Kdo okusil i jiných dní, zlých dní se záchvaty dny či bolestí hlavy,
která se drápkem pevně zachytí za očima a všechno, co člověk
vidí a slyší, ďábelsky přečaruje z radosti v trýzeň, či dní duševního
skomírání, oněch zlovolných dní vnitřní prázdnoty a zoufalství, kdy
se na nás uprostřed zpustošené a akciovými společnostmi vysávané
země šklebí na každém kroku svým prolhaným a sprostým plechovým
jarmarečním leskem svět lidí a takzvaná kultura jako dávidlo, v
našem vlastním chorém já ještě koncentrovanější a vyhnaná až po
sám vrchol nesnesitelnosti - kdo okusil chuť oněch pekelných dní,
ten je s takovými normálními a polovičatými dny jako tím dnešním
velmi spokojen, vděčně sedí u teplých kamen, vděčně zjišťuje při
četbě ranních novin, že ani dnes nevypukla žádná válka, ani nebyla
nastolena žádná nová diktatura, že nebylo odhaleno žádné obzvlášť
křiklavé svinstvo v politice a hospodářství, vděčně ladí struny své
zrezivělé lyry k tlumenému, mírně radostnému, téměř spokojenému
děkovnému žalmu, jímž nudí svého tichého, mírného, bromem trochu
omámeného ubohého boha spokojenosti, a v mdle dusném vzduchu
té spokojené nudy, té bezbolestnosti tak hodné díků se oba, naprázdno
kývající ubohý bůh i mírně prošedivělý, tlumeně žalm prozpěvující
ubohý člověk, jeden druhému podobají jako dvojčata.