Zahrada Epikurova byla asi platanovým hájem, s temně zelenými vavřínovými keři a kvetoucími oleandry, kde stály zkamenělé nymfy a mramorově hladké nebo bronzové sochy božstev u cest, na kte­rých za chůze rozmlouvali mistři s žáky o správném způsobu života, zda je třeba se bát smrti nebo zloby a závisti bohů, - zda se bát vševládného osudu, nebo i pouhých zákonů stvořených lidmi.
Moudrý člověk, který přemýšlí o nekonečnu a nepomíjivosti kosmu, nabude vnitřního klidu a osvobodí se od strachu ze smrti, nebude se už bát slepého osudu, odváží-li se vést život podle rozumu, jeho velkorysé a vznešené smýš­lení o bozích mu nedovolí uvěřit, že by mohli být pověřeni dohledem nad lidmi, že by se starali o konání smrtelníků, odměňovali a trestali jako soudci v jakémsi druhém životě po smrti. Bohové jsou spíše neproměnní a sami v sobě blažení, avšak lidé se ve svém jedinečném životě, před nímž po nekonečné věky nebyli a po němž už nikdy nebu­dou, v té krátké, prchavé chvíli svého pozemského pobytu, děsí nerozumných představ a přízraků: litují, že se rozkoš vyčerpá a požitek zplaní, třesou se před koncem života, utíkají se pod tvrdé panství státní moci a chvějí se v očekávání zákeřných ran nepochopitelného osudu, - a to vše jen proto, že nemyslí jasně.
Jedině myšlení osvobozuje, osvobo­zuje od bezuzdné žádosti a nezměrného strachu ze smrti, z bohů a drtícího osudu. Myšlení samo je ta nejprůzračnější a nejvybranější slast a svou osvobo­zující očistou od strachu, falešné naděje a bezmezné žádostivosti vnáší do utváření našeho jedinečného pobývání na světě vroucnost, jež rozzařuje naše smysly, dává nám vědoměji vdechovat odém ze vzdušného moře, vděčněji nám otevírá oči do opoj­ného světla slunce a sametových stínů noci, rukám milujících propůjčuje jemnější cit, rtům sladkost, ať už v polibku nebo při prostém jídle a pití darů země.
Jako zahrada pře­tvořila, zlidštila a zkrášlila přírodu, tak proměňuje filosofie divokou pustinu lidského bytí, zmatek vášní a temnotu úzkostí v radostnou scenérii, jež je umě­řená, jasná, přátelsky nakloněná smyslům a prů­zračná v myšlenkách, jedním slovem: krásná.

I wanted to tell you so many things
But I lost my voice somewhere along the way
I think to myself
where did it go?
Maybe it lives somewhere outside the city
and it's waiting there for me
and all I have to do is say the word and it will come back to me,
it will come back to me
But I can't even recall
How to ask something as big as that

...
Takova nuda je jeste daleko, jestlize nas nudi pouze kniha, kterou cteme, ci hra, kterou sledujeme, to, cim se zamestnavame, nebo nase momentalni necinnost. Prava nuda propuka, az kdyz je nam tak, ze "vsechno je nuda". V hluboke nude, jez se jako husta mlha mlcky vali v propastech pobytu, slevaji se vsechny veci a lide, i my sami s nimi do podivne lhostejnosti. Tato nuda zjevuje celek, nicotu, pravdu.
...
Rikame, ze v uzkosti "je cloveku nejak divne". "Co" je tu divne a "komu" je nejak divne? Nemuzeme ricti, z ceho je cloveku divne. Je mu tak v celku. Vsechny veci i my sami se norime do jakesi lhostejnosti. Avsak ne v tom smyslu, ze by vse proste mizelo, nybrz tak, ze se k nam obraci ve svem ustupovani jako takovem. Toto ustupovani veci, ktere nas v uzkosti obklicuje, nas sklicuje. Nezbyva zadna opora. V tom, jak se nam veci vymykaji, zustava a prepada jen Nicota.