě jiném
tleskali duchové
do rytmu mého smíchu…
Je to pryč,
v dálce,
v šedošedém tichu,
kde přízraky mých strastí
kývají na pozdrav.

Deštivé oči
na mrtvém svatostánku,
bdění s ostruhami
zas brání mému spánku,
mám boky rozbodané.
"Můj! Pane?"
křičím Bezednu.
Z té rány krutě pod pás se
asi
jen tak nezvednu.