Ruská

Jen prázdný stůl
a hořké přání
- můj Bože, je to těžké psaní -
jen prázdný stůl
a dotyk stínu
z uzamčených okenic.
Nic víc, má lásko.
Nikdy víc.

Někde uvnitř,
kam slova nedosáhnou,
někde uvnitř
blátivé cesty táhnou,
někde uvnitř,
kde se kupí tmavé mraky,
mlčky ležíš
a pozoruješ ptáky.

Nejsem sama,
nikdo jiný tady není.
Tiše dýcháš,
neklidná probuzení,
černé prázdno,
jen neklid, jenž mě děsí.
Nejsem sama.
A ty tu taky nejsi.

Nemám sílu.
I tak bych neutekla.
Chci tě vzbudit
jen nevím, co bych řekla.
Tiše dýcháš.
A já vím, že chci taky
zavřít oči.
A pozorovat ptáky.

Roky nic nezmění,
měsíce nesetřou,
přes cizí území
plížím se cizí tmou.
Úsměvy pod dekou
ostré jak denní svit.
Stačí jen zmáčknout spoušť.
Bojím se zacílit.

To s jedním mužem mluvím
a s jiným chlapem spávám,
třetímu neruzumím,
čtvrtého zanedbávám,
pátý je do mě blázen,
šestý mi ruší spaní.
Smutný je pohled na zem.
Smutné je milování.

Jak dítě, co se klepe,
jak rána, celá v hnisu,
svírá procesí slepé
v rukách žebráckou mísu.
Oči jsou plné zloby
a ústa otevřená,
dle bontonu své doby
trhají cizí jména.

Ruce nám tápou ve tmě
hladové po doteku,
jen pohlazení letmé
a chlad a trocha vzteku.
Kroky se rozcházejí,
další dalšího hledá.
Kdo ví, co po mně chtějí.
Kdo ví, že jim nic nedám.

Ruka mi ucukla.
Hořel jsi plamenem
a já tála,
bezmocná,
nahá,
nevidoucí.

Mé světlo v soumraku.
Svítil jsi bíle,
a já,
nečistá,
pokrytá smolou,
navlékla
plášť peří,

s hladovou nestoudností
vtrhla do tvých bran.

Trojský kůň
dívčí ctnosti
je vždycky
osedlán.

Můj dech je tichý
jako mrtvé hnízdo.
Nikdo ho neslyší,
nikdo mu nezazpívá,
nikdo nesetře prach.

Můj dech je tichý,
jako mrtvé hnízdo
a někde na kraji,
kam už nevidím,
kam už nedoslechnu,

tam někde na kraji
se probouzí svět.

Jsi stále uvnitř mě.
V dešti, co zamrazí,
jsi moje nálada,
zmatené obrazy,
svírání nočních můr,
půlnoční běsnění.
Jsi moje zrcadlo.
Bez šance, bez změny
chybíš mi. Hledám tě
ve starých dopisech,
po nocích napjatě
očekávám tvůj dech.
Oči mám dokořán,
jsou plné samoty.
Nikdo mě nechrání.
Nikdo. Už ani ty.

Pod mýma rukama
země se otřásá.
Jakýsi cizí muž
svlékl mě do masa,
možná to bolelo,
možná to byl jen sen,
můj odraz v zrcadle
zůstává nezměněn.

Mám něco s očima,
především po ránu,
muž v mojí posteli
čte moudra z Koránu,
téměř ho nevidím,
téměř ho nevnímám
s peřinou pod bradou,
s úsměvem velkých dam.

Kroky jsou nejisté,
stíny mne strkají,
pod rouškou půlnoci
nasávám potají,
je to jen obrana.
Je to jen druhý dech.
Přicházím k domovu.
Už čekáš na schodech.

Spíš mi u nohou.
Slyším, jak dýcháš,
snad zdá ti o mládí
nebo o lovu,
o všech těch věcech,
které jsou pryč.

Spíš mi u nohou.
Bojím se tě dotknout,
jen tiše naslouchám,
jsi moje svědomí,
srst máš z hedvábí
a tvůj dech hřeje.

Spíš mi u nohou.
Trochu se nakláním,
to abych ti byla blíž,
možná mám strach
a nebo jsem jen osamělá,
když jsi pryč.

Spíš mi u nohou,
potichu mručíš,
jen se ti přiblížit,
jen ti porozumět.
A pak odejít,
až odejdeš i ty.

Tisknu tě. Všude prach.
Lidé už vychází -
jen stíny na cestách,
zkoucené obrazy,
štíři a pavouci.
Prožraní nemocí
svou známou pěšinkou
prchají do noci.

Jsme spolu spojeni.
Večer už šíří chlad.
Do mojí náruče
chtěl by ses zachumlat,
nemám už žádných sil,
svírám tě bez hlesu.
Život jsi promarnil
hledáním útesu.

Vlny se roztříští.
Lidé se ztrácejí.
Šinou se, komičtí
v absurdní naději,
ze strany na stranu.
Ze stínu do stínu.
Tváře jsou nafouklé
jak květy leknínů.

Prosíme o spásu
s rudými koleny.
Prostorem chrámu
se nese tón neměnný.
Jen hudba bez zvuku,
je v tobě samém.
Držím tě za ruku.
Splýváme s davem.

Jestli tě ještě uvidím,
jestli zas dotknu se tvé líce,
jestli mě opět vyslyšíš
a já tě dojmu do třetice,
jestli mě znovu políbíš,
na mně zas vystavíš svůj hrad.
Tvá volba. Dobře víš,
že budeš litovat.

Občas, když vstanu,
tíží se mi špatně dýchá.
Slova jsou tichá, tichá, tichá,
prázdná jsou slova takhle brzy k ránu.

Občas, když vstanu,
jen stěží lidem naslouchám
a není síla, není vůle na obranu.
Člověk je sám, sám, sám.
Člověk je sám.

Jen chlad
a sten
a zápach kostí,
jen zachřestění
nevinnosti,
jen hlad
a hlen
a hlava těžká.
To ze zítřka.
A ze včerejška.

Jsem ztracená.
Trýzníš mě,
snad jen trochu.
Jsem ztracená,
vpletená do vrtochů,
trýzniš mě.
Trocha tvého těla,
jsem ztracená,
i když příliš bdělá.
Trýzníš mě.
V kokonu odpočítám ráno.
Ztracená.
Promiň. Zase je neustláno.

Dveře se zavřely.
Jen zmrzlé stromy tiše pějí.
Kdopak jsou? A co mi chtějí?
Kam až jsme to dospěli?

Dveře se zavřely.
Nad poli vítr zavál,
ten tam je a kde si hrával?
Ten tam je. Pryč,
chcete-li.

Jak jsi krásný, synu múz,
jak jsi krásný, krásný vskutku.
A teď bych - vzácně bez předsudků -
chtěla zhodnotit svůj vkus.

Ach jistě, v očích zlaté svíce
a Tvoje tělo, jaký jas!
A každou ze všech těch Tvých krás
Tvá mysl předčí dvakrát více.

Jsi svůdcem nejsladčího zrna,
jsi idolem - jsi divou zvěří!
A tak Tvé ego těžko věří,
že jaksi, chlapče, nejsem srna.

Viděla jsem volavku.

Měla polámaná křídla
- a ty oči -
bílá a modrá.
To hlavně.

Svlékáš mě
po dnech,
z řas černých
stuh.

Svlékáš mě,
ty, tvůj dech
na dlaních.
Bůh.

Rozdmýchaná,
v očích popraskané
střepy
škrtím,
křečí
zkamenělou žitím,
vzduchoprázdno.

Falešná,
rty ztvrdlé
agónií
a ty,
až zabušíš na známou strunu
staneš se tím
prázdnem
ve mně.

Mám strach -
každý večer, když zhasínám světlo
a stíny se plíží po koutech,
každý večer,
když, zlomená vodopády,
tisknu v dlaních prázdno,
ten strach,
že jsem starší.
Starší než se zdá.