I press my ear to the ground
and listen for life
(shhhhh)
and I hear nothing

v šestnácti letech
za krize
chodíval jsem domů opilý
a všechny mé svršky -
trenýrky, košile, ponožky -
kufr a stránky povídek
bývaly rozházené na
trávníku před domem a po
ulici.

moje matka čekávala
za stromem:
„Henry, Henry, nechoď
dál.. zabije
tě, četl tvoje
povídky...“

„může mi políbit
prdel...“

„Henry, prosímtě, vem
si tohle... a
najdi si podnájem.“

ale strachoval se,
že bych nemusel
dodělat školu
a tak jsem se vždycky
vrátil.

jednou večer vešel
se stránkami jedné
z mých povídek
(kterou jsem mu nikdy nedal
přečíst)
a řekl: „tohle je
výborná povídka.“
já řekl: „fajn,“
a on mi ji podal
a já si ji přečetl.
byla to povídka
o jednom boháči
který se pohádal se
ženou a odešel
ven do noci
dát si kávu
a pozoroval
čísnici a lžíce
a vidličky a
solničky a pepřenky
a neonový nápis
ve výkladu
a pak se vrátil
do své stáje
aby se podíval na
svého nejoblíbenějšího koně
který ho
kopl do hlavy
a zabil.

nějak ho
ta povídka
musela oslovit
třebaže
když jsem ji psal
neměl jsem vůbec
ponětí, o čem
píšu.

tak jsem mu řekl:
„dobře, tati, mužeš si
ji nechat.“
a on si ji vzal
a odešel
a zavřel za sebou.
myslím, že to bylo
asi nejvíc,
co jsme se kdy sblížili.

Decadent mother && The Beast

Sedim a koukám jak zvrácenej podzim
stromům svlíká jejich šat
poslouchám ptáky a jenom tak kouřim
malinko chce se mi spát.

Padá mi hlava pak cejtim jak někdo
lehce mě za ruku vzal
blázen či voják jak maškara divná
tam stál
já pozval ho dál.

Měl špinavej kabát a v ruce flétnu,
oči jak z mrtvejch by vstal.
Na botách bahno snad celýho světa,
tuhletu píseň mi hrál.
Tu píseň co zpívám a vůbec vám nevim,
kde na ní akordy vzal,
jak sem tam seděl a koukal a kouřil
to já,
teprv ji psal.

Povídá hochu vracim se z flámu
hráli jsme karty se zdá
partii pokera o budoucí vládu
dík bohu vyhrál jsem já

Já měl z pekla štěstí a nebo pár trumfů v rukávu
podvod – já vim
chcete mě soudit tak dejte mě na kříž
jsem váš
ďábel a syn

Pak pomalu mluvil a ničil mě silou
co od věků v sobě už má
drtil mě pravdou a pouštěl mi žilou
na závěr jen povídá

Bůh stvořil lásku a žal taky bolest
já jenom ubohej chtíč
fandim vám lidem
nevim proč nemáš mě rád
já poslal ho pryč

http://pilsedu.cz/~x-only/07_Dabel_a_syn.mp3

and it reminded me of something in a book by Don DeLillo
about how terrorists
are the only true artists left,
because they're the only ones
who are still capable of really surprising people