Tuhle jsem jel vlakem a na par metru prede mnou sedel starsi pan a jeho vnuk. Vetsinu konverzace jsem ignoroval, ale zaujala me otazka, kterou vnuk polozil dedovi, kdyz vlak zastavil nekde uprostred niceho a deda se podivil nad tim, proc stojime. Ditko se zeptalo:
"Proc bychom tady nemeli stat?"
Dedovi trvala odpoved dobrych 15 vterin. Predtim odpovidal velice rychle, takze jsem byl sam zvedavy, s cim se vytasi. Mel jsem v hlave par nejprirozenejsich odpovedi, ale byl jsem zvedavy na dedu. Po chvili deda rekl:
"Protoze to neni v jizdnim radu."
Musim rict, ze me prekvapil. Tuto odpoved bych necekal. Mel jsem hroznou chut se zvednout a rict tomu klukovi, ze to neni kvuli jizdnimu radu, ale podat mu lepsi a pravdivejsi odpoved. Prislo mi, ze byl prave oloupen svym vlastnim dedou. Dostal nejenom uplne zcestnou odpoved, ale navic odpoved, ktera mu zavrela spoustu dveri v oblasti patrani po pravde.
Byla to prvni veta, ktera ho zacal pripravovat na bezny zivot v nasi spolecnosti.

Major se podíval dolů na dětskou tvář. Byl to zvláštní kluk, opravdu zvláštní.
Uzavřený, jakoby duchem nepřítomný. Ale tak teď vypadaly všechny děti.
Všechny, co přežily. Tiché. Klidné. Spoutané děsivým, úporným fatalismem. Nic
je nemohlo překvapit. Byly smířené se vším. Nechápaly, co to znamená být
normální, ať už fyzicky nebo psychicky. Neznaly přirozený běh věcí, obyčejný
život. Narodily se do světa, kde se s ničím nedalo předem počítat, do světa,
kde zvyky, mravy, všechno, čím se vymezuje proces učení, to všechno bylo pryč.
Zbyla jen bezprostřední, krutá zkušenost.