Starý bůh, zcela "duch", zcela velekněz, dokonalost sama, prochází se ve své zahradě: jenže se nudí. Proti nudě i bozi bojují. Co učiní? Vytvoří člověka, - člověk je zábavný... Leč ejhle, i člověk se nudí. Slitování boží nad jedinou bědou, kterou mají všechny ráje, nezná mezí: stvořil vbrzku ještě jiná zvířata. První chyba, které se bůh dopustil: člověk neshledal zvířata zábavnými, -panoval jim, nechtěl ani být "zvířetem". Proto stvořil bůh ženu. A vskutku, dlouhé chvíli byl nyní konec - ale také ještě jiným věcem! Žena byla druhá chyba, které se bůh dopustil. Žena je svou podstatou had, Leva - to ví každý kněz, "od ženy pochází každé neštěstí na světe"- to ví rovněž každý kněz. "Proto pochází od ní také věda"... Teprve ženou se naučil člověk okoušet ze stromu poznání. - Co se stalo? Na starého boha padla pekelná hrůza. Člověk sám se stal jeho největší chybou, bůh si stvořil rivala, věda činí bohorovným, -je konec sněžím a bohům, stane-li se člověk vědeckým! - Morálka: Věda je vtělení všeho zakázaného, jediné ona je zakázána. Věda je první hřích, zárodek všeho hříchu, dědičný hřích. Jen toto je morálka, -"Nemáš poznat": - ostatní z toho plyne. - Pekelná hrůza nezabránila bohu, aby nebyl chytrým. Jak se bránit vědě? to se mu nadlouho stalo hlavním problémem. Odpověď: pryč z ráje s člověkem! Štěstí a zahálka přivádí k myšlení, -všechny myšlenky jsou špatné myšlenky... Člověk nemá myslet. - A "vtělený kněz" vynalézá bídu, smrt, nebezpečí života v těhotenství, strádání všeho druhu, stáří, lopotu, především nemoc, - vesměs prostředky v boji s vědou! Bída nedovoluje člověku, aby myslel... A přesto! hrůza! Dílo poznání se vypíná do výše, ztékajíc nebesa, chystajíc soumrak bohům,- co si počít! - Starý bůh vynalézá válku, rozdělí národy, učiní, aby se lidé navzájem ničili ( - knězi vždycky potřebovali války...). Válka - mimo jiné veliký Kazimír vědy! - Neuvěřitelné! Poznání, emancipace od kněze, přibývá i navzdory válkám. I vzejde starému bohu poslední rozhodnutí: "člověk se stal vědeckým - nic naplat, musíme ho utopit..."

'Mnoho lidí umírá příliš pozdě, a někteří příliš záhy. Cize zní posud učení: "Zemři v pravý čas."
Ovšem, kdo nikdy v pravý čas nežije, jak by ten kdy v pravý čas umíral? Kéž by se byl nikdy nenarodil. Tak radím lidem přebytečným. Ale i přebyteční se předůležitě roztahují se svým umíráním, a i zcela dutý ořech touží, aby byl rozlousknut. Za důležitou věc mají umírání všichni: ještě však smrt není slavností. Ještě se lidé nenaučili, jak světit nejkrásněší slavnosti. Ukáži vám dovršující smrt, která žijícím se stává ostnem a příslibem.

Kdo dovršuje své dílo, ten umírá svou smrtí, vítězně, obklopen doufajícími a příslibujícími. Tak se učte umírat; druhé pak nejlepší jest: zemříti v boji a promarniti velkou duši. Ale bojující stejně jako vítěz má v nenávisti vaši rozšklebenou smrt, která se plíží jako zloděj - a přece přichází velitelsky. Svou smrt vám velebím, smrt svobodnou, jež mi přijde, protože tak chci já. Věru, nechci se podobati provazníkům: ti táhnou svůj motouz do délky a přitom sami kráčejí stále dozadu. Leckdo je i na své pravdy a na svá vítězství příliš stár; bezzubá ústa již nemají práva na každou pravdu. Jsou ovšem kyselá jablka, jejichž osud tomu chce, aby vytrvala až do posledního dne podzimku: a spolu dozrají, zežloutnou a svraští se. Jedněm zestárne dřív srdce a jiným duch. Leckomu se nevydaří život: jedovatý červ se mu zahryže do srdce. Tedy nechť hledí, aby se mu tím lépe vydařilo umíráni! Leckdo nikdy nezeslábne a již v létě uhnívá. Zbabělost je to, jež ho poutá na jeho větvi. Přespříliš mnoho lidí žije a přespříliš dlouho visí na svých větvích.

