UNSEEN --- --- 13:13:46 14.7.2006 --- [00:33 :: diskuze :: pouťové atrakce, hitlerův automobil :: ZABÍT LÉTO: TEĎ]
Zákopecké kroniky I.
Slinožrout seděl v koutě, Lejnolap za kamny. Slunce svítilo a Lejnolap měl radost - tak jako vždycky za teplého počasí se těšil na dobrý úlovek. Zato Slinožrout se z tepla neradoval, vysychala mu potrava. Ti dva se jen málokdy pohodli, když se jeden cpal až k prasknutí, druhý zpíval v koutě hladové písničky. A zase naopak.
Museli bydlet spolu, nikdo jiný z vesnice za kopcem je v chalupě nechtěl. Lejnolap měl jedno oko modré, druhé zelené a zbylé tři bez bělma, Slinožroutovi zase vlasy rostly jen na jednom místě za uchem a když plakal, byly jeho slzy cítit po zkažené vodě z kyselého zelí. Proto si je vesničané ošklivili. Když umřelo ve vesnici dítě, pohodili jej lidé před Lejnolapův
a Slinožroutův dům. Lejnolap i Slinožrout se totiž mrtvých dětí báli. Nikdy by na žádné nesáhli, nikdy by se k žádnému nepřiblížili víc, než jen na několik kroků. Proto chtěli vesničané kolem jejich domu udělat ohradu z dětských mrtvol. Ale dětí umíralo málo a tak se Slinožrout s Lejnolapem pořád ploužili po okolí. Ženy pak tloukly své muže holemi do břicha, aby se oba ošklivci běželi schovat domů před bouřkou.
Toho slunečného dne se vydal na pochůzku pouze Lejnolap, Slinožrout zůstal doma. Lejnolap po špičkách došel až k prvním domům, když ho spatřilo jedno umazané dítě. Hned spustilo křik.
„Lejnolap je tady! Lejnolap je tady!“
Ženy začaly tlouct své manžely, Lejnolap náhle nevěděl, kam se vrtnout. Jeden muž ale měl ještě od minulého výprasku břicho celé modré, rány se mu špatně hojily. Křičel a prosil,
až nakonec bolest nevydržel a otočil zadkem nahoru. Lejnolap uslyšel ticho, které kolem mužova domu náhle zavládlo, rozeběhl se a sebral to, pro co přišel. V tu chvíli muž i žena velmi zesmutněli. Když totiž Lejnolap někomu vybere hnojiště, nechá na něm ležet nuzný rok. Do příštího léta těm lidem umřeli tři děti hladem.
Lejnolap se vrátil domů a pochvaloval si, jak velkou kořist nese ve vaku. Slinožrout na něj závistivě hleděl. Pak ale dostal nápad. Podtrhl Lejnolapovi nohy, sebral mu vak a vyskočil s ním na trám pod stropem. Lejnolap zuřil, vrčel a skákal, nikdy ale nemohl vyskočit tak vysoko, jako Slinožrout. Měl totiž jednu nohu kratší, takže při skákání přepadával na stranu. Slinožrout se nahoře smál, pak si uvázal kus lejna na svůj jediný pramen vlasů a začal jej spouštět dolů. Spustil ho dolů. Vytáhl nahoru. Spustil dolů. Vytáhl nahoru. Lejnolap seděl pod trámem, díval se, jak se jeho pochoutka houpe ve vzduchu a dostal na ni takovou chuť, že se mu spustily sliny. Slinožrout dál houpal lejnem ve vzduchu. Když byla slin na podlaze už celá kaluž, vrátil Slinožrout lejno do vaku a mrštil vakem ze dveří. Lejnolap vyrazil za potravou. Slinožrout seskočil dolů a začal jíst sliny. Byly hořké, ale snědl je všechny. Tak se nacpal,
až se nemohl hýbat. Jen ležel na zádech, funěl a hladil si pupek.
Večer se do domu vrátil Lejnolap - tak dlouho mu trvalo, než svůj vak dohonil. Právě dojídal poslední výkal, břicho měl jak balón. Svalil se na zem vedle Slinožrouta a chvíli funěli spolu. Pak Lejnolap natáhl ruku a štípl Slinožrouta do ucha.
„To máš za to, žes mi vzal vak!“
Slinožrout natáhl ruku a štípl Lejnolapa.
„A to máš za to, žes měl hořké sliny!“
Tak tam vedle sebe leželi a štípali se celou noc.