Věru, příliš záhy zemřel onen Hebrej, jejž uctívají kazatelé pomalé smrti: a mnohým od té doby se stalo záhubou, že zemřel příliš záhy. Znal teprve slzy a zádumčivost Hebreje a k tomu nenávist dobrých a spravedlivých - onen Hebrej Ježíš: tu ho přepadla touha po smrti. Kéž by jen byl zůstal na poušti a vzdálen dobrých a spravedlivých. Věřte mi, bratři moji. Příliš záhy zemřel; sám by byl odvolal své učení, kdyby byl dospěl až k mému věku. Šlechetný byl dost, aby odvolal.

Svoboden k smrti a svoboden v smrti, posvátný hlasatel svého Ne, když není už kdy hlásat Ano: tak zná umírat i žít. Aby vaše umírání nebylo rouháním proti člověku a zemi, přátelé moji: toho se doprošuji na medu vaší duše. Ve vašem umírání nechť hoří ještě váš duch a vaše ctnost, tak jako večerní vánek plane kolem země: jinak se vám špatně vydařilo umírání.'

Kdyby pak u bytosti, která je nadána rozumem a vůlí, bylo vlastním účelem přírody její zachování, její blaho, jedním slovem její blaženost, pak by k tomuto účelu příroda byla velice špatně zvolila svá opatření, jestliže si vyhlédla rozum lidského tvora za vykonavatele svého záměru. Neboť všechna jednání, která má vykonat onen tvor za tímto záměrem, rovněž tak všechna pravidla jeho chování by mohla být daleko přesněji předznačena v instinktu a onen účel by mohl být daleko bezpečněji zajištěn, než jak se to kdy může stát skrze rozum. Jedním slovem, příroda by byla zabránila tomu, aby rozum vyústil v praktické užívání a byl tak opovážlivý, aby se svými chabými úsudky vymýšlel pro ni dokonce i projekty jejiho zachovani a prostředky k jejímu dosažení; příroda by naopak převzala nejen volbu účelů, nýbrž i samotných prostředků a obojí by moudrou péčí svěřila výhradně instinktu.

Vskutku také shledáváme, že čím více má kultivovaný rozum v úmyslu požitek ze života a blaženost, tím více se člověk vzdaluje (sve) pravé spokojenosti, z čehož pak u mnohých, vzniká jistý stupeň nenávisti k rozumu. Ačkoli zvažují všechny výhody, které požívají netoliko jen z objevů veškerého umění uplatňujícího se ve společenském přepychu, nýbrž dokonce z věd, shledávají přesto, že si ve skutečnosti uvázali na krk daleko více svízelů než získali blaženosti, a spíše projevují závist k lidem prostšího ražení, kteří se více nechávají vést pouhým přirozeným instinktem a kteří neponechávají svému rozumu velký vliv na své jednání. A musíme uznat, že úsudek těch, kteří mírní, ba popírají chvalozpěvy na výhody, které by měl v otázce blaženého a spokojeného života zajišťovat rozum, není vyvolán rozmrzelostí či nevděkem vůči dobrotivé vládě světa, nýbrž že skrytým základem úsudku těchto lidí je idea o jiném a mnohem důstojnějším záměru s jejich existencí, pro nějž a nikoli snad pro blaženost je rozum vlastním způsobem povolán.

Neboť ačkoli rozum není zcela způsobilý, aby bezpečně vedl vůli, pokud jde o její předměty a uspokojování všech našich potřeb, ke kterémužto účelu by daleko bezpečněji vedl vrozený přirozený instinkt, nicméně je nám přidělen jako praktická schopnost, tzn. jako taková, která má ovlivňovat vůli; z toho plyne, že jeho pravým určením musí být utvářet vůli nikoli jako prostředek k jinému účelu, nýbrž jako prostředek sama pro sebe; a prave k tomu bylo zapotřebí výlučně rozumu, zatímco všude jinde si příroda vedla účelně při užití instinktu. Tato vůle nesmí být sice jediným a celým dobrem, ale musí být přesto nejvyšším dobrem a podmínkou všeho ostatního, dokonce i samotné touhy po blaženosti.


-- Kant (trochu upraveno a lehce promazano